Jak ztrácíme půdu pod nohama

Celý záběr videa, šířeného po internetu loni v listopadu, ukazoval větrem zvlněnou texturu země a mračna prachu, která z ní zvedal vítr. Skrze prach ostře pálilo nemilosrdné slunce. Výjev působil jako z pouště kdesi na Blízkém východě. Příčina domácí popularity videa vyšla najevo, až když pohyb kamery odhalil povědomé trsy trávy, stromy a sloupy elektrického vedení. Záběry pocházely z Kyjovska na jižní Moravě. V této oblasti se s prachovými bouřemi potýkají již několik let. Úkaz patří zároveň mezi nejviditelnější i nejpůsobivější případy úbytku zemědělské půdy. Vedle otevřeného terénu je na vině pravidelné sucho v letních měsících.

Prachové bouře na Kyjovsku jsou jedním z mnoha příkladů toho, že se problematika půdy netýká pouze její úrodnosti, ale mnohem širšího spektra funkcí, které půda zastává. Ty můžeme, podobně jako u lesů, rozdělit na produkční a mimoprodukční. Pro první skupinu je klíčová úrodnost půdy, do druhé spadá například schopnost půdy zachycovat látky, rozkládat je a přetvářet na nové. Půda je samostatným ekosystémem, poskytujícím životní prostředí půdním společenstvům, edafonu. Půda též konzervuje pozůstatky antropogenní činnosti a archeologové jí tak vděčí za živnost. Případně ji využíváme jako tvůrčí materiál.

Výčet by mohl být ještě delší. Této funkcemi nabité půdy zmizelo v letech 2000—2016 v České republice 148 tisíc hektarů, průměrně 25 hektarů denně. Namísto pouhého fyzického úbytku, výmluvně ilustrovaného větrnou erozí na Kyjovsku, musíme vzít v potaz širší kontext. Co vše nakonec s půdou ztrácíme?

Cena za kvalitu

Běžného Homo sapiens sapiens posledních deset tisíc let, které uběhly od neolitické revoluce, zajímá především jedna vlastnost půdy: schopnost podporovat růst rostlin. Čím je v tomto ohledu lepší, tím více si jí ceníme. Zatímco potenciální úrodnost označuje schopnost půdy generovat úrodu bez zásahu člověka, efektivní úrodnost počítá s lidskými vstupy, mezi něž patří hnojení. S oběma termíny úzce souvisí produkční schopnost, která vystihuje schopnost půdy poskytovat výnosy z určité plodiny. Hodnocení půd zahrnuje i další faktory a u nás proběhlo během bonitace půd mezi lety 1973—1980. Na jejím základě byla zemědělská půda rozdělena do bonitovaných půdně ekologických jednotek (BPEJ) s vlastní číselnou charakteristikou, ke kterým se vztahuje jak její cena, tak stupeň ochrany (viz rámeček Charakteristika ochrany půd podle tříd).

Foto: Luděk Čertík

Prostý pohled na mapu základní ceny půdy, sestavenou Výzkumným ústavem meliorací a ochrany půdy, odhalí, že ta nejcennější se koncentruje na jižní Moravě a v Polabí. Její hodnota zde překračuje deset korun za metr čtvereční. Požívá také nejvyšší ochrany, paradoxně ale patří mezi ty nejohroženější. Její nejúrodnější svrchní vrstvu totiž tvoří písčité černozemě, které jsou zároveň lehké, a kvůli tomu snáze podléhají větrné erozi, jak se ukázalo u výše zmíněného případu na Kyjovsku.

Osud těmto půdám také nikterak neulehčuje jejich vysoká úrodnost. Kvůli ní jsou intenzivně strojově obhospodařované, čímž dochází k jejich takzvanému utužení. Při něm půda ztrácí svoji pórovitost, a tedy i schopnost zadržovat vodu. Tato půda tedy degraduje souběžným působením několika činitelů: utužená půda hůře zadržuje vodu, tím pádem lépe vysychá a je zranitelná vůči větru i náhlým srážkám, při nichž dochází k rychlému splavení svrchní vrstvy ornice.

