Kolik z nás někdy zatoužilo vyrazit kolem světa? Otočit klíčem v zámku, nasadit krosnu na záda a vyrazit. Tato touha může být obzvlášť naléhavá, pakliže se sami nacházíte někde „na konci světa“. Žijete třeba v malém městě, kde to sice máte rádi, ale už vás tu máloco překvapí. A ne a ne se k té cestě odhodlat. Někdy se navzdory všemu stane, že se to malé město naopak ocitne na itineráři podivína, který se na cestu kolem světa vydal.
Cestování je staré jako lidstvo samo. Podle Oxfordského výkladového slovníku znamená „přemisťování z jednoho místa na druhé“. Cesta má většinou nějaký smysl, účel, cíl. Ponecháme-li stranou přemisťování z práce a do práce nebo přemisťování produktů z jednoho koutu světa do druhého, dostáváme se do sféry volného času. Podle průzkumu CVVM z roku 2009 se alespoň jednou za měsíc vydalo na výlet nebo provozovalo pěší turistiku 62 % lidí. A tento trend pozvolna roste.
V současné postmoderní době se cestování často posouvá do roviny úniku z reality. Francouzský filosof Gilles Lipovetsky hovoří o procesu zpomalení, který nám cestování (mimo jiné) umožňuje. Stává se luxusem, formou osvobození od každodenního shonu. Navíc, jak ve své knize Umění cestovat připomíná Alain de Botton, návštěvník cizí země má ve srovnání s místními obyvateli postavení jakéhosi lepšího člověka.
A proč tyto řádky vlastně píšu a vy je musíte číst? Během minulých měsíců totiž prošli naším malým městem „na konci světa“ dva podivuhodní návštěvníci. Oba měli něco společného. Znojmem procházeli odněkud nikam. Tvrdili, že nemají jasný cíl. Pustili se cestou kolem světa. Po svém.
Na zkušenou, ale po svém
Na konci července jsem vídal v centru Znojma sedávat na schodech před obchodním domem zvláštního člověka. Zvláštního hlavně proto, že seděl na neobvyklém místě a rozehrával struny titěrné ukulele. Občas zazněla známá melodie, občas nekonečná změť zdánlivě nicneříkajících akordů. Seděl tam celé dny, neležel před ním ale žádný klobouk na drobné. Lidi jej míjeli, nejevili zájem. On také ne. Řekl mi to, když jsme spolu zapředli rozhovor. „Navštěvuji různá místa, přijedu, sednu si a hraju. Nehledej v tom žádný zvláštní smysl,“ řekl mi student vídeňské hudební konzervatoře, který odmítl prozradit jméno. „Jméno není podstatné. Stejně tak není podstatné, co hraju a proč,“ usadil mě zhruba třicetiletý improvizátor. Cestování prý není jeho hobby. Rád ale poznává jiná města, tedy spíše místa, která na sebe nechává působit, stejně jako kolemjdoucí. Ti sice často procházejí bez povšimnutí, ale podle něj zanechávají svůj otisk v okolí, jeho hudbě i v něm samotném. Zajímá ho hlavně proces výměny s okolím — jeho hudba prý vzniká pod vlivem atmosféry navštíveného místa. Ta jej současně obohacuje a jak sám dodává, „já zