Evropa Bělorusko naprosto zazdila

28. června 2022 / ,
foto: Karolína Poláčková. Sjarhej Smatryčenka
Překladatel, redaktor, pedagog a literární buditel Sjarhej Smatryčenka (*1977) vystudoval běloruskou filologii na Běloruské státní univerzitě v Minsku, kde také navštěvoval kurzy češtiny. Poté na své alma mater učil češtinu, slovenštinu nebo překladatelství a po nuceném odchodu se roku 2011 usadil v Brně. Od mládí překládal českou literaturu a působil v různých běloruských časopisech, například jako výkonný ředitel týdeníku Naša Niva. V roce 2005 založil edici Česká sbírka, v níž vyšly dvě desítky knih předních českých autorů a autorek. V roce 2015 se stal laureátem Ceny Jiřího Theinera, udělované osobnostem, které významně přispěly k šíření české literatury v zahraničí. Českému publiku naopak zprostředkovává díla běloruská, ať už v literárních časopisech, knižních výborech, nebo organizováním a moderováním autorských čtení. Od 17. listopadu 2020 vede Ambasádu nezávislé běloruské kultury v České republice. Dali jsme si s ním sraz v Hospůdce za Homerunem na brněnské Kraví hoře a během dvou hodin probrali mnohem víc, než jsme původně zamýšleli.

Do běloruštiny jste přeložil řadu významných českých autorů — Bohumila Hrabala, Jáchyma Topola, Václava Havla­… Vnímáte nějaké podobnosti, nebo naopak výrazné rozdíly mezi českou a běloruskou literaturou? Ať už se jedná o tematiku, způsob zpracování, či oblíbenost žánrů.

Je to hodně jiné. Běloruská literatura zůstává tak trošku ve stadiu opožděného obrození, takže je stále rozšířenější poezie, přičemž ta je často v tom tradičním slova smyslu, jakým bývala tehdy v devatenáctém století — rytmizovaná, s rýmy a tak dále. Stadium národního obrození pořád pokračuje (je to už x-té stadium) a nikdy neskončilo. Stále dokola se tedy musí řešit právě otázka národního uvědomění. A dá se říct, že i v próze je tím zasaženo každé druhé dílo, zatímco v Česku něco takového už není sto let aktuální, a mohou se tu tudíž řešit naprosto jiné věci — literatura vychází na globální témata i za hranice samotné České republiky. Tak to v Bělorusku zpravidla stále není, zůstáváme omezeni jak ve svém teritoriu, tak v tématech.

Jsou v Bělorusku oblíbená i dramata, stejně jako tomu bylo u nás za národního obrození?

Řekl bych, že doba pokročila. Běloruské národní obrození nevypadá — a ani nemůže vypadat — jako národní obrození v Česku před dvěma sty lety. Tím obrozením nežije celý národ, je to otázka běloruské literatury a velmi omezeného počtu jejích recipientů. Právě s dramatem je to v Bělorusku jinak. Když se celkově literatura v Bělorusku píše jak rusky, tak bělorusky, řekl bych, že ta populárnější, známější a často i kvalitnější (hodně to samozřejmě zjednodušuji, ale bez toho to nejde) se píše v běloruštině. 

Paradoxem přitom je, že většina národa bělorusky nemluví, ale literáti ano. Jaksi tím odkazují (nebo chtějí odkazovat) ke svým kořenům. Jednoduše vnímají, že ruská kultura, a tím pádem také ruština tady není ničím původním, a pokud chceme zpracovávat něco vlastního, obracíme se k běloruskému jazyku. A u dramatu je to právě naopak, protože drama jsou dialogy. A pokud naprostá většina národa mluví rusky, každý dialog v běloruštině bude znít dost uměle. Chce-li dramatik maximálně odrážet to, co se děje ve společnosti, běloruštinu dnes použije jen stěží. V dramatice jsou tedy v současnosti známější autoři ruskojazyční. Nebylo tomu tak před padesáti nebo sedmdesáti lety, ale dnes už ano.

Pokud se v Bělorusku mluví více rusky, ale spisovatelé píšou spíše bělorusky, mění se to nějak ze strany režimu, který v posledních letech utahuje šrouby? Snaží se kulturu více rusifikovat, nebo to nechává být?

Když to hodně zjednoduším, pro režim je vzorem Sovětský svaz, včetně rusifikační politiky. Rusifikace je hodně patrná, i dneska. Pro běloruštinu režim ponechává roli folklórního jazyka, nic víc. V zákoně stojí, že Bělorusko má dva státní jazyky — běloruštinu a ruštinu, přičemž běloruština je dokonce napsána na prvním místě. Nicméně samotné zákony v běloruštině nenajdete. Úřední formuláře a dokumenty zpravidla v běloruštině nejsou. Všude je ruština. Ale co je v tomto ohledu hlavní, je asi školství. Protože když neexistuje školství v běloruštině, nebude existovat nic. 

Stačí jednoduché srovnání: někdy začátkem devadesátých let, v tom krátkém období posledního obrození podporovaného státem, šlo zhruba sedmdesát až osmdesát procent dětí na první stupeň základní školy s běloruštinou jako vyučovacím jazykem. Dnes jsou to jednotky procent a tyto školy jsou spíše malotřídky na vesnicích. V některých krajských městech stejně velkých jako Brno, vlastně ve většině takových měst, už dokonce nezůstala žádná škola s běloruštinou jako vyučovacím jazykem — maximálně tak na papíře. 

Role běloruštiny se ale také dost změnila. V devadesátých letech nebo ještě časně po roce 2000 existovala určitá rivalita mezi rusky mluvícími tvůrci nebo intelektuály na jedné straně, a bělorusky mluvícími tvůrci nebo intelektuály na straně druhé. Ti druzí vždycky dávali jazyk a kulturu na první místo, zatímco rusky hovořícím intelektuálům byly otázky jazyka víceméně fuk. 

