Společné porozumění světu je třeba aktualizovat

5. července 2021 /
foto: Eva Jašková. Martin Nawrath uprostřed.
Občanskou angažovanost a participaci obyvatel a obyvatelek podporuje v České republice svou prací už dlouhá léta, a to zejména jako facilitátor diskusí mezi veřejností a vedením měst, jako je Praha, Brno nebo Olomouc. Facilitátor a terapeut MARTIN NAWRATH nedávno navštívil v doprovodu nezávislého sociálně ekologického hnutí NESEHNUTÍ Arménii, kde na třídenním školení sdílel s místními lídryněmi a lídry své zkušenosti s participací, komunitním plánováním a komunikaci se zástupci a zástupkyněmi samospráv. NESEHNUTÍ v Arménii dlouhodobě podporuje místní občanské iniciativy finančně i formou konzultací. Předává tak dále zkušeností, které posbíralo za léta práce na kampaních vedoucích k systémovým změnám.

Martine, je podle vás Česká republika vhodným kandidátem k předávání zkušeností z oblasti participace veřejnosti na rozvoji regionů, obcí a měst?

Přes všechny obtíže, kterými si Česká republika od sametové revoluce prošla, můžeme říci, že za sebou máme s participací obyvatel již poměrně dlouhodobé zkušenosti. U nás se participace dlouhodobě uchytila zejména v oblastech revitalizace veřejných prostranství, strategií obcí a měst i při plánování sociálních služeb. Pochopitelně jsme se také hodně inspirovali v zahraničí. Ale právě díky tomu, dle mého názoru, umíme nyní poměrně prakticky posoudit, jak metody participace překlápět i do jiného prostředí.

Na jaké překážky ve svých počátcích občanská participace v České republice narážela? A mohou se ty stejné objevovat také v Arménii?

Participace čelila a čelí více méně stále těm stejným výzvám. Na jedné straně je hluboké přesvědčení o naplnění vize společnosti, která dokáže vstřebat široké spektrum názorů do konsensuálních rozhodnutí, politik, koncepcí a projektů. Na straně druhé je realita každodenní politiky, kterou ve větší či menší míře ovlivňuje podfinancování veřejného sektoru, nedostatečné personální zajištění výkonu veřejné správy a nerovnováha mezi mocí občanů, veřejné správy a podnikatelské sféry.

Participativní metody jsou schopné tuto nerovnováhu do jisté míry oslabit a strukturovat, ale nejsou všelékem. Participace totiž předpokládá ochotu každého aktéra ustoupit z osobního a jednostranného pohledu, respektovat širší názorové spektrum a důvěřovat v kompromis, který nemusí být vždycky jen ústupkem všech, ale také společným kreativním posunem k něčemu novému. Dá se to také vnímat jako takový „věčný souboj“ autoritáře v nás s pluralitní povahou skutečnosti, která je bytostnou povahou přírody, jejíž jsme součástí.

Sdílení českých zkušeností o participaci a komunitním plánování s arménskými lokálními lídryněmi a lídry. Foto: Eva Jašková.

Rozdíly jsem vstřebával za pochodu

O čem pojednává školení, které jste s sebou do Arménie přivezl?

Snažil jsem se v něm shrnout své vlastní zkušenosti s metodami komunitního rozvoje. Představit nějaký základní pohled na to, co je pro úspěšnou participaci potřeba a jakými způsoby toho lze docílit. Ať už jde o způsoby mapování a analýzy komunit, kreativní techniky rozhodování a plánování nebo o základní facilitační techniky, které je potřeba v těchto procesech zvládat.

S arménskými lídry a lídryněmi jste strávil tři dny. Jaké největší problémy a výzvy tito lidé řeší, a lze je vůbec srovnávat s českou zkušeností s participací a komunitním plánováním?

Ta zkušenost je dvojí. V jisté ideové úrovni je arménská demokracie v dobrém stavu — snaží se nastavovat dobrá pravidla a mantinely pro uplatňování moci. V reálu se pak ale tyto snahy střetávají se zvyky a zlozvyky, které vyplývají z kultury a historie země. V Arménii je jasně vidět výraznější role církve, poněkud direktivnější pohled samosprávy, a více i méně čitelná moc oligarchů, vlastníků půdy, továren a podobně.

Jaká byla vaše očekávání v porovnání s tím, jak školení skutečně probíhalo?

Upřímně řečeno jsem musel dost vařit až na místě. Za pochodu jsem se snažil vstřebávat jiný kulturní kontext a představoval si, jak mohu metody přizpůsobovat. Při tom je potřeba udržet jakýsi ideál, aby metoda stále vedla ke stejnému cíli, ale přitom vnímala a zakomponovala do sebe místní realitu.

V Arménii nejsou často jisté ani základní podmínky pro participaci

Co vás při samotném školení nejvíce překvapilo?

