Chudoba a Romové

Romové patří mezi skupiny obyvatel, které majorita nejvíce odmítá, má k nim nejvíce negativní vztah. Zatím nejaktuálnější výzkum na téma tolerance české společnosti vůči různým společenským skupinám, mimo jiné také Romům, provedlo Centrum pro výzkum veřejného mínění v březnu 2003 na reprezentativním vzorku 1110 obyvatel ČR starších 15 let. Respondenti odpovídali také na otázku „Koho byste nechtěli mít za sousedy?“, která se v obdobných šetřeních opakovaně používá jako indikátor sociální distance. Občané romského původu se umístili na třetím místě z nejvíce odmítaných skupin, za sousedy by je nechtělo 79 % respondentů, přičemž o něco větší podíl dotazovaných (86 %) odmítal za sousedy už jen těžké alkoholiky a lidi užívající drogy (85 %). Takové umístění napovídá zároveň cosi o obsahu stereotypů, které jsou s Romy spojovány. Běžní občané Romy vnímají jako lidi se sociálně-patologickým chováním. Tyto názory dále upevňují také mediálně konstruované obrazy o Romech, které v drtivé většině přinášejí negativní sdělení týkající se romské kriminality, zneužívání sociálních dávek apod.

Rasistický diskurz

Velká část argumentace těch, kteří chtějí tento stereotypní negativní obraz o Romech v myšlení majority narušit, je založena na zvýrazňování pozitivních příkladů Romů, kteří dosáhli vysokoškolského vzdělání, mají prestižní povolání a podobně. Taková argumentace má však omezený efekt, končí obvykle v bodě, kdy jsou tyto příklady vnímány většinou jako výjimky potvrzující pravidlo. V České a Slovenské republice, které mají společnou minulost také v souvislosti s řešením romské otázky v dobách socialistického sociálního inženýrství, sílí například mezi terénními pracovníky a některými teoretiky argumentace na jiném základě. Tyto hlasy připouštějí, že pro velkou část Romů jsou typické nejrůznější formy sociálně-patologického chování, vyzývají však k hledání příčin, proč tomu tak je.

Jedna z perspektiv, kterou lze na tyto příčiny nahlížet, koresponduje s tím, co můžeme označit za rasistický diskurz. Uznává objektivní existenci ras a etnik, které vykazují určité typické charakteristiky a vlastnosti s tím, že je mezi nimi jistá hierarchie.

Běžný příslušník majority vnímá Romy jako homogenní skupinu, jíž je vlastní nepracovat, živit se nezákonně a prostřednictvím sociálních dávek, které pobírají na své početné děti, jež za tímto účelem plodí. Takový člověk chápe situaci a podmínky, ve kterých se Romové ocitají, jako takové, které si Romové sami volí, případně které si pro svůj nepřizpůsobivý styl života jedině zaslouží. Běžnému člověku tato myšlenková rovnice dostačuje, potvrzuje jeho názory a jím vytvořený bezpečný svět, pro nějž ti, kteří se jeví jako cizí, představují ohrožení.

Zdůrazňování odlišnosti

Jiný pohled na menšinové postavení romské komunity říká, že jejich znevýhodnění je výsledkem zdůrazňování odlišnosti menšiny majoritou, které je podstatou rasistického diskurzu. Obsahuje ideologický proces stereotypizace a vytváří struktury diskriminace v oblasti právní, ekonomické, sociální a politické. Dominantní skupina konstruuje znaky, které mají menšinu odlišovat. Obvykle mezi ně patří fenotypické znaky (například barva pleti), kultura (oblečení, jazyk, náboženství, zvyky) a původ. Negativní definice etnické minority majoritou vede k tomu, že rozdílné sociální pozice a vztahy mezi nimi jsou připisovány (konstruovaným) rasovým a etnickým charakteristikám menšiny a zpětně je legitimizují. Tento mechanizmus funguje na základě principu sebenaplňujícího se proroctví, který říká: definuje-li někdo nějakou situaci jako reálnou (například řekne-li si zaměstnavatel: „Nezaměstnám Roma ve svém podniku, Romové přece kradou.“ nebo „Nepustím Roma do své restaurace, s Romy jsou přece problémy.“), stává se reálnou ve svých důsledcích (Romové časem začnou krást, protože by se jinak neuživili, nebo začnou v restauracích provokovat a dělat problémy jako výraz frustrace a nutnosti obrany proti takovému jednání.).

