Albert Schweitzer (1875—1965): muž, na kterého bychom neměli zapomenout

V češtině máme k dispozici nejen jeho čtivou knihu Lidé v pralese, ve které líčí svůj život lékaře v Lambaréné a v níž můžeme nahlédnout do způsobu přemýšlení a léčby v koloniální éře, ale také velmi zajímavou kolekci textů vzpomínek na dětství a mládí, teologické eseje (dnes pokládané za dobové) a zejména filosofická zamyšlení v knize Albert Schweitzer — zastánce kritického myšlení a úcty k životu. Tyto „bible“ doplňuje letos vydaný překlad podrobné studie Schweitzerova života a díla z pera Nilse O. Oermanna.

S batohem na zádech

Letos si připomínáme sto čtyřicet let od jeho narození a padesát let od úmrtí. Kdo vlastně Albert Schweitzer byl? Lékař, teolog, hudebník, filosof, pacifista. Rodák z Horního Alsaska zkrátka oplýval talentem mnoha druhů. Osudem štědře vyhrazený čas bezezbytku využil k neúnavné práci. Jeho kritické myšlení podnítilo rodinné prostředí — řada příbuzných včetně otce byli protestantští duchovní. K národnostní snášenlivosti ho vedla situace v místě, odkud pocházel. Jeho rodnou řečí byla alsasština, korespondenci rodina vedla ve francouzštině, studoval v němčině a francouzštině. Lidé tam tenkrát uměli žít pospolu bez ohledu na národnost.

Albert Schweitzer, foto: W. Eugene Smith, 1954.

Schweitzer se přátelil s Němci i Francouzi, a tak mu bylo zatěžko někoho nenávidět kvůli národnostnímu původu. Pochopitelně ho jako humanistu nijak netěšilo, že vypukla První světová válka. Po ní, ačkoli žil ve Francii, podporoval známé ve zbídačelém Německu — ve vrchovatě naloženém batohu osobně nosil jídlo přátelům, mezi něž patřila i vdova po německém hudebníkovi Richardu Wagnerovi. Mír se stal také hlavním tématem jeho projevu při udílení Nobelovy ceny v roce 1953, Schweitzer důrazně a na nejvyšší úrovni vystupoval jako odpůrce jaderného zbrojení a pacifista i v následujících letech.

Humanitární maják v Lambaréné

Absolvent studia evangelického bohoslovectví a filosofie, evangelický duchovní, uznávaný hráč na varhany a vynikající znalec díla Johanna Sebastiana Bacha — to je Albert Schweitzer před dovršením třiceti let věku. Ačkoli oplývá širokým nadáním, jehož uplatnění by mu postačilo k poklidnému životu v Evropě, a rýsuje se před ním vyhlídka na zajištěný život v církevních a pedagogických službách, zajímají jej obtížnější úkoly. Rozhodne se věnovat léčení v tvrdých podmínkách a ve třiceti letech začíná studovat medicínu — již se záměrem vydat se jako misionář léčit do Afriky. V pralesní misijní stanici Lambaréné (v dnešním Gabonu), provozované Pařížskou misionářskou společností, posléze pracuje jako lékař a duchovní od roku 1913 až do roku 1965. Pravda, s několika přestávkami. Například během první světové války byli společně s manželkou Helenou, anestezioložkou, jakožto Němci pobývající ve francouzské kolonii internováni a následně žili v letech 1917—1924 v Evropě.

Albert Schweitzer, zdroj: schweitzerfellowship.wordpress.com.

Po návratu do Lambaréné v roce 1924 Schweitzer zjišťuje, že z plně fungující nemocnice nezbylo prakticky nic, a začíná znovu od začátku. Jeho nemocnice se rozroste na 250 lůžek a 150 míst v leprosáriu, během let po druhé světové válce se stane světově proslulou a bude vnímána jako „humanitární maják“.

Podle jeho vlastních zápisů šlo v počátečních desetiletích o nepředstavitelně tvrdý život, který mohl snést jen díky mimořádné psychické i fyzické síle, houževnatosti, chladnokrevnosti a vynikajícím organizačním schopnostem. Představme si jen, že vedle chodu rozsáhlé nemocnice včetně obstarávání jídla pro nemocné i jejich doprovod (například rýže, hlavní a někdy nedostatkové potraviny, se nakupovalo až dvě a půl tuny) zajišťoval i kompletní účetnictví, nadto sháněl peníze v Evropě a Spojených státech. V podstatě až do doby, kdy dostal Nobelovu cenu, se jeho nemocnice potýkala s finanční nouzí. Prací, menšími finančními částkami nebo potravinami museli na svou léčbu přispívat i pacienti či jejich doprovod.