Ale teď je to pryč, asi jsou před celým národem větší výzvy, takže už nikdo nedělá rozdíl ani v literární oblasti. Je jedno, jestli se píše rusky, nebo bělorusky, nezávislé časopisy či nezávislá nakladatelství (která už tedy v Bělorusku v podstatě neexistují, ale před chvilkou ještě existovaly) už publikovaly jak ty první, tak ty druhé. 

Sjarhej Smatryčenka, foto: Karolína Poláčková.

A vy sám jste uměl bělorusky odmalička, nebo jste se ji naučil až později? 

Úplně odmala ne, aspoň ne aktivně. Po roční mateřské máma musela nastoupit do práce, a tak jsem necelý rok žil u babičky na Ukrajině a první slova jsem uměl ukrajinská. Po přesunu do Minsku už to byla ruština, ruštinou se učilo ve škole a někteří příbuzní a vůbec lidi na venkově také mluvili takovou směsí ruštiny a běloruštiny, říká se jí trasjanka, což doslova znamená řezanka, tedy směs sena a slámy. Dříve se trasjankou hovořilo hodně, mluvili jí i mí prarodiče, v poslední době už ale ustupuje, i z venkovských oblastí.

Asi v šesti letech mě máma přihlásila do knihovny, stála hned vedle našeho domu, takže jsem do ní chodil sám. Asi v sedmi se mi tam při vybírání zalíbila jedna obálka — knížka se jmenovala Lenin i autamabil (smích). Vzal jsem si ji spolu s ostatními a paní knihovnice mi říká: „Tuhle číst nemusíš, stačí ji jen prolistovat, je psaná bělorusky.“ Doma jsem to řekl mámě a ona na to: „Když sis ji půjčil, tak si ji přečti.“ Tak jsem si sedl a četl v běloruštině o Leninovi a automobilu. Takže k běloruštině mě vlastně přivedl Lenin (smích).

Běloruština mi ale nikdy nebyla cizí, minimálně pasivně jsem ji přirozeně ovládal odmalička. A když se dívám zpětně, tak zlomovým bodem byla asi čtvrtá třída základky, kdy naše třídní učitelka prosadila, že náš třídní pionýrský oddíl ponese jméno ne nějakého sovětského hrdiny, ale Kastuśe Kalinoŭskiho, jednoho z vůdců takzvaného lednového povstání proti carovi v letech 1863—1864. Oběsili ho ve Vilně ve věku dvaceti šesti let, ale ještě předtím napsal slavný Dopis zpod šibenice. A také vydal první běloruské noviny Mużyckaja praŭda — mimochodem tištěné latinkou, ne cyrilicí. A já jsem byl jakožto jedničkář předseda a nástěnkář třídy a naše třídní mně donesla o Kalinoŭském podklady v běloruštině a z nich jsem potom doma vyráběl tu nástěnku. A to podle mě bylo takové ponouknutí, proč jsem našel k běloruštině cestu. Mimochodem, později jsem se dozvěděl, že ta naše třídní byla docela uznávaná intelektuálka a editovala i několik běloruských publikací. Bohužel asi rok a něco po „akci Kalinoŭski“ zemřela. 

A pro vás jako překladatele nikdy nebyla na stole varianta překládat české knihy do ruštiny?

Byla, někdy na přelomu tisíciletí. Tenkrát jsem překládal jedině pro bělorusky píšící časopisy, ale české partnery napadlo zkusit vydávat knížky, protože s podporou ze strany České republiky se dají sehnat nějaké granty. Kamarádka, která zároveň zastupovala některé české autory, se mě zeptala, jestli bych nechtěl zkusit prosadit nějakého Čecha v knižním vydání. Tenkrát vydat překladovou knížku v běloruštině sice teoreticky šlo, ale vycházelo jich jen pár ročně. Autorská práva moc nikdo neřešil, s tím bylo opravdu hodně problémů. 

Začal jsem o tom tedy přemýšlet. A jasně že i o nějakých ruských, potažmo ruskojazyčných nakladatelstvích (což je jedno, protože všechna ruskojazyčná nakladatelství v Rusku, Bělorusku nebo Kazachstánu pracují pro jeden obrovský společný knižní trh). U nich už bylo něco takového dávno „zmáknuté“ a dalo se s nimi domluvit jednodušeji. To bylo ale jen chvilkové zamyšlení a pak jsem si řekl proč — do ruštiny přece může překládat kdekdo, do běloruštiny nikdo. Díkybohu se tenkrát našel jeden nakladatel, který byl velmi ochotný vydávat běloruské překlady, a tak jsme to rozjeli společně.

Podle jakých kritérií české autory a knihy na překlad vybíráte? Orientujete se spíše podle literárního kánonu, nebo podle vlastních preferencí?

To už není ani tak aktuální otázka, protože poslední knížka, která mně vyšla, tedy spíš kterou jsem pomáhal vydat, vyšla před čtyřmi pěti lety, což už je dlouhá doba. V posledních letech jsem se věnoval jiným věcem — především rodině — a na překládání nebyl čas. Navíc tenkrát byly s nakladatelem četné problémy a další knížka, kterou jsem připravil ještě před dvěma třemi lety, dodnes leží nevydaná. A v poslední době si navíc běloruský režim vždy najde důvod, proč něco nevydat. Už skoro dva roky téměř nic nevychází a nakladatelé jsou u nás zavíráni. Konkrétně Andrej Januškevič, u kterého jsem tu nevydanou knížku chtěl vydat, je momentálně ve vězení a nikdo neví, jak jeho případ skončí.

V mých překladatelských začátcích jsem spolupracoval s kamarádkou Danou Blatnou, která zastupovala určitý okruh autorů; připravoval jsem pak tedy spíše autory z jejího okruhu: Viewegh, Andronikova, Bajaja… A jak jsem se postupně seznamoval s dalšími agenty nebo českými nakladateli, se kterými jsem se mohl domluvit ohledně autorských práv (protože ta tu byla na jednom z prvních míst), okruh autorů se postupně rozšiřoval. Byli tam už i autoři z Labyrintu, třeba Rudiš, někdo z Arga a tak podobně. 