Jako člověku, jehož profese nejprve vedla k hledání praktických řešení problematických situací, ve kterých se Romové ocitají, a později umožnila tyto situace popisovat a analyzovat ze sociologických pozic, se druhá z uvedených perspektiv jeví čím dál více jako opodstatněná.

Situace velké části Romů lze v současnosti charakterizovat jako stav sociálního vyloučení. Koncept sociálního vyloučení je v posledních letech v sociálně-politickém diskurzu velmi aktuální a popisuje situaci, kdy jsou šance jednotlivců či celých skupin dosáhnout určitých zdrojů či příležitostí, nezbytných pro normální fungování ve společnosti, omezené či zablokované. Za spouštěcí mechanismus sociálního vyloučení je považováno vyřazení z trhu práce, které pak způsobuje eliminaci v dalších oblastech života. Takovým vyloučením jsou nejvíce ohroženi lidé či celé kategorie, které mají jisté nežádoucí charakteristiky, jako jsou určitý věk (staří lidé), zdravotní stav (lidé se zdravotním postižením), pohlaví (ženy) a také etnická příslušnost.

Nízká poptávka na pracovním trhu

Mezi velmi rozšířené heterostereotypy týkající se Romů patří domněnka, že Romové nechtějí pracovat. Zkušenosti terénních sociálních pracovníků ukazují, že snaha najít pracovní uplatnění je mezi Romy strukturována obdobně jako v majoritě (tzn. většina pracovat chce, někteří ne). Problém ovšem spočívá v tom, že ti, kteří pracovat chtějí, nacházejí pracovní uplatnění mnohem hůř než příslušníci majority. Mezi strukturální příčiny této situace patří bezpochyby nízká úroveň vzdělání a s ní související nízká kvalifikace Romů, po které není na primárním pracovním trhu poptávka. Nízké vzdělání se obvykle připisuje jiným kulturním hodnotám, které Romové uznávají a mezi kterými vzdělání nehraje zásadní roli. Domnívám se však, že příčiny je spravedlivější hledat spíše v segregaci ve vzdělávání za minulého režimu, která nacházela svůj výraz v systematickém zařazování Romů do zvláštních škol, a také v typu pracovního uplatnění, které Romové snadno nacházeli v podporovaných a uměle udržovaných továrních provozech, jež v důsledku transformace již takřka vymizely. Dalším, neméně důležitým důvodem nemožnosti uplatnit se na pracovním trhu v nových ekonomických podmínkách je diskriminace ze strany zaměstnavatelů, kterou začali u svých romských klientů připouštět i zaměstnanci úřadů práce, avšak bez toho, aniž by měli efektivní nástroje, jak jí zamezit. Jako jakýkoliv jiný druh diskriminace se totiž velmi těžko postihuje. Změnu pravděpodobně nepřinese ani přijetí antidiskriminačního zákona, jehož součástí bude i směrnice EU. Ukládá, že ten, jenž je obviněn z diskriminace, musí dokázat, že nediskriminoval, narozdíl od stávající situace, kdy diskriminující zacházení musí prokázat její oběť.

Děti Hrušova, foto: Tamara Černá, Wikimedia Commons. 

Romové jsou tak vyloučeni z primárního trhu práce na trh sekundární, který představují práce sezónní a příležitostné. Vedle toho, že jde o práce typu „3D“ (z anglického „difficult, dirty and danger“, tedy namáhavé, v nečistém prostředí a rizikové), se jedná zároveň o místa málo placená. Příležitostné formy zaměstnání často přecházejí do tzv. šedé ekonomiky, pro kterou jsou typické nechráněné pracovní vztahy bez pracovní smlouvy a řádné ochrany práv zaměstnance. Taková pracovní místa nezakládají pravidelný příjem ani běžnou sociální ochranu, týkající se zejména zdravotního a sociálního pojištění, což je z dlouhodobé perspektivy velmi závažný problém.

Kultura chudoby

Absence pravidelného příjmu determinuje také možnosti vytváření finančních rezerv nebo alternativního způsobu získávání finančních služeb, jako jsou vlastní úspory, půjčky, nákup na splátky apod. Tito lidé jsou tak zcela odkázáni na systém sociální pomoci, který představují zejména sociální dávky. Dlouhodobá závislost na příjmu ve výši životního minima ústí do extrémní chudoby. O tom, že se příslušníci romské komunity nacházejí ve stavu finanční nouze, svědčí mimo jiné rozmáhající se fenomén tzv. lichvy. Jde o půjčku na velmi vysoký úrok (obvykle se jedná o stoprocentní navýšení zapůjčené částky za týden). Půjčování si peněz v rámci takového systému je nesporně velmi iracionální. V prostředí velmi chudých, nezaměstnaných lidí to však představuje jedinou možnost jak získat větší částku například v případě nečekané životní události či naléhavé potřeby. Takovým případem mohou být náhlé výdaje spojené s úmrtím v rodině nebo nutnost uhradit nedoplatek na službách spojených s užíváním bytu.

