Zelená únava nechodí po horách

Dbáte v každodenním životě na svou ekostopu, angažujete se ve veřejném dění a výběrová náročnost při nakupování je pro vás samozřejmostí? A nepokoušejí se o vás ve chvílích, kdy si připustíte šíři a složitost planetárních problémů, myšlenky, zda nejde o marné a pošetilé úsilí? Anebo se cítíte zavaleni — často protichůdnými — informacemi a z nepřehlednosti každodenních voleb, co z výrobků/služeb/způsobů dopravy představuje šetrnější a morálnější variantu, na vás padá úzkost? Chtěli byste se čas od času na všechno vykašlat, protože vás frustruje, že nevidíte uspokojivé výsledky vašeho dlouholetého snažení?

Pokud se podobnými skličujícími úvahami zaobíráte čím dál častěji, mám pro vás dobrou zprávu. Vlastně dvě. Pocit zmaru z toho, že ačkoliv jste vyměnili žárovky, zateplili dům a snažíte se omezit jízdu autem na minimum, stav světa se pořád zhoršuje, je přirozenou součástí ekologicky příznivého životního stylu. A navíc — nejste v tom sami.

Unavená společnost?

Usuzovat, kam zrovna vanou společenské nálady, není snadné. Každý se pohybujeme v nějaké sociální bublině a i do ní si projektujeme spíše obraz své vlastní duše. Relativně nezkreslený, objektivní stav věcí nicméně dokážou podchytit statistické studie. Řada z nich přitom v posledních letech opakovaně ukazuje na znepokojivý trend: zdá se, jako by zájem o problémy přírody a chuť k jejich nápravě navzdory čím dál naléhavější ekologické tísni klesal. V angličtině pro tento fenomén vynalezli označení „green fatigue“ — zelená únava.

Tak třeba podle mezinárodní sondy organizace GlobeScan z jara 2013 klesl zájem o environmentální otázky za posledních dvacet let na rekordní dno. Zvláště markantní je to v případě klimatické změny. Němečtí výzkumníci Beate Ratterová, Katharina Philippová a Hans von Storch prostudovali v roce 2012 řadu výzkumů a došli k závěru, že zlom se většinou objevuje kolem roku 2009 — v období nástupu ekonomické krize a kocoviny z nevyvedené klimakonference v dánské Kodani. Česká republika v tomto trendu nepředstavuje výjimku. Zatímco v roce 2007 bylo podle výzkumů CVVM přesvědčeno 12 % společnosti, že problémy životního prostředí jsou málo závažné, letos to byl téměř dvojnásobek.

Za další lakmusový papírek celosvětových nálad lze pokládat média. I u nich přitom zájem o ekologická témata připomíná jízdu na horské dráze. Rostoucí zájem prvních let nového milénia — zvláště o klima — vystřídala stagnace či dokonce ústup (výmluvný graf si můžete prostudovat na stránkách institutu CIRES univerzity v coloradském Boulderu). Lišíme se aspoň v tomto ohledu? Jak ukázal ve své předloňské diplomové práci Globální environmentální problémy v předních českých masmédiích Jiří Grummich, ani ne. I v tuzemských novinách počet více či méně nazelenalých článků stoupal přibližně jen do roku 2006.

Zavalení a otupělí

Jak k „zelené únavě“ došlo? Kritici ekologického hnutí často argumentují, že na vině je apokalyptická rétorika. Lidé už zkrátka mají „strašení“ ekologickou krizí dost. Lék by proto mohl být jednoduchý — namísto znepokojivých apelů přicházet s pozitivní rétorikou a orientovat se na oblasti, kde lze snadno dosáhnout úspěchu.

Nabízejí se však i další pohledy na věc. Vedle externích vlivů, jako je zmíněná ekonomická krize, může být na vině například pocit osamění z toho, že individuální změny životního stylu nedoprovázejí významnější změny kolektivního rázu: „Veřejnost vidí, že odpověď našich politiků je zcela neadekvátní hrozbám, které odhalují vědci,“ komentoval loni téma zelené únavy pro britský deník Independent tiskový mluvčí Greenpeace Graham Thompson.

foto: archiv F

S dalším pohledem na věc přicházejí psychologové. Američanka Renée Lertzmanová vyvrací mýtus, že lidé jsou apatičtí. „Problém není, že se zajímají málo. Problém je, že se zajímají až moc,“ napsala v roce 2008 v článku pro The Ecologist. Samotné informace, jež se na nás řinou z čím dál více stran, totiž nevedou k většímu angažmá. Naopak, čím víc víme, tím méně býváme paradoxně znepokojeni. Lidé jsou evolučně naprogramovaní k tomu, aby se snažili nepříjemné myšlenky vytěsnit, zvláště nevidí-li jednoduchá a okamžitá řešení. Komplexní ekologické otázky tak mohou snadno vést k paralýze či k vytváření mentálních únikových cestiček, například sebechlácholení, že „se to vždycky nějak vyřešilo“, anebo koncentraci na odpustky typu třídění odpadu.

