Výmladky jsou vlastně hrozně jednoduchá věc

17. prosince 2021 /
foto: archiv Radima Hédla. Radim Hédl
Radim Hédl je botanik a ekolog, momentálně pracující v Brně jako vědecký pracovník na Botanickém ústavu Akademie věd ČR. Vždycky ho fascinoval les, přičemž lesní vegetaci se už několik desítek let věnuje i ve své vědecké práci. Vedle výzkumu také učí na Katedře botaniky na Univerzitě Palackého v Olomouci. Spolu jsme hovořili o aplikační části jeho výzkumu, konkrétně o projektu Obnova výmladkového hospodaření, na němž momentálně pracuje nejen s kolegy z Botanického ústavu, ale i s lesníky z Mendelovy univerzity či se sociology z Masarykovy univerzity.

Mohl byste výzkumný projekt Obnova výmladkového hospodaření stručně představit?

Výmladkové hospodaření bylo v minulosti u nás velmi běžné — a nejen u nás, ale po celé Evropě. Postupně se od něj ale upustilo, hlavně proto, že lesníci měli zhruba od devatenáctého do dvacátého století svoji představu o tom, jak by se v lese mělo hospodařit, a výmladkový způsob jim nevyhovoval. Za posledních pár desítek let se ale zjistilo, že by bylo dobré výmladky obnovit — jednak proto, že se jedná o tradici, ale také proto, že jejich absencí trpí biodiverzita.

Náš projekt se tedy zaměřuje na obnovu výmladkového hospodaření jako jednoho typu tradičního lesního hospodaření a má několik směrů. Je zde výzkumná část, kterou se zabýváme my ekologové, lesníci na Lesnické fakultě MENDELU nebo sociologové na Fakultě sociálních studií MU. Zároveň je poměrně podstatná druhá, komunikační část. Nejde o to, že bychom vymýšleli nějaké patenty, ale chceme komunikovat toto téma efektivně lidem, kteří by ho pak mohli aplikovat někde v praxi — tedy obnovit výmladkové hospodaření a začít ho používat.

Pointa asi spočívá v tom, že jde o aplikovaný výzkum, který má sloužit ochraně přírody. Mohou se v něm potkat různě zaměření lidé — ekologové, historici, lesníci a sociologové.

foto: archiv Radima Hédla

Je práce v takto víceoborovém týmu v něčem náročná?

Je. Vždycky je daleko pohodlnější zůstat v té škatulce, na kterou je člověk zvyklý, a to propojování je pokaždé hodně náročné z hlediska vzájemné kompatibility. Ale musím říct, že je to bohužel náročné i v tom, že tu přidanou hodnotu ve vědě vlastně nikdo moc neocení. Sice to zní, že by to mohlo zaujmout, ale většinou i vědci jsou pohodlní a také jsou na své škatulky zvyklí. Nemám pocit, že multidisciplinaritu někdo příliš oceňuje.

Myslíte tím třeba i to, že se vám hůře publikují výstupy z projektu?

Určitě. Vnímám to tak, že je pořád jednodušší a efektivnější zůstat ve svém oboru, než když věnujete úsilí, abyste tomu dala přidanou hodnotu.

Projekt je tedy nyní už za půlkou, je to tak?

Ano, je to čtyřletý projekt a už je ve třetím roce. Zároveň teď ale začínáme nový tříletý projekt od Technické agentury České republiky, kde ve výmladkovém tématu zase pokračujeme, jen v trochu jiném duchu.

Objevilo se za ty necelé tři roky něco zajímavého, co třeba už víte, že budete aplikovat do praxe?

Já jsem botanik, proto mě zajímají hlavně věci jako biodiverzita nebo obnova živočišných a rostlinných společenstev. Nicméně ta více praktická část výzkumu je spíše lesnická, zabývá se třeba výrobou biomasy. Tou se tedy zaobírají kolegové na Lesnické fakultě a vím, že tam to vypadá hodně zajímavě. Zjistili totiž, že výmladkové hospodaření je vlastně velmi snadné a že neexistuje žádná překážka ani z lesnického pohledu, a tudíž není problém s ním okamžitě začít.