Nemocní pocházeli z míst až několik set kilometrů vzdálených. Tehdy se sice už nepořádaly lovy na otroky, chod společnosti však decimovalo mnoho místních i zavlečených nemocí (namátkou kožní onemocnění, tropická úplavice, malárie, spavá nemoc, lepra, uskřinutá kýla, odumírající tkáně či otravy různého původu) a docházelo k rozvratu tradičního způsobu života. Vymíraly celé vesnice. Upadalo lokální zásobování potravinami, navíc se v těchto místech pěstovaly potravinářské plodiny jen obtížně. Region spoléhal především na dováženou rýži. Dnes bychom řekli, že Schweitzer dlouhodobě pracoval v oblasti postižené humanitární katastrofou.

Albert Schweitzer, ilustrace: Arthur William Heintzelman.

Během desetiletí, která věnoval léčení v Lambaréné, Schweitzerova proslulost rostla. O jeho nominaci na Nobelovu cenu se uvažovalo již několik let před tím, než ji obdržel. Po udělení Nobelovy ceny se stal jedním z nejznámějších a nejobdivovanějších mužů planety.

Cukr pro mravence

Schweitzerův odkaz však míří vysoko nad čistě medicínský horizont: ve své teorii i praxi rozšířil prosazování úcty k lidem na všechny živé bytosti. Staral se pečlivě, aby nebyla zbytečně zraňována nebo hubena i ta nejmenší zvířata — při stavebních pracech v Lambaréné například kontroloval jamky pro kůly, jestli do nich některá nezapadla, a případně jim sám pomáhal ven. Publikoval kritické texty o sokolničení a býčích zápasech, přičemž oboje pokládal za bezohlednost vůči slabším tvorům. „Dovolil, aby se mu po psacím stole v Lambaréné procházeli mravenci, a ještě je podporoval tím, že jim tam připravoval cukerný roztok.“ A aby před mravenci uchránil své rukopisy, zavěšoval listiny na prádelní šňůru. Psal dokonce i o tom, že by lidé neměli bezmyšlenkovitě otrhávat části rostlin (bezděčné trhání trávy nebo květin při chůzi…).

Na význačného církevního teoretika byla tato vyjádření úcty ke všemu živému zcela neobvyklá. V té době se za hodné úcty totiž obvykle považovali jen lidé, a to ještě podle hierarchických pravidel. Vše ostatní odvozovalo svou hodnotu od užitečnosti pro lidi.

Podobně nekonvenčně Schweitzer vystupoval proti kolonialismu. V knize Na okraji pravěkého lesa z roku 1931 píše: „Kdo může popsat nespravedlnost a krutosti, které Afričané během staletí snášeli ze strany Evropanů? Kdyby se do jedné knihy zaznamenalo vše, co se mezi bílými a barevnými etniky přihodilo, čtenář by musel mnoho stránek přeskočit, protože jejich obsah by byl příliš hrozný.“

Jsem život chtějící žít uprostřed života chtějícího žít

Schweitzer byl i vynikající filosof. Mnoho jeho myšlenek — povzdechů nad stavem světa — jako by bylo napsáno dnes (viz rámeček). Nobelovu cenu míru obdržel za svou filosofii úcty k životu, kterou nám pomohou přiblížit následující řádky: „To je přece osud každé pravdy, že než dojde uznání, je předmětem posměchu. Kdysi se považovalo za bláznovství předpokládat, že barevní lidé jsou doopravdy lidmi a musí se s nimi lidsky zacházet. To bláznovství se stalo pravdou. Dnes se považuje za přemrštěnost proklamovat jako požadavek racionální etiky ustavičný ohled na všechno živé až po jeho nejnižší projevy. Přijde však čas, kdy se budeme divit, že lidstvo potřebovalo tak dlouhou dobu, než nahlédlo, že bezmyšlenkovité poškozování života je neslučitelné s etikou. Etika je odpovědnost vůči živému rozšířená tak, že nikde nekončí.“

Zdroj: oregonballettheatre.wordpress.com.

