Environmentální žal je posel frustrace i naděje

Dobu koronavirovou a opatření, jako je karanténa, prožívá každý z nás jinak. Obecně ale můžu říct, že izolace lidem moc nesvědčí. Jsme jako lidé přece jenom sociální tvorové, odpradávna zvyklí žít v širších společenstvích, a ve vynucené sociální izolaci můžeme znenadání pocítit třeba strach o sebe nebo o své blízké. Pak je tu taky ekonomická nejistota, ztráta nějakých pevných bodů v životě. To všechno na nás nějakým způsobem doléhá. Taky se v nás mohou zesilovat témata, která běžně zůstávají tak nějak v pozadí, třeba právě i environmentální žal, který se buď začne prohlubovat, nebo nějak vybublávat na povrch.

A možná i to je důvod, proč už během první vlny koronaviru zaznamenali psychologové z Národního ústavu duševního zdraví nejen výrazný nárůst úzkostí a depresí ve společnosti, ale i počet lidí se sebevražednými myšlenkami. Zároveň chci ale dodat, že to tak určitě nemusí mít všichni. Potkávám mnoho lidí, kteří si nějakým způsobem užívají zklidnění, které současná doba přináší. Někdo třeba chodí mnohem víc do přírody, protože bydlí někde na chatě, nebo máme víc času na sebe, protože pracujeme online, takže není potřeba někam dojíždět.

Vidíte nějakou paralelu mezi koronavirovou a klimatickou krizí? Vlivem pandemie se otázky klimatu odsunuly na druhou kolej. Převládá frustrace, že se otázky klimatu neřeší, nebo vnímáte u klientů i naději, že bychom mohli stejnou energii věnovat i klimatu?

Tu naději jsem zaznamenala hlavně u první vlny, kdy byla najednou přijatá opatření, která jsme do té doby považovali za nepředstavitelná, například radikální omezení leteckého provozu. Přijetí těchto opatření úplně zbouralo bariéry, na které lidé bojující na environmentálním poli předtím pořád naráželi: že je nemožné, aby se něco takového zakázalo, že to přece nejde. To mohlo některým lidem přinést naději. Naději, že když se společnost čelící nějaké globální výzvě dokáže spojit a přijmout taková radikální opatření, která naše životy změní dost zásadním způsobem, mohlo by to pak jít i v těch environmentálních tématech, třeba i u klimatické krize. A když pak vědci začali zkoumat i souvislosti mezi stavem přírody a koronavirovou krizí, třeba jak v přírodě zbavené vegetace dochází ke snadnějšímu šíření viru, mohli lidé dostat další dávku naděje, že se společnost zastaví a trochu přehodnotí svůj vztah k přírodě.

Ale co pozoruji v současné době, je naopak spíše určité vystřízlivění. Hlavně u těch, co se nějakým způsobem angažují, protože změny k lepšímu se teď prostě nedějí, a mnozí politici můžou dokonce využívat situace, kdy se společnost environmentálním směrem právě nedívá. Frustraci může prohlubovat i to, že epidemie dostává oproti environmentálním tématům nesrovnatelně více pozornosti — ostatně něco podobného zažívám i já, co se týče environmentálního žalu — kvůli koronaviru se psychologové spojili a napnuli všechny síly, aby poskytli lidem emocionální podporu, vydaly se manuály a zřídily se různé krizové linky. Na úrovni změny klimatu a emocí s ní spjatých se ale nic takového neděje, ačkoliv to by podle mě bylo potřeba.

Pozvat do hry emoce

Co byste poradila člověku, který v těchto pošmourných podzimních dnech, a ještě k tomu v izolaci, podlehne environmentálnímu žalu?

