Petr Marada: Muž, který pečuje o krajinu

Neutěšený stav polí v okolí Šardic je důsledkem intenzivního hospodaření velkých zemědělských společností; pozemky v okolí Šardic pro ně byly jen malou částí z celkové rozlohy v řádu tisíců hektarů. V současnosti je to především společnost Zemagro, která je klasickým představitelem tuzemského intenzivního zemědělství: obrovské firmy obdělávají co nejvíce plochy za co nejnižších nákladů, aby měly co největší zisk. Negativní důsledky, které může jejich hospodaření přinést (viz rámeček), příliš neřeší.

Kdo platí za zajíce

A právě tyto problémy intenzivního zemědělství Šardice naplno zasáhly. Jeden místní člověk ale celou situaci už delší dobu s obavami sledoval, viděl, jaké dalekosáhlé důsledky mohou přijít, a rozhodl se začít jednat. Šestačtyřicetiletý ochranář přírody a podnikatel Petr Marada se postavil velké zemědělské společnosti a následkům, které s sebou její hospodaření přineslo. Protože chování konvenčních zemědělců považuje za velký problém, nejdříve pečlivě promýšlí každou větu, než ji pronese nahlas.

„Zjistil jsem, že klíčoví hráči, kteří by měli zakročit proti neustále se zhoršujícímu stavu půdy a přírody, vůbec nijak nereagují. Tehdy jsem začal přemýšlet, co pro mě má v životě smysl a co má smysl menší. Když jsem si to vyhodnotil, rozhodl jsem se, že něco zkusím udělat sám,“ svěřuje se Marada s prvními impulsy, které ho před deseti lety dovedly ke snahám o zvyšování přírodní hodnoty krajiny v okolí rodné vsi.

Nejdřív musel získat půdu, na které by mohla vznikat opatření přínosná pro okolní přírodu. První pozemek dostal darem od matky: jeden hektar zděděné půdy. Od té doby rozšířil pozemky na sedmdesát hektarů. Třetinu pozemků vlastní, třetinu si pronajal od obce a poslední třetinu mu pronajímá podnikatelský partner. „Každý člověk má nějakou životní rezervu. Já jsem si ji vzal a použil na koupi minimálního množství pozemků. Následně jsem ale začal čerpat finanční podporu z Programu rozvoje venkova, konkrétně z dotačního titulu Zahájení činnosti mladých zemědělců. Z dotace jsem nakoupil další část půdy a na té teď zakládám vybrané hodnotné krajinotvorné prvky, které přírodě vracejí, co potřebuje, ty následně udržuji a pečuji o ně,“ popisuje začátky svého podnikání.

Ačkoli to na první pohled nevypadá, skutečně se jedná o podnikání. Oficiálními zákazníky samozřejmě nejsou srnci a zajíci, ale stát. „Všechno musí být profitabilní. Pozemky jsem nekupoval proto, abych na nich pěstoval potraviny či krmiva, ale abych poskytoval ekosystémové služby. A ty dnes platí stát. Jeho rétorika zní, že pokud zemědělci na části své výměry utvoří vybraná opatření na ochranu přírodních zdrojů, získají finanční kompenzaci. Proto jsem se stal zákazníkem státu,“ vysvětluje svůj ekonomický model. Je to trochu paradoxní situace, protože opatření například zadržují vodu v krajině také pro okolní zemědělské subjekty, a tím zvyšují úrodnost jejich půdy. Od nich ovšem žádné peníze neplynou. Existují ale jiní zákazníci, nepřímí. Zájemcům, ať už jsou to zemědělci, nebo lesníci, poskytuje odborné vzdělávání, vytváří programy pro školy. Získané peníze investuje opět do udržování již vytvořených opatření. Z extenzivních sadů sklízí ovoce, ze zatravněných ploch pícniny, není to ovšem jeho hlavní priorita.

Nebojovat sám

Když si Petr Marada vzal na starost péči o krajinu v okolí Šardic, přirozeně nechtěl jít do boje sám. Oslovil ty, o nichž si myslel, že by se společně s ním mohli stát pionýry krajinotvorných opatření — myslivce a majitele půdy. „Myslivce přímo váže zákon, že by měli zakládat krajinotvorné prvky a pečovat o ně. Přesto všichni dávali od takového projektu ruce pryč. Pak jsem se snažil oslovit místní zemědělský subjekt, aby se zaměřil na budoucnost a začal více o půdu pečovat, ale opět jsem se setkal s negativní reakcí. Po těchto pokusech jsem zanechal přemlouvání, protože mi osobní zkušenost říkala, že není čas na nějaké mluvení. Když jsem chtěl něco udělat, musel jsem začít sám konat,“ vzpomíná. Časem se karta obrátila. Při vzdělávacích akcích na svých pozemcích podnítil několik tamějších obyvatel. Ti nakoupili půdu a začali na ní hospodařit. Už jen tím pomohli krajině, protože jediný velký agropodnik získal konkurenci v podobě čtyř místních drobných zemědělců.

