Chtěl bych proměňovat věci k lepšímu

Váš poslední film pojednává o stavbě automobilky 900 metrů od CHKO Beskydy, na poli, kde se v minulosti pěstovalo zelí. Továrna dnes chrlí nová auta, zelí není kde pěstovat a místní lidé jsou poněkud rezignovaní. Existuje z toho nějaké ponaučení? Řekněme pro obec, která by se mohla dostat do podobné situace?

Můžu jen doufat, že to tak je, že ten film zafunguje jako odstrašující pomůcka pro vesnice, které se teprve rozhodují, zda se nechají přebudovat na průmyslovou zónu. V době, kdy krajští politici Tošenovský s Drobilem lámali lidi v Nošovicích, v Suchohrdlech na Znojemsku se lidé rozhodovali, jestli si mají za humny nechat postavit fabriku na biolíh. Někdo nápaditý a nelhostejný tehdy ten kolos v měřítku vyřezal z polystyrénu, posadil na mapu a přinesl mezi štamgasty do hospody. Během pár dnů bylo rozhodnuto a v Suchohrdlech investora slušně odmítli – i přesto, že několik rodin přišlo o miliony, které mohly získat za své pozemky. A to je gró problému. V Nošovicích spousta lidí vůbec netušila, jak velká ta automobilka bude. Souhlasili s něčím, co si vůbec nedovedli představit.

Zažil jste při vašich výjezdech do Nošovic něco zvláštního, co se nedostalo do filmu?

Paní Kozlová, jedna z nejvytrvalejších odpůrkyň automobilky, mi vyprávěla, jak je u nich doma v obýváku lámal tehdejší náměstek hejtmana Pavel Drobil. Bylo to den poté, co lidem, kteří nechtěli svá pole prodat, došly anonymy vyhrožující smrtí. Drobil naléhal, Kozlovi už byli unavení, navíc je ten nechutný dopis skutečně vyděsil. Po několika hodinách přemlouvání paní Kozlová vstala a řekla: Já to teda podepíšu. V ten moment se ozvala děsná rána. Polička nad televizorem se zřítila, všechny věci se sesypaly na zem a mezi nimi i rámeček s fotografií její maminky. V slzách mi pak říkala: Víte, co se maminka na tom poli nadřela? Já se jí vůbec nedivím, už se na to nemohla dívat.

Ve vašich čtyřiadvaceti letech jste s kolegou Filipem Remundou natočil Český sen, film o otevření fiktivního hypermarketu. Vzpomínáte si ještě, jak vás tohle téma napadlo?

Nápad jsme si půjčili od mého kamaráda Petra Lorence, který spolu s Krištofem Kinterou uspořádal takový komorní happening: otevřeli si na Evropské třídě v Praze neexistující hypermarket Gigadiga. Ale přijelo tam jen pár rodin. Nikdo to netočil ani jinak nezaznamenal, jen to tak mýtotvorně kolovalo mezi Petrovými přáteli. Vyprávěl jsem o tom Filipovi při našem prvním setkání a on vykřikl: To je film!

Na to, že byl Český sen vaše absolventské dílo na FAMU, se nebývale proslavil. Dokážete vysvětlit, jak se to povedlo?

Těžko říct a ani mě analýza téhle souhry náhod příliš nezajímá. Zvláštní a pozoruhodná je jiná věc. Ten film má čím dál lepší pověst. Kolem premiéry se o něm hodně mluvilo jako o podrazu na slabých a nemajetných. Často padala výtka, že jen konstatujeme pravdu, kterou všichni dávno znají: že reklama funguje. Kolovala pomluva, že film je pouze záznam dne, kdy se lidé rozeběhli ke kulise supermarketu. Do dneška nám ale chodí emaily ve smyslu „myslela jsem, že je to nějaká kravina, a teď jsem to náhodou viděla a děsně mě to zaujalo“. Nechápu, čím ten film tak a priori odpuzuje, respektive odpuzoval.

Hlavní argument zněl asi tak, že jste si za státní peníze udělali lacinou srandu z méně majetných lidí, kteří jenom chtějí nakupovat levné zboží…

My tento argument považujeme za absurdní a nepoučený. Nepoučený proto, že náš film nevznikal za státní peníze, ale z prostředků Fondu kinematografie, které pochází z prodaných lístků do kina a z aktivit Národního filmového archivu. A absurdní proto, že my jsme jen simulovali a potažmo kriticky poukazovali na to, co dělají obchodní řetězce při svých slavnostních otevřeních: nabídnou vybrané zboží za dumpingovou cenu, lidé se tam o něj porvou a novináři to převezmou do normálních zpráv. Celé to pak obchodu zajistí nebývalou reklamu, mnohem účinnější než okoukané billboardy. Je komické, že zrovna náš film, který na tenhle odpudivý trik poukazuje, to za všechny ty Electroworldy a další řetězce schytal.

