Bedřich Moldan: Demokracie ani klima nepokračují, jak by měly

Nedávno jsem mluvil s Yvonnou Gaillyovou z Ekologického institutu Veronica, která mi prozradila, že recenzovala retrospektivní knihu, kterou teď připravujete. Co jste si při zpětném probírání vašeho života uvědomil?

Upřímně řečeno mě to přivedlo — neříkám, že donutilo, to by bylo silné slovo — k tomu se opravdu zamyslet, co jsem v životě prožil. Co bylo důležité a co mě formovalo. A uvědomil jsem si věci, které jsem si dřív úplně neuvědomoval. My jsme to dělali dohromady s Evou Bobůrkovou, což je redaktorka Vesmíru. Ona se mě na závěr ptá, zda bych zrekapituloval, kdo mě ovlivnil. A tak jsem si to nějak zformuloval. Jestli chcete, můžu to říct.

Povídejte. 

Především je pro mě důležitá moje rodina. Ta je rozhodně na prvním místě. 

Už to skoro vypadá, že se toho dožijeme, protože čtrnáctého prosince máme 67. výročí svatby. Moje žena je silná osobnost, které si vážím a kterou uznávám. Jsem naprosto přesvědčený, že má podstatně vyšší IQ než já. Ona to taky neměla snadné, protože její profese je bohemistika a byla za totáče zaměstnaná v Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. A tam to rozhodně nebylo snadné. Tam byli samí komunisti a ani ona, ani já jsme nikdy neměli tendenci komunistům jakkoliv důvěřovat. 

Což upřímně řečeno byl, když odbočím, jeden z důvodů, proč jsem například nepodepsal Chartu 77. Protože jsem nikdy nevěřil, že s komunisty může být nějaká domluva.

Na rozdíl od současné rodiny na mě rodina, kde jsem se narodil a vyrůstal, moc velký vliv neměla. Táta byl vrchní policejní rada a velel za protektorátu policejní stanici, což teda taky bylo rozhodně hodně složité. Nicméně tím vším nějak prošel, nebyl nikde vláčený jako kolaborant, normálně pokračoval dál.

Bydleli jsme v Praze Košířích, a když bylo po válce, tak oni s těmi lidmi, co sloužili za protektorátu, různě šoupali. A tátu převeleli do Děčína. Takže jsem se, když jsem začal být teenager, octl v Děčíně a tam jsem chodil do gymnázia. Ta doba byla absolutně klíčová pro celý můj další život, protože jsem tam poznal woodcraftera jménem Klen (občanským jménem Zdeněk Fišera, pozn. aut.), který založil kmen Vycházejícího slunce. A já se cítím být woodcrafterem neustále. Základní věci, které k woodcraftu patří — jako porozumění a úcta k přírodě nebo přístup, že se dá vyjít s málem —, jsou pro mě jedny z opravdu klíčových hodnot.

Nemám taky díky tomu moc důvěru k různým technologiím. Což má pak za následek, že jim ani nerozumím. Nemám facebook a takovýhle věci. Samozřejmě bez toho člověk nemůže žít, ale mám k tomu prostě velmi rezervovaný postoj. My jsme například jezdili na tábořiště na Belou, kterou jsme přejmenovali na „Hřmící řeku“ — to je řeka, která se vlévá do Váhu v Liptovském Hrádku, a tam pod Tatrami jsme budovali tábor dokonce bez hřebíků.

Vojtěch Pelikán a Bedřich Moldan, foto: Vít Kouřil.

Takže zásadně vás ovlivnil woodcraft. Kde se pak vzalo to vaše křesťanství? 

Když jsem potom přišel zpátky do Prahy na vysokou školu, tak jsme se pomocí woodcraftu seznámili s řadou kolegů a přátel, který byli jednak skauti, jednak woodcrafteři — ono se to všecko za totáče propojilo. A založili jsme takovou skupinu, které jsme říkali Společek, a společně jsme četli různé filosofické traktáty. Byli tam mezi námi studenty i dva už vystudovaní inženýři a nikdo z nás nebyl humanitně vzdělán. Cítili jsme to jako určitý nedostatek, takže jsme se to snažili nějak vyplnit. Já si třeba vzpomínám, že jsem měl referát o Spinozovi. To mně otevřelo perspektivu, že existuje taky jiný pohled na svět než jenom přírodní vědy, které mě zajímaly a které jsem také vyštudoval. 