Našim černozemím škodí též jejich koncentrace v okolí velkých sídelních celků a v hustě zabydlené krajině. Ta nejenže přináší intenzivní produkční zátěž, část rozlohy půdy zároveň ustupuje stavebním záměrům. Za svou kvalitu tak v úrodných oblastech platí vysokou daň. Tlak na ně je enormní, postupně ubývají a degradují. A s degradací se snižuje jejich cena a potažmo i stupeň ochrany.

Slunečník, Větrník, Vodník

Největší měrou se nicméně na erozi tuzemské půdy podílejí přírodní živly. Jejich působení by bylo za normálních okolností součástí půdotvorného procesu. Změny ve struktuře krajiny v průběhu 20. století však zavinily, že v určitých oblastech působení živlů rychle ničí ornici. Nejvýraznější příčinou degradace půdy je jednoznačně voda.

zdroj: VÚMOP, v.v.i.

V České republice disponujeme největšími půdními bloky v Evropě, na nichž jsme zároveň v minulosti odstranili protierozní prvky. Chybějí remízky, meze, polní cesty. Svou roli sehrává také způsob hospodaření. Pokud na velké svažité ploše pěstujete erozně nebezpečnou plodinu, například velmi rozšířenou kukuřici, či nevhodně ořete po spádnici, máte na pohromu zaděláno. V ohrožení se ocitají především mělké půdy v letních měsících, během nichž přicházejí erozně nebezpečné deště. Tento problém se týká především podhorských oblastí republiky a Vysočiny. Vodní eroze působí rychle a dovede během krátké doby odplavit půdu vytvářenou během stovek až tisíců let. Navíc způsobuje značné druhotné ekonomické škody, jaké známe z příkladů bahnem vyplavených vesnic. Mimo tyto extrémní projevy ovlivňuje vodní eroze také chemické vlastnosti půdy: obnažením spodních vrstev mění kyselost půdy a vyplavuje z ní organickou složku.

Kvůli vodní erozi v současnosti ročně ztrácíme bezmála 21 milionů tun orné půdy, což znamená ztrátu téměř osmnácti miliard korun. Většina této částky spadá na sanaci následků eroze a nápravu škod. Nezanedbatelné je také znehodnocení půdy, kvůli němuž v některých lokalitách klesá cena až o deset korun na metr čtvereční. Přepočteno na katastrální území, může celková hodnota půdy klesnout až o polovinu a její výnos se může snížit až o sedmdesát pět procent. Snižuje se cena nemovitého majetku obcí i výnosy, které z něho mohou mít. Některé druhy škod, například následné změny bioty ve vodách, však doposud nejsou uspokojivě vyčísleny. Vodní erozí je přitom u nás ohrožena či až kriticky ohrožena třetina celkové plochy zemědělské půdy.

Foto: Luděk Čertík

Společnému působení slunce a větru pak „vděčíme“ za v úvodu zmíněnou větrnou erozi. Intenzita destruktivního působení větru se odvíjí od stavu a povahy půdy a odporu půdních částic. Vítr může půdu přesouvat sunutím částic půdy po jejím povrchu, skokem či v nejextrémnějších případech formou prachové bouře. Stejně jako u vodní eroze se působením větru ztrácí ornice. Kde voda zaplavuje vesnice bahnem, tam je vítr zanáší prachem. Odlišná forma přenosu také přináší specifické nežádoucí dopady. U vodní eroze se zbytky agrochemikálií dostávají do vodního systému či splavují spolu se zeminou na jedno místo. Vítr tyto chemické pozůstatky přenáší až do dýchacích ústrojí živočichů včetně člověka.
Větrnou erozí jsou ohroženy či až kriticky ohroženy především naše nejúrodnější půdy v nížinách. Jedná se o přibližně jedenáct procent zemědělské půdy o celkové výměře 265 554 hektarů. Zachováme-li stávající způsob hospodaření, bude se toto číslo stále zvětšovat.