V této souvislosti uveďme další z rozšířených stereotypů o Romech jako o neplatičích nájemného. Praxe ukazuje, že mnohem častěji než o dluhy na nájemném jde právě o dluhy na nedoplatcích na službách a energiích (elektřina, voda, plyn), které u nájemníků z řad romské komunity dosahují řádově desítek tisíc. Výše těchto dluhů souvisí jistě s velkou energetickou náročností bytů obývaných Romy — často jde o byty nižších kategorií s lokálním vytápěním a vysokými energetickými úniky nebo o různé alternativy sociálních bytů vytápěných přímotopy. Čím dál častěji se však objevují úvahy o neprůhledných praktikách bytových a realitních kanceláří spojených se správou bytů, které jsou založeny na snadné manipulaci s nekompetentním a zároveň sociálně závislým nájemníkem.

Můžeme hovořit o jisté typologii bytů obývaných Romy, neboť dochází k jejich koncentraci v jednotlivých domech, případně ulicích či čtvrtích. V „lepším“ případě jde o starší bytový fond obcí. Některé obce žalostnou situaci v takových domech řeší jejich privatizací. Noví majitelé se v mnoha případech zbavují nechtěných nájemníků prostřednictvím nových nájemních smluv se zvýšeným nájemným a na dobu určitou (půl roku nebo rok), které romští klienti, z důvodu zaváděcí právní terminologie a své omezené funkční gramotnosti, podepisují. Pokud nájemníci nejsou schopni hradit předražený nájem, anebo uplyne dané období, jsou vystěhováni bez náhrady, případně do holobytů a jiných substandardních přístřeší budovaných na periferiích obcí. Tento proces, označovaný jako residenční segregace, vede k pozvolnému zakládání ghett — koncentruje jednak obyvatele jednoho etnika, ale také lidi jedné sociální vrstvy (té nejchudší) a stejného socioekonomického statusu — nezaměstnaných —, a vytváří tak podmínky pro vznik tzv. kultury chudoby. Jde o specifický životní styl vyznačující se ztrátou motivace, apatií, neschopností jakékoliv pozitivní akce, která by vedla ke změně, sociálně-patologickým a kriminálním chováním a stavem celkové anomie. Negativní návyky, alternativní hodnoty, které s sebou kultura chudoby nese, jsou reprodukovány prostřednictvím negativní socializace dětí a mladých lidí, kteří v takovém prostředí vyrůstají. Důležité je, že taková kultura není typická pro romské etnikum, jak se často vyhodnocuje, ale vytváří se za určitých sociálních podmínek všude tam, kde se koncentrují chudí a dlouhodobě nezaměstnaní.

Jedním z prvků kultury chudoby je také vysoká porodnost. Veřejné mínění však velmi často stereotypně spojuje vícedětné romské rodiny s kalkulem navýšení sociálních dávek (logické navýšení nákladů se v úvahu nebere). Nabízí se však také jiné vysvětlení — ve světě lidí vyloučených z normálního, důstojného života mohou děti znamenat jeden z mála životních smyslů a cílů, které jim existence na okraji nabízí a na který je možné vlastními silami dosáhnout.

Začarovaný kruh

Popsat stručně situaci Romů jako lidí sociálně vyloučených a vyhnout se přitom terminologii sociálních věd je velmi problematické. Zatímco laické veřejnosti se bude nutně jevit jako jednostranné, zasvěceným bude připadat neúplné a zjednodušené. Sociální vylučování této kategorie lidí představuje velmi komplexní proces a začarovaný kruh, u kterého je problematické rozlišit příčiny a důsledky. Jde o ohromný balík sociálních problémů, vzájemně provázaných tak, že opatření, pokud jsou namířena pouze na jednu oblast a nejsou systematická, nemohou přinést hmatatelný efekt. Hlavním sdělením tohoto textu bylo naznačit, že situaci Romů nelze vyhodnocovat jako etnicky determinované, individuální selhání, ale jako selhání institucí zodpovědných za sociální ochranu a integraci jednotlivců bez ohledu na etnický původ či barvu pleti.