No a jednou se stalo, když jsme měli putovní tábor a přecházeli Nízké Tatry, že se chybička vloudila. Nějak se to rozpadlo a skončil jsem v Ružomberoku v nemocnici, protože jsem dostal úžeh. A mládenci už byli někde za horama. Tak jsem se rozhodl, že pojedu stopem a že si projedu Slovensko. Jenže tam, kde jsem se vydal, sice byla silnice, ale nic po ní nejezdilo. Takže jsem nakonec pěšky došel do relativně blízké vesnice jménem Liptovské Revúce a tam jsem zaklepal někde na dveře, jestli mě nechají přespat.

Skončilo to tím, že jsem měl u večeře zajímavou diskusi s místním mládencem, který byl asi študent teologie. A ten mně dlouhou přednáškou vysvětlil, jaké jsou přístupy novotomismu. Speciálně pak na příkladu Jacquea Maritaina, což je docela známý katolický filosof. A na mě to udělalo obrovský dojem. Jelikož jsem už předtím věděl, že existuje něco jako filosofie, byl jsem schopný to vnímat. To mi bylo nějakých devatenáct let. No a musím říct, že stejně jako ten woodcraft, tak tento katolický náhled na svět už mám napořád. Nikdy jsem neměl důvod to korigovat. Akorát se to pořád doplňovalo, takže v současné době vůbec největším zdrojem pro moje názory je Teilhard de Chardin.

A kdy se pak u vás objevil zájem o ekologii? 

Třetí věcí, která mě absolutně zásadně formovala, bylo, že se mně dostala do rukou známá kniha Meze růstu. Vyšla v březnu 1972 a já už jsem ji měl jakousi ne úplně náhodou, ale díky přiteli geologovi a evangelíkovi Joelovi Pokornému, někdy v dubnu. Okamžitě jsem tu knihu popadl, zhltl a přes prázdniny na chalupě přeložil. Pak jsme ji vydali v samizdatu a začala kolovat po Čechách. Ale hlavně na mě udělala tak velký dojem, že když jsem v souvislosti s těmi paměťmi přemýšlel, dospěl jsem k závěru, že tyto tři věci, to znamená woodcraft, Maritaine a Meze růstu, jsou můj základ, že už jsem dál na nic nového nepřišel. Už jsem jenom rozvíjel, co z toho plyne. 

Samozřejmě jsem se nějak živil, zejména geochemií, a napsal spousty všelijakých knížek, například Geochemii atmosféry. To mě jistě také ovlivnilo, ale tuto základní orientaci jsem nikdy nějak podstatně nekorigoval, avšak ani zásadně nerozvíjel. 

Bedřich Moldan, foto: Vít Kouřil.

Takže v roce 1972 už jste měl v podstatě ve všem jasno. 

Ano. (smích) Pak úplně snad poslední věc. Jak jsem se pak dostal do těch politických funkcí, tak jsem se ještě v té krátké době, co jsem byl ministr životního prostředí, zúčastnil konference v Nairobi. Tam mě zvolili do nějakých funkcí a připravovala se tam známá konference v Riu de Janeiru v roce 1992 čili Summit Země. Ten schválil ustavení Komise OSN pro udržitelný rozvoj, která měla jednou za rok vždycky na čtrnáct dní zasedání v New Yorku. A já jsem tam celou dobu jezdil — nejdříve jako zvolený místopředseda, pak i dalších dvacet let. 

A jak jsem to všechno těch čtrnáct dní poslouchal, všiml jsem si, že řada zástupců z těch třiapadesáti zemí, které v té komisi byly, zdůrazňovala, že udržitelný rozvoj je strašně skvělá myšlenka, ale že by potřebovali nějak vědět, jestli se jejich země ubírá správným směrem. Že by potřebovali nějaké měřítko. Myšlenka udržitelného rozvoje byla tehdy poměrně nová, vešla ve známost o pět let dřív ze zprávy Gro Harlem Brundtlandové. No a já jsem se rozpomněl, že jsem kdysi vystudoval analytickou chemii a ta se vyznačuje tím, že vyrábí nějaká data. A tak jsem si řekl: „To by se mohlo s tím udržitelným rozvojem nějak propojit.“ Takže jsem pojal myšlenku, že by stálo za to mít nějaký program, aby se indikátory udržitelného rozvoje vymyslely. A skutečně se tak stalo. Vznikly různé programy v rámci OSN nebo v rámci organizace SCOPE, kde jsem taky nějak fungoval (jako generální tajemní, pozn. aut.). Nakonec vznikla pracovní skupina, jejímž výsledkem bylo, že v roce 2000 vyšla knížka, které jsme říkali Blue Book, neboť měla modré desky, a tam byl soubor několika desítek indikátorů, o kterých OSN říká: „Tak toto jsou indikátory udržitelného rozvoje!“