Zkrocení zlé eroze

Vzhledem k výše uvedenému nepřekvapí, že dokumenty ministerstev zemědělství i životního prostředí uvádějí boj proti erozi jako jednu z hlavních priorit. Ministerstva k tomu vyvinula řadu nástrojů, počínaje rozpoznáváním rizikových lokalit a monitoringem působení eroze napříč republikou. Za tímto účelem vznikl v roce 2013 společný projekt Státního pozemkového úřadu a Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy, nazvaný Monitoring eroze zemědělské půdy. Do něj lze erozní událost nahlásit, a ta je následně evidována a vyhodnocena. Loni tak portál zaznamenal 264 erozních událostí, z toho osmdesát opakovaných. Za dobu existence portálu jde o rekordní číslo, nicméně je třeba mít na paměti, že se jedná o nárůst počtu nahlášených událostí, ne nárůst počtu událostí jako takových. Téměř bez výjimky se jedná o erozi vodní a případný zájemce na portálu nalezne profily každé události včetně fotografické dokumentace. Z projektové mapy vyplývá, že v počtu událostí s přehledem vede kopcovitá, ale stále intenzivně obhospodařovaná Vysočina, za níž následuje Královéhradecký a Plzeňský kraj.

Díky monitoringu můžeme vytipovat zranitelné lokality, zjistit příčiny eroze a evidovat ta místa, která erozi podléhají opakovaně. Následovat by mělo zavádění protierozních opatření. Ta se částečně doporučují na základě standardů Dobrého zemědělského a environmentálního stavu (DZES). Server eAgri.cz provozovaný ministerstvem zemědělství je definuje jako standardy zajišťující zemědělské hospodaření ve shodě s ochranou životního prostředí. Hospodaření v souladu se standardy DZES je jednou z podmínek poskytnutí plné výše přímých podpor, některých podpor Programu rozvoje venkova a některých podpor Společné organizace trhu s vínem. K půdě se vztahují standardy čtyři až šest, z nichž první určuje podmínky zachování minimálního pokryvu půdy po sklizni, druhý se zabývá ochranou půdy před vodní erozí, třetí pak ochranou organické složky půdy. Standardy vymezují především to, jaké plodiny se mohou na konkrétních lokalitách pěstovat, aby nedošlo k jejich znehodnocení erozí. To jsou takzvaná organizační opatření. Dále se užívají agrotechnická opatření, mezi něž patří způsob osevu a manipulace s půdou. Poslední třídou jsou pak technická opatření, uměle vytvořené krajinné prvky, jako jsou příkopy, zábrany či větrolamy.

Vytváření některých protierozních bariér ale v praxi naráží na problémy. S nalezením vhodných opatření a na ně určených dotací sice pomáhá aplikace Protierozní kalkulačka, vlastníci půdy ale tato opatření někdy nechtějí podstupovat, protože jim přinášejí práci a náklady navíc. V článku pro server iDnes.cz takovou situaci popsala Petra Dufková z hodonínské organizace Zemědělského svazu. „Ono se vždycky řekne, že něco vybudujeme, ale co dál? Například nedávno jsem řešila požadavek na vysazení lípy na našich pozemcích. Jenže z ní bude padat listí, rozroste se. A kdo se pak o ni postará?“

Foto: Luděk Čertík

Ke komplikacím dochází také v případě, kdy na pozemku hospodaří jiná osoba než jeho vlastník. Vlastník pak ani nemá přímou zkušenost s problémy a nemusí mít pro navrhovaná opatření pochopení. Nutný rozsah opatření pak navíc často nerespektuje hranice ošetřovaného pozemku a daný problém lze vyřešit jen na pozemku souseda, kterého to však netrápí. V situaci, kdy českému zemědělství dominují velcí vlastníci orientovaní na zisk, je plošné zavádění protierozních opatření často ještě složitější. Plocha obhospodařovaná na principech ekologického zemědělství se sice mezi lety 2000—2016 zvětšila 3,5krát na 448 tisíc hektarů, většinou však jde o trvalé travní porosty, ovocné sady, pěstování léčivých a kořenových rostlin a chov ovcí, koz, koní a oslů. Běžné zemědělské produkce se pozitivní trend zatím příliš netýká.

