Co se (ne)upeklo v Kodani

Že není času nazbyt, se ukázalo už v roce 2007, když Mezivládní panel pro změnu klimatu vydal svou Čtvrtou hodnotící zprávu (podrobněji viz 7.G 6/2007). Státníci si téhož roku na Bali potřásli rukama nad plánem, jak do zbývajících let rozvrhnout vyjednávání o radikální změně dosavadního směřování lidstva. Očekávání byla oprávněně vysoká. Už na půl cesty, v Poznani v prosinci 2008, se ale ukázalo, že dohoda je vzdálenější, než jsme doufali. Světové velmoci do Polska totiž přijely s návrhem, který sice jakžtakž bránil tomu, aby se ostrovní země potopily, zároveň jim ale bránil neutonout v ekonomických potížích. V době zuřící finanční krize se nenašlo dost odvahy dát rozvojovému světu splátku na dluh, který Západ svým neuváženým dvousetletým stavěním komínů způsobil.

Prázdná kasička na adaptační opatření proti klimatickým změnám, podporu k přírodě šetrným technologiím i na finanční ocenění rozvojových zemí za ochranu tropických pralesů znamenala kolaps jednání. Všichni ale ještě chtěli věřit, že se do Kodaně stihne vše předjednat. Loni proto rozhovory doplnilo několik týdnů vyjednávání v Bonnu a Šanghaji. Zlepšení nálady ale nepřinesla ani ona, ani arktické výzkumy, dokladující nezbytnost snižovat emise dokonce pod míru jejich současné atmosférické koncentrace. Vědomí, že na klimatický dluh žijeme už dnes, přineslo okřídlenému heslu z osmašedesátého „buďme realisté, žádejme nemožné“ v uplynulém roce nový význam nejen mezi neziskovkami, ale především u ostrovních států, kterým začala mizet země pod nohama.

Zamrzlá, oplocená Kodaň

Všechna tato očekávání i obavy vyvrcholily loni na začátku prosince v Kodani. Na akci bylo akreditováno na 15 tisíc delegátů a pět tisíc novinářů. Spolu s dalšími 40 tisíci přihlášenými pozorovateli a členy nejrůznějších sdružení, kteří vstup vyžadovali, tak konference rozsahem překonala summit, na němž byly dojednány Rozvojové cíle tisíciletí (dlužno dodat, že nenaplňované). Několikametrovými ploty obehnané dějiště konference však mohlo pohltit nanejvýš patnáct tisíc lidí. Tisíce zájemců o vstup tak zůstaly odkázány jen na internetové přenosy. To ale ještě nebylo nic proti podpásovce, kterou přichystala tisícům mírumilovně manifestujících dánská policie. Jak jinak totiž nazvat několikahodinové nesmyslné kontroly na dálnicích, preventivní zatýkání a dokonce i třítýdenní vazbu pro čtyři aktivisty Greenpeace, kteří pronikli na večírek dánské královny, aby na něm rozvinuli transparent (více v textu na s. 31). Akci však nelemovaly jen desetitisíce více či méně nespokojených lidí na ulicích a tisíce účastníků paralelních besed, které celé dva týdny běžely na volně přístupné konferenci Klimaforum. Kodaň byla mediálně zarámovaná především účastí 115 hlav států, které se sletěly, aby v posledních dnech rozhodly o úspěchu či neúspěchu celého tažení.

Hladký průběh zasedání nečekal nikdo. Neochota jednotlivých států, jako například Kanady uvažující o těžbě ropných písků, jít do jednání hned od začátku naplno ale způsobila, že čtyři dny před koncem konference nebyla debata o nic dál než na začátku. V zoufalství proto rozvojové země na protest jednání zablokovaly. Kýžený zvrat k lepšímu to však nepřineslo. Naopak, Spojené státy se vrátily po bok těch, kteří nemají žádné ambiciózní cíle. Konec summitu se stovkami zadržených demonstrantů se následně stal dokonalou fraškou. Po dvoudenním maratónu vystoupení jednotlivých státníků připravil dánský premiér v rozporu s plánem uzavřené setkání třiceti nejmocnějších, na němž se dohodl nebývale vágní text, který posléze naštvané plénum vzalo pouze na vědomí. Není divu, vždyť úsilí vložené do osmi předchozích verzí a několika let vyjednávání tím bylo hozeno pod stůl.