Od té doby jsem se těmi indikátory zabýval a staly se něčím, co je dokonce až příliš populární, protože ona zas ta kvantifikace není úplně všechno.

Plnit indikátory udržitelnosti se podle letošní průběžné zprávy Strategického rámce 2030, kterým má Česká republika realizovat unijní Agendu 2030, spíše nedaří. V čem je problém?

No ono to ani na globální úrovni není o moc lepší. V udržitelném rozvoji máme ty známé SDGs neboli cíle udržitelného rozvoje. Každý rok generální tajemník OSN vydává zprávu o udržitelném rozvoji, založenou právě na tom, že sleduje těch sedmnáct cílů. A letos teda zkonstatoval, že se na globální úrovni podařilo naplnit pouze tři. A to ještě ne úplně. Velká většina buď stagnuje, nebo dokonce jde dolů. Takže ta česká úroveň není z tohoto hlediska úplně výjimečná.

Tak to jste nás uklidnil!

Ono to prostě všecko není tak jednoduché. I formulace těch českých cílů — já jsem na tom kdysi taky trochu spolupracoval — je opravdu velmi ambiciózní. Podobně jako ty SDGs je to spíš takový dlouhodobý záměr, než aby se to dařilo doslovně plnit. 

Když ty SDGs schválili, tak to byl v podstatě plod konference Rio+20, která proběhla v roce 2012. Já jsem byl v jejím byru. A když jsme to schvalovali, rovnou jsme říkali, že aby to mělo smysl, tak k tomu musí být zároveň indikátory. Statistická komise OSN dlouho vzdorovala, nicméně nakonec přece jenom postupně nějaké indikátory vymysleli. A ty se vlastně vyvíjejí až do dneška a ještě pořád to není dokončené. Je jich zhruba 240, protože SDGs jsou skutečně velmi košatá věc, a musí být úplně konkrétní. 

Sice jsem vždycky byl velký proponent indikátorů, ale na druhé straně vím, že to často sklouzne do určité formality, že se prostě něco nějak napočítá, ale skutečná podstata je možná někde trošku mimo. Takže z tohoto hlediska bych si z těchto velkých hodnocení nedělal úplně vrásky. Protože když máte ten záměr formulovaný nějak obecně a nasadíte na to indikátor, který se týká nějaké jednotlivosti, tak můžete říct, že se to plní, nebo neplní, ale o celém záměru to vlastně až tolik nevypovídá. 

Zmiňovaná Yvonna Gaillyová nedávno v rozhovoru pro Ekolist říkala, že má pocit, že jsme v klimatické politice poslední dvě dekády propásli. Souhlasíte s tím? 

To bych podepsal. Co se ale týče české ekopolitiky, tam je to specifické v tom, že v devadesátých letech se povedlo strašně moc věcí zlepšit. Jsem pyšný, že k tomu velmi přispěla základní legislativa, kterou jsme připravili za ten pouhý rok, co jsem byl ministrem. 

Druhá věc byla, že to mělo velkou podporu veřejnosti. Nejenom lidí, nevládek nebo podobně. Například si vzpomínám, že ČEZ vedl generální ředitel Petr Karas. To vedení bylo absolutně skvělé, sehnali sto miliard nebo kolik a podařilo se jim během krátké doby odsířit všechny elektrárny. Tudíž u nás klesly emise, zejména SO₂, který se tenkrát nejvíc sledoval, o nějakých 85, skoro 90 procent. Takže to se povedlo. 

Potom bohužel nastalo na jedné straně sebeuspokojení a na druhé straně převážily názory reprezentované třeba Václavem Klausem, který zdůrazňoval, že životní prostředí je třeba jaksi hájit či hlídat, ale on a jemu blízcí si to vlastně až do dneška představují, že to je něco jako taková rozšířená hygiena. Že to nemá nějakou širší politickou a společenskou souvislost.

