Lepší pachty, lepší krajina?

17. prosince 2019 /
foto: Lada Jakubíková. Setí ozimu ZŠ Waldorf Jinonice, Pole u Sv. Prokopa, říjen 2019.
Jak známo, česká, moravská i slezská půda strádá. Sucho, eroze, pesticidy, monokultury, úbytek živočišných i rostlinných druhů… doplňte si sami. Existuje ale jeden nenápadný nástroj, který by mohl péči o půdu a krajinu výrazně zlepšit: pachtovní smlouvy.

Péče o půdu a krajinu v poslední době rezonuje čím dál víc. Zajímají se o ni politické strany, neziskové organizace i široká veřejnost. „Půda je základní výrobní prostředek a zemědělci by byli sami proti sobě, kdyby si ji ničili,“ slýcháme z různých stran. Přesto se nelze ubránit dojmu, že pro každého znamená dobrá péče o půdu, potažmo krajinu a životní prostředí, něco jiného.

Statistiky a výzkumy totiž mluví jasně: Centrum pro výzkum toxických látek v prostředí (RECETOX) zkoumalo vzorky ze 75 lokalit po celé ČR a zjistilo, že 51 procent sledovaných půd obsahovalo pět a více pesticidů a 36 procent půd obsahovalo minimálně tři látky v koncentraci vyšší než stanovené limity. Překvapením pro výzkumníky byly časté nálezy simazinu a atrazinu, dvou herbicidů zakázaných přes deset let, které se ale stále objevují, protože jsou přítomny jako nečistota v jiném, povoleném pesticidu.

Český hydrometeorologický ústav dále zjistil přítomnost pesticidů ve více než polovině podzemních vod, přičemž ve více než 40 procentech sledovaných vzorků hydrologové zaznamenali nadlimitní koncentrace pesticidů. Vyšší nálezy pesticidů ve spodních vodách autoři dávají do přímé souvislosti se zemědělsky intenzivně využívanými oblastmi.

A v neposlední řadě: vodní erozí je ohrožena více než polovina výměry orné půdy a klesá míra druhové biodiverzity na polních biotopech.

To všechno a mnohem víc je pevně svázáno se zemědělskou půdou. Zaznívají hlasy, že tento stav vyžaduje nikoliv pouze kosmetické úpravy, ale celkovou transformaci. Politická vůle je však zatím zřejmě malá, nepochybně také kvůli nedostatečnému tlaku občanské veřejnosti.

Jan Vopravil z Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy, foto: Martin Mach Ondřej, Ekolist.cz.

Existuje však velice nenápadný a většině lidí zatím neznámý nástroj, který v posledních letech zažívá renesanci — pachtovní smlouvy. Co jsou zač a proč o ně roste zájem, zejména ve vedení měst a vesnic? A jakou roli mohou pachty sehrát v péči o krajinu a systémové proměně hospodaření?

Všechny cesty vedou do VÚMOPu

Za prvním respondentem, u kterého podle zjištěných indicií vše kolem zájmu o pachtovní smlouvy začalo, se vydávám do sídla Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půd (VÚMOP) v Praze-Zbraslavi. Procházím kolem vrátnice plné exponátů půdních profilů a kořenových systémů rostlin a zakotvím v jedné z kanceláří, kde mě přátelsky vítá vedoucí Oddělení pedologie a ochrany půdy Vopravil. Ten spolu s kolegy již v roce 2014 vypracoval dokument Metodika půdního průzkumu zemědělských pozemků určená pro pachtovní smlouvy se záměrem vytvořit návod „pro vlastníky půdy, kteří na ní sami nehospodaří a půdu pronajímají“. O dva roky později vznikla aktualizovaná verze této metodiky, která slouží jako vodítko pro mnoho soukromých vlastníků, vedení obcí vlastnících pozemky, ale i pro hospodařící zemědělkyně a zemědělce. Jak jsem postupně zjistil, všichni osloveni aktéři, ať už jedinci, vedení obcí či zaangažované organizace, byli s Janem Vopravilem v kontaktu.