Za chybu trošku považuji, že jsem stále odkládal klasiky, na něž už autorská práva nejsou potřeba. A dnes vidím, jak se hodí třeba ten Švejk, který se ještě před pár lety mohl zdát passé. Teď je zase v kurzu. 

Abych to shrnul: měl jsem vždy důvěru nakladatele, se kterým jsem začal vydávat knížky v ediční řadě. Tu jsem připravoval víceméně sám. To znamená, že jsem si mohl vybrat autora, ale také zažádat o grant. To pro mě bylo dost obtížné, ale šlo to zvládnout. Vedle toho jsem vydával texty v několika časopisech. A to jsem buď opět dostal plnou důvěru šéfredaktora časopisu a dal dohromady některé číslo celé, třeba na šest set stránek (to v Bělorusku donedávna nebývalo nic výjimečného), anebo se chystal nějaký časopis s konkrétním tématem a na mě se obrátili, jestli bych do něj něco neudělal. Tam jsem velmi rád občas přeložil i věci, které jsem měl rád a které ani třeba nemusejí být tolik aktuální nebo hodnotné, ale cítil jsem k nim nějaký sentiment. Zkrátka takové punkové povídky, které se mi vždy strašně líbily. Povídky Jana Pelce, nějaké starší věci od Petry Dvořákové, Petry Hůlové, ale třeba i nějaké slovenské autory a autorky — Danielu Kapitáňovou včetně jejího Samka Tále a další. 

Jaké překládané dílo bylo pro vás nejinspirativnější? Překvapil vás něčím jeho autor?

Nevím, jestli překvapil, ale inspirativní je určitě Václav Havel, konkrétně jeho Moc bezmocných a jiné eseje. Tuto čtyřsetstránkovou knihu považuji za zdařilou — sice ne nejzdařilejší, kterou jsem přeložil, ale zato tu nejdůležitější. Možná nebyla v Bělorusku ohodnocena nějakými cenami nebo netrhala prodejní rekordy, ale její obsah každý den ukazuje, jak jsou Havlovy eseje aktuální. 

Sjarhej Smatryčenka, foto: Karolína Poláčková.

Vámi založená ediční řada se jmenovala Česká sbírka. Setkal jste se při jejím vydávání s nějakými komplikacemi ze strany běloruského režimu? 

Já už žiju jedenáct let v České republice a vlastně ani nevím, jestli ta řada stále existuje. Máme plány na další knížky, ale už s jiným nakladatelem. Ten — stejně jako původní nakladatel — není proti, aby edice pokračovala, ale popravdě řečeno pochybuji, jestli má smysl v ní pokračovat. 

V době, kdy jsem knížky v České sbírce aktivně vydával (nejvíc jich asi vyšlo kolem roku 2014 nebo 2015, maximálně čtyři knížky za rok), jsem už byl z Běloruska pryč. Pokud tedy někdo měl nějaké problémy, tak ne já, ale můj nakladatel Ihar Lohvinav. Nicméně ten neměl problém s konkrétním překladem z češtiny, ale vůbec s celou svou činností. Protože byl už dlouho předtím persona non grata, na černé listině nakladatelů, od kterých knížky zpravidla do žádného státního knihkupectví nevzali. A je třeba říct, že většina knihkupectví v Bělorusku patří státu.

Dneska se v Bělorusku všechno mění ze dne na den. Od srpna 2020, tedy od posledních pseudovoleb, protestů a jejich potlačení, na nějakou dobu všechno jako by zamrzlo, celý kulturní život. Ten se odehrával maximálně tak na dvorech, ve vnitroblocích, v kuchyních. Po určité době, v řádu měsíců, se jakž takž zase nastartovaly nějaké nakladatelské procesy, literární festivaly, setkání a podobně. Ale byly vzácnější, protože jednak spousta lidí z Běloruska odjela, a jednak už je ta státní kontrola opravdu mimořádně tuhá. Uspořádat bez povolení nějaké setkání spisovatelů či prezentaci nové knížky prakticky nejde. Jen zhruba za poslední měsíc zastavili licence dvou tří opravdu významných nakladatelství, kterých už v Bělorusku moc nezbývalo. 

O která nakladatelství například jde? 

Například o zmiňovaného nakladatele Andreje Januškeviče. Ten je v posledních letech asi vůbec nejaktivnější. Když vezmeme nějakou významnou běloruskou literární cenu, tak polovinu oceněných knih vydal on. A vydává opravdu významné věci. Některé jsou naprosto apolitické, umělecké, jiné můžou reflektovat jak dění v Bělorusku, tak někde jinde. Před krátkou dobou například vydal v reedici Orwellovo 1984 a bylo za pár dní rozebráno, následně režim tento román zakázal k prodeji a vyřadil jej z knihoven. Nebo vydal Psy Evropy od Alherda Bachareviče, což je jeden z nejvýznamnějších běloruských spisovatelů, který už přes rok žije se svojí manželkou ve Štýrském Hradci v exilu a v podstatě každý den dává rozhovory německým, rakouským, švýcarským a jiným zahraničním médiím o tom, co se v Bělorusku děje. 

Takže Januškeviče bylo potřeba zastavit. Teď mluvím za režim. A co režim udělal? Vyhodil ho z pronajatých prostor. Do tří dnů měl vyprázdnit sklad. Januškevič napsal na Facebook, že za tři dny prostě musíme vyprodat sklad. A tak se i stalo, v Minsku se na knihy stály fronty. Režimu tím vzkázal, že tak snadno se ho nezbaví. A měsíc nato už otevíral ne nějakou kancelář, kde by i prodával knížky, ale rovnou knihkupectví, kulturní prostor. A hned v ten den tam nastoupila policie, knížky zabavila a asi šestnáct titulů prošetřují jako extremistická díla. 

V Bělorusku je taková praxe naprosto normální, jako extremistické režim označí třeba i fotoalbum nebo toho Václava Havla. Nevím přesně, které knížky jsou prošetřovány jako extremistické, ale Januškevič mimochodem vydal i Probudím se na Šibuji od Anny Cimy, která byla zabavená společně s ostatními knížkami. 