Vždy, když Marada vychází do krajiny na kontrolu, bere na sebe bundu a kalhoty v barvě khaki. Na svých či pronajatých pozemcích dokázal vybudovat mnoho druhů krajinotvorných opatření: šest a půl hektaru obtížně obhospodařovatelných zemědělských půd zalesnil, na třech hektarech vybudoval tři mokřadní ekosystémy se soustavami tůní, čtyři hektary zabírají biokoridory, na dvaceti hektarech vysázel extenzivní ovocné sady a deset hektarů orné půdy zatravnil. Na zbývajících plochách vytvořil environmentální a klimatická opatření, jako jsou biopásy, prostředí pro čejku chocholatou nebo ozelenění údolnice čili polyfunkční krajinářské opatření, které slouží k zadržování vody v krajině a zároveň zabraňuje erozi a podporuje biodiverzitu.

Lesy, tůně, biokoridory, čejky

Plochy k zalesnění nevybíral náhodně. „V každém katastru obce je plán společných zařízení po komplexní pozemkové úpravě, jenž stanovuje, která půda je k zalesňování vhodná. Takže jsem si tyto lokality vytipoval, oslovil jsem ohledně pronájmu vedení obcí Šardice, Násedlovice a Nenkovice. Když mi pronájem slíbili, vypracoval jsem ve spolupráci s odborným lesním hospodářem projekt pro zalesnění pozemku, na nějž jsem získal příslib dotací. Pak jsem koupil sazenice, plochy zalesnil, oplotil a o tyto zalesněné pozemky se dodnes starám,“ přibližuje celý proces. Konkrétně vysadil duby, lípy, jasany, javory i habry, tedy stromy, které jsou místně vhodné. Les od té doby podporuje biodiverzitu a zadržuje v krajině vodu.

Podobně postupoval, když chtěl vytvořit mokřady. „Všechny musely být na mých pozemcích, s pronajatou půdou by to nešlo. Některé pozemky jsem kupoval přímo v lokalitě budoucích mokřadů, ostatní jsem koupil na jiném místě a směnil je za vhodnou půdu. Je s podivem, že v těch oblastech se předtím intenzivně hospodařilo, ačkoli tam musely být špatné podmínky,“ kroutí hlavou. Mokřady se totiž budují na místech s vysokou hladinou podzemní vody. Další postup byl shodný s výsadbou lesa: nechal si odborně vypracovat projekt, podal žádost o dotaci a následně nechal vybudovat mokřad, který dnes plně slouží.

Stejně jako pro lesy či mokřady je nutné najít vhodnou lokalitu i pro biokoridory. Dnes už každý územní katastr obsahuje vybrané úseky, kudy by měl biokoridor vést. V drtivé většině případů je naplánován na obecních pozemcích, Maradovi tedy stačilo jen si je pronajmout od Šardic a získat potřebné dotace. „Dnes už je biokoridor plně funkční, ačkoli ještě není odplocený. Dostanou se k němu ptáci i drobnější živočichové, srnce do něj ale ještě nemůžu pustit, protože by okusovali nebo vytloukali kmeny stromů, které jsou příliš mladé, aby takové zacházení přestály bez úhony. Za takových deset let už ale ploty klidně odstraním,“ dodává.

Čejka chocholatá je pták, který pomáhá jak zemědělcům, tak myslivcům. V době hnízdění je velmi aktivní. Zatímco jeden partner hnízdí, druhý z páru chrání hnízdo tím, že agresivně nalétává na predátory krkavcovitých a dalších dravých ptáků, dokonce může útočit na lišku nebo toulavé kočky. To znamená, že zároveň poskytuje ochranu čerstvě narozeným zajícům, hnízdícím bažantům či koroptvi. Česká společnost ornitologická se zasadila o to, aby zemědělci, na jejichž pozemku čejka hnízdí, mohli získat finanční kompenzaci, čehož šardický krajinotvůrce také využil.

Toxický soused

Intenzivně hospodařící velké zemědělské společnosti se výrazněji dotklo Maradovo zatravnění orné půdy. Oněch deset hektarů totiž neleží pohromadě, nýbrž na různých lokalitách. To agropodniku komplikuje bezproblémové obhospodařování velkých půdních bloků: traktor najednou nemůže jezdit plynule, ale musí tyto zatravněné pásy objíždět. Což se společnosti nelíbí. „Když do jakéhokoli monopolního odvětví poprvé vstoupí nový hráč, tak se to žádnému ze zavedených subjektů nelíbí. I já se musel zezačátku potýkat se zvýšeným počtem kontrol, udání a stížností. Protože ale své pozemky obhospodařuji v souladu se zákonem, nebyl pro mě problém tyto kontroly podstupovat,“ vysvětluje Marada.

Jelikož na svých pozemcích hospodaří ekologicky, jsou všichni jeho sousedé ze zákona povinní nekontaminovat jeho pole. Ne vždy se tak ovšem děje. „Vedu si důkazy o tom, že mí sousedé nedodržují své povinnosti. Bohužel nemám čas věnovat se dalším kontrolám a vyjednávání. Já mám zase ze zákona povinnost budovat nárazové plochy, abych kontaminaci předešel. To je ale problém, protože když intenzivní zemědělec poléčí padesát hektarů insekticidem, fungicidem či herbicidem, stačí, aby zasvítilo slunce a tyto látky se driftem dostanou do vzdálenosti až několika kilometrů,“ poukazuje na problémy spojené s ekologickým hospodařením. Protože však své výpěstky z extenzivních sadů používá pouze pro vlastní spotřebu a nikomu je neprodává, nemusí podobné spory momentálně řešit.

Doma prorokem

Když Marada začínal, obyvatelé i vedení obce byli k jeho snahám skeptičtí. Za zlé jim to ale nemá. „Obec je vzorek obyvatel, který vypovídá o celkovém stavu společnosti. Dnes si většinová společnost vyslechne environmentální problémy, ale neřeší je. Opravdový zájem starat se o životní prostředí se většinově neprojevuje. Pořád je to záležitost spíše okrajové komunity,“ zamýšlí se. Jeho slova potvrzuje i Blažena Galiová, od roku 2010 starostka Šardic. „Obyvatelé obce zpočátku nechápali, oč se pan Marada snaží, zastupitelé byli často napadáni, proč pronajali obecní pozemky za symbolickou cenu. Opatření byla přijímána negativně, také kvůli neinformovanosti tehdejšího vedení obce, které nechápalo význam komplexních pozemkových úprav a navržených opatření v krajině.“

Počáteční zdrženlivý přístup někdejší radnice se ale posunul o kus dál, nové vedení začalo budovat společná zařízení. Obec vysadila dvě biocentra, vytvořila biokoridor, ozelenila polní cestu a vybudovala suchý poldr. Vedle toho podporuje místní myslivecké sdružení, kterému také za symbolickou částku pronajímá obecní pozemky pro vysazení remízků. Letos při oslavách 730 let od založení Šardic získal Petr Marada od obce veřejné ocenění. „Pokud by se pan Marada nepustil do svých projektů, věřím, že by stav krajiny na katastru naší obce byl úplně jiný. Takto ale můžu vidět, jak se krajina postupně stává prostupnou, a teď už nejen díky snahám pana Marady, ale i díky obecním plánům,“ dodává starostka.

Půda jako garsonka

Petr Marada považuje podnikání v okolí Šardic za svůj životní projekt. „Myslím, že všechna má opatření jsou dobrá, všechna — ať více či méně — fungují.“ Několik z nich bylo též oceněno, například za mokřady a tůně získal cenu ministerstva životního prostředí Adaptační opatření roku 2015. „Největším oceněním ale pro mě je, když na některé z fotografií Moravského Toskánska najdu svůj krajinotvorný prvek,“ pousměje se. Důležité pro něj je, aby všechna krajinná opatření dokázal udržovat plně funkční. „Každý má nějakou kapacitu. Osobně si myslím, že už výměru pozemků zvyšovat nebudu, možná ale budu reagovat na aktuální stav ekosystému dalšími opatřeními. Hlavně se však budu snažit, aby ta stávající fungovala líp a líp,“ dodává.

Desetiletá zkušenost se starostí o půdu jej přivedla k myšlence, že jde o velice cenný majetek. „Na půdu se je třeba dívat jako na dům nebo garsonku. Je to nemovitost, která má svou cenu, ale jen tehdy, když se o ni staráme. Garsonka má daleko větší cenu, když má i garáž nebo sklepní prostor. Stejně tak je hodnotnější půda, když je alespoň její část zatravněná, zalesněná nebo je na ní mokřad. Tím se vytvoří zelená infrastruktura, která funguje podobně, jako když v garsonce vybudujeme sprchový kout a toaletu. Pokud si vlastníci pozemků uvědomí, že v půdě leží velký kapitál a potenciál, už ji nebudou chtít pronajímat společnostem, které jejich půdu jen vybydlují,“ zamýšlí se a s ohledem na Českou republiku a dodává: „Česko nebojuje s nedostatkem potravin, ale s ohrožeností klíčových zdrojů, jako je půda nebo voda. Měli bychom tedy produkovat méně potravin, ale kvalitněji.“

Autorka studuje na Katedře environmentálních studií FSS MU. Kontakt: vrtelova@sedmagenerace.cz.

Intenzivní zemědělství

Intenzivní (někdy také konvenční) zemědělství pěstuje plodiny s použitím velkého množství chemikálií — přípravků na ochranu rostlin před škodlivými organismy. Těmito přípravky ničí organickou složku půdy, takže zbývá jen mrtvá hlína. Aby byla schopná plodit, musí dostat obrovský přísun průmyslově vyráběných hnojiv, přičemž ne všechny výživné látky absorbují rostliny. Malý zbytek hnojiv zůstává v půdě a může kontaminovat vody a další složky životního prostředí. Pole tak ztrácejí pro člověka nejdůležitější vlastnost: svou úrodnost.

Na konvenčních polích se obměňuje jen několik málo výnosných druhů rostlin (například kukuřice, slunečnice) a při jejich setbě se nehledí na to, zda by mohly způsobit erozi. Kromě eroze vodou, větrem či sněhem existuje i eroze orbou. S erozí se také pojí ztráta organické složky. Ta za normálních okolností zadržuje hnojiva a jiné chemické látky přidávané do půdy. Když ale chybí, kontaminují dusičnany, fosforečnany a pesticidy povrchové a podzemní vody, odkud se dostávají do těl živočichů i lidí.

Rozsáhlé zemědělství také vyžaduje co nejširší stroje, aby byla výroba plodin co nejlevnější. Kvůli nim se však ruší remízky, volné pásy trávy a křovin, a naopak se utvářejí velké půdní bloky, na nichž se pěstují monokultury. Polní zvěř ztrácí své tradiční útočiště a obživu v keřích a vysoké trávě, navíc jí hrozí otrava ze špatně zapravených namořených osiv. To vede ke snižování biodiverzity, nejen polních obratlovců, ale i ptáků a jiných zvířat vyskytujících se na polích.

Navíc se intenzivně obdělává i méně vhodná půda, například někdejší mokřady. Vyvstává tak problém největší: z krajiny mizí voda. Nezapomínejme, že za úbytkem vody nevězí jen klimatické změny, ale i způsob hospodaření, který neumožňuje zadržování vody v krajině. Bohužel právě konvenční zemědělství na většině území jižní Moravy převládá a současné problémy s nedostatkem vody ještě zhoršuje.

Slovník pojmů

Biokoridor— území, které neslouží pro dlouhodobý úkryt živočichů, ale pro jejich migraci z jednoho místa na druhé. Tím vytváří síť z dříve oddělených biocenter, sloužících jako územní systém ekologické stability krajiny (ÚSES). Biokoridory tvoří přírodní plochy jako strouhy, meze, aleje, pásy křovin či živé ploty. Mohou být ale také umělé, třeba přechody pro zvěř přes dálnici, takzvané ekodukty.

Extenzivní ovocný sad— je opakem intenzivního sadu, v současnosti běžného způsobu pěstování ovoce s cílem co nejvyšších výnosů, aniž by se přihlíželo k potřebám celého ekosystému. Intenzivní sady mají velkou rozlohu, vysokou hustotu stromů s nízkým kmenem, vcházejí rychle do plodnosti a jsou často obměňovány. V oploceném sadu nechybějí umělá hnojiva ani chemické postřiky. Extenzivní sady jsou naopak tradičně obhospodařované, hustota stromů je nižší, stromy se dožívají vyššího věku, takže v jejich dutinách mohou hnízdit ptáci. Absence plotů umožňuje přístup zvěře, bylinný porost pod stromy se kosí na seno. Vedle úrody tak přinášejí biologickou rozmanitost.

Petr Marada

Šestačtyřicetiletý rodák ze slováckých Šardic podniká v oblasti zvyšování přírodní hodnoty. Zasloužil se o revitalizaci a obnovu krajiny na zemědělsky intenzivně obhospodařované půdě na území Šardic, Nenkovic či Násedlovic. Svými projekty přispěl k výraznému snížení vodní a větrné eroze, ke zvýšení biologické rozmanitosti a schopnosti krajiny zadržovat vodu a adaptovat se na změnu klimatu. Zároveň působí na poloviční úvazek na Ústavu zemědělské, potravinářské a environmentální techniky Mendelovy univerzity. Témata diplomových prací, které vede, tak může orientovat na hodnocení krajinotvorných environmentálních opatření. Je také akreditovaným poradcem ministerstva zemědělství v podoblastech zemědělství a ochrana přírody a krajiny, respektive péče o půdu. V těchto záležitostech se na něj obracejí zemědělci z celého Česka.