Během krátkého historického exkurzu Vopravil uvádí, že dnes často skloňovaný problém sucha a eroze půdy je poměrně starý. Dokládá to na dobovém textu z období 1. republiky, konkrétně od zemědělce ze statku v Miroslavi: „Hospodaření s vodou se stává stále ožehavějším. Na svazích se pěstovala vinná réva a byla konjunktura cukrové řepy. Ornice spadla z vršků, zanesla rybníky a ty byly přeměněny na pole. Došlo k větrné erozi, jihovýchodní větry vysušily půdu a strhly úrodné částky z rovin a vytvářely závěje prachu a přesypy. V roce 1925 jsem musel odvézti z příkopů až 250 kubíků navátého měšohumusu. V roce 1931 přes 300 kubíků měšohumusu. Jaká v tom byla ztráta živin, jaká ztráta pro zemědělského podnikatele! Na svazích půda zmizela a objevila se holá skála. Tyto holé a vyprahlé stráně sálaly své teplo do prostoru, ohřátý vzduch stoupá do výšky a způsobuje pro nás lokální proudy vzduchové, které odeženou každou místní bouřku. Kraje vysychají, v místech, kde se před dvaceti lety nedalo dobře orati, nebo pozdě na jaře, dnes je úplné sucho. Celý ráz krajiny se změnil. Přiblížili jsme se stepnímu klimatu.“

Vopravil k tomu podotýká, že jakmile se zruší překážky v krajině, postupně dojde k plošné degradaci půdy. V tomto kontextu podle něj nebylo rozumné zbavit se po roce 1990 většiny státní půdy — dnes bychom na ní totiž mohli dělat vhodné pozemkové a krajinotvorné úpravy. Po roce 1990 bylo přes 90 procent zemědělské půdy v pachtu, o zemědělskou půdu, a zejména o hospodaření nebyl na začátku 90. let zájem. Zemědělský sektor se stal podle Vopravila ziskovým až po vstupu do Evropské unie díky čerpání dotací. To ale zároveň způsobilo také růst cen pozemků.

V současnosti je v České republice 3,2 milionu vlastníků půdy, přičemž fyzické osoby vlastní 76 procent výměry (konkrétně 3198 tisíc hektarů). Průměrná výměra na jednu osobu tedy činí jeden hektar. Právnické osoby vlastní pětinu výměry a stát pouze 3,5 procenta. Vopravil uvádí, že kolem 80 procent zemědělské půdy je v pachtu, průměr EU je přitom 50 procent. Doba trvání smlouvy je u nás obvykle nastavená na jeden nebo dva roky, v takovém případě však zemědělce prioritně nezajímá zvyšování organické hmoty v půdě a dlouhodobá péče o ni. „Proč by to dělali?“ ptá se Vopravil. „Nemůžou dotovat někoho jiného. Je to těžké rozhodování.“ Proto se také nyní doporučuje nastavit dobu pachtu minimálně na pět let s možností dřívější výpovědi, pokud na půdě vznikne škoda a je prokázáno porušení smlouvy.

Chránit vlastníky i zemědělce

Mluví-li se v současnosti o neutěšeném stavu české krajiny, podle Vopravila existuje tendence dívat se na zemědělce jako na škodnou. Stejný díl zodpovědnosti však podle něj nesou také fyzičtí majitelé půdy. Problémem však je, že řada z nich ani netuší, že nějakou půdu má, nebo o tom ví a o její stav se nezajímají. Podle Vopravila si však majitelé půdy pomalu začínají uvědomovat, že půda má hodnotu, a jejich zájem o ni roste. Problém hospodaření však často vězí v rozdrobenosti pozemků, jelikož zemědělci hospodaří na blocích, které vlastní desítky lidí. To mohou řešit pozemkové úpravy, zejména ty holisticky a systémově navržené, které koncepčně řeší krajinnou strukturu, její průchodnost, biodiverzitu a zpřístupnění každého pozemku. Toho dosáhli například v Benátkách nad Jizerou, Spáleném Poříčí a mnoha dalších městech. Při komplexní pozemkové úpravě se mohou nově a ambiciózně nastartovat také pachtovní smlouvy. Řada z nich má totiž výpovědní lhůtu až čtyřicet let, výjimkou nejsou ani smlouvy na dobu neurčitou.

Pás vysetého lnu na Poli u Sv. Prokopa, červen 2019, foto: Lada Jakubíková.