Já si myslím, že pokud se u nás objeví nějaké emoce, vždycky stojí za to jim dát pozornost. Nepotlačovat je, neschovávat někde v pozadí, ale spíš jim přiznat místo v našem životě. Vyplácí se najít si k nim pozitivní vztah a spíš je brát jako svoje pomocníky než nepřátele. Například strach nám může sdělit, že je v našem okolí něco, co nás může ohrozit, žal nám může zase ukazovat cestu, abychom zpomalili a vyrovnali se s nějakou ztrátou, adaptovali se na novou situaci. Když je ale budeme potlačovat, budou mít tendenci nabírat na intenzitě nebo vybublávat někde jinde. Lidem se pak projeví třeba úzkost, kterou vůbec nečekali, panická ataka, nebo i nějaký psychosomatický problém.

Co bych takovému člověku tedy určitě nabídla ke zvážení, je, aby svoje pocity co nejlépe poznal. Aby si poslechl tu zprávu, kterou mu přinášejí, přijal je. Zároveň je ale třeba vyhnout se tomu, aby nás ty pocity úplně zavalily. Myslím, že není dobré s nimi vůbec nebýt v kontaktu, ale zároveň není ani optimální se v nich topit. Proto je také důležité pracovat se svými zdroji, uvědomit si, co je to, o co se můžeme opřít, co nám dává sílu a naději. Častou oporou je třeba sdílení vlastních prožitků s ostatními či obecně lidský kontakt, nějaká smysluplná činnost nebo časté vycházky do přírody…

foto: Pavel Ovsík

Právě procházky v přírodě jsou jedna z mála věcí, kterou můžeme během nouzového stavu dělat. Ne každý má ale v okolí bydliště volnou přírodu. Máte nějaký tip, jak načerpat co nejvíce síly z procházky v „městské přírodě“, například v parku nebo jen pruhu stromů mezi domy?

I městská příroda nám může zvýšit pocit psychické pohody, což dokazují i výzkumy z Masarykovy univerzity. I v městském parku se můžeme zaměřit na drobnější detaily, například na slunce, co prosvítá podzimně zbarvenými listy. Nebo když jsme doma, můžeme si všímat zpěvu ptáků za okny. Tyto malé momenty nám pomáhají čerpat energii z přírodního světa a také prohlubovat náš pocit vděčnosti, že jsme jeho součástí. Mně se v tom hodně osvědčuje praxe mindfulness (v překladu všímavost je zvládání stresu a negativních emocí díky plnému prožívání přítomného okamžiku — pozn. aut.)

Pobyt v přírodě je blahodárný. Nemůže být však pro člověka i stresující, když vnímá všechny negativní změny v přírodní říši, jako je například suchem popraskaná země?

Může se stát, že na člověka dolehnou nějaké pocity smutku nebo úzkosti, například když jde lesem, který je zrovna pokácený kvůli kůrovcové kalamitě. Přesto si myslím, že řešením není se těmto prožitkům vyhýbat, protože pak bychom jenom přistupovali na to, co dělá celá společnost, která to vše jednoduše vytěsňuje do pozadí, protože by bylo příliš bolestné nebo zúzkostňující, být s něčím takovým v kontaktu. Ale já mám za to, že když začneme vnímat tu bolest, kterou svět přináší, může nás to v konečném důsledku obohatit. Je přirozené ztrátu či bolest prožívat, a když těmto emocím dáme nějaký prostor, můžeme se o to intenzivněji propojit se světem okolo. Tento pocit propojení a také vděčnost za vše, co nám příroda dává, nás může v konečném důsledku velmi posílit. Možná to zní ezotericky, ale povšimněte si, že přesvědčení, že jsme přirozenou součástí živoucí Země, leží v jádru myšlení domorodých kultur po celém světě.

Takže můžeme prožití bolesti či ztráty vnímat jako jakýsi rituál přijetí?

Ano, každou ztrátu můžeme uctít nějakým rituálem. Zajímavým příkladem je Grónsko, kde se loni pořádal dokonce pohřební obřad za roztátý ledovec Okjokull. Tak jako je běžné spojit se a uctít památku blízkého člověka, je možné truchlit i za ztráty v přírodním světě. A to jak na úrovni společenské, tak i na té individuální. Rituál má obecně velkou sílu něco uzavřít a posunout nás do nového období, kde už s námi není to, co jsme ztratili. A nejenom to, pomocí toho obřadu též připomínáme světu kolem, co se děje, dáváme tím najevo důležitost toho, o co přicházíme — ať už je to pokácený les, vyschlá studánka nebo nějaký zaniklý druh.