A další věc je, že pořád trvá snaha o co možná nejrychlejší ekonomický rozvoj. Naposled se to projevilo, když nás pan premiér Fiala srovnával s těmi slavnými platy v Německu. Pořád tak nějak koukáme, že se musíme tímhle směrem zaměřit a na to životní prostředí pak… Váš kompatriot Mirek Patrik pak trpí, když mu nadávají, že je ekoterorista a podobně.

Bedřich Moldan, foto: Vít Kouřil.

Takže jsme usnuli na odsířených vavřínech a doháněli západní blahobyt. 

Ano, ale má to ještě celou řadu dalších faktorů. Jeden z nich je například ten, že u nás některé věci fungují dobře. A lidi soudí, že by byla velká škoda to radikálně měnit. Například energetika — v podstatě nikdo netrpí nějakými blackouty, nedostatkem nebo omezováním. Lidi tím pádem říkají: „Tak proč to měnit? Proč s tím něco dělat?“ 

A s tím samozřejmě souvisí i pohled na změnu klimatu. Když Honza Krajhanzl dělá ty své výzkumy, zjišťuje, že lidi by v podstatě byli pro, aby se něco dělalo. No ale pokud možno ne my, ale vláda nebo Křetínský, ale jako my teda moc ne. To souvisí s naprosto základní věcí, že se bohužel na úrovni vrcholné české politiky nepodařilo najít dostatečně autoritativní hlas nebo hlasy, které by podporovaly správný směr. Je to vidět na tom, jak velký panuje odpor ke Green Dealu. Že Babiš, ale dokonce i Richard Brabec, od kterého by to člověk nečekal, když byl dlouho ministr životního prostředí, a vlastě všichni hrozně nadávají na Green Deal. Přičemž samozřejmě hlavní věc je, že si to asi nikdo pořádně nepřečetl. To by potom nemohl říkat: „Zrušme Green Deal!“ a podobně. To je nesmysl. To je rámcová strategie a postupně získává konkrétní rysy následnými legislativní rysy. 

Takže chybí správná rétorika z nejvyšších úrovní české politiky. Samozřejmě že rétorika sama o sobě nestačí, to si nemusíme povídat, ale když ani ta rétorika není, tak se dost dobře nemůže nic moc dál dít. 

A ještě jeden důvod navrch: sice máme Moravskou bránu, ale na druhé straně jsme spíš chráněni horama. Takže u nás sice občas je nějaká ne úplně nevýznamná povodeň, nicméně spíš si přežíváme v té středoevropské dobré poloze a opravdové katastrofy spojené se změnou klimatu se nás zas až tak moc netýkají.

K té rétorice v české vrcholné politice: vy jste představitel ekologicky příznivého konzervatismu. Proč se u nás tento směr neuchytil? Proč například konzervativec Petr Fiala v kampani před sněmovními volbami v roce 2021 říká, že není jednoznačné, že za změnou klimatu stojí lidstvo?

Musím říct, že mě to samozřejmě mrzí. Především si myslím, že vliv celé politiky ODS je opravdu nezanedbatelný. Byl jsem v ODS dlouho a snažil jsem se o jisté ozelenění této strany. Což se stoprocentně minulo účinkem. Myslím si, že Klausův vliv je v ní pořád velký a znatelný. Když potom člověk slyší takového Skopečka… (místopředseda sněmovny Jan Skopeček, pozn. aut.) I když toho si po této stránce zase tolik nevážím, ale vážím si třeba Marka Bendy. A to je v podstatě totéž v bledě zeleném. To je prostě už taková zahnízděnost v tomto přístupu. 

Na druhé straně se bohužel nepodařilo, aby se Strana zelených stala mocnější silou. V podstatě se to stalo jedině za Martina Bursíka. To bylo výborné. Martin je kamarád, mám ho rád a myslím si, že je velmi dobrý. A je velká škoda, že už se v politice, aspoň české, moc neangažuje. Takto je to jedno s druhým. A je mně to samozřejmě strašně líto.

Ozelenit ODS se vám stoprocentně nepovedlo, co s TOPkou, do které jste přestoupil v roce 2010?

