Pokud bychom popsali spolu s Konrádem Paulem Liessmannem, autorem knihy Teorie nevzdělanosti (viz 7.G 6/2009 — pozn. red.), vývoj evropských univerzit v poslední době, zjistili bychom, že na prvý pohled nedává žádný smysl. Univerzity byly zmasověny takovým způsobem, že to snižuje jejich kvality někam na úroveň vyšších odborných škol. Základní úlohu v tomto neblahém vývoji sehrálo rozbití studia do bakalářského a magisterského stupně. Zavedení bakalářského studia zvýšilo sice výrazně průtok studentů univerzitami, avšak za cenu, která je obrovská. Bakaláři jsou z hlediska disciplíny, kterou v rychlokurzu absolvují, z hlediska akademických měřítek vlastně nedostudovanými studenty. Přitom nejsou o to použitelnější ani po praktické stránce a na trhu práce často končívají na místech maturantů.
Zvýšení průtoku studentů univerzitou vcelku spolehlivě zajišťuje pokles kvality vzdělávání. Učitelé jsou přetěžováni učením a zkoušením těch, o kterých dopředu vědí, že stejně nezůstanou v oboru, natož aby se kdy pokoušeli dělat vědu. Čas, který po takto bezútěšné práci vysokoškolským učitelům zbývá, vyplňují administrativní prací, která jako kdyby narůstala s každým dalším počítačovým programem, jenž ji má usnadnit. Zbytek času věnují shánění peněz, tedy píší stále nové a nové projekty a žádosti o udělení grantů.
Musejí se o to snažit stále intenzivněji, protože jsou hodnoceni podle kritérií, která souvisejí mnohem méně s vědou než s prodejností. Liessmann konstatuje, že pro dnešní kariéru univerzitního profesora se hodí mnohem více průměrně zběhlý účetní než opravdový vědec anebo dokonce filozof.
Celý tento proces však má svůj velice dobrý smysl. Ze stále vydatnějších toků studentů univerzitami mohou nejvíce profitovat ti, kdo jejich studium financují půjčkami. Povinnost každého vzdělávat se otevírá bankám a fondům šance srovnatelné s těmi, jež se jim naskýtají kvůli hrozbě nemocí v soukromých fondech zdravotního pojištění nebo kvůli procesu stárnutí v oblasti fondů penzijních. Platit si za vzdělání se ve společnosti vědění stává stejnou přírodní nutností jako platit si pro případ nemoci či platit si na stáří.
Nutnost studovat, která pro mnohé znamená také nutnost kvůli studiu se zadlužit, tak pro jiné představuje vzácnou příležitost obohatit se v nové oblasti dobývání renty. Obecně rozumíme dobýváním renty schopnost jednotlivců či skupin využívat pro vlastní zisk příležitostí, jež vznikají rozhodnutím státu v kterékoliv z oblastí veřejné politiky a zvýhodňují některé na úkor jiných.
Možnost ziskově podnikat v těch případech, kdy stát zákonem stanoví nutnost nechat se tím či oním soukromým fondem pojistit, můžeme považovat za jakési vyšší stadium dobývání renty. Umožňuje soukromým subjektům podnikat v oblasti, na kterou ostatní musejí povinně přispívat.
Na rozdíl od tržního dobývání zisku není dobývání renty spojeno prakticky s žádným podnikatelským rizikem. Klienti jsou přímo ze zákona povinni přispívat na chod příslušné firmy a na její zisky, ať již platbami zdravotního pojištění, odevzdáváním školného či půjčkami na studium, platbami sociálního pojištění pro případ nezaměstnanosti, platbami na důchodové zabezpečení a jinými.
V jistém smyslu se jedná o systém legalizované korupce. K obyčejné korupci, jak známo, dochází, když někdo využije svěřeného veřejného úřadu k soukromému obohacování. Z ekonomického hlediska je klasická korupce pochopitelně zcela ideální formou podnikání. Veřejný úřad se stává „výrobním nástrojem“ dotyčného úředníka. Zatímco náklady na fungování úřadu platí veřejnost, zisky z této činnosti si přivlastňuje korupční úředník či politik. Na podobném principu, ovšem zlegalizovaném, spočívá dobývání renty. Stejně jako v případě klasické korupce, také zde lidé povinně přispívají na chod „firmy“, jejímž držitelům z toho plyne soukromý zisk. Občané se tak stávají povinnými sponzory soukromého podnikání pod pohrůžkou, že nebudou na úrovni ošetřeni, že nezískají patřičné vzdělání, že prožijí své stáří v bídě a chudobě.
Společnost vzdělání toho má se skutečným vzděláváním společného velice málo. Naprosto spolehlivě však otevírá dobyvatelům renty nové pole ke zvyšování jejich profitu.
Text je zkrácenou verzí jedné z kapitol připravované knihy Tři sociální světy, kterou letos v létě vydá Sociologické nakladatelství SLON.
Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.
Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.
Napsat komentář