A hlavně Januškevič i jeho spolupracovnice byli poté zadrženi a dodnes se přesně neví, co s nimi je. V těchto dnech je těžké tyto informace zjišťovat. Od soudu dostali deset až třináct dní za správní přestupek, po těch třinácti dnech ale nevyšli z vězení, což s velkou pravděpodobností znamená začátek trestního řízení. Není to nic jiného než totální válka proti svobodnému myšlení.

Takže toto je odpověď na vaši otázku. Osobně jsem na literárním poli nikdy nebyl pronásledován, maximálně jsem nedostal povolení uspořádat na univerzitě setkání s nějakými spisovateli. Ale za svůj řekněme občanský aktivismus jsem byl nucen opustit univerzitu.

Řekl jste, že většina běloruských knihkupectví je státních. Jaká vámi přeložená knížka do běloruštiny byla vlastně nejúspěšnější? Ať už co se týká komerčního, nebo společenského ohlasu.

Popravdě řečeno nevím. Každopádně běloruskojazyčné ghetto má tendenci se rozšiřovat, protože běloruština má nádech protestního jazyka, a tím získává stále víc příznivců. Nicméně náklady našich překladových knížek v podstatě nikdy nepřekročily tisícovku, což je pro knížky v běloruštině normální stav. Stovky, pět set, osm set kusů, nebyl v tom velký rozdíl. 

Další obrovská potíž je v tom, že jak běloruská kultura existuje jako paralelní polis, tak si nevybudovala kritickou základnu. To znamená, že literární kritiky ve státních médiích nenajdeme a těch nezávislých (já nemám rád slovo opozičních, takže spíš nezávislých) médií už taky moc nezůstalo. Navíc se věnují něčemu jinému než literární kritice. Takže zbývá pár specializovaných odborných (což také není to správné slovo, když je dělají entuziasté) časopisů, například internetových, kde se knižní kritiky publikují. Ale nikde jinde ohlasy na knížky nenajdeme. A když není ohlas a reklama, není ani prodej. 

Sjarhej Smatryčenka, foto: Karolína Poláčková.

Nefunguje to alespoň v druhém plánu, že by se překládaní čeští autoři dostávali do běloruského povědomí skrze odkazy v dílech běloruských autorů? 

To ano. Například zmíněný Alherd Bacharevič, jeden z opravdu nejčtenějších bělorusky píšících autorů, zmiňuje ve svých beletristických knížkách i naši Českou sbírku. Že někdo měl polici knížek a mezi nimi byl například Antonín Bajaja a někdo další, už si to přesně nepamatuji.

Jste ambasadorem nezávislé běloruské kultury v České republice. Co se vám za ten rok a půl od vzniku ambasády podařilo? A co vám naopak moc nejde? 

Abych to nejdříve uvedl na pravou míru: pojmu ambasáda v tomto případě nelze rozumět v diplomatickém smyslu, je to spíše metaforický výraz. Tím pádem jsem ambasadorem také jenom metaforicky, nejsem žádný diplomat. 

Ale podařilo se nám několik velkých věcí, především v literární oblasti. Zorganizovali jsme opravdu velkou, možná v moderních dějinách největší delegaci běloruských autorů na loňském knižním festivalu Svět knihy. Bělorusko sice nebylo hlavním hostem, ale získalo takovou zvláštní roli, v češtině se to jmenovalo Zaostřeno na Bělorusko. Měli jsme tam kolem dvaceti autorů včetně těch z Prahy, kteří jsou většinou soustředěni kolem běloruské stanice Svobodné Evropy. Dvanáct nebo třináct autorů ale přijelo opravdu z ciziny, bohužel z Běloruska pouze tři, což vypovídá o tom, kolik tvůrců tam zůstává. 

Svět knihy měl také řadu doprovodných akcí. Na večer poezie jsme například pozvali běloruskou punkovou kapelu RSP (Разбітае сэрца пацана). Tenkrát byla na Ukrajině, teď jsou asi v Polsku, pokud se nerozprchli na různé strany. Jak řekl ředitel Světa knihy Radovan Auer, právě ten náš běloruský večer poezie a hudby, který proběhl ve skoro opuštěné nádražní stanici Bubny, byl v rámci festivalu nejlepší akcí. Což nemůže nepotěšit. 

Ale potom ještě proběhly různé doprovodné akce jak v Brně, tak i v rámci dalších festivalů, například Kina na hranicích v obou Těšínech nebo bratislavského BRaKu. Na všechny tyto akce se nám podařilo dostat poměrně dost různých autorů. Získali jsme i relativně velkou mediální odezvu, především v českých médiích. A myslím si, že se nám podařilo dostat téma běloruské kultury do různých kulturních institucí, které se na nás obrátily s prosbou o kontakty na umělce nebo se chytily našich nápadů. Běloruská kultura pak byla přítomná například i na menších uměleckých akcích. 

Co je pravdy na tom, že letošní ruské napadení Ukrajiny paradoxně odnesli i nezávislí běloruští autoři a autorky, kteří chtějí působit na území Evropské unie? 

Ano, je to velký problém. Protože postoj vůči Bělorusku se změnil ze dne na den, a to naprosto diametrálně. Dám konkrétní příklad: společně s Moravskou zemskou knihovnou jsme před rokem pořádali rezidenční pobyty pro dva běloruské autory. Na měsíc přijeli dva autoři — jeden do Brna, jeden do Prahy — a domluvili jsme se, že tady nebudou jen sedět a psát, ale pojedou i na šňůru vystoupení, většinou po krajských městech, univerzitách, divadlech a podobně. Psalo se pak o nich v regionálním tisku, mluvilo v rozhlase a tak dále. Měli jsme s Moravskou zemskou knihovnou dohodnuto, že další rezidenční pobyt proběhne teď v září 2022. No a problém je v tom, že pozvat autora sice můžeme, ale on nemůže přijet, protože se nikomu z Běloruska nevydávají víza, téměř bez výjimky. Obávám se, že ani na přímluvu Ministerstva kultury by to nešlo. Možná se něco za určitou dobu změní, ale teď se pravděpodobně budeme muset omezit na autory, kteří už jsou v cizině nebo už mají schengenské vízum. 