Pacht je svobodná vůle obou stran, stává se však, že vlastník zemědělce vydírá. Na Vopravila se obracejí zemědělci, včetně těch velkých, které někteří majitelé chtějí vyštvat a zkoušejí to přes kvalitu půdy. Na půdě mohou například vzniknout obrovské erozní škody bez přímého zavinění zemědělce a prokazovat zavinění je velmi náročné. V tu chvíli by měla dobře nastavená pachtovní smlouva zemědělce, případně majitele ochránit.

Ve zmíněné poslední metodice z roku 2016 bylo do vzorové pachtovní smlouvy navrženo, že rozdíl „před a po“ v hodnotě organické hmoty v půdě by neměl být větší než 20 procent. Pokud dojde k nějaké škodě na půdě způsobené nesprávným hospodařením, je přesně popsán způsob rekultivace a odstranění škody. Metodiku VÚMOPu doporučují nevládní organizace, svaz vlastníků půdy i zájmová sdružení. Smlouvu pomohl formulovat špičkový advokát specializující se na zemědělství, a jsou v ní tak pokryty i právní oblasti.

Dodejme, že vedle metodiky VÚMOP a řady iniciativ a podnětů od Nadace pro půdu, Asociace místních potravinových iniciativ a dalších nedávno vznikl v dílně Nadace Partnerství Rádce pro vlastníky půdy, praktický průvodce problematikou nastavování pachtovní smlouvy.

A co budu jíst, až budu velkej?

První metodiku půdního průzkumu pro potřeby pachtovních smluv Vopravil vytvořil na popud Českobudějovické diecéze kvůli církevním restitucím. Diecéze se připravovala na legální převzetí půdy a chtěla si zajistit vhodné podmínky hospodaření. Myšlenka metodiky byla jednoduchá — vytvořit na začátku a na konci období pachtu srovnávací test půdy, přičemž po ukončení pachtu by neměla být půda v horším stavu.

Co se vlastně při rozboru půdy sleduje? Je to především hloubka ornice a podorniční vrstvy, obsah organické hmoty, zrnitost půdy, obsah živin či půdní struktura, což je něco, co podle Vopravila dříve každý zemědělec znal. Dnes se to dá jednoduše zjistit takzvanou rýčovou metodou, kterou ale podle Vopravila zemědělci nevyužívají tak často, jak by mohli.

Vopravil dále upozorňuje, že v České republice drží podle kompetenčního zákona kompletní legislativu k zemědělské půdě ministerstvo životního prostředí. Zákon mluví o tom, že se musí hospodařit tak, aby se nepoškozovaly fyzikální, chemické a biologické vlastnosti půdy. To se týká všech zemědělců. Navíc, ti kteří pobírají dotační prostředky, a těch je většina, musí plnit standardy Dobrého zemědělského a environmentálního stavu půdy (DZES)

Motivace obcí řešit pachtovní smlouvy spočívá podle Vopravila zejména v tom, že již zažily spoustu problémů: byly zaplaveny bahnem z polí či nemají vodu. Před deseti lety v republice skoro nikdo nevěděl, co je eroze, lidé automaticky předpokládali, že když otočí kohoutkem, poteče z něj voda. Ale automatické už to být nemusí. „Můj kluk, když mu bylo šest let a jeli jsme krajinou a on viděl, jak se tam staví satelitní město, se mě zeptal: A co budu jíst, až budu velkej?“ vzpomíná Vopravil. Tento výrok dokládá i statistika, podle níž v České republice každodenně přijdeme průměrně o 15 hektarů půdy z důvodů zastavění a eroze.

Prosadit neprosaditelné

Mezi prvními se ke změně pachtovních smluv s ohledem na šetrnější hospodaření odhodlalo Hlavní město Praha. Ostatně příběh jedné z nových nájemkyň Lady Jakubíkové si můžete přečíst v článku na s. 32. Za tímto krokem stojí magistrátní odbor ochrany prostředí, zejména specialista péče o životní prostředí Jiří Rom a náměstek primátora Petr Hlubuček (STAN, v rámci Spojených sil pro Prahu).

