Ani Google nehrabe zadarmo

1. června 2009 /
foto: Pixabay.com

Rozvoj informačních a komunikačních technologií (ICT) a jejich masové rozšíření lze bezesporu považovat za jeden z nejzásadnějších procesů posledních dvou dekád. ICT se staly běžnou a často již zcela samozřejmou součástí našich životů. Tento proces přinesl mnoho změn jak na úrovni globální a celospolečenské, tak i na úrovni jedince a jeho životního stylu. Nezanedbatelné jsou pak i jeho environmentální důsledky, na rozdíl od zdánlivě nehmotného internetu navýsost reálné.

Uchopit celou šíři environmentálních důsledků masového rozšíření ICT není vůbec snadné, stejně jako určit jejich směr. Internet je základním nástrojem mnoha zelených institucí, od obrovských ekologických organizací až po nelegální sítě aktivistů. Mnoha autory je považován za hlavní nástroj zvýšení eko-efektivity různých lidských aktivit. Na druhou stranu jde o energeticky velmi náročnou technologii kvůli provozu obrovských osvětlených a klimatizovaných hal, takzvaných datových center, plných téměř neustále běžících serverů, které je potřeba napájet i chladit. Samotný rozvoj e-byznysu navíc v nemalé míře roztáčí kola ekonomického růstu se všemi jeho negativními důsledky na životní prostředí. Jerry Mander ve své knize V nepřítomnosti posvátného zase upozorňuje, že internet není tak demokratická ani hodnotově neutrální technologie, jakou se zdá být.

Postihnout celou problematiku ICT v rámci jednoho článku není možné, zaměříme se proto na aktuální téma spotřeby energie v rámci běžného užívání internetu, a to na příkladu známé vyhledávací služby Google.

Jak čisté je hledání?

Na energetickou náročnost celého ICT průmyslu poprvé výrazněji upozornila analytická skupina Gartner, když v roce 2007 zveřejnila tiskovou zprávu s výsledky svých propočtů. V nich odhaduje, že celý ICT průmysl (tedy včetně mobilních telefonů a počítačů) je zodpovědný za dvě procenta globálních emisí CO2 — množství srovnatelné s celosvětovou leteckou dopravou (viz www.gartner.com).

Mnohem větší pozornost však získal článek v britských novinách The Sunday Times z letošního 11. ledna, který rozpoutal nejdříve vlnu překvapení, a následně bouřlivé diskuse. Článek prezentoval výsledky výzkumu fyzika Alexe Wissner-Grosse z Harvardské univerzity, který upozorňoval na energetickou náročnost zcela běžných a masově využívaných internetových služeb. Článek mimo jiné obsahoval výpočet, podle kterého jediné hledání na nejnavštěvovanějším vyhledávacím serveru Google vyprodukuje sedm gramů CO2.

Společnost Google brzy nato vydala tiskové prohlášení, ve kterém se proti těmto údajům ohradila a nabídla vlastní, konejšivě nízká čísla — konkrétně 0,2 gramů CO2 na jedno vyhledávání. Připojila dále poněkud neuspokojivý argument, že počítač daného uživatele má za dobu hledání větší spotřebu než samotné hledání. Působivá je naopak jejich rovnice: 1 km autem = 1000 hledání na Googlu. Na závěr tiskového prohlášení pak společnost prezentuje neskromný výčet svých pro-environmentálních aktivit.

Alex Wissner-Gross později celou situaci označil za omyl deníku Times a mediální blamáž. V rozhovoru s nimi údajně nejmenoval Google ani žádnou jinou konkrétní společnost. Stejně tak se distancoval od zmiňovaných sedmi gramů. Ve své práci (v době psaní tohoto článku je jeho výzkum již uzavřen, nikoliv ještě publikován) se Wissner-Gross zabývá energetickou náročností využívání internetu obecně, tedy nejen co se vyhledávacích služeb týče.

Spamy, videa, slova…

Jak je tomu doopravdy se spotřebou energie při vyhledávání, tedy nelze nyní spolehlivě vyjádřit. Těžko se můžeme spoléhat pouze na data od společnosti Google. Snad do celé situace vnese více světla publikovaný výzkum Wissner-Grosse nebo dalších autorů. Nicméně pro představu můžeme i přesto zkusit pár ilustrativních propočtů s tím, že jako základ použijeme „optimistickou“ variantu společnosti Google:

Dvě desetiny gramu CO2 na jedno vyhledávání vynásobíme dvěma biliony (hrubý odhad počtu vyhledávání na Google za jeden den pro rok 2008), čímž dostaneme 400 tun CO2 denně, tedy 146 milionů tun CO2 ročně. Pro srovnání: toto množství téměř odpovídá uhlíkovým emisím celé České republiky za rok 2005. Připomínám, že Google je jen jedním z několika hlavních vyhledávacích serverů (a údajně tím nejvíce energeticky efektivním), které dohromady tvoří jen malou část internetového provozu.

Jak ve své reakci i jinde Alex Wissner-Gross upozorňuje, zdaleka nejen vyhledávání, ale každé využívání internetu s sebou nese určitou spotřebu energie a následné emise CO2. Například stránka s videem či jinou datově náročnou aplikací může produkovat až 0,2 gramů CO2 za každou sekundu sledování. Stejně tak rozšiřující se trend video-telefonování s sebou přináší zvyšující se emise. Nejinak je tomu i u gigantických sociálních webů typu Facebook nebo MySpace. Nicholas Carr kupříkladu spočítal, že virtuální identita v síti Second Life má stejnou spotřebu energie jako průměrný obyvatel Brazílie.

Antivirová společnost McAfee ve spolupráci s ICF International a expertem na spam Richi Jenningsem také nedávno vypracovali studii, ve které spočítali energetickou náročnost spamu. Podle ní do ovzduší přibude 0,3 gramů CO2 s každou „nevyžádanou“ e-mailovou zprávou. Jen za rok 2008 bylo rozesláno přibližně 62 trilionů takových zpráv. Počítání nechám na vás. Autoři studie nám mimo jiné nabízejí toto srovnání: spam ročně spotřebuje stejnou energii jako 2,4 milionu amerických domácností. Téměř 80 % této energetické spotřeby však vzniká na straně uživatelů (otevřením a čtením spamu a hledáním e-mailů omylem zatoulaných do spamového koše). Perfektně fungující spamový filtr tak lze považovat za ekologicky příznivou technologii.

Je navíc zřejmé, že spotřebovaná energie je jen jednou ze složek celé ekologické stopy internetu. Do ní bychom museli zahrnout také environmentální dopady samotné výroby veškeré elektroniky potřebné k jeho chodu a také takzvaný e-waste, tedy v důsledku rychlé modernizace rapidně narůstající odpad z této oblasti.

Snahy o řešení a alternativy

Lze vůbec, řečeno auto-slovy Martina Bursíka, dosáhnout „přírodě přátelského“ internetu? Nebo alespoň snížit tempo růstu jeho již tak velké ekologické zátěže? Na prvním místě nutno zmínit komerční projekt zmiňované autority v oboru Alexe Wissner-Grosse a jeho kolegy Timothyho M. SullivanaCO2Stats, který pomocí sofistikovaných (a patentovaných) metod podrobně monitoruje elektrickou spotřebu provozu webových stránek klienta a radí, jak zefektivnit jejich provoz. Na konci měsíce CO2Stats nakoupí z obnovitelných zdrojů ekvivalent spotřebované energie a vrací jí do sítě. Dosahují tak „uhlíkově-neutrálního“ provozu. Stránky pak mohou obdržet certifikátGreen website.

Ještě o krok dál jde společnost Solar Energy Host, nabízející webový prostor (takzvaný hosting) napájený výhradně ze solární energie. Obejde se tedy zcela bez nutnosti spalování fosilních paliv a následné kompenzace. Provoz takového webu je pak možné označit jako carbon-free namísto předešlého carbon-neutral.