V této souvislosti mě napadá příklad jedné výborné básnířky, která byla na Světě knihy. Jedna z mála, co přijeli přímo z Běloruska. Byla velmi otevřená, co se týče názorů na dění v Bělorusku, samozřejmě se tam pak bála vracet, nicméně zatím je v tomto ohledu v pořádku. Není však v pořádku emocionálně, protože většinu jejích kolegů a kolegyň, se kterými pracovala v médiích nebo neziskovkách, už zavřeli do vězení. A ona — jmenuje se Kryscina Banduryna a je jí zhruba třicet let — píše výborné, opravdu skvělé básně. Z autorů, kteří byli na Světě knihy, to byly jedny z nejsilnějších věcí, viděl jsem to i podle reakcí publika. Ona jako dítě zažila násilí v rodině a ještě před válkou napsala o tomto tématu sérii článků. Teď také píše o násilí, ale už v kontextu války. A co víc, pochází z Mazyru, což je město na hranicích s Ukrajinou, a teď tam tráví více času než v Minsku. A Mazyr je přitom jedno z míst, odkud před pár měsíci letěly stíhačky, rakety do Ukrajiny. Ona to vnímala bezprostředně a o to hodnotnější jsou i její články. Píše pro oficiálně zrušené a v Bělorusku zablokované médium, takže to můžou číst akorát lidé v cizině nebo přes VPN (anonymizující virtuální privátní síť, pozn. aut.). A také přibližně v době loňských Vánoc založila internetový časopis, kde publikuje poezii běloruskou i do běloruštiny překládanou poezii ukrajinskou, hlavně tu nejaktuálnější. A minulý týden napsala výborný esej. Jmenuje se Hlas zpoza zdi a říká v něm, že Evropa Bělorusko naprosto zazdila. A já bych to nevyjádřil lépe. 

Fakt je ten, že jí každou chvíli hrozí, že pro ni přijdou a půjde na dlouho sedět. Je odvážná, opravdu nemlčí. A přesto se ministr zahraničí Lipavský potká s exilovou běloruskou prezidentkou Svjatlanou Cichanouskou a slíbí jí do očí, že Bělorusko v tom přijímaném zákonu Lex Ukrajina II ani nebude zmiňováno a zákon bude namířený jen proti Rusku, protože v Bělorusku se opravdu odehrává tichá okupace území a v podstatě celý národ trpí. Nicméně týden po návštěvě Cichanouské zákon vychází a žádné výjimky pro Bělorusy v něm nejsou, ani pro studenty, prostě pro nikoho. Takže sem nemůže přijet ani Kryscina Banduryna.
Nebo ještě jeden příklad. V rámci festivalu Divadelní svět Brno proběhlo před pár dny v Huse na provázku představení divadelní skupiny Kupalovci. Vznikla po rozpadu hlavního běloruského souboru, akademického divadla Janky Kupaly, kdy na protest proti povolebnímu násilí v roce 2020 většina souboru odešla a založila si vlastní podzemní skupinu. Sami si teď vydělávají, jak se dá, například jejich hlavní režisér rozváží květiny. Ale ve volném čase zkoušejí a hrají a občas jezdí na nějaký festival, pokud je někdo pozve. Do poslední chvíle nebylo jasné, jestli sem budou moct přijet. A přijeli jen díky tomu, že jim dali víza Poláci. Češi nechtěli.
Ambasáda má teď ten velký problém, že naši partneři odstupují i od už napůl dohodnutých akcí. Kdo ví, jestli je to kvůli celkovému postoji k Bělorusku jako státu, anebo kvůli tomu, že Bělorusko už není „in“ a teď už jede Ukrajina. Což by bylo v pořádku. Ale každopádně velké akce zkrátka nebudou a máme velké problémy dostat sem lidi. 

Daří se do činnosti vaší ambasády zapojovat i ty běloruské občany, kteří tady po povolebních protestech v roce 2020 získali azyl? 

Úkolem ambasády je šířit povědomí o běloruské kultuře, ideálně tak, aby zůstalo i po tom, co — teď to vyzní tak trošku fantasticky — tyto problémové časy pominou. Takže jsme se snažili být tak trošku nadčasoví, a především se věnovat zmiňovaným větším akcím. U těch menších jsme akorát spíše zprostředkovali kontakty, takže občas ani nevím, kdy kdo přijel. Ale pokud chtěl někdo pořádat kulturní akci, tak jsme mu samozřejmě poskytovali na běloruské umělce kontakty. Zmapované to ale nemáme, jsou nás na ambasádě dohromady tři čtyři lidi, co to dělají většinou ve volném čase, takže na to chybí kapacita. 

Musím ale také říct, že do České republiky z těch běloruských tvůrců či intelektuálů v posledních dvou letech skoro nikdo nedojel. Spíše se usadili někde blíž Bělorusku, hlavně v Litvě, Polsku, Ukrajině, někdo v Gruzii. Ale tady opravdu málokdo. Napadá mě třeba Diana Balyko. Její případ se týká zmiňovaných rezidencí, protože rezidence jsme sice iniciovali, ale jelikož na ně nemáme finance, domluvili jsme se s různými institucemi, aby je uskutečnily. U spisovatelů je to zmíněná Moravská zemská knihovna, u dramatiků pak Národní divadlo a festival Pražské křižovatky. Národní divadlo už uspořádalo pět rezidenčních pobytů a na ten poslední přijela právě paní Balyko, která sem dorazila jako uprchlice z Ukrajiny. A do Ukrajiny předtím uprchla z Běloruska. Takže je taková dvojnásobná uprchlice. 

Sjarhej Smatryčenka, foto: Karolína Poláčková.

Do České republiky jste se přestěhoval asi před dvanácti lety. Co vás k tomu vedlo a jak hodnotíte možnosti a míru přijetí, které vám poskytla?