Ochránce přírody Jiřího Roma k úpravě hospodaření na orné půdě inspiroval předpoklad, že by se tak mohlo zachránit množství druhů živočichů a rostlin, které jsou na tento biotop vázány. S novým přístupem začali v malém měřítku na vybraných polích, která jsou v majetku města a zároveň součástí chráněného území nebo ochranného pásma. Vynechali některé plodiny vyžadující chemický postřik, začali více využívat úhor, podpořili podmáčenou lokalitu. Do toho přišla politická změna vedení města, které začalo akcentovat jiný směr v péči o zemědělskou půdu.

Jiří Rom si uvědomil, že pokud chtějí systémově upravit formu hospodaření na všech zemědělských pozemcích v majetku Prahy, je potřeba změnit pachtovní smlouvy. Jeho původní ambicí bylo dostat do půdy organickou hmotu a rozbít velké půdní bloky na menší. Začali se kvůli tomu scházet s některými specialisty. Podle Roma nicméně není důležité jednoznačně stanovit maximální velikost plochy, každou lokalitu je potřeba vyhodnotit zvlášť.

Tento vývoj zásadně posunul a rozšířil náměstek Hlubuček, který navrhl, aby se na polích v majetku města úplně zřekli používání chemie, tedy pesticidů a umělých hnojiv. To původně Rom považoval za zcela neprosaditelné. Postupně začali jednat s VÚMOPem, Českou zemědělskou univerzitou, ministerstvem zemědělství či různými zemědělci a průběžně upravovali pravidla. Stále více jim však bylo jasné, že nejlepším řešením by bylo upravit pachtovní smlouvu a praxi z ní vyplývající do režimu ekologického zemědělství. Tento návrh přišel opět od náměstka Hlubučka. Režim ekologického zemědělství má totiž i tu výhodu, že předpokládá pravidelnou kontrolu kvality půdy, kterou neprovádí vlastník pozemku, ale jiná instituce. Takže z vlastníka či pachtýře snímá problém kontroly, mnohdy těžko řešitelný. S těmito zásadami pak seznámili všech 12 aktuálně hospodařících zemědělců, jejichž výměra je větší než hektar. (Celkově Praha drží přibližně 1650 hektarů zemědělské půdy, přičemž řada pozemků je svěřena do správy městských částí.)

V pravidlech pachtovní smlouvy se hovoří nejen o pravidlech hospodaření, ale též o maximální výměře pozemků, která by neměla přesáhnout pět hektarů. Rozděleny však mají být tak, aby vyhovovaly zemědělcům při obhospodařování krajiny a maximálně umožňovaly pojezd techniky a záběr pluhu. Tedy žádné dogma. Rozdělení polí může probíhat formou zatravněných pásů, výsadby dřevin, keřů, stromů. Každé pole je jiné a vyžaduje odlišný přístup.

Jiří Rom podotýká, že by také chtěl dostat do zemědělské krajiny více lidí. Podle něj nemá řada obyvatel velkých měst kam chodit za rekreací. Městské parky nebo lesy bývají zpravidla přelidněné a tamější příroda hodně trpí. Lidé by se tudíž mohli rekreovat v zemědělské krajině, ale do třicetihektarových monokultur nepůjdou. Pokud však krajinu rozdrobíme rozumnou sítí mezí s cestami, ovocnými sady či loukami, může se to podařit.

Vzcházející ozim, říjen 2019, foto: Lada Jakubíková.

Totéž ostatně zamýšlel i starosta města Spálené Poříčí Pavel Čížek (STAN), autor projektu Tisíc a jedna cesta pro krajinu. Kombinací komplexních pozemkových úprav a návratem historických cest do krajiny v něm dosahuje lepší průchodnosti krajiny, zvýšení biodiverzity a dalších společenských a environmentálních přínosů.

Hnoje jsou

Rom a oddělení péče o zeleň rozeslali stávajícím zemědělcům nové návrhy a zároveň jim byla vypovězena pachtovní smlouva. Pokud splní požadavky, mohou od září 2020 na základě nových výběrových řízení na pozemcích hospodařit dál. Někteří zemědělci však již signalizují, že podle nových požadavků hospodařit nebudou. Pole ale ladem nezůstanou, neboť nových zájemců je podle oddělení ochrany přírody dostatek.