Mají vaše celovečerní filmy Český sen, Český mír a Vše pro dobro světa a Nošovic něco společného?

Filmový kritik Kamil Fila mě nedávno upozornil, že všechny tyto filmy mají společný stěžejní motiv. Obecně by se dal nazvat jako „chiméra“. Ve Snu je to vzdušný hypermarket, v Míru neméně fiktivní radar (několik let se měl stavět a náhle během jediného telefonátu nebyl) a v Nošovicích třistahektarové pole a především odpor těch sedláků, který mávnutím proutku pominul. Všechny ty filmy zkoušejí zhmotnit něco, co se nakonec nekoná. A já mu v téhle diskusi připomenul, že navíc se všechny odehrávají na ohrožené zelené louce alias poli. Ten společný cíl bych možná hledal někde tady. Je za ním snaha poukázat na něco, co většina společnosti přijímá jako samozřejmost. Možná by se taky trochu odvážně dalo říct, že se snaží podněcovat ke kritickému myšlení.

Vaše filmy taky vypovídají o tom, jak se Češi dokážou nebo nedokážou postavit za svoji věc. Je to téma, které vás nějak hlouběji zajímá?

Spíš než aktivismus mě zajímá aktivnost, nelhostejnost, nerezignovanost. V Českém snu je jeden strašidelný moment. Část lidí se poté, co zjistí, že supermarket je jen kulisa, otočí na obrtlíku a vůbec nepátrají, co to má znamenat. Ani se nezasmějí, ani nerozčílí, ani se nikoho na nic neptají. Dokonce tam někdo pronese: Raději moc nevyskakujme, ať nedoskočíme! Myslím, že to je ta poloha, v níž velká část národa přikrčeně prošla všemi totalitami 20. století. Někdo se teď možná rozčiluje, co o tom ve svých třiceti letech můžu vědět. Na vlastní kůži nic moc, ale naše máma v roce 1975 seděla ve vazbě na Ruzyni, tak si ten normalizační pocit zmaru odvozuju z jejího vyprávění.

V čem vidíte smysl natáčení dokumentů?

Smysl dokumentu, ale i hraného filmu nebo jakéhokoliv tvořivého aktu spatřuji především ve snaze rozpouštět stereotypy, překonávat klišé, napravovat chyby, usmiřovat a hravě se bránit osudu. Dokumentarista by měl být trochu ufon i dítě. Neměl by přijímat věci tak, jak jsou standardně představovány, měl by se koukat zdálky i zblízka zároveň. Dobří čeští fotografové dokážou přivézt třeba z Paříže nebo Moskvy skvělé fotky každodenního života, ale v Praze nic takového pořídit neumí. Všechno jim tu připadá běžné, nepřekvapivé, tuctové. Dokumentarista by se měl umět nad tuhle znuděnost svým prostorem i životem povznést. Proto mám tak rád fotografie dvojice Jasanský-Polák.

A v čem vidíte smysl dokumentů pro diváka, srovnáte-li je třeba s hranými filmy a zpravodajstvím.

Nemá smysl to oddělovat. Hraný film nebo dobrá reportáž může analyzovat, povznášet či uzdravovat úplně stejně ne-li víc jak dokumentární. Dokument je možná o stupeň cennější jako zpráva pro budoucí generace. Už jen proto, že v Čechách příliš hraných filmů ze současnosti nevzniká nebo jsou často pitomé. Český hraný film má teď jednu opomíjenou hvězdu, Roberta Sedláčka, a je legrační, že začínal jako dokumentarista. Na jeho nový film se děsně těším.

Snažíte se svými filmy něco změnit?

O tomhle s Filipem často vedeme řeč. Říkáme si, že nás vlastně víc zajímá něco proměnit k lepšímu, než do toho jen kriticky šťouchnout. Otázka je, jestli se nám to daří. Máme rádi okamžiky, kdy se třeba jednoznačně negativní postava filmu projeví nečekaně laskavě, kdy probleskne přirozená ambivalence, protože máloco je černobílé.