Dovedla mě sem souhra všeho možného, především to, že jsem už uměl dobře česky, znal jsem Českou republiku, konkrétně Brno, kde jsem se rozhodl usadit; že moje tenkrát nastávající manželka dostala zrovna tady povolení k pobytu jako ajťačka; a v neposlední řadě také to, že jsem kvůli svým aktivitám ztratil práci na univerzitě v Minsku. Takže jsem byl tenkrát víceméně nezaměstnaný. 

A přijetí? To je zajímavá otázka. Pokud máte na mysli úřady, bylo to asi normální. Žádné přílišné vyjití vstříc, ale také žádné velké překážky. Nic zvláštního. Co se týká společenského prostředí, vnímám to jako hodně vstřícné, alespoň tam, kde se pohybuji. A vlastně si nevzpomínám, že bych se setkal s nějakou nevraživostí. 

Ani s protiruskou či protiukrajinskou xenofobií?

Ani ne, možná tomu napomáhá fakt, že jak já, tak manželka a děti víceméně mluvíme česky. Teda my v rodině mezi sebou ne, takže možná někdo, kdo nás uslyší mluvit, si může myslet své. 

Ale co nás stále překvapuje, že občas nějaké úřady, i když jim předložíte českou občanku (jelikož máme české občanství) nebo nějaké české pojištění, se nás stále ptají na nesmyslné věci, například jestli to pojištění opravdu máme. Prostě si nějak nemůžou zvyknout, že už jsme čeští občané. Velmi často to bývá třeba u lékařů, nevím proč. 

Spolupracujete na ambasádě s nějakou nezávislou ruskou nebo ukrajinskou komunitou, nebo se držíte svého běloruského kopyta?

Většinou se ho držíme. Bělorusové teď mají hodně problémů — jednak tam nic neskončilo, jednak postoj Evropy vůči nim se v mnoha případech změnil. U Ukrajinců radikálně. Dokonce někteří naši včerejší kamarádi už s námi nechtějí mít nic společného. Na jednu stranu je to pochopitelné, na druhou stranu, já jsem původem napůl Ukrajinec. Můj táta je Ukrajinec, máma je Běloruska. Akorát já jsem se narodil v Bělorusku, takže jsem vyrůstal v běloruské kultuře. Ale stačilo málo, aby se rodiče rozhodli, že se usadí v Sumech, kde se narodil můj otec, a dopadlo by to úplně jinak. Tak si říkám: budete nenávidět nebo nepřijímat kterou část mě? Tu běloruskou, nebo tu ukrajinskou? Nebo jak to rozdělíte? A to nejsem žádný vzácný příklad, takových lidí je spousta. 

No ale než vypukla aktuální fáze rusko-ukrajinské války, přemýšleli jsme na ambasádě, jak se budeme vyvíjet dál, a padly dokonce myšlenky, že by to byla ambasáda nezávislé kultury — jedno, jestli běloruské, nebo jakékoli jiné. Prostě těch utlačovaných národů, řekněme. A zůstalo to zatím jenom u myšlenek, ale jak ambasáda existuje pod CEDem (Centrem experimentálního divadla), tak CED se po začátku války rozhodl, že sem na pár měsíců pozve umělce z Ruska. Opozičně naladěné, kteří v Rusku nemají perspektivu, aby tady mohli v klidu tvořit, a možná i vymyslet nějaké společné projekty. A tak sem přijela jedna umělkyně z Voroněže. Voroněž tu není náhodou, Brno a Voroněž byla kdysi partnerská města.

A jinak osobně se dost dobře znám s několika významnými představiteli ukrajinské komunity, například s překladatelkou Irynou Zabijakou. Jsme tady vlastně tři takoví překladatelé a překladatelky ze tří zemí, kteří v Brně našli nový domov. A mezi námi jsou vztahy naprosto v pořádku. Tou třetí je ruská překladatelka Anna Agapová, která — obávám se — už se taky domů nadlouho nepodívá.

Předloňské protesty proti zfalšovaným volbám Lukašenkův režim s pomocí toho Putinova silou potlačil a na oplátku dovolil Rusku zaútočit z běloruského území na Ukrajinu. Věřil jste, že to dopadne jinak? Že už ten režim tentokrát musí padnout?

Popravdě řečeno ano, věřil. No ale v prognózách jsem opravdu špatný. Už v roce 2007, když tady probíhal běloruský Měsíc autorského čtení, který jsem připravoval, jsem v doprovodných rozhovorech pro média odpovídal, že dávám Lukašenkovi víceméně dva roky…

Takže pořád věříte, že se jednou vrátíte do svobodného Běloruska?

Věřím, samozřejmě věřím, že se vrátím. Ale nevrátím se tam žít, to asi už těžko. Budu se vracet na návštěvy a na prezentace knížek, které budeme vydávat. Až pominou velké rodinné i jiné starosti, budu se věnovat výhradně tomu, co mám rád. Překládat, vydávat knížky.

Co nebo kdo vám v těchto těžkých časech dodává sílu a/nebo naději?

Rodina. Ale rodina sílu jak dodává, tak ji i bere. A to strašně moc. Musím říct, že má manželka je fantastická a dělá spoustu práce, kterou bych já nikdy nedokázal. Ale když v rodině ty síly prostě docházejí, tak je blbě.

Sjarhej Smatryčenka, foto: Karolína Poláčková.

Vaše jméno se na internetu vyskytuje i v běžeckých tabulkách. Co vás na trailovém běhu a celkově pohybu v přírodě oslovuje?

(dlouze přemýšlí) Že nemusím o ničem přemýšlet. Leda o tom, jak doběhnout do cíle. Což už teď pro mě nebývá tak velký problém. Úplně zčista jasna jsem ale běhat nezačal, vždycky jsem nějaké sportovní aktivity dělal. Trošku jsem běhal, ale nikdy ne v přírodě a nikdy opravdu dlouhé trasy. Ale nakonec mě to oslovilo a teď nechápu, jak jsem mohl běhat někde na oválu nebo v tělocvičně. Les, příroda, ptáci, výhledy, prostě běh je svoboda. Běžíš, na ničem a na nikom nezávisíš. 

