Dějiny jsou na straně utiskovaných

Smysluplnost další blokády Temelína, snížení hladiny novomlýnských nádrží jakožto jeden z mála úspěšných činů Bendova ministerstva životního prostředí, mohutná výstavba transevropské sítě dálnic, kritická historie Světové banky, čerstvě vydaná Ohrožená kultura Josefa Šmajse nebo zápory (i klady) pokusů na laboratorních zvířatech — to vše podrobně rozebírají závěrečná dvě čísla Poslední generace ročníku 1995. Při jejich pročítání mě však do očí cvrnkly myšlenky z jiných článků:

„Nejlepší, co můžeme udělat s ropou a uhlím, je nechat je v podzemí. Tím, že je tam příroda uložila, umožnila nám dýchat. Nenamlouvejme si, že je tam uložila speciálně proto, aby nám umožnila jezdit v osobních automobilech,“ parafrázoval Jan Keller teze z knihy Overshoot (Přestřeleno, 1982) amerického sociologa Williama R. Cattona. Podle Cattona sice lidstvo díky těžbě sedimentovaných zdrojů našlo způsob, jak dočasně obcházet únosnou kapacitu území, ale život v nadbytku bude životem krátkým, protože přísun fosilní energie z podzemí pak zdaleka nedokážeme nahradit jakoukoli fotosyntetickou produkcí. Na okraj mě napadá, uvažoval už tehdy Catton o produkci fotovoltaické?

Ať tak či onak: „Svět nemůže být zachráněn jenom technokraty, mělkými ekology. Ti říkají: ,Životní prostředí dokážeme zvládnout. Jsme chytří lidé.‘ Ale každý ví,“ dodává v článku Stavební kameny ekologie zakladatel Schumacher College Satish Kumar, „že životní prostředí nelze zvládat. Můžeme ho pouze ctít, můžeme pouze vidět prostředí jako část sebe a sebe jako součást prostředí. Takový pocit úplného sjednocení může přijít jen tehdy, máme-li duchovní, a nejen utilitární základ.“

Třetí citace pochází od pozdějšího filozofa Bohuslava Binky, tehdy bilancujícího dvouletý projekt Malá Šumava, v němž se společně s dalšími aktivisty z jihočeské pobočky Hnutí DUHA snažil kulturně, sociálně a ekologicky pozvednout region Vyšebrodska. „Velké naděje vkládané do působení v rámci obce se splnily jen zčásti… Pole moderní společnosti je příliš silné, to, co je správné, si už dávno neurčují jednotliví příslušníci obce. Přediva televize, trhu a sociální podpory si už obmotala i tu poslední vísku v horách.“ Jeho slova uhazují hřebíček i na dnešní lokální hlavičky.

Na závěr se sluší připomenout, že 10. listopadu 1995 byl společně s dalšími osmi muži popraven spisovatel Ken Saro-Wiwa, protestující proti negativním důsledkům těžby ropy firmou Shell v deltě Nigeru. Dodejme, že loni Shell poskytl rodinám obětí mimosoudní vyrovnání ve výši 15, 5 milionů dolarů. Navzdory tehdejším akcím U Shellu netankuji! se však roční obrat Shellu mezitím vyšplhal až na 280 miliard dolarů a jen v Nigérii loni těžil 629 tisíc barelů ropy denně. Neoddávejme se však těžkomyslným  úvahám. Jak pronesl Ken Saro-Wiwa v závěrečné řeči před vojenským soudem v Port Harcourt, dějiny jsou na straně utiskovaných.

—

Poslední generací 11/1995 si můžete listovat zde, dvanáctým číslem tady. Další díly rubriky Před 7.G najdete zde.