Za alternativu v oblasti vyhledávání lze považovat takzvané „zelené“ vyhledávače. Jedním příkladem za všechny by mohl být poměrně nový server Treehoo. Ten je jakousi nástavbou na vyhledávací službu Google (využívá tedy jejich databáze). Není sice v jeho silách snížit energetickou náročnost samotného vyhledávání, ale garantuje, že 70 % výnosu z provizí z reklamy investuje do výsadby stromů v severní Evropě a v Africe. Výsadbu zelené vegetace lze považovat za rychlé, nicméně jen omezeně účinné a dočasné řešení ke snížení množství CO2 v atmosféře. I přesto můžeme tuto kompenzaci považovat za jistou alternativu pro environmentálně uvědomělé uživatele.

Jednou z prvních úsporných alternativ ke Googlu byl též Blackle. Fungoval na předpokladu, že se ušetří mnoho energie tím, když pozadí vyhledávače bude černé namísto bílé. Od jeho vzniku se objevilo několik podobných serverů (Ecofind, Earthle a další). Většina z nich funguje dodnes a neobtěžuje se svým uživatelům oznámit, že výše uvedený předpoklad platil pouze pro starší, „krabicové“ neboli CRT monitory a je zcela mylný pro nové ploché LCD displeje. Zatímco si tedy uživatelé domněle léčí černé svědomí koukáním do černých obrazovek, poskytovatelé této služby pravděpodobně dál inkasují provize z reklamy.

Ve výčtu ekologických „zlepšováků“ nakonec nemůžeme vynechat samotnou společnost Google a jejich filantropickou nadaci Google.org. Rozsah jejich pro-environmentálních aktivit a lobby je však tak široký, že by vydal na samostatnou práci. Jde o tak obrovské a finančně náročné projekty, že je lze jen stěží odsoudit jako takzvaný greenwashing (viz 7.G 1/2008).

Nemálo může změnit také přímo koncový uživatel. Psaní adresy nebo názvu webu do vyhledávače (tedy například hledání výrazu youtube místo napsání youtube.com do adresového pole prohlížeče) je velmi rozšířeným (zlo)zvykem. Pokud má někdo webkameru a video-chat zapnuté jen tak, bez povídání — abychom spolu „jakoby byli“ — lze to přirovnat ke stojícímu autu se zapnutým motorem. Nebylo by těžké najít další malé internetové ekologické hříchy, které vynásobené počtem hříšníků nabývají nemalých rozměrů. Na druhou stranu dobrou práci se záložkami, stažení informací, ke kterým se chci vícekrát vracet, do svého počítače, efektivní vyhledávání správnou volbou klíčových slov a především omezení skutečně zbytečného nadužívání internetu (každý sám sobě ať je soudcem) lze považovat za nové složky eko-gramotnosti. Můžeme bez nadsázky hovořit o environmentálně uvědomělejším užívání internetu. Otázkou zůstává, kdo a jak k němu uživatele povede.

Virtuální realita, reálné náklady

Je zřejmé, že i přes svou spotřebu energie je internet často úspornější variantou oproti milionům tištěných knih, katalogů, cest do knihovny autem, letům přes půl světa namísto videokonference a podobně. Zároveň však levný a dostupný charakter těchto služeb snadno svádí k jejich nadbytečnému, jindy zbytečnému (mp3, hry a youtube — to jsou tři nejhledanější slova na Googlu v Česku za minulý rok), případně až sociálně-patologickému užívání (příkladem může být obrovský byznys kolem internetové pornografie, závislost na on-line hrách nebo rostoucí počet případů kyberšikany).

Hrát si s čísly a ukazovat na Google a spammery je jednoduché a snad alespoň ilustrativní. Je však potřeba si uvědomit, že jde o pověstnou špičku ledovce více než o cokoliv jiného. Podstata problému spočívá někde jinde a týká se celé moderní společnosti. Ale „nechme si pesimismus na lepší časy“, až se blahobyt, internet a další spásné technologie začnou skutečně masově šířit také v zalidněných zemích Třetího světa.

Co může mezitím přinést reflexe tohoto stavu? Snad uvědomění, na úrovni veřejné i odborné, že on-line služby nejsou tak docela zadarmo a i ony mají své externality. Virtuální realita má zcela reálný základ, reálné zdroje i reálné dopady svého fungování.

Autor je hudebník a student Katedry environmentálních studií na FSS MU v Brně.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2022 vychází v 2. polovině prosince.