Největší výzva pro mě byla v tom, jak metody komunitního rozvoje napasovat na arménský aktivistický až bojovný způsob uvažování. Přece jen mentální posun od plánování a realizací kampaní s jasným cílem až k představení otevřeností celého participativního procesu je značný. Máme-li v krvi, podobně jako mnozí arménští lídři a lídryně, boj, jsme zvyklí na boj. V dobrém i ve zlém. A tomu musí odpovídat i facilitační styl, který by tak měl mít tendenci buď koncentrovat směr úvah, či snahu opravdu integrovat všechny hlasy, které zazní.

Sdílení českých zkušeností o participaci a komunitním plánování s arménskými lokálními lídryněmi a lídry. Foto: Eva Jašková.

V čem se podle vás nachází největší rozdíly mezi komunitami v České republice a v Arménii?

Už jsem se toho trochu dotkl, ale přes všechnu kritičnost, kterou mám k české demokracii, považuji pravidla nastavená na úrovni samospráv, zejména v menších obcích, za relativně vstřícná pro participaci. Na úrovni měst je to pak méně čitelné, protože větší roli hraje politikaření. Zato v Arménii, mám takový dojem, nejsou jistá ani ta základní pravidla — například přístup k informacím a jejich transparentní sdílení. A bez toho participace samozřejmě fungovat nemůže.

Měl jsem také dojem, že arménské lídryně a lídři jsou velmi silné osobnosti, čímž se sami trochu dostávají do pasti. Musí se stavět do rolí lídrů a lídryň hájících určité hodnoty, čímž zároveň oslabují své role nezávislých facilitátorů a facilitátorek participativních procesů. U nás se mi zdá diverzita nevládních organizací pestřejší. Zkrátka a dobře, například pro NESEHNUTÍ, jako silně ukotvené společenství, o jehož hodnotách se ví, může být obtížné hrát roli komunitního organizátora či organizátorky. Na lokální úrovni tak tuto roli často přebírají nějaké místní okrašlovací spolky, čímž se problém vyřeší. V Arménii to ale mám dojem takhle snadné není.

V čem vidíte silné stránky a potenciál arménských regionů a jejich obyvatel?

Ze spolupráce s arménskými lídryněmi a lídry jsem byl nadšen. Z jejich vřelosti, pracovitosti i zkušeností. V prostředí, kde pracují, odvádějí velmi náročnou práci. Budu teď možná trochu povrchní, ale měl jsem dojem, že by místním komunitám mohla pomoci určitá kombinace rozvoje vztaženého na měkké podoby turismu. Arméni jsou velmi pohostinní, a pokud by svou pohostinnost ukázali ve zdravé podobě, mohlo by to prospět jak turistům, tak i relativně chudým obyvatelům venkova. Venkova, na kterém je skryto mnoho přírodních a historicko-kulturních pokladů.

Sdílení českých zkušeností o participaci a komunitním plánování s arménskými lokálními lídryněmi a lídry. Foto: Eva Jašková.

Obohatilo toto školení v něčem i vás? Co si z Arménie odvážíte domů?

Určitě obohatilo. Například jsem se za běhu učil, jak opouštět nevyřčené předpoklady. To je obecně užitečná zkušenost. Vždy, když jste někde nově, tak se i opakovaně vyzkoušené může objevit v novém kontextu. Učil jsem se také tomu, jak může fungovat zahraniční intervence. V této oblasti běžně vůbec nepracuji, a tak mi až průběžně docházelo, jakých omylů se jako cizinci můžeme dopustit všude, kam vstoupíme, zejména máme-li příliš pevně stanovené, jak život a svět funguje. Přemýšlel jsem tu také o historii a rozvoji různých zemí a přenášení naší formy vědění. Facilitovat se vlastně musí pořád, společné porozumění světu je třeba aktualizovat v jakémkoliv prostředí. Ať už lektorujete, objednáváte si jídlo v restauraci nebo jen tak klábosíte u piva.

Autor působí v NESEHNUTÍ. Stránky Martina Nawratha najdete ZDE.

Jeden komentář: “Společné porozumění světu je třeba aktualizovat”

  1. Zlata napsal:

    …“Učil jsem se také tomu, jak může fungovat zahraniční intervence. V této oblasti běžně vůbec nepracuji, a tak mi až průběžně docházelo, jakých omylů se jako cizinci můžeme dopustit všude, kam vstoupíme, zejména máme-li příliš pevně stanovené, jak život a svět funguje. Přemýšlel jsem tu také o historii a rozvoji různých zemí a přenášení naší formy vědění. Facilitovat se vlastně musí pořád, společné porozumění světu je třeba aktualizovat v jakémkoliv prostředí. Ať už lektorujete, objednáváte si jídlo v restauraci nebo jen tak klábosíte u piva.“

    Toto speciálně se mi líbí. Jako vytěžený poznatek i reálně jako nutnost. Kdysi jsem mluvila s Petrou Procházkovou o situaci přenosu zkušeností (demokracie a emancipace žen) do Afgánistánu. Připustila, že je to způsob, který ne vždy prospívá, že může být až násilný. Nejvíc „paseky“ v tomto dělají a udělaly Američanky…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2021 vyjde v 2. polovině srpna.