V čem je zdejší krajina odlišná od té běloruské? 

Já miluju hory, protože v Bělorusku žádné nejsou, je to rovina, maximálně lehké zvlnění terénu. Když jsem v polovině devadesátých let poprvé jel sem do Česka, tak jsem autobusem přejížděl Orlické hory, někde u Náchoda, a i když Orlické hory nejsou nijak závratné, tak to na mě tenkrát strašně moc zapůsobilo. V životě jsem něco takového neviděl a od té chvíle hory miluju. Pak jsem chvíli žil v Rakousku a tam jsou hory „o něco“ vyšší. Ale mně vlastně stačí kopce v okolí Brna. Samozřejmě když jedu někam do Jeseníků nebo Beskyd, je to ještě větší krása. 

Takže ano, zdejší krajina se od té běloruské liší dost. Právě tím, že vylezeš někam a máš všechno jako na dlani. Stačí jít na Špilberk s kočárkem, což dělám aspoň tak dvakrát třikrát týdně, a mám Pálavu jako na dlani, když teda zrovna není mlha. No, jako na dlani ne, ale je vidět! Vyběhneš na nějaký kopec a vidíš vesnici vzdálenou deset kilometrů. To v Bělorusku prostě nemůžeš.

Zohledňujete u běhání nějaké alternativní způsoby běhu či dechu nebo barefooty, zkrátka něco takového, co v posledních letech frčí?

Ani ne. Zbytek rodiny barefooty nosí, já jsem ale v tomto konzervativní, takže ne, nic takového. Prostě si nazuju boty a jedu.

A řešíte nějak svou ekologickou stopu, nebo tato linka jde mimo vás?

Snažím se. Ale nejsem v tom nejlepší. Pokud se dá, snažíme se nakupovat v bezobalových obchodech, rozdávat věci a taky je používat opakovaně a nekupovat pořád něco nového. Teď jsem zrovna před chvilkou odnesl nějaké oděvy na pomoc Ukrajině. 

Na druhou stranu, vzdát se třeba nějaké dovolené a dostat se na ni do ciziny — většinou se třemi dětmi, nejstarší dcera je už samostatná a s námi nejezdí — jinak než letecky bývá obtížné. Tak v tomto třeba ne. 

Ale při běhání se snažím chovat šetrně, samozřejmě že nevyhazuju obaly od gelu někam do křoví. A mimochodem, líbí se mi přístup běžeckého seriálu Běhej lesy, mají to i ekologicky víceméně zmáknuté, včetně například dřevěných příborů nebo papírových talířů na občerstvení a tak podobně. 

Pokud už v posledních letech nepřekládáte, kam se profesně ubíráte? Učíte jazyky? 

Už se mi to několikrát změnilo, alespoň v myšlenkách, že se tolik nechci věnovat výuce, ale více třeba provázení, protože jsem také turistický průvodce. Ale zrovna když jsem to chtěl změnit, přišel covid, takže jsem měl za dva roky asi jen pět turistických zakázek a možná jeden dva výjezdy. Přijíždějící klienti jsou většinou rusky mluvící, případně ukrajinsky a bělorusky, takových je ale málo. Polsky mluvící už skoro nedělám, protože nemám v polštině praxi. A na výjezdy vozím někam naopak Čechy a Moravany — spolupracuji s cestovkami a mými destinacemi jsou především Chorvatsko, Polsko, Rakousko, Slovensko. Ale po příchodu covidu jsem zase musel víc učit. 

Teď se mi to víceméně hodí, protože s malými dětmi je těžké být dlouhou dobu pryč. Otázka je, co bude dál, protože jedna věc je, co chci, a jiná, co bude možné. Učím totiž češtinu rusky mluvící cizince a těžko říct, jestli tu od podzimu kromě ukrajinských holek a děcek z Kazachstánu nějací budou. Konkrétně pracuji při Mendelově univerzitě a v našem kurzu je letos přibližně 150 studentů, ale obávám se, že na podzim jich bude tak třikrát méně. A to znamená, že dvě třetiny našich lektorů zůstanou bez práce, a já nevím, jestli budu mezi nimi. Takže ubírat se nějakým směrem nebo podle vlastního přání je fajn, ale v mém případě to může být často diktováno okolnostmi. 

A k překládání se vrátit chystáte?

Ale určitě! Já jsem ho ani nezasklil, jen se mu věnuji mnohem méně, protože překládání nepřináší peníze, spíše je to koníček. A bohužel rodinné ohledy mě nutí víc se orientovat na to, kde si můžu něco vydělat, abychom měli na živobytí.

Na začátku rozhovoru jste zmínil Švejka, který je v nastalé válce náhle aktuální. Napadá vás někdo z běloruské literatury, kterého se to týká podobně? Kdo by například stál za překlad do češtiny?

Bývá to tak, že jakmile se běloruský autor nebo autorka dostane do světa a nějakým způsobem sám nebo sama začne psát v cizím jazyce, anebo bude moct zprostředkovat překlad do jiného jazyka — protože překlad z běloruštiny zůstává velmi problematický kvůli absenci překladatelů —, tak najednou běloruští autoři a autorky dostávají všechny možné ceny. Světlana Alexijevičová, která získala Nobelovu cenu v roce 2015, píše rusky, tudíž se její dílo překládá mnohem jednodušeji. I Saša Filipenko, který taky píše rusky, získává jednu cenu za druhou, překlady se hrnou do češtiny, do slovenštiny, prostě do všech možných jazyků, a jsou to velmi aktuální knížky. Nebo Valžyna Mort, bělorusky a anglicky píšící básnířka, která za poslední knihu básní získala iks amerických i německých cen a stipendií. Akorát v Bělorusku nezískala nic, protože je jasné proč. 

No, tak si říkám, že problém možná nespočívá v běloruských autorech, že nepíšou kvalitní, zajímavé knížky, ale v tom, že se k nim prostě nakladatelé kvůli nedostatku překladatelů z běloruštiny nedostanou. 