Půdu si krademe sami

Působení přírodních živlů je sice nevyhnutelné, ale rozumným způsobem hospodaření se dá jeho negativním projevům podstatně zamezit. Půda však čelí tlakům, které vytváříme přímo my, lidé. A živelností si s těmi přírodními často nezadají. Nejkřiklavější případ představuje znehodnocení půdy zastavěním. Pro pořádek připomeňme, že zastavěním ztrácí půda všechny své ekologické a produkční funkce. Problém zastavění zemědělské půdy přetrvává především kvůli špatně nastavené cenové politice, jež má za následek, že je většinou levnější stavět na zelené louce než přistoupit k využití brownfieldu či přeměně budov, které ztratily původní účel. Poplatky za vynětí půdy ze zemědělského půdního fondu se bohužel od roku 1991 do roku 2016 nezměnily. Když před dvěma lety změna konečně přišla, potěšila především ty, kdo se chystají na zemědělské půdě stavět. Poplatek se nově odvíjí pouze od bonity půdy, bez zohlednění ekologické váhy prostředí, a překročit by tak neměl 180 korun za metr čtvereční.

Server Aktuálně.cz, který o změně poplatků informoval, zároveň uvádí, že od šedesátých let do roku 2016 zmizelo vinou zástavby 290 tisíc hektarů půdy. Porovnáme-li tento údaj s daty obsaženými v Situační a výhledové zprávě ministerstva zemědělství pro půdu za rok 2018, více než čtvrtina z těchto hektarů zmizela v současném století. Aktuálním příkladem je kauza takzvaných strategických zón na Olomoucku. Mají vzniknout v okolí obcí Hněvotín, Zábřeh, Prostějov a Přerov na území s půdou nejvyšší bonity. V okolí Hněvotína se věci rozpohybovaly nejdříve a vyústily v zajímavý střet. Úředníci olomouckého územního odboru ministerstva životního prostředí se v něm vzepřeli úředníkům ministerstva pro místní rozvoj. Několikrát se postavili za ochranu nejkvalitnějších půd, až druhé zmiňované skupině nezbylo než projednat záměr s úředníky MŽP v Praze. Ti na dálku rozhodovali méně angažovaně a dali návrhu zelenou. Veřejný zájem podle nich převažuje nad ochranou půdního fondu.

Hněvotínský případ dobře ilustruje, jak obtížnou pozici mají vůči developerům zastánci ochrany půdy i půda samotna. Ministerstvo zemědělství se tomuto trendu prozatím snaží čelit interaktivním nástrojem Limity využití půdy (limitypudy.vumop.cz) a metodikou pro posuzování dostupnosti ploch zařazených do nižších tříd ochrany. Obé by mělo obcím i soukromým investorům pomoci s plánováním zástavby způsobem, který se nedotkne nejcennějších součástí zemědělského půdního fondu.

Vidět trávu růst

Svůj podíl na úbytku orné půdy má také zatravňování, které však obecně nelze vnímat negativně. Jakožto součást agroenvironmentálně klimatických opatření Programu rozvoje venkova pro roky 2014—2020 totiž zlepšuje nepříznivý poměr orné půdy vůči travním porostům (72 procent využívané půdy je půda orná, 27 procent trvalé travní porosty), pomáhá v boji s erozí a slouží ke zvyšování biodiverzity. Zatravňuje se především v oblastech s vysokým rizikem eroze, tedy těch, které nejsou k intenzivnímu obhospodařování příliš vhodné. Jen v roce 2016 tak na našem území přibyly přes čtyři tisíce hektarů trvalých travních porostů, především ve vyvýšených oblastech.