Vůči zprávám o vymírajících druzích a tající Arktidě jsme navíc už jaksi otupěli. Jakub Patočka roku 1998 v Sedmé generaci přemítal, že proto jsou lidé unaveni i z ekohnutí: „Již třicet let v podstatě opakuje totéž. Unavuje svou monotónností. Už nemůže těžit ze své neotřelosti, dávno minuly časy, kdy se jednalo o módní záležitost. Situace je o to horší, že přes dílčí výsledky se globální ekologická krize prohloubila a též její řešení se zdá být mnohem obtížnější než na počátku.“

Ekoburgerem k vyhoření

Nedosti na tom, v nakupených informacích je čím dál těžší se vyznat. Téma „udržitelnosti“ si s chutí přisvojil byznys včetně velkých korporací, a tak si dnes můžete koupit se zelenou nálepkou prakticky cokoli — od jogurtů od šťastných krav přes biohamburgery McDonald’s až po chytrá zelená auta. Nelze se divit, jste-li z neustálého dešifrování, co vše je jen líbivým natíráním na zeleno, otráveni a zmateni. Výzkumy navíc ukazují, že kvůli finanční podpoře fosilního byznysu narůstala v uplynulých letech — zejména v USA — váha veřejného hlasu klimaskeptiků a dalších vyznavačů toho, že „vše je možná jinak“.

Bylo by s podivem, kdyby takto zeleně unavená společnost neovlivňovala i kondici ekologického hnutí. Náročné souboje profesionálních ochránců přírody s developery či státními úřady jsou zvláště choulostivé k riziku vyhoření — neboli extrémní únavy způsobené dlouhodobým výdejem energie. Tento typ únavy přitom není způsoben jen intenzivní prací, ale i specifickými stresovými faktory, jako jsou emocionální pouto k ničené přírodě, pocit odpovědnosti za globální problémy anebo frustrace z opakovaných neúspěchů, jež se často dostavují bez ohledu na to, jak těžce dotyčný pracuje. A právě znatelná podpora veřejnosti je jedním z faktorů, které schopnost aktivistů čelit „ekovyhoření“ posilují.

Můj život s environmentální melancholií

K všeobjímající povaze problémů, kterým v současnosti čelíme, stěží nacházíme historickou paralelu. Není proto divu, že moc nevíme, jak se s novou situací vypořádat. Podle Renée Lertzmanové je v prvé řadě nutné problémy a pocity s nimi spojené pojmenovat, diskutovat o nich a zasadit se o to, aby se z environmentální úzkosti a melancholie staly společensky akceptované emoce. Nejhorší je totiž, zůstáváme-li ve svých trápeních nad problémy přírody i nad vlastní nedostatečností při jejich řešení izolováni. Důležitou roli můžou hrát i naše motivace — pokud se příliš upínáme k tomu, že chceme něco změnit, riziko budoucího zklamání je logicky vyšší, než když věci děláme, protože nám zkrátka přijdou správné (další tipy viz závěrečný rámeček Jak na zelenou únavu).

Ulehčovat lidem od rizika zelené únavy mohou i profesionální ochránci životního prostředí. Stačí více přemýšlet, zda jejich sdělení skutečně podporují akceschopnost, anebo jen dále přispívají k obavám a zahlcenosti. Nejde přitom o vytváření „feel good“ spotřebitelských kampaní, jež se soustředí na jednoduchá řešení. Naopak — pravou výzvou je, jak předat lidem hrozivé sdělení, například o vyhasínání života na planetě, aniž by je to paralyzovalo.

Čekání na zelenou vlnu

Když v roce 1969 — v čase zrodu moderního ekologického hnutí — nastupoval do úřadu americký prezident Richard Nixon, prohlásil následující období za „ekologickou dekádu“. Záhy se skutečně podařilo schválit přes dvacet klíčových zákonů. Pak přišla ropná krize a ekonomika — tak jako v historii tolikrát — dostala přednost. O pár let později, na přelomu 80. a 90. let, však přišel další vrchol zájmu o životní prostředí. V roce 1988 podporovaly dvě třetiny Američanů tvrdé proenvironmentální zákony i za cenu vyšších daní, díky Montrealskému protokolu se podařilo zastavit růst ozonové díry a globální úsilí kulminovalo roku 1992 na Summitu Země.

Zkrátka ekologické naladění společnosti se jak se zdá objevuje ve vlnách. Nakonec ani v Sedmé generaci není o tématu „zelené únavy“ řeč poprvé: v roce 2000 o ní vycházel celý seriál. Podobně jako na Západě v 70. letech, i u nás tehdy nastalo vystřízlivění z porevoluční euforie, kterou provázel vznik kvalitní ochranářské legislativy či odsíření uhelných elektráren. Lze proto doufat, že současná ospalá nálada nebude trvat věčně. Ostatně, z několika stran — například z aktuálních celoevropských průzkumů Eurobarometr — se zdá, že zájem o změnu klimatu a další environmentální otázky opět nabírá dech.

—

Článek vychází z výzkumu realizovaného v rámci projektu Ekologicky příznivé varianty životního způsobu 2: Cesta do města na Katedře environmentálních studií FSS MU.

Jak na zelenou únavu

• Mluvte o ní s ostatními.
• Přiznejte si negativní emoce, jako jsou smutek, hněv či frustrace.
• Nečekejte, že se věci změní v dohledné době.
• Uvědomte si, že vývoj je do značné míry nezávislý na vašem snažení.
• Vyrazte do přírody.