Sjarhej Smatryčenka, foto: Karolína Poláčková.

Máte vlastně nějaké překladatelské následovníky? Ať už Čechy, kteří se naučili bělorusky, nebo bohemisty z Běloruska?

Pár Čechů to dělá, Zajímavé je, že původně to byli buď přímo Ukrajinci jako Alexej Sevruk, který se přestěhoval do České republiky jako malý s rodinou a tady překládá, ale i píše vlastní texty česky, takže už je významným literátem. Nebo původně ukrajinisté, jako Mirek Tomek, který ale pobýval v Bělorusku a naučil se i náš jazyk. Mimochodem, nedávno vydal běloruskou klasiku, filosofický esej Ihnata Abdziraloviče Odvěkou cestou. Zkoumání běloruského světového názoru. 

No ale nejvíc toho dělá asi v Praze žijící běloruský spisovatel Max Ščur, který Česku zprostředkovává běloruskou literaturu a umí to výborně. I když bych si přál, aby přeložil i něco z češtiny do běloruštiny. A ten už domluvil řadu knížek s nakladatelstvím Pavel Mervart, takže nepublikuje jenom časopisecky. 

A talentovaní bohemisté z Běloruska také jsou, akorát tam je celkově problém s vydáváním knih, jak už jsem říkal. 

Z toho vašeho vyprávění mám pocit, že na rozdíl od ukrajinštiny, která je teď kvůli válce v kurzu, to s běloruštinou vypadá docela bledě. Pokud se neučí na školách a stát ji systematicky všude přehlíží, tak je její budoucnost docela chmurná. Nebo je to špatný dojem?

Já se snažím být optimista a říkám si, že až to všechno skončí, tak se všechno změní. Ale v současnosti jsou v Bělorusku školství a kultura naprosto rozvrácené. I tak tam zůstávají lidé, kteří nějakým zázrakem ještě něco dělají, napůl v podzemí. Ale když se podíváte na všechny strany, uvidíte, že všude možně v cizině žije hodně opravdu skvělých běloruských intelektuálů. A až konečně nastane nějaká změna, bude ji mít kdo v praxi uskutečňovat, i v jazykovém smyslu.

Nachází se v rozvratu i běloruská ochrana přírody a tamější ekologické neziskové organizace?

V Bělorusku je vybudována pyramida, kde u moci je Lukašenko a všechno ostatní je mu podřízeno, včetně ústavního soudu, parlamentu a všeho možného. Takže jak on se rozhodne, tak to i bude. Tím pádem pokud se rozhodne například prodat tisíc hektarů nějakým čínským nebo arabským investorům, ať už leží v národním parku, nebo kdekoli jinde, tak je chránit přírodu velmi obtížné. 

Ale samozřejmě že ekologické organizace v Bělorusku existovaly, nicméně jak v roce 2020 začaly velké represe proti občanské společnosti, nezůstala tam v podstatě žádná neziskovka. Zrušeny jsou skoro všechny, včetně organizací ochránců přírody. Režim prostě nemůže strpět jakýkoli aktivismus. Mezi posledními byla zrušena organizace APB-BirdLife Belarus, jejíž předseda Viktar Finčuk dostal trest na dva a půl roku. Důvod se vždycky najde — účast na protestech, organizace protestů a tak podobně. A jelikož jsou poslední dobou „soudy“ neveřejné, můžeme jen hádat, jaké absurdní obvinění pro koho vymysleli.

Velkým problémem byla a zůstává běloruská jaderná elektrárna Astravec, postavená před pár lety a spuštěná doslova pár dnů před posledními „volbami“. Byla postavena v podstatě bez jakýchkoli mezinárodních povolení, bez přítomnosti nadnárodních pozorovatelů a se spoustou porušení bezpečnostních zásad. Což znám i z rodinné perspektivy, protože někdo z příbuzných mé manželky tam pracoval a zahynul. Spadl, protože nebyla dodržena bezpečnost práce, a takových případů prý bylo více. Ale nějak to ututlali, prostě napsali, že důvodem smrti bylo něco úplně jiného. 

Dokonce jim někde po cestě opakovaně spadl i samotný reaktor, jak jej převáželi z Ruska. A tato elektrárna stojí pár kilometrů od litevských hranic a jen 45 kilometrů od Vilniusu. Takže samozřejmě Litevci proti ní hodně protestovali, ale běloruský režim na ně kašlal a elektrárnu dokončil. Elektrárna sice funguje, ale podstatnou dobu v odstávkách. 

A ta běloruská oblast nad Černobylskou jadernou elektrárnou, v roce 1986 zasažená radioaktivním spadem, je pořád uzavřená, nebo v ní žijí lidé?

Třicetikilometrová zóna zůstává uzavřená, otevírá se tuším jenom dvakrát ročně, hlavně kvůli tomu, aby lidé mohli v těch zaniklých vesnicích navštívit hroby svých předků a příbuzných. Jde o dva běloruské svátky, kdy se vzpomíná na zemřelé — radunica, což je osm dní po pravoslavných Velikonocích, a dziady, což jsou podzimní Dušičky, druhého listopadu. 

Ale zatímco Ukrajinci v uzavřené zóně vydělávají — nebo aspoň donedávna vydělávali — na post-katastrofickém jaderném turismu, na běloruské straně se v tomto ohledu absolutně nic neděje.

A naše tradiční otázka na závěr: v jaké společnosti podle vás žijeme, jaký je její charakteristický rys?

No, před chvílí jsem tvrdil, jaký jsem optimista, ale když se zamyslím, tak nevím… Je to spíše rozvolněná společnost, která žije dneškem, každodenností. Nepřemýšlí nad budoucností, nad následky. A to je lidsky úplně špatně. Bohužel.

Připravili Mariana Arkai a Vít Kouřil. Kontakty: marinalada@seznam.cz a kouril@sedmagenerace.cz.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2022 vychází v 2. polovině srpna.