Foto: Dawid Zawila

Při zatravnění je každopádně nutné respektovat území s vyšší ochranou, kde lze používat jen druhově bohaté nebo regionální travní směsi. V současnosti je u nás k dispozici jediná regionální směs, a to pro oblast Bílých Karpat. Na zbytku území lze používat komerční travní směsi, které však k biodiverzitě krajiny nepřispívají. Zemědělcům v použití druhově bohaté směsi teoreticky nic nebrání, cenový rozdíl oproti komerčním travním směsím ale není vyrovnán dotací.

To ve vyspělých zemích…

Problémů s českou, moravskou i slezskou půdou je samozřejmě mnohem více, než jsme dosud uvedli. Většina méně kvalitních půd okyseluje, půdy jsou v nadlimitním množství promořené kadmiem a dalšími znečišťujícími látkami. V tristním stavu se mnohde nacházejí meliorační soustavy, což je v některých lokalitách spíše ku prospěchu, jinde to však způsobuje nežádoucí zamokření.

Vlivem četby tohoto článku by leckdo mohl nad naším půdním hospodařením zlomit hůl. Vždyť ve vyspělých zemích… Podívejme se tedy, jak si stojíme v rámci Evropy. Zcela bezprecedentní je zdejší dotační podpora velkých výrobních koncernů. Zatímco průměrná výměra půdy na jednoho zemědělce u nás dosahuje 133 hektarů, v EU činí jen 16 hektarů. Další indikátory však pro nás vycházejí lépe. V podílu zastavěné půdy jsme v roce 2012 stáli uprostřed evropské sedmadvacítky. Velké ekonomiky EU, včetně v souvislosti s efektivním environmentálním hospodařením často skloňovaného Německa, svou půdu zastavují více. Mezi ty lepší státy EU pak patříme v míře ohrožení půdy větrnou a vodní erozí — jakkoli výše uvedená čísla zněla varovně.

Než však spokojeně smekneme rádiovku tváří v tvář slunci vycházejícímu nad obilnými lány, uvědomme si, že nám v těchto srovnáních nahrávají příznivé geografické podmínky. Země jako Francie, Itálie a Španělsko trpí většími teplotními extrémy a jejich krajina je intenzivně obhospodařovaná mnohdy už od starověku. S pokračující změnou klimatu a intenzitou hospodaření se však tyto rozdíly budou stírat. Otázka zní, jestli a kdy nás zhoršující situace přiměje přejít na udržitelnější model managementu půdy. Zatím zůstává jen u chvalitebných náznaků.

Kontakt: st.jindra@gmail.com.

Text vznikl díky podpoře Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

Foto: Aleç Krivec

Charakteristika ochrany půd podle tříd

I. třída: Bonitně nejcennější půdy v jednotlivých klimatických regionech, převážně v plochách rovinných nebo jen mírně sklonitých, které je možno odejmout ze zemědělského půdního fondu pouze výjimečně, a to převážně na záměry související s obnovou ekologické stability krajiny, případně pro liniové stavby zásadního významu.

II. třída: Zemědělské půdy, které mají v rámci jednotlivých klimatických regionů nadprůměrnou produkční schopnost. Ve vztahu k ochraně zemědělského půdního fondu jde o půdy vysoce chráněné, jen podmíněně odnímatelné a s ohledem na územní plánování také jen podmíněně zastavitelné.

III. třída: Půdy s průměrnou produkční schopností a středním stupněm ochrany, které je možno v územním plánování eventuelně využít pro výstavbu.

IV. třída: Půdy s převážně podprůměrnou produkční schopností v rámci příslušných klimatických regionů s jen omezenou ochranou, využitelné pro výstavbu.

V. třída: Půdy s velmi nízkou produkční schopností včetně půd mělkých, velmi svažitých, hydromorfních, štěrkovitých až kamenitých a erozně nejvíce ohrožených. Většinou jde o půdy pro zemědělské účely postradatelné, u nichž lze předpokládat efektivnější nezemědělské využití. Jde většinou o půdy s nižším stupněm ochrany s výjimkou ochranných pásem a chráněných území a dalších zájmů ochrany životního prostředí.