TOPka je na tom trochu líp, tam nacházím řadu spřízněných lidí. Na prvním místě je to Luděk Niedermayer, který se domohl docela slušné pozice v europarlamentu a se kterým si velmi dobře rozumím. Ale poté, co jsem za TOPku neúspěšně kandidoval do senátu (v roce 2010 a 2012, pozn. aut.), už v těch strukturách moc nejsem. Nicméně jsem dlouho vedl expertní skupinu, která se týkala ekologie. Před těmi pár lety byl ten program dobrý, a dokonce se podařilo něco z toho prosadit do programového prohlášení současné vlády. 

Tehdy byl hlavním ekologickým vyjednavačem programu vlády za ODS Saša Vondra, který jinak, pokud vím právě od Luďka, nakonec hlasuje v bruselském parlamentu docela rozumně. Ale někdy se teda projevuje dost antiekologicky. Já ho musím trochu omluvit, protože jsem přesvědčen, že si nedá moc práci, aby si pořádně prostudoval, o co vlastně jde. Je to člověk zkušený, inteligentní, ale někdy zastává názory, že by se jeden jenom divil. Takže je to taková nešťastná shoda okolností. 

Bedřich Moldan, foto: Vít Kouřil.

K té neinformovanosti: vy jste nám v minulém rozhovoru před čtrnácti lety řekl, že informace jsou podstatné, že lidé mají vědět, co svými činy působí. Co ale dělat v situaci, kdy velká část lidí už ví, že člověk způsobuje změnu klimatu, ale nechce z toho vyvodit patřičné důsledky, a jiná velká část lidí podléhá spíše dezinformacím než informacím a ze zmiňovaného Green Dealu si dělá bruselského strašáka? Jak z toho ven?

Především není žádná „magic bullet“, zázračná střela, která by to vyřešila. Rozhodně to není jednoduchý proces. Ale myslím si, že to opravdu začíná tím, že by měli vrcholní politici konečně pochopit, o co jde. Snad se to jednou stane, jiná cesta totiž není. 

Samozřejmě dneska existuje řada nevládek i všelijakých písemností. Je tady Matěj Moravanský z Deníku Referendum a vy a já nevím, kdo všechno další. Teď se mi třeba líbí, že Honza Kaliba z Českého rozhlasu dostal cenu za komunikaci změny klimatu. To je všechno velmi pozitivní, ale je toho hrozně málo. Hlavně opravdu chybí ta vrcholná rétorika. Protože jinak na úrovni Evropské unie to tak špatné není. Když se třeba podíváme, jaká byla teď zvolená Komise a podobně…

Ne však většinou Čechů.

Jedenáct ku osmi proti… To mě teda vzalo. Protože to je ostuda přímo obrovská a stydím se za to. Když potom člověk poslouchá některé ty europoslance, počínaje panem Turkem (Filip Turek, europoslanec za Motoristé sobě, pozn. aut.), tak prostě nemá slov. To je úplná tragédie. Jenom doufám, že parlamentní volby prostě… radši na to ani nemyslím, jak dopadnou.

Bohužel, kdybyste založil hnutí Woodcrafteři sobě, tak těch deset procent nedostanete.

No obávám se že ne. (smích) Dokonce i kdybych se spojil se skauty a s Orlem…

Možná sokolové by pomohli… V kontextu, o kterém teď mluvíme: necítíte deziluzi nebo zklamání z toho, že environmentální výchova a osvěta — sám jste napsal řadu knih a učebnic — nemá dopad na většinu společnosti?

V podstatě máte pravdu, i když si to úplně nepřipouštím. Protože si prostě říkám, že se člověk snaží něco udělat, pustí to do světa, a co se stane, to už je mimo něj. Takže tím zase úplně zklamaný nejsem. A když potom sleduji, kolik se ke mně hlásí mých studentů a jaké po sobě zanechávají stopy, tak to je docela hodně lidí. 

Co mě mrzí, je ten zmiňovaný nedostatek pochopení na vrcholných místech, počínaje tedy panem profesorem Fialou, kterého si jinak velmi vážím. To musím říct, že mě mrzí hodně.

Teď se zeptám na něco, z čeho možná budete zklamaný ještě víc. Právě skončila klimatická konference COP29 v Baku. Když jste před padesáti lety sledoval Stockholm a před více než třiceti lety Rio, nemyslel jste si, že budeme řešit environmentální hrozby mnohem rychleji? 