Jejich zjištění má také zajímavou souvislost s klimatickou změnou a s ní souvisejícím čím dál větším suchem, což vidíme hlavně tady na jižní Moravě. Obecně jde o to, že když chcete pěstovat les, musíte ho nějak obnovovat. A k tomu jsou dva základní přístupy: jeden z nich je generativní, tedy ze semínek, druhý vegetativní, což jsou právě výmladky. Obojí se děje buď přirozeně, generativně, když strom zmladí ze semínka, nebo vegetativně, když se strom nějakým způsobem přirozeně naruší. Obojí se dá také dělat uměle, což v případě výmladků znamená pokácet a nechat obrazit. Anebo se tedy les může znovu vysadit. To je způsob, jakým dnes funguje lesnictví, a dokonce je to i podpořeno v zákonech. Nicméně v souvislosti s klimatickou změnou může být sázení neefektivní, protože sazeničky uschnou. Naopak když se obnova děje výmladkovým způsobem, ukazuje se, že většina dřevin s tím nemá problém.

foto: archiv Radima Hédla

Čím konkrétně se v projektu zabýváte vy?

Zase začnu širším kontextem. Výmladky jsou vlastně způsob, jak do lesního porostu vnést nějaké disturbance, tedy narušení. Takovým narušením může být třeba polom. Nebo teď se v ochraně přírody zavádějí disturbance pomocí velkých zvířat, jako jsou koně nebo divoké krávy. A tady to pařeziní (jak se také říká výmladkům, pozn. aut.), je takový specifický druh disturbance, který je poměrně intenzivní — v tom smyslu, že se děje často. V lese to pak znamená, že se tam pouští světlo, nadrost se neustále otevírá a prosvětluje a také se narušuje půda, ale zase ne nijak extrémně. A tohle má potom nějaké důsledky pro vše, co v lese žije a roste.

Jak jsem v úvodu zmínil, od výmladkového hospodaření se upustilo někdy během devatenáctého století, což už je nějakých sto nebo dvě stě let. Nás na tom zajímají dva aspekty: jednak co to znamená pro současnost — předtím tady fungoval disturbanční režim prostřednictvím častého kácení a vytěžování dřeva v relativně krátkém obmýtí. To nějak formovalo ekosystém a vytvořilo podmínky pro organismy, kterým tento stav vyhovoval. A teď se to změnilo. Když použiju paralelu, je to podobné, jako když se z vesnic stala města a postupně došlo k přechodu na úplně jiný systém. Což se tedy i na mnoha místech doopravdy stalo a životní styl obyvatel se tím úplně změnil.

Takže kdybych zůstala u vaší paralely, vy se díváte na to, jak se změnil životní styl rostlin?

Vlastně ano, díváme se, jak se změnil jejich životní styl vzhledem k novým podmínkám. Ne všechny to zvládly, protože jim to už nevyhovuje, ale některým to naopak vyhovuje víc — třeba houbám. Ale obecný výsledek je, že biodiverzitě to moc neprospělo. Pokud tedy biodiverzitu měříme rozmanitostí druhů, tak se to spíš unifikovalo. Jakmile je disturbanční režim méně intenzivní jako teď a obecně je tam stabilnější prostředí než dříve, vyhovuje to užšímu spektru druhů. Trpí hlavně ti, kteří potřebují světlo, takže především hmyz, ale i rostliny nebo ptáci.

Máte pro srovnávání současné a tehdejší situace dost dat z minulosti?

Poměrně ano. Samozřejmě nemůžeme jít úplně moc daleko, ale formát dat, který používáme pro výzkum, se používal už třeba sto let nazpátek, takže můžeme srovnávat. Mimochodem jsou to vlastně stejná data, pomocí kterých se zkoumá třeba globální změna prostředí obecně. Takže máme dobrý zdroj dat.

Radim Hédl, foto: archiv Radima Hédla.

A ten druhý směr vašeho výzkumu spočívá v čem?

Ve druhém bloku se zabývám tím, co se stane, když se výmladkové hospodaření obnoví. Máme třeba nějaké opuštěné, už zanedbané pařeziny a teď tam znovu začneme kácet s cílem, že se obnova bude dít z výmladků, nikoli výsadbou. Konvenční lesnictví s tím zatím nechce mít nic společného, přičemž důvody jsou spíše ideologické než racionální. Z pohledu výzkumu biodiverzity jsme tedy závislí na zkušebních plochách. Těch lokalit je teď po republice asi deset, jedna z nich je třeba v Soběšicích.

Jak dlouho se na nich výmladky zkoušejí?

Řekněme posledních dvacet let, někdy jsou i trochu mladší. Třeba v národním parku Podyjí, kde to chytili velmi dobře a začali se tomu opravdu věnovat, začali v roce 2015.

Nicméně my teď zjistíme, co se děje v iniciační fázi, co to udělá s biodiverzitou kytek za tři nebo čtyři roky, ale vůbec nevíme, co se stane za padesát let. Záleží přitom na typu organismu: některé reagují rychle, třeba hmyz, ale kytkám to trvá déle.