Environmentální žal má původ ve vědě o smrti

Pojďme se nyní trochu podrobněji zabývat samotným pojmem „environmentální žal“, který jsme již několikrát zmínily. Co vlastně ten pojem značí? Kam se řadí emoce, jakými je environmentální vztek, bezmoc či úzkost?

Pojem environmentální žal zavedla thanatoložka Kriss Kevorkian jako úzkostlivou reakci, která pramení ze ztráty ekosystémů. Thanatologie je věda, která se zabývá umíráním, a ona vnímala jakousi paralelu mezi pocity, které prožíváme, když umírá pro nás důležitý člověk, a když nám před očima zaniká nějaká část přírodního světa. Těch emocí je tam, stejně jako když čelíme nějaké osobní ztrátě, celá řada. Není to jenom žal, může to být i smutek či vztek, bezmoc, pocit ztráty smyslu, pocity viny. Všechny tyto emoce k tomu patří a možná právě proto, že je jich tolik, není terminologie úplně sjednocená. Někdy se používá i označení environmentální trauma, deprese nebo taky ekologická úzkost, která vychází z hodně užívaného anglického eco-anxiety. U nás se možná nejvíc uchytil pojem environmentální žal, protože ho do veřejné debaty přinesla již před mnoha lety socioložka Hana Librová.

Bývá environmentální žal napojen i na naše osobnostní rysy či jiné aspekty života, než je jenom vztah k přírodě? Jak moc „nasedá na to, kým jsme,“ jak říká filosof Bohuslav Binka?

Je to přesně tak. Stejně jako jsme mluvily o tom, že příroda od nás není oddělená, naopak s ní jsme provázaní, tak i to, co se děje v přírodním světě, nedoléhá na každého z nás stejně, protože je to provázané s tím, kdo jsme my. Hodně záleží, co jsme za osobnost, jaký máme životní příběh, a v každém z nás environmentální žal zvýrazňuje jiná témata. Někdo může mít třeba velký strach ze ztráty kontroly nad tím, co ho čeká. Čelí tak velké nejistotě, protože mít nad svým životem kontrolu je pro něj důležité, zvlášť pokud dřív zažil situaci, kdy kontrolu neměl a vystavilo ho to nějakému nebezpečí. Pro dalšího to zase může vzbudit jiná témata. Co je ale podstatné, environmentální žal většinou nebývá jen pouhá projekce nějakých vnitřních nevyřešených témat, jak se domnívají někteří psychologové. To, co se venku děje, jsou objektivní ztráty. A je zcela legitimní kvůli nim prožívat všechny ty pocity, které jsem zmiňovala. Příroda je pro nás velmi podstatná, protože jsme její součástí.

Může environmentální žal způsobit i něco silnějšího, než je smutek nad zhoršujícím se stavem přírody?

Rozhodně může. Znám řadu lidí, kteří zažívají silně úzkostné stavy, mají poruchy spánku či obdobu flashbacků, kdy si představují děsivou budoucnost, například vyprahlou zemi či různé formy násilí kvůli boji o zdroje. Americká psychologická asociace mluví v této souvislosti o takzvané pre-traumatické stresové poruše. Vize hrozivé budoucnosti na nás může mít obdobný vliv, jako když si nějakou traumatickou událost skutečně zažijeme. A klimatická krize je fenomén nesmírně psychologicky obtížný, nemáme ji pod svojí osobní kontrolou, postupuje značným tempem a její následky jsou v podstatě nepředvídatelné, čili se na ně lze těžko osobně připravit. Navíc se dotýká i budoucích generací, což je náročné zejména pro rodiče malých dětí.

archiv Zdeňky Voštové

Jak to souvisí například s vyhořením environmentálně angažovaných lidí?