Zcela určitě to je — nikoliv jednorázové, ale poměrně velké — zklamání. Upřímně řečeno to není jenom zklamání z toho, že konkrétně to klima, ale i celá environmentální politika nedopadá tak, jak by měla. To souvisí s celkovým pojetím politiky. Co sleduju v Česku i ve světě je, že zkrátka demokracie nepokračuje, jak by měla. Jak studenti měli letos na sedmnáctého listopadu ten transparent „Nechceme oligarchii, ale demokracii“. Ten vliv „special interest groups“ je totiž úplně vražedný. A to ještě nemluvíme o populistech různého ražení, to je další rána. 

Což souvisí s tím, že administrativa, ať už americká nebo naše nebo německá nebo jakákoliv jiná, prostě není dost silná. Když člověk čte knížku Oil, Power, and War od Matthieua Auzanneaua, dovídá se, jak úředníci různých vlád v Americe bojovali s těmi všemi petrolejovými magnáty. A přece jenom někdy zvítězili, v tom je jistá naděje. Ale teď se mně zdá, že teda nevítězí. 

Když potom člověk sleduje, jak došlo k tomu, že se ten letošní COP konal v Baku… To je samo o sobě katastrofa. Prostě shodou okolností — systém OSN, Rusové, kteří do všeho házejí vidle, a iks dalších věcí — se toho potom zmocní tyto skupiny a v zásadě to nemůže jinak dopadnout. Což je samozřejmě smutné. 

A když se podíváme k nám, tak nejmocnější lidi jsou Tykač s Křetínským. No tak co člověk může čekat. Včetně toho, že už doma nebereme žádné noviny, ačkoli jsme je byli zvyklí dlouhá léta číst k snídani. Páč už nejsou takové, které by se daly číst, protože jeden miliardář vlastní to a druhý ono. To je úplná hrůza.

Bedřich Moldan, foto: Vít Kouřil.

Výsledky těch COPů zavdávají u části pozorovatelů skeptický pohled na to, že Evropská unie je příliš ambiciózní, zatímco Indie s Čínou neustále emitují více a více CO₂. Ekonom Miroslav Zámečník napsal tento týden do Hrotu komentář, kde říká, že pařížský cíl 1,5 stupně je naprostá chiméra, že směřujeme k oteplení o tři stupně, a neměli bychom si tedy dávat tak ambiciózní klimatické cíle. Co k tomu říkáte?

Trošku to souvisí s tím, o čem jsme už mluvili, že prostě ty cíle jsou holt ambiciózní a obecně formulované. Ano, v podstatě všichni vědí, že cíl jeden a půl stupně je nereálný. Protože nejpozději napřesrok jej už průměrná teplota velmi pravděpodobně překročí. Letošní rok vychází, pokud vím, na 1,48, takže chybí dvě setinky. Což je hodně málo.

To je samozřejmě smutná záležitost. Ale ten jeden a půl stupně je v podstatě zase určitý symbol. Když se potom zdůrazní: „Hele, tohle to, co děláš, není s tímto cílem kompatibilní!“, tak to má nějaký smysl. Z tohoto hlediska je třeba to vidět. 

A „chiméra“… No, kdybychom to vzali úplně doslova a do písmene, tak má samozřejmě Zámečník pravdu.

Evropská komise v současnosti chystá tým, který má Unii připravit na adaptaci na oteplení tři až čtyři stupně. Máme tedy rezignovat na intenzivnější mitigaci?

Rozhodně nemáme, i kdyby se planeta oteplila až takto. Ostatně jste sám zmínil, že Evropská unie má ambiciózní cíle a že mitigace v tom určitě funguje. Já musím říct, že velmi obdivuju ten Green Deal. Myslím si, že Ursula von der Leyen si v tomto ohledu zasluhuje velké ocenění, protože to se opravdu povedlo. A věřím, že je to do té míry po legislativní stránce rozjeté, že se nepůjde tak daleko, aby se jednotlivé věci vyhodily. I když se tadyhle posune támhleten termín a tuhle se posune tohle. Takové eroze je mi samozřejmě líto. Například odsunutí termínu platnosti unijní regulace prodeje produktů, při jejichž výrobě dochází k odlesňování, je veliká chyba. Problém vidím v tom, že to neumíme řešit jinak než strašlivou byrokracií. 

Toto číslo Sedmé generace věnujeme situaci na Slovensku. Jak nahlížíte na aktuální poměry ve slovenské environmentální politice? 