Kdo spískal dohodu

Kodaňská dohoda je tudíž plná oblíbených obecných proklamací, ale prosta důležitých čísel. Zapotřebí bylo, aby státníci rozvinutých zemí v Kodani přistoupili na 40% snížení světových emisí k roku 2020.Do právně nezávazného textu ale jejich státy přinesly jen závazky ve výši 11—19 %. V dohodě rovněž úplně chybí společný cíl. Závazky k roku 2050 z ní na nátlak Číny v posledním dni zmizely docela. Už v Poznani obtížně vyjednávaná finanční podpora ochrany pralesů se nekonkretizovala. Rozvinuté státy se sice zavázaly poskytnout 30 miliard dolarů ročně rozvojovým zemím do roku 2012, a posléze sto miliard ročně do roku 2020, není ale stále jasné, kde se tato částka vezme a jak přesně bude využita. Konečně text nepřináší ani pevné záruky, že se požadovaná férová, ambiciózní a právně závazná dohoda zjeví do prosincového zasedání v Mexiku.

Kromě zástupců Číny se nenajde prakticky nikdo, kdo by uplynulé setkání hodnotil lépe než jako naprosté zklamání. A právě Čína také bývá obviňována z krachu konference, když na závěrečné uzavřené jednání k třicítce nejmocnějších vyslala pouze svého vysokého úředníka, který výsledek blokoval. Čína (následovaná Indií) se stává velmocí nadcházejícího století a obává se, že by silná kodaňská dohoda v důsledku mohla jejímu růstu přiškrtit kohoutky. Za viníka neúspěchu je ale také možné považovat Spojené státy, které se přes současné obstojné vnitropolitické podmínky nerozhoupaly ke slibovaným vysokým cílům, nebo Dánsko, které iniciovalo uzavřené jednání mezi elitními členy, a tím i rozpad jakékoliv opravdu sdílené vize.

Vzájemné obviňování nám teď ale nepomůže. Skutečného viníka je třeba hledat hlouběji, nikoli pouze mezi vedením jednotlivých států. Politici napříč planetou se těžko budou hrnout do omezení, dokud jejich voliči žádají růst. Dokud se každý z nás nerozhodne zmenšit své nároky na polovinu, těžko to můžou udělat firmy a země. Statisíce lidí v ulicích jistě progresivní vyjednavače potěšily. Dokud ale mezi námi všemi nepřevládne názor, že přežití budoucích generací je přednější než náš osobní blahobyt, bylo by naivní takový postoj čekat zrovna u politiků. Kodaň se tak stala výzvou především pro každého z nás.

V Česku nás nic nepálí

Pro ilustraci se podívejme na zdejší situaci. Výrazně klimaticky odpovědné postoje by v Česku čekal asi málokdo, skutečnost ale přesto zarazí: podle letního výzkumu Eurobarometru se v problematice změny klimatu řadíme mezi čtyři nejhůře informované evropské společnosti a podpora názoru, že změna klimatu je závažný problém, u nás dokonce významně klesá. Dosavadní výzkumy přitom ukázaly, že právě informovanost je pro citlivější vnímání environmentálních rizik zásadní.

V otázkách životního prostředí jsme takoví Švejci: nepřipouštíme možnost, že bychom sami mohli prostředí ovlivnit, a zároveň za něj tedy ani necítíme odpovědnost. Pod termínem životní prostředí si pak představujeme především naše bory šumící po skalinách. Přitom nedohlížíme za hranice české kotliny, kam se po dvě století nenese pouze kouř z našich komínů, ale i jeho nepřímé důsledky. Asi dvě stě tun oxidu uhličitého, které v batohu ekologické odpovědnosti nese za své pradědy a prababičky každý z nás, tíží jen málokoho. Přitom „citelná“ je váha toho batohu docela určitě — takový Číňan jej má totiž asi desetkrát lehčí, a Ind dokonce zhruba pětadvacetkrát. S dvanácti tunami oxidu uhličitého na osobu a rok tak sbíráme další evropský primát, na který ale opět můžeme být jen stěží pyšní.