Stávající zemědělci podle Roma doposud nejvíce rozporovali zmenšování půdních bloků. Když jim ale zástupci úřadu vysvětlí, že si je mohou nastavit tak, aby jim vyhovovaly, dále neprotestují. Zákaz chemie zatím nikdo nahlas nekomentoval. Rom vysvětluje, že například řepka pěstovaná bez chemie jakožto meziplodina je skvělá volba, protože zlepšuje půdu. Jako hlavní plodina v ekologickém režimu je však nerentabilní. Zemědělcům je jasné, že některé plodiny budou muset z osevního postupu vyřadit, zároveň však vědí, že u některých chemii používat nemusí.

Kde ale brát organické hnojivo? V Praze je podle Roma velká koncentrace koní, kontaktovali proto koňáky a zjistili, že hnůj nikdo z nich nevyužívá a že se ho rádi zbaví. Na pražské městské pozemky to prý bude stačit.

Rom na závěr upozorňuje na dva zásadní problémy: hojné nedodržování pravidel správné zemědělské praxe sepsaných ministerstvem zemědělství a velice malé povědomí fyzických vlastníků půdy o jejich roli v udržování krajiny. „Dokud vlastníci půdy nezačnou tlačit na zemědělce, aby se jinak hospodařilo, nic se nezmění. Nikdo jim nevyčítá, že na vlastní půdě nehospodaří. Ale škoda je, že jim nikdo neporadí, že oni to mají v rukách,“ myslí si Rom. Osvětu, jak nastavovat pachtovní smlouvy směrem k ekologickému zemědělství (v nejširším slova smyslu) by měl podle něj dělat primárně stát, klidně i za účasti neziskových a zájmových organizací.

Z ajťáka zemědělcem

Lada Jakubíková a oddělení péče o zeleň pražského magistrátu nejsou jedinými nositeli šetrnějších krajinotvorných vizí. Podobně je na tom i David Ježek z obce Cholupice. Ježek se sem s rodinou přistěhoval, zůstal na rodičovské se synem a řekl si, že by to chtělo změnu, protože dělá dlouho v IT a trochu ho to ubíjí. Začal tedy hledat místo, zahradu nebo sad, o které by se mohl starat. Ptal se lidí v okolí, ale kromě nabídky na odkup zahrady o rozloze tisíc metrů čtverečních za milion korun nic nenašel. Náhodou se však dozvěděl, že Praha 12 chce poskytnout své pozemky ekologickým zemědělcům. Projevil zájem, dostal na výběr čtyři pozemky a vybral si jeden o rozloze hektar a půl. Což je pro něj dost, jelikož nemá žádný traktor, sekačku ani jinou techniku. Seznámil se tudíž s místními zemědělci a dohodli se, že na jedné půlce si budou pěstovat trávu pro koně a na té druhé bude hospodařit on.

Jeho motivace vycházela ze zájmu o krajinu. Sledoval, jak zemědělci hospodaří, a říkal si, že pěstují pořád dokola kukuřici, obilí a řepku. Chtěl začít pečovat o krajinu plus vypěstovat něco pro rodinu, v budoucnosti by rád výpěstky i prodával.

Pachtovní smlouvu naformulovali s Prahou 12 tak, že by měl hospodařit ekologicky. Není v ní sice specifikován odkaz na zákon o ekologickém zemědělství, ale nechybí odstavec hospodářských kritérií. V budoucnosti by Ježek rád získal certifikát ekologického zemědělce. Od VÚMOPu, konkrétně od již zmiňovaného Jana Vopravila, si nechal udělat test půdy a bude sledovat, zda svým hospodařením zlepšuje stav organické hmoty a života v půdě.

Pole Davida Ježka v Cholupicích, foto: farmarjezek.cz.

Pole rozdělil na dvě části. V jedné vysel druhově pestrou louku, která má sloužit jako pastva pro opylovače a koně místních zemědělců. V druhé části vysadil ovocné stromy a keře, chystá se pěstovat levanduli a další byliny. V dlouhodobém horizontu zamýšlí vysadit i zeleninu, na to se chce ale pořádně připravit, protože se jedná o náročnou disciplínu. Od příštího roku bude také chovat včely.

Až půjde jeho syn do školky, má v plánu vrátit se do práce, ale jen na 3—4 dny v týdnu, zbývající čas chce věnovat hospodaření. Nepochází sice ze zemědělské rodiny, ale jeho předkové měli včely a zahrádku a on chce v této tradici pokračovat — i proto, aby jeho děti viděly a poznaly život na půdě a na louce. Květnatá louka v Praze je už dnes totiž k pohledání.