Vyhoření obecně je stav, kdy jsme do něčeho vložili hodně sil, a přitom jsme nebyli v kontaktu se svými zdroji — zkrátka jsme si nehlídali to, co nám dává sílu a přináší nám radost. Často se setkávám s lidmi, kteří jsou velmi aktivní, napnou všechny svoje síly do boje za lepší svět, ale tak trochu u toho zapomenou na sebe. Vyhoření, stejně jako u vyhoření pracovního, má určité fáze. Tou první je nadšení, pak přichází vystřízlivění, kdy narážíme na realitu. Může následovat frustrace, kdy se nám nedaří — třeba právě přinášet změny do veřejného prostoru. Pak následuje často apatie, což někdy pozoruji u lidí, kteří už jsou na environmentálním bojišti hodně dlouho. A když nepřihlížíme k signálům všech těchto fází, pak opravdu můžeme sklouznout přímo do deprese, kdy nám úplně dojdou síly. Proto mi přijde u lidí, kteří se environmentálně angažují, důležité nesledovat jenom své cíle, kam chci dojít, ale zkusit to dělat takovou formou, která mi dělá radost či přináší hlubší uspokojení. A zároveň být při tom, co dělám, dobře napojený i na sebe a na svoje tělo, které může včas vysílat určité signály, jestli toho není příliš. Vyplácí se pracovat i se svými emocemi, protože ty jsou mou nezbytnou součástí. Sice si můžu říkat, že je nebudu vnímat, protože teď chci bojovat. Ale ony tam stejně jsou a ukazuje se nesmírně užitečné je přizvat do hry.

Setkáváte se s environmentálním žalem i u lidí, kteří se v environmentální oblasti aktivně nepohybují?

No ano, někdy mi píší lidé, kteří si třeba přečtou moje články o environmentálním žalu a říkají si: „Já jsem vůbec nevěděla, že něco takového existuje, ale tohle přesně se mi děje!“ Někdy to jsou lidé, kteří se v tom zeleném světě vůbec nepohybují, ale příroda je pro ně důležitá. Chodí do ní rádi a všímají si jejích změn. Nebo jsou to lidé, kteří jsou obecně vzdělaní, informovaní o dění ve světě, a když si jednou uvědomí tu tíhu a závažnost klimatické krize, emocionálně to na ně dolehne. A i takoví lidé za mnou dorazí na terapii. Jsou zaskočeni tím, že se děje něco tak důležitého, a přitom před tím společnost úplně v podstatě zavírá oči.

Dá se říct, v čem se liší prožívání environmentálního žalu právě například u aktivisty a „nezasvěceného“ člověka?

Pro mě je těžké to takto zobecňovat, ostatně i aktivisté jsou dost pestrá skupina. Často však mohou mít environmentální žal už nějak zpracovaný, dost možná se s ním vyrovnali právě pomocí zapojení do aktivit, které jim dávají smysl. Je to dobrý lék hlavně na pocity bezmoci či zmaru. Ale zároveň u aktivistů často dominují zase jiné pocity, jako je například zmíněná frustrace, nebo i únava, protože do boje vkládají velkou spoustu své energie.

Emoce k aktivismu patří

Myslíte si, že projít si environmentálním žalem je pro ekology a ekologické aktivisty něčím nezbytným? Že „na každého jednou dojde“?

To je hodně zajímavá otázka. Asi bych k tomu řekla, že emoce k aktivismu patří, stejně jako k životu obecně. Ve chvíli, kdy pracujeme s nějakým důležitým tématem, které vnímáme jako ohrožující nebo tragické, pak je přirozené si ty emoce prožít. Zároveň hodně záleží, jestli je člověk s těmi emocemi v kontaktu a nějakým způsobem je integruje, nějak si je zvědomuje a pracuje s nimi, nebo jestli je spíš upozaďuje. Je těžké říct, jestli si tím každý musí projít, ale myslím si, že vlastně nejspíš ano. Jistou roli hraje i psychická odolnost, ale asi si nedovedu představit, že by s takovým tématem někdo dlouhodobě pracoval a vůbec nic u toho necítil. Co je ovšem podstatné, že není nějaká šablona, jak to obvykle probíhá, každý z nás to má zkrátka trochu jinak. A rozhodně to není tak, že by se každý musel jednou zhroutit.

foto: Pavel Ovsík

Jak moc je důležitá psychohygiena a jak byste se doporučila psychicky čistit právě v době koronavirové? Můžeme se při správně psychohygieně environmentálnímu žalu úplně vyhnout?