Nedalo by se to nějak predikovat?

To bychom mohli, ale zatím jsme to nedělali. Otázka je, nakolik by byl takový model spolehlivý. Ale možná by to chtělo něco zajímavějšího než jen tupě sledovat, co se děje, a potom to popisovat.

foto: archiv Radima Hédla.

Na začátku rozhovoru jste zmínil, že výmladkové lesy dříve stály i jinde po Evropě. Existují tedy podobné evropské projekty, o kterých víte nebo se kterými přímo spolupracujete?

Kolem roku 2018 běžela na téma výmladkových lesů takzvaná COST Action, což byla společná akce asi čtyřiceti evropských zemí. V rámci ní se mohli zapojení vědci potkávat. Já jsem byl tehdy volně zapojen, takže vím, že povědomí je široké, rozhodně to není jenom u nás. Před chvílí jsem také mluvil o novém projektu, který jsme začali letos — na něm spolupracujeme s Nory.

Ještě bych dodal, že výmladkové hospodaření bylo vytlačené hlavně tady ve střední Evropě, tedy v Německu, Česku a Rakousku, kde má způsob lesního hospodaření podobné dějiny a podobné tendence. Je to vlastně velice zajímavé také z pohledu vývoje lesnictví — co považují za správné, a co ne. V jiných zemích, třeba ve Francii nebo ve Středomoří, přetrvalo výmladkové hospodaření mnohem déle.

Měla jsem za to, že výmladkové lesy měly dříve spíš menší rozlohu. Daří se jim tedy lépe na menší ploše, nebo rozloha nehraje roli?

Tak to vůbec není, mohly to být i poměrně velké lesy. Třeba konkrétně na Pálavě, kde máme dobré informace, takto fungovaly dva velké kusy lesa. U Děvína, kde provádíme naše výzkumy, to bylo 300 hektarů lesa kompletně obhospodařovaných tímto způsobem. Jednalo se o několik bloků, které rotovaly, ve středověku to bylo každých sedm let, a každý blok byl velký třeba sedm až osm hektarů. Stejně je to i u Milovického lesa, který má zhruba 2800 hektarů.

foto: archiv Radima Hédla.

Jak jste se k tématu výmladků vlastně profesně dostal?

Vždycky mě zajímaly lesy. Pocházím z Jeseníků, kde je všude spousta lesů, takže o bučiny a přírodní lesy jsem se zajímal vždycky. V Jeseníkách ale žádné pařeziny nikdy nebyly, spíše jsou v hustěji osídlených oblastech, například na jižní Moravě nebo obecně tam, kde je relativně málo lesa, a tudíž je potřeba dostat z něj dřevo efektivně. Studoval jsem v Praze a do Brna jsem přišel před dvaceti lety kvůli doktorátu. Zabýval jsem se dlouhodobým vývojem vegetace, tedy srovnáváním starých informací s tím, jak to vypadá dneska. Dostal jsem možnost, nejspíš přes mého školitele, tímto způsobem zkoumat lokalitu Děvín na Pálavě. Tam byly informace z padesátých let. Já jsem to v letech 2002—2004 zopakoval a podíval se, jak se situace změnila po těch zhruba padesáti letech, kdy se tam moc nehospodařilo, protože z Děvína se stala rezervace. To je jedna větev příběhu.

Ta druhá souvisí s mojí sestrou, která tehdy trávila rok na studiích na Středoevropské univerzitě v Budapešti, kde potkala jednoho zajímavého člověka. Je jím Péter Szabó (viz rozhovor v 7.G 4/2021), který je teď můj kolega. Péter je vlastně historik a věnuje se historické ekologii. Zajímá ho dlouhodobý vliv člověka na přírodu, ale z pohledu kulturního, ne biologického. Jeho hlavním zdrojem dat jsou archivní prameny a písemnosti, ale objekty, které zkoumáme, jsou vlastně stejné — třeba stromy. No a s Péterem jsme byli tam a onde a byli jsme se podívat i na Děvíně, kde prohlásil: „To jsou pařeziny.“ A já odpovídám: „Cože?“ Protože jsem o nich vůbec nic nevěděl. Věděl jsem sice, že existuje nějaký nízký les — tak říkají pařezinám lesníci, ale nevěděl jsem, co to znamená. Teď vím, že je to celkem jednoduchá věc. Péter mi to vysvětlil a od té doby se tím zabývám.

To je pěkný příběh.

Že jo? (smích)

Připravila Tereza Bálková. Kontakt: tbalkova49@gmail.com.

Tento text byl vytvořen s finanční podporou TA ČR.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2022 vychází v 2. polovině prosince.