Odpovědnost je, když…

Více než polovina Evropanů požadovala, aby EU přijala v Kodani závazek 30% snížení emisí do roku 2020. Stejně jako v ostatních evropských zemích na opatření proti změně klimatu v Česku slyší především mladí a vzdělaní lidé. Výzkum, který jsem loni v rámci diplomové práce provedl na brněnských školách, potvrdil snad až banální tezi, že aby člověk za měněné klima cítil odpovědnost a něco v této věci dělal, musí o problému především něco vědět. Tím smutnější je proto zjištění, že především středoškoláci o klimatu nevědí téměř nic. Dokonce ani studenti vysokých škol na tom nejsou se znalostmi o moc lépe.

„Nějaký přehled o změně klimatu mám, ale neřekla bych, že toho vím dost. Ačkoli tající ledovce se asi jen těžko dají zfalšovat, informace v médiích se mi často zdají zmatené. Rozhodně mi ale přijde důležité s tím něco dělat — přinejmenším se šetrně vůči přírodě zařídit ve svém běžném životě,“ říká studentka Josefa Kovářová.
A není sama. Ačkoli průměrná dívka toho o klimatu nevěděla víc než průměrný mladík, mnohem více se za změnu klimatu cítí odpovědná a považuje ji za důležitější téma, než je zvyšování současné spotřeby. Nepřekvapí proto ani její větší odstup od politiků, kteří závažnost změny klimatu zpochybňují. Takovým ale nevěří ani kluci: v otevřené otázce tázající se, komu v tématu změny klimatu nedůvěřuji, bylo v 537 vyplněných políčkách jméno Václava Klause celkem dvěstětřináctkrát. Důvěryhodnými zdroji informací jsou pro studenty naopak především vědci, neziskové organizace a pro mladší studenty i rodina.

Důvěřovat odborníkům více než politikům se přitom v tomto určitě vyplatí. Studenti, kteří získávají informace z odborných zdrojů a ve svém postoji se nikým nenechají zviklat, totiž častěji klimatické změně lépe rozumí. Takoví lidé jsou rovněž častěji orientovaní nematerialisticky, změnu klimatu považují za vážnější problém a cítí se za ni více osobně odpovědní.

Kdo se upeče příště?

Nabízí se otázka, proč se tedy u nás děje tak málo v environmentálním a klimatickém vzdělávání, je-li zřejmé, že bez něj to jednoduše nepůjde. V programových materiálech všech „nezelených“ stran jsou o klimatu pouze nepatrné zmínky, které lze navíc často pochopit dvojsmyslně. Větší pozornost si téma environmentálního vzdělávání nevysloužilo ani na úrovni samospráv, v médiích či ve školních osnovách. Oblastí s velkým potenciálem je rovněž veřejné angažmá odborníků, kteří si dosud často vystačí s meteorologickými balony, a obyčejné lidi jako by vůbec nepotřebovali. Naopak to ale neplatí. Jak říká student Masarykovy univerzity Josef Dubec: „Snažím se dělat si o klimatu vlastní názor. K tomu se mi hodí spíš střízlivé a argumentované informace od vědců než někteří ukřičení politici. Přijde mi ale škoda, že přístup k odborným informacím je u nás mnohem těžší než slyšet hlasy, které se tím tématem chtějí jenom zviditelnit.“

Jednoznačný příklad, jak to dělat jinak a lépe než u nás v Česku, zřejmě nenajdeme. Třeba ve Velké Británii se ale na progresivní klimatické politice dohodne prakticky celá politická scéna, vědci se o svůj kredit při vstupu do laické veřejné debaty tolik nebojí, což se následně podepisuje i na mladých, kteří cítí za změnu klimatu větší odpovědnost. Kromě většího vlivu expertů na podobu celospolečenské debaty by k růstu „klimatického povědomí“ a s ním i pocitu vlastní odpovědnosti mohlo podstatně přispět i rozšíření výuky o změnách klimatu především na středních školách. Doufejme, že se k tomu všemu najde dost vůle, a to nejen v naší republice. Jinak se — navzdory nadcházejícím konferencím — upeče stěží něco jiného než lidstvo samotné.

Článek částečně vychází z autorovy diplomové práce Vědomosti a postoje mládeže týkající se změny klimatu obhájené na Katedře environmentálních studií FSS MU v Brně. Práce je přístupná na http://klima.czweb.org.