Já si myslím, že prožívat environmentální žal není něco, čemu je nutné se úplně vyhnout, spíše mám za to, že je zdravé ho prožívat, protože je přirozenou součástí toho, co se s naším světem právě teď děje. Ale určitě nechceme, aby nás tyto pocity paralyzovaly. Proto vnímám psychohygienu jako velmi podstatnou, je to důležitá součást péče o naše psychické zdraví. Náš svět je v celé řadě aspektů zúzkostňující a pečovat o duši je stejně důležité jako pečovat o svoje tělo, ono je to ostatně dost propojené. Můžeme to dělat třeba tím, že se propojujeme s ostatními lidmi, třeba i v rámci všech těch Zoom a Skype setkání, který teď probíhají, ale i pohybem — podnikat výlety do přírody, hýbat se, jíst dobře, spát dobře. Takové ty obecné principy zdravého života, které můžou znít dost banálně, to jim ale určitě neubírá na důležitosti.

Nabízíte možnost online terapie?

Ano, nabízím online terapie, ale i procházek do přírody, jen teď mám zrovna zraněnou nohu, tak čekám, až bude míň zraněná, abych mohla i chodit (smích). Ale hned, jak se umožní osobní setkávání terapeutů s klienty, budu zase přijímat i osobní setkání. Česká asociace pro psychoterapii požádala o výjimku z vládního nařízení, protože je zřejmé, že v současné době je péče o psychické zdraví důležitější než kdy jindy, bohužel je to zatím bez odezvy ze strany vlády.

Dokázala byste porovnat „offline“ a „online“ terapii?

Online terapie je dobrá alternativa a umožňuje kontinuitu terapeutické práce, ostatně její účinnost je prokázaná i výzkumy. Ale hodně závisí na konkrétním terapeutovi a klientovi. Lidem, co jsou víc depresivní, to vyhovovat nemusí, protože potřebují kontakt s živým člověkem, zvlášť pokud žijí sami nebo v problematickém vztahu. Potom je pro ně pouhý kontakt přes internet nedostačující. Naopak pro některé to může být příjemnější, protože se míň stydí, méně se bojí, cítí se bezpečněji a snáz dají průchod svým emocím. Necítí se trapně, že se rozpláčou nebo že smrkají do kapesníku, protože se to vlastně děje u nich v obýváku.

Nedávno jsem si vyslechla vaše povídání o environmentálním žalu na webináři pořádaném Skautským institutem. Plánujete nějaké další online události?

Budu dělat ještě jeden podobný webinář na začátku prosince pro Českou veganskou společnost, a ještě pro ženy, které jsou aktivní v environmentálním hnutí na Slovensku. Ale ten webinář, co jste zažila vy, byl takový hodně přednáškový. Pořádám i prožitkové workshopy, které jsou více sebezkušenostní, a to je něco, co chci v budoucnu více nabízet veřejnosti. Je o to velký zájem.

Odpojeni od přírody i od sebe navzájem

Kdybych se na takový workshop přihlásila, co můžu očekávat?