Pachtovní smlouvu má Ježek na deset let, ale obává se, že pokud se změní zastupitelstvo a plány s pozemky, přijde o ekonomické a citové investice, zejména pokud jde o ovocné stromy, které začínají plodit až za 10 let. Kvůli této nejistotě oslovil Nadaci pro půdu, aby se do budoucna pokusil zajistit si stálý pozemek s dlouhodobým, ideálně celoživotním horizontem. Ježek je též součástí komunitou podporovaného zemědělství v Modřanech a nabídl komunitě možnost realizovat se na jeho cholupickém pozemku.

Pokud jde o dotace, podle Ježka sice pobídky pro začínající zemědělce existují, ale netýkají se bohatých regionů, jako je Praha. Městská část Praha 12 má ale vypsané granty na podporu biodiverzity. Podpora pro začínající zemědělce by však podle něj neměla být pouze finanční, ale i koncepční — vzdělávací. A takových programů je žalostné málo, přitom by o ně byl zájem. Informace tak zatím čerpá od zemědělců, z knih a článků.

Příbor: více peněz i kvality

Novou pachtovní smlouvu vytvořilo i severomoravské město Příbor, disponující přibližně dvaceti hektary zemědělské půdy. Podle Lenky Habdasové z Odboru investic a správy majetku a Andrey Novákové z Odboru rozvoje města Městského úřadu Příbor chtělo město především navýšit pachtovné. Dlouhodobě totiž bylo pod průměrem v regionu. Oba odbory však zároveň navrhly, aby nové pachtovní smlouvy zahrnovaly také ustanovení směřující k zachování kvality zemědělské půdy. Po schválení konceptu radou města v létě 2018 následně město vypovědělo deset zemědělských pachtů a uvolněné pozemky nabídlo formou obálkového řízení k novému pachtu (zúčastnit se mohli i dosavadní pachtýři).

Záměr města směřující k zachování kvality půdy podle Habdasové komentovali dosavadní pachtýři spíše skepticky, obálkového řízení se však zúčastnili. Někteří uspěli, stejně tak i noví zájemci, provozující vedle konvenčního zemědělství i zemědělství ekologické.

Proces od nastavení nových pachtovních smluv až do podpisu trval necelý rok a město při něm spolupracovalo s externími odborníky. Konkrétní způsob hospodaření novým pachtýřům nestanovilo, většina z nich však využívá dotační programy, při nichž poskytovatelé dotace dozorují způsob hospodaření a dodržování podmínek udržitelnosti. U vybraných pozemků však město zadalo provedení rozboru vzorků půdy dle certifikované metodiky VÚMOP. Výsledky budou prezentovány a předány pachtýřům letos v prosinci. Za dva až tři roky chce Příbor rozbory půd zopakovat a přihlédnout k výsledkům navyšování organické hmoty v půdě při obnovování pachtů.

Pole Davida Ježka v Cholupicích, foto: farmarjezek.cz.

Iniciativa za změnu hospodaření a pachtovních smluv rezonuje i v Táboře, kde město pronajímá 360 hektarů půdy třinácti zemědělcům. Téma zde otevřel první místostarosta Václav Klecanda (Piráti), jehož motivoval „absurdní způsob průmyslového zemědělství v Čechách, který většina současných pachtýřů následuje, protože je ekonomicky nejefektivnější, ale vzhledem ke klimatické změně nejnebezpečnější“.

V tuto chvíli v Táboře pracují se dvěma verzemi: někteří pachtýři budou hospodařit v režimu ekologického zemědělství, ti ostatní budou podléhat pravidlům podle metodologie VÚMOP. Inspirací byla táborským i smlouva z Příboru. Záměr město brzy sdělí zemědělcům a začne vyjednávání o podobě nové, ekologicky příznivější pachtovní smlouvy.