Jeho „filosofie úcty k životu“ mohla pramenit z osobnostního založení, vysoké citlivosti, se kterou reagoval na vypjaté životní situace, a z mravně integrální výchovy. Je zajímavé přečíst si zážitek z raného dětství, kdy ho píchla včela: „Protože jsem se se svým neštěstím stal středem pozornosti, plakal jsem se zadostiučiněním. Najednou jsem zpozoroval, že prolévám slzy, i když mě už nic nebolí. Svědomí mně říkalo, že bych měl přestat. Abych však zůstal zajímavý, pokračoval jsem v naříkání a přijímal dál útěchu, kterou jsem nepotřeboval. Při tom jsem si ale připadal tak špatný, že jsem byl kvůli tomu dlouho nešťastný. Tento zážitek mě později často varoval, když jsem byl v pokušení zveličovat to, co mě postihlo.“

K dosavadnímu „provozování filosofie“ Schweitzer přistupoval kriticky. Podle něj se „z aktivního pracovníka napomáhajícího vzniku všeobecného kulturního povědomí“ stala filosofie po svém bankrotu uprostřed devatenáctého století „rentiérem, který se stranou od vřavy světa obírá tím, co sám pro sebe zachránil“. Filosofii opustil svébytný tvůrčí duch a redukovala se na dějiny filosofie a třídění výsledků historických a přírodních věd.

Nenechat se připravit o lidskost

V kulturním prostoru České republiky máme Schweitzerovu osobnost spojenou především s jeho lékařskou misí a Nobelovou cenou. Mnoho z nás také ví, že na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se do Lambaréné vypravila studentská expedice s léky, jíž se zúčastnil i budoucí první federální ministr životního prostředí Josef Vavroušek. Víc obvykle netušíme. Doufám tudíž, že toto krátké ohlédnutí přispěje k tomu, abychom Schweitzera začali chápat i jako pronikavého myslitele a neúnavného propagátora lidskosti v teoretické i praktické rovině. Pročítáním jeho písemného odkazu se můžeme k „ideálům humanitním“ tohoto silného, jistého a neúnavného muže kdykoli vrátit. Neboť„ani na okamžik nepřestávejme nedůvěřovat ideálům, které společnost vytyčila, a přesvědčením, která uvádí do oběhu. Mějme stále na paměti, že je v ní plno zpozdilosti a že nás chce podvodně připravit o lidskost.“

Autorka je geoložka a publicistka. Pokud není uvedeno jinak, citace pocházejí z knihy Albert Schweitzer — zastánce kritického myšlení a úcty k životu, Vyšehrad 1989, přeložili Otakar A. Funda, Jaroslav Kohout, Jindřiška Chrástková a Petr Pokorný.

Doporučená literatura:

Schweitzer, A.: Lidé v pralese. Orbis 1971.Albert Schweitzer — zastánce kritického myšlení a úcty k životu. Vyšehrad 1989.Oermann, N. O.: Albert Schweitzer (1975—1965). Vyšehrad 2015.Bárta, P.: Dobrý den, Afriko! Expedice Lambaréné. Středočeské nakladatelství a knihkupectví 1971.

Myšlenky a postřehy Alberta Schweitzera

„Stále zřetelněji se ve všech povoláních, a nejvíc asi ve vědě, objevuje duchovní nebezpečí specializovaného odbornictví, jež ohrožuje jak jednotlivce, tak celkový duchovní život. Je také již znát, že mládež vyučují lidé, kteří nejsou dost univerzální, aby jí ukázali vzájemné souvislosti mezi jednotlivými vědami a otevřeli jí duchovní obzory v jejich přirozené šíři.“

„Na jiných i na sobě samých oceňujeme již jen pracovní zdatnost a smiřujeme se s tím, že nadto už vlastně ničím jiným nejsme.“

„Nesvobodný, nesoustředěný a neucelený člověk je nadto ještě v nebezpečí, že upadne do nelidskosti.“

„Skutečně mezi námi už po dvě generace působí úplně nehumánní myšlenky, vyslovované s ošklivou otevřeností a autoritou logických zásad. Ve společnosti se vytvořila mentalita odrazující jednotlivce od humánnosti. Vytrácí se zdvořilost vlastní přirozenému cítění. Místo ní se objevuje absolutně indiferentní chování, projevující se tu vytříbenější, tu primitivnější formou. Nepřístupnost a nevšímavost, nejrůznějším způsobem okázale zdůrazňované vůči neznámým osobám, nejsou už pociťovány jako vnitřní hrubost, ale platí za velkosvětské chování. Ba naše společnost přestala rovněž přiznávat lidskou hodnotu a důstojnost všem lidem jako takovým. Některé části lidstva se pro nás staly lidským materiálem a živými věcmi.“

„Konfrontace idejí nebo diskuse mezi lidmi, které tvořily velikost osmnáctého století, dnes chybějí. Tehdy nepanovala přehnaná úcta před míněním velkých kolektivů. Všechny ideje musely obstát před individuálním rozumem. Dnes se stalo samozřejmým pravidlem ustavičně brát ohled na názory panující v organizovaných společenstvích.“