Na svých workshopech čerpám kromě principů Gestalt psychoterapie i s metodami hlubinné ekoložky Joanny Macy, která vychází z přesvědčení, že jednou z příčin environmentální krize i environmentálního žalu je odpojení, jednak od přírody, taky ale i od sebe navzájem. A je velmi léčivé zažít si nějaké blízké napojení v kruhu lidí, kde se člověk může cítit bezpečně. V rámci workshopů tedy nabízím takový bezpečný prostor, kde člověk může sdílet svoje prožitky ve skupině velmi obdobně smýšlejících lidí. Vaše emoce tam dostanou prostor, který potřebují, stejně jako vaše prožitky a myšlenky. Taktéž si tam lidé často uvědomí nejen to, co všechno ztrácejí, ale i to, co jim klimatická krize vlastně přinesla do života, třeba nějakého důležitého člověka nebo schopnost více si vážit přítomnosti a času, který tu na Zemi máme. Jedním ze základních pilířů takové práce je vděčnost, která pomáhá přesouvat pozornost z toho, co chybí, k tomu, co je. Posiluje pocit důvěry, a napomáhá tak čelit nejistotě.

foto: Pavel Ovsík

Mohla byste vysvětlit pojem environmentální naděje?

Není to nějaký oficiální pojem. Když ale lidé propadnou environmentální depresi, pocitu zmaru či bezvýchodnosti z pocitu, že už je všechno ztracené a že budoucnost je strastiplná a hrozná, je pak je těžké znovu hledat smysl a naději. Osvědčuje se ale nevztahovat naději k výsledku, kterého se má dosáhnout, ale k přítomnosti a ke smyslu toho, co teď dělám, a jestli mě to vede ke světu, jaký bych si přála, ať už takový bude, nebo ne. V tom se hodně inspiruji myšlenkami Viktora Frankla, což je psycholog, který si prošel koncentračními tábory, kde musel čelit ohromné nejistotě a ohromným traumatizujícím zážitkům. Celá řada věcí byla absolutně mimo jeho kontrolu, i tak si ale dokázal najít prostor pro svobodu. Uvědomil si, že si v jakékoliv situaci můžeme vybrat, jak na ni budeme reagovat. A v tom je prostor pro tvorbu smyslu. Taky mě oslovuje citát Václava Havla, že „naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl — bez ohledu na to, jak to dopadne“.

Často dostávám otázku, jestli mě moc nezatěžuje, když se mi lidé na terapiích svěřují se svými problémy, a ano, někdy to může být těžké, ale protože v terapiích vidím smysl, dávají mi i sílu — něco obdobného můžeme cítit i při misi budovat environmentálně zdravější svět.

Ne lineární, ale cyklický žal

Můžeme v konečných fázích environmentálního žalu najít právě naději? V čem nás vlastně environmentální žal může obohatit?

Nejdřív bych se zastavila u těch konečných fází. Když jsem se environmentálnímu žalu začala profesně věnovat, zaujal mě koncept Pět fází klimatického žalu. V něm klimatolog Steve Running popsal proces smiřování se s tím, že čelíme klimatické krizi. Koncept vychází z modelu psycholožky Kubler-Ross, v němž si při uvědomění nějaké osobní ztráty, například když nám umírá někdo blízký, procházíme pěti fázemi od popření přes vztek, smlouvání, depresi až ke smíření. No a u klimatického žalu to může probíhat obdobně. Nicméně čím déle se tématem zabývám, tím více mám za to, že environmentální žal zpravidla neprobíhá lineárně, ale jako cyklický proces. Když se setkáme s nějakou bolestí či ztrátou, je to těžké období, které si žádá určité zpomalení, reflexi. Přitom se můžeme opřít o to, za co jsme vděční, co nám dává sílu, pocítit to svoje propojení s lidmi okolo, se světem, s přírodou. Často pomůže vytvořit si nějakou vizi do budoucna o světě, jaký si přejeme vytvářet, a jak konkrétně k němu můžeme přispívat. Tak můžeme najít naději a dát našemu konání smysl. Ale potom zase může přijít okamžik, kdy se opět připlíží nějaké tíživé emoce, smutek, vztek či vyčerpání, a takhle to jde vlastně pořád dokola. Jen se neopakuje pořád to samé, pokaždé se vrátíme někam trochu jinam, takže se jedná spíše o spirálu. Ostatně je to obdobný proces jako u přirozených přírodních cyklů, které se také vyplácí respektovat.

