Dluhy

Ekonomové soustavně bádali nad tím, co je nejhlubším základem a nejpřímější cestou k té nejvyšší možné prosperitě. Trvalo jim to dlouho, ale nakonec na to přece jenom přišli. Základem prosperity je co možná nejvyšší míra zadlužení. Čím je zadlužení vyšší, tím je prosperita zaručenější.

Je to naprosto logické. Kvůli konkurenceschopnosti firem je nutno stlačovat platy zaměstnanců. Pochopitelně s výjimkou těch nejvyšších. Špičkoví manažeři by při nízkých platech nebyli motivováni k výkonu. Při nízkém platu lze k maximálnímu výkonu motivovat pouze zaměstnance obyčejné.

Firmy však nepotřebují pouze lacino vyrábět. Zároveň je třeba, aby jejich výrobky šly na odbyt. Tady vniká potíž. Jestliže devadesát procent zaměstnanců musí příjmově stagnovat, aby jejich firmy byly konkurenceschopné i při astronomických platech manažerů, vzniká problém, kdo si všechny ty výrobky koupí.

Naštěstí se našlo elegantní řešení — zadlužování domácností. Díky němu mohou firmy málo platit a lidé hodně nakupovat. Úhrnná suma, kterou by měli splatit zadlužení Američané, již přesáhla hrubý domácí produkt vyprodukovaný každoročně všemi zbylými zeměmi planety.

Výsledkem je zvláštní situace. Nejbohatší příjmové skupiny a největší vlastníci mají již tolik peněz, že je nemohou utratit ani ve spotřebě, a dokonce je nemohou ani proinvestovat. Obrovsky zadlužená populace si prostě už nemůže dovolit kupovat o tolik více domů, vozů a všeho možného jako v době, kdy teprve experimentovala se svými prvními půjčkami.

Obrovský přetlak peněz v kapsách bohatých vedl ke vzniku řady různých spekulativních bublin. Peníze se sem přelévaly s nadějí, že se v nich zhodnotí rychleji a více než v nějakých drobných investicích do výroby zboží a poskytování služeb. Fungovalo to báječně, dokud nepraskla ta největší bublina ze všech — bublina vytvořená kolem pověstných „subprimes“, spekulačních hypotéčních půjček.

Peníze bohatých je však možno využít i v jiné branži. Dají se výhodně a bez většího rizika zhodnotit ve financování až dosud veřej-ných služeb. Rok co rok totiž proteče spousta peněz docela bez užitku veřejnými rozpočty. Tady na ně bohatí zatím nedosáhnou, a proto je třeba tyto toky vhodně přesměrovat. Nejkratší cestou k tomu je „modernizace“ sociálního státu. Proč je nutno sociální stát zmodernizovat? Protože na jeho provozování není dostatek financí, i když na jiných místech se hromadí tolik peněz, že pro ně soukromí investoři marně hledají využití. Modernizace sociálního státu je tím, co zbývá, když bohatí mají stále více daňových úlev a ze stagnujících platů ostatních toho lze strhnout jen málo.

Zadlužený veřejný sektor představuje pro volné peníze hned dvojí šanci. Něco je možno státu půjčit, zbytek peněz lze uplatnit v privatizovaných sektorech dříve státem provozovaných služeb. Obě cesty jsou velice chytré. V prvém případě bohatí půjčí na vysoký úrok státu to, co mu předtím neodevzdali (například v důsledku zrušení daňové progrese) na svých daních. Proč státu dávat své peníze na daních, když je možno mu tytéž peníze na vysoký úrok půjčit?

Druhý způsob je snad ještě geniálnější. Provozovat soukromě oblasti, jako je zdravotní péče, vzdělávání či penzijní zajištění, je přímo zlatým dolem. Stát zde zákonem nařizuje, kolik si mají zájemci různými formami pojistného na tyto účely platit, a firmě stačí pořídit si velký trezor, do něhož pohodlně inkasuje zisky, jejichž proud přímo ze zákona nemůže vyschnout.

Co se bude dít dále? Rostoucí zadlužování domácností a chudoba veřejného sektoru je ideální líhní pro vznik a bobtnání bublin stále spekulativnějších. Snahy o regulaci nemají v tomto systému šanci. Takové regulace by snižovaly příležitosti těch největších majetků růst ještě rychleji než dosud. Pro haldy peněz by pak nebylo už naprosto žádné využití. Nelze je rozpouštět v platech mizerně placených zaměstnanců či injekcemi do beznadějně podvyživeného veřejného sektoru. To prvé by přece „ohrozilo konkurenceschopnost firem“, to druhé by snížilo investiční příležitosti pro soukromé fondy v oblasti zdravotnictví, školství, vězeňství, sociální péče a podobně.

Prosperita půjde proto stejnou cestou jako dosud. Alespoň tak dlouho, dokud si na vytvoření každého nového dluhu bude možno výhodně půjčit.

Autor je sociolog. Seriál navazuje na knihu Abeceda prosperity, jejíž 3. vydání vyšlo loni v nakladatelství Doplněk.