Ve vašich filmech nechybí scény, které zachycují lidi ze vypjatých nebo trapných situacích. Máte nebo měl jste s tím nějaký morální problém?

V dokumentu je to přece přirozené a snad to i potvrzuje, že naše filmy nijak zvlášť necenzurujeme. Občas jsme tam i sami trapní nebo rozpačití a tyhle životné momenty se nám prostě nechce zakrývat. Ale pochopitelně, že pokaždé nad podobnými místy ve střižně uvažujeme a ptáme se, zda to někomu zbytečně neubližuje, zda to není samoúčelné. Při natáčení s většinou postav strávíte spoustu času, takže vám pak rozhodně nejsou lhostejné.

Zároveň se mi zdá, že máte tendenci skloubit vážná témata s komikou. Je to záměr?

Je to spíš životní postoj, který navíc s Filipem Remundou cejtíme až vzácně podobně. Doufám, že je z těch filmů patrné, že v tomhle ohledu nijak netlačíme na pilu, spíš se ironii, nadsázce a bizarnostem nebráníme. Nevnímám to jako nějakou samoúčelnou ingredienci, ale jako metodu, která často odhaluje podstatu věci.

V souboji Nošovice versus Hyundai vidím jistou paralelu s Horním Jiřetínem a těžbou hnědého uhlí či Národním parkem Šumava a jihočeskými politiky. Sledujete tyto kauzy nějak podrobněji a zaujalo vás na nich něco?

Na těchto kauzách je pozoruhodné, jak průhledně v nich mocní lžou a jak bezelstně, unaveně a lhostejně jim to lidé věří. V dnešních Lidovkách (19. května – pozn. red.) se píše, že vědci z Akademie věd na semináři o prolomení těžebních limitů prohlásili, že pod Horním Jiřetínem jsou zanedbatelné zásoby uhlí a že těžaři tohle městečko chtějí zbořit jen proto, aby se mohli dostat do míst, kde už by se těžit vyplatilo. Vědci zároveň snesli ostrou kritiku na těžaře za to, že nedokázali zabezpečit svahy Krušných hor proti sesuvům. Akademik Martin Říha v tom článku říká: Tvrzení těžařů, že mají situaci pod kontrolou, bylo a je falešné. Srandovní je, že editor ten článeček v novinách nadepsal titulkem „Těžaři mlží. Pod Jiřetínem není tolik uhlí“. Dokud se ale nezačne psát, že „Těžaři lžou a ohrožují českou krajinu“, k lepšímu se to nepohne.

Stává se vám také, že za vámi chodí lidé a říkají: U nás na vsi se děje takováhle věc, pojďte to natočit?

Stává se to čím dál častěji. Naposledy mě se svým příběhem oslovila žena, kterou její manžel dlouhá léta týral. Vyměnili jsme si pár emailů a musím na rovinu říct, že v posledním z nich jsem té dámě navrhl, aby o tom spíš napsala knížku – už jen proto, že nebude muset vystoupit z bezpečí anonymity.

A nechal byste se tímto způsobem k natáčení přesvědčit?

Ano a rád. Je to vlastně základní princip dokumentu. Příliš nevymýšlíte, nedirigujete a spíš se snažíte se vylaďovat na impulzy z vnějšku, náhody, překvapivé zvraty…

Jak často kolem sebe vídáte témata, která byste natočil? Je to tak, že vás každý den něco zaujme, nebo se to stává jednou za pár let?

Každý den ne, ale třikrát do měsíce jo. Teď nedávno mě úplně svrběly ruce, když jsem četl o pánovi, co mu lékaři po padesáti letech vrátili zrak. Poprvé uviděl svou ženu, své dospělé děti a především svět, naši současnost, která se za to půlstoletí naprosto proměnila. Všechno je pro něj nové, na všechno hledí, jako by se probudil po hibernaci. Ten pán je prostě jako návštěva z minulého století nebo jako zosobněná nepředpojatost. A to mě úplně fascinuje.

Prozradíte, zda nyní nějaká témata nosíte v hlavě?

O tom hlavním, co nás teď s Filipem zaměstnává, mluvit nemůžu. Nezlobte se, nechci dělat tajemného, ale ohrozilo by to samotný vznik toho filmu.

Připravila Zuzana Vlasatá. Rozhovor vyšel v Magazínu Přátel Hnutí DUHA.