A k vaší druhé otázce ohledně toho, v čem nás může environmentální žal obohatit. V psychologii máme pojem posttraumatický růst. Uvědomění si závažnosti environmentální krize a emoce s tím spjaté v sobě skrývají transformační potenciál. Lidé na mých workshopech například zmiňují, že díky environmentálnímu žalu vnímají jinak své místo ve světě, přehodnotili si priority, poznali spoustu inspirativních lidí a začali si také více vážit přítomnosti. Protože ať už to dopadne jakkoliv, to, co žijeme teď, mám nikdo nevezme.

Kdybyste měla čtenářům doporučit nějaký inspirativní film či knihu o environmentálním žalu, jaká by to byla?

Zajímavé je, že se environmentálnímu žalu věnují i výtvarníci, nedávno byla třeba výstava na toto téma v Třinci. Taky vyšel pořad České televize Nedej se a režisérka Andrea Culková natočila letos dokument s názvem Žal Žen, uvedený na filmovém festivalu Jeden svět, který je o aktivistkách z hnutí Extinction Rebellion. To pro mě byl rozhodně silný dokument, určitě doporučuji se na něj podívat. A z knih zmíním asi Aktivní naději, která vyšla v nakladatelství Alferia minulý měsíc. Hodně mě oslovila, přečetla jsem ji asi za dva dny. Taky si ještě vzpomínám na písničku Neboj od kapely Cermaque (smích).

archiv Zdeňky Voštové

Tématem tohoto čísla Sedmé generace je vesmír. Dá se podle vás s vesmírem nějak pracovat? Může z něj environmentálně uvědomělý jedinec čerpat sílu či inspiraci?

Možná neřeknu nic úplně převratného, ale napadá mě takový ten okamžik v noci, kdy se prostě zastavíme, podíváme se vzhůru a jenom vnímáme noční oblohu, jak je vesmír obrovský a nádherný. Uvědomění si, že jsme v tom všem vlastně jenom malý dílek, mně osobně hodně pomáhá mít větší nadhled, a zároveň se ráda nechávám ohromovat tou krásou, kterou vidím nad sebou. Myslím si, že je to svým způsobem podobný princip, jako když jdeme třeba po rozkvetlé louce. Čerpat energii se z vesmíru tedy určitě dá.

Jak budete slavit letošní Vánoce? Máte nějaké vánoční rituály? A jakým způsobem by mohli lidé procházející si nějakou z fází environmentálního žalu tento čas využít?

Když jsem byla malá, chodili jsme před Vánoci s turistickým kroužkem do lesa ozdobit nějaké stromky zobáním pro ptáčky. Mně se to vlastně hrozně líbilo, tak bych to chtěla letos udělat se svými dětmi. Ráda bych si s nimi užila ten čas v lese, kde se nadýcháme čerstvého vzduchu a užijeme si to krásně těžké ticho, jaké je slyšet jenom v zimě. Pro mě osobně to bude letos čas zpomalení a zklidnění, aspoň bych si to tedy přála (smích). V letošním roce jsem zažila spoustu okamžiků velké radosti a smysluplných věcí, ale zároveň jsem čelila i nějakým osobním ztrátám. Chci si všechno v klidu zpracovat, vybilancovat a načerpat síly do nového cyklu.

Připravila Tereza Tlapáková. Autorka studuje environmentalistiku na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Kontakt: t.tereza1998@seznam.cz.

Zdeňka Voštová vystudovala práva na Univerzitě Karlově v Praze. Kdysi pracovala jako integrity manager ve firmě v Kataru, kde zaváděla etické principy do podnikání firmy a dohlížela na jejich dodržování. Později se začala zajímat o psychoterapii, komunikaci a o to, jak překonávat bariéry či konflikty. Absolvovala psychoterapeutický výcvik a nyní pracuje jako Gestalt terapeutka, zapsaná mediátorka a lektorka. Protože měla vždy blízko k environmentálním tématům, poskytuje podporu lidem, na které dolehla tíha environmentálního žalu. Jejím oblíbeným dopravním prostředkem je kolo a koloběžka.