Ostopovice: vojtěška a hledání tahouna

Za posledním příkladem jsem se vypravil do malé obce Ostopovice nedaleko Brna, kde jsem se potkal se starostou Janem Symonem (Společně pro Ostopovice). Také on se rozhodl přenastavit znění pachtovní smlouvy tak, aby se na pozemcích obce hospodařilo šetrněji. Ačkoliv pozemků nemá obec mnoho, jen 12 hektarů, a hospodaří na nich pouze jeden subjekt, stálo Symonovi za to, aby se podmínky pachtu pokusil nastavit ambiciózněji. Také on kontaktoval VÚMOP a poradil se ohledně nastavení smlouvy a pořízení rozboru půdy. Dosud hospodařící pachtýř na změny znění smlouvy přistoupil, přičemž smlouva je nově nastavena na pět let a průzkum půdy a hrazení jeho nákladů se rozhodla vzít na sebe obec.

Symon mě nechal nahlédnout do výsledků půdního rozboru. Vyplývá z něj, že oblast je silně ohrožena vodní erozí, středně velký problém představuje utužení půdy, větrná eroze a dehumifikace. Pozitivně naopak vyšlo, že půda není acidifikována a draslík, hořčík a vápník jsou v dobrém poměru. Jako na většině zemědělských ploch v ČR i zde chybí fosfor.

Strojové setí na poli Davida Ježka v Cholupicích, foto: farmarjezek.cz.

Propachtovatele — firmu ZEVO Střelice, a zejména jejího předsedu představenstva Tomáše Kvardu, považuje Symon za osvícené a vzájemnou spolupráci si pochvaluje. Používají meziplodiny, a protože se specializují na živočišnou výrobu, hojně pěstují vojtěšku, která půdu zkvalitňuje. Díky chovu mají také dostatek hnoje pro zaorání.

Symon však upozorňuje na dosud nezmíněný aspekt: ačkoliv ho téma osobně velice zajímá, mají na něj zástupci menších obcí velmi malou personální a časovou kapacitu. Do budoucna by se mu zamlouvalo, pokud by se na obecních pozemcích pěstovalo ovoce a zelenina pro místní v režimu ekologického zemědělství, jak však dodává, na to je potřeba tahoun. Prozatím podporuje především obecní komunitní zahrádku a úly a promýšlí další kroky ke zlepšení hospodaření na pozemcích města.

Ekologické zemědělství? Je to nemožné

Pro rozšíření perspektiv jsem navštívil také starostou chváleného Tomáše Kvardu ve firmě GenAgro Říčany, většinového vlastníka ZEVO Střelice. GenAgro se specializuje na skot a vepřové, pro něž si pěstuje vlastní krmiva. Cíleně vrací hnůj do půdy, a tudíž podle Kvardy ve firmě neměli problém na novou pachtovní smlouvu přistoupit.

V ní se mimo jiné uvádí, že se zavazují plnit zásady péče řádného hospodáře, definované v příručce Průvodce zemědělce kontrolou podmíněnosti. Podle Kvardy však má každý zemědělec jiné přírodní podmínky, které tyto metodiky nejsou vždy s to postihnout. A všechny příjemce zemědělských dotací, kontroluje Státní zemědělský intervenční fond. Dodává, že většina zemědělců nepěstuje půdu zlepšující plodiny jako vojtěška, protože je nemají komu zkrmit — 90 procent živočišné výroby totiž zastanou akciovky, kterých je málo.

Kvardovi vadí, že velké podniky jsou společností vnímány jako škodiči a každý jim „od stolu“ radí, co by měly dělat. To je podle něj sice pěkné, málokdo si však uvědomuje, pod jakým ekonomickým, společenským a klimatickým tlakem jsou. Upozorňuje, že jsou navíc pod neustálými kontrolami, v průměru jich mají dvě a půl měsíčně. Postupně se u nich vystřídá inspekce životního prostředí, hygiena, hasiči, veterináři a potravinářská inspekce. Největší problémy se podle něj objevují u soukromých zemědělců a chovatelů, kteří často nejsou za své prohřešky postihováni, nebo jen velice symbolicky, na rozdíl od velkých podniků, kde je podle Kvardy vyloučeno, aby docházelo například k týrání zvířat.

Vysazené dříny a líska na poli Davida Ježka v Cholupicích, foto: farmarjezek.cz.