Ta Ficova současná vláda, to je všechno špatně. Lze jedině doufat, že to tam přežijí s co možná nejmenší újmou, protože ty poměry jsou tam zřejmě hrozné, i když tamní situaci až tak podrobně nesleduji. Ale občas podepisujeme nějaké petice na podporu slovenské přírody a její ochrany a podobně. Účastnit se demonstrací a lepení plakátů není pro mě, ale tyto protestní aktivity hodnotím velmi pozitivně, protože tam dle všeho mají velmi, velmi těžké časy. 

Nehrozí nám v příštím roce po sněmovních volbách podobná trajektorie?

Pevně doufám, že tady to jako na Slovensku nedopadne, protože přece jenom máme řadu stabilizovaných struktur, počínaje například Agenturou ochrany krajiny a přírody České republiky, velmi dobré instituce, kterou výborně vede František Pelc. Takže až takový strach ze slovenského scénáře nemám. Ale na druhou stranu když člověk slyší ex-ministra životního prostředí Richarda Brabce, co za nesmysly vykládá o Green Dealu, tak se trochu bojím a vidím to hned černěji. 

A ještě naše tradiční otázka: V jaké společnosti momentálně žijeme? Minule jste nám říkal, že se cítí být materiálně nenasycená a je bez dlouhodobé vize. Platí to stále? 

Ano, to bych zopakoval, přidal bych ale, že mě opravdu velmi mrzí, že se víc nepodařilo uplatnit ideu Evropy, že se lidi skutečně necítí být Evropany. Nabrali jsme tak zpoždění za moderními myšlenkami, typický příklad je naše diskuse o spalovacích motorech. Ta argumentace je často úplně mimo a politicky se to projevuje tím, že v europarlamentu to Češi brzdí, a to ve více ohledech. 

Jinak co se týče obecně české politiky, velká škoda nastala opoziční smlouvou mezi ODS a ČSSD. To byl docela zlom a od té doby narostl vliv všelijakých oligarchů, kteří vyrostli do nebetyčných výší. U Klause a Zemana tehdy zkrátka převládla touha po vládnutí. A dnes na druhou stranu ve vrcholné stranické politice osobnosti chybí — nepočítám tedy negativní příklad Babiše. Z jeho návratu tedy jde strach, ale na druhou stranu věřím v jistého génia českého národa v tom smyslu, že tím, jak jsou našinci v podstatě strašně opatrní a do ničeho se neženou a nikdo je k ničemu nedonutí, to tím pádem i vůči tomu populismu vyvolává jistou imunitu. V tomto ohledu jsou Slováci divočejší, více emocionální, takže jsou schopní těmto nástrahám více podlehnout.

Připravili Vojtěch Pelikán a Vít Kouřil. Druhou polovinu rozhovoru přineseme v příštím čísle Sedmé generace 1/2025. Kontakt: pelikan@sedmagenerace.cz a kouril@sedmagenerace.cz. 

Bedřich Moldan (*1935) absolvoval Matematicko-fyzi­kální fakultu Univerzity Karlovy, od sedmdesátých let se věnoval geochemii životního prostředí a do roku 1992 spoluvedl Ekologickou sekci Biologické společnosti při ČSAV. Po listopadu 1989 se stal prvním českým ministrem životního prostředí, za ODS se stal senátorem, spoluzaložil Centrum pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy, jehož je dosud zastupujícím ředitelem. Z ODS přestoupil v roce 2010 do TOP 09 a dvakrát za ni neúspěšně kandidoval do senátu. V roce 1992 byl místopředsedou Summitu Země a Českou republiku poté reprezentoval v mnoha mezinárodních institucích — byl například generálním tajemníkem Mezinárodního výboru pro životní prostředí (SCOPE) nebo v OSN předsedal Komisi pro udržitelný rozvoj. Napsal řadu knih, například Příroda a civilizace, (Ne)udržitelný rozvoj, Podmaněná planeta, Civilizace na planetě Zemi, naposledy pak Životní prostředí v globální perspektivě. Za celoživotní zásluhy zís­kal mimo jiné Cenu Josefa Vavrouška nebo Environmentální cenu SCOPE/Zhongyu, loni jej prezident Petr Pavel vyznamenal Medailí Za zásluhy 1. stupně v oblasti výchovy a školství. Se ženou, profesorkou literární historie Dobravou Moldanovou, mají tři děti a šest vnoučat.