Přechod na ekologické zemědělství si Kvarda představit nedokáže. Tlak plísní a různých nemocí je podle něj neskutečný. Uvádí, že je z vesnice, vždy měli zahrádku a mrkev nebo petržel jim bez postřiku správně nevyrostla. Kukuřici napadá plíseň, která by se mohla dostat do potravin, její pěstování bez chemie podle něj možné není. Někde jinde možná ano, ale podle něj to není cesta — ekologické zemědělství je velice pracné, vytěžitelnost malá, pokřivená dotacemi. Podle Kvardy navíc patříme v žebříčku používání chemické ochrany na jedno z posledních míst v EU, pesticidů tak používáme poměrně málo. Toto tvrzení podporují i nová data z dílny organizace Friends of the Earth. Krajinotvorným prvkům se Kvarda nebrání, nesmějí však být na úkor ekonomické rentability.

Pokud by jim například starosta Symon, potažmo Ostopovice, snížili pachtovné, podpořil by i nadstandardní aktivity jako výsadbu stromů a tvorbu cest v krajině. Obecně Kvarda upozorňuje, že pokud chtějí propachtovatelé nastavovat pachtovní smlouvy s větším ohledem na přírodu, krajinu a životní prostředí, je nezbytné zohlednit ekonomickou a společenskou realitu zemědělců.

A jak to máte vy?

V průběhu pachtovních diskusí si často pokládám otázku ohledně souvislosti mezi délkou pachtu a způsobem hospodaření. Řada zemědělců totiž říká, že na vlastní půdě se chovají jinak — mnohem šetrněji než na půdě pronajaté. Čím to je? Tuto otázku zkoumali Alena Walmsley Roubíčková a Petr Sklenička z České zemědělské univerzity. Zjistili, že u konvenčně hospodařících zemědělců je obsah uhlíku v půdě a půdních enzymů vyšší, když hospodaří na vlastním. Zatímco u ekologických zemědělců hospodařících na propachtované i na vlastní půdě tyto rozdíly nebyly pozorovány. Výzkum publikovaný předloni v časopisu Ecological Engineering uzavírá autorská dvojice tím, že motivace zemědělců investovat do zdraví půdy je vedena pachtovní (ne)jistotou, zejména pokud jsou závislí na výdělku z pěstování. Jistota propachtování pozemku spolu s nastavením efektivních agroekologických standardů, přísných pravidel, výše dotací a dalších pobídek mohou pozitivně ovlivnit nejen degradaci půdy, ale i obnovení ekosystémových služeb.

Starosta Ostopovic Jan Symon, foto: ceskatelevize.cz.

Je zřejmé, že pachtovní smlouvy skýtají velký pozitivní potenciál, který vedení obcí stále častěji využívá. Na druhou stranu ale jedni z nejvýznamnějších aktérů — běžní majitelé půdy, kteří vlastní tři čtvrtiny zemědělské půdy, se prozatím až na čestné výjimky o vlastní půdu nezajímají. Až tedy budete někdy kritizovat zemědělce za monokulturní lány, pesticidy nebo ztrátu biodiverzity, nejprve se zamyslete nad tím, zda nevlastníte nějakou půdu a jak máte nastavenou pachtovní smlouvu. Je totiž vysoce pravděpodobné, že nějakou půdu vlastníte. A stav krajiny a zemědělství ve velké míře stojí právě na fyzických vlastnících a na jejich (ne)zájmu a ochotě angažovat se.

A vzhledem k tomu, že zdrojem zemědělských dotací z rozpočtu EU jsou daně evropské společnosti, vyžadovat po příjemcích dotací veřejné a ekosystémové služby by mělo být samozřejmostí, a to nejen u pachtovních smluv.

Je však také zřejmé, že bez postupné a systematické proměny tržních mechanismů, kterým jsou zemědělci podřízeni, nelze očekávat komplexní systémové změny. Součástí zájmu o zlepšení krajiny by proto měl být i zájem společnosti, politické a vládní sféry o stabilizaci zemědělců tak, aby nemuseli volit mezi vlastním přežitím a ochranou půdy.

Autor je analytik politické ekonomie potravinových systémů a doktorand ČZU. Kontakt: uhnak@pef.czu.cz.

Text vznikl díky podpoře Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

2 komentáře: “Lepší pachty, lepší krajina?”

  1. David Ježek napsal:

    Ahoj, u fotek z mého pole je špatně adresa. Správně je farmarjezek.cz. Díky za opravu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2020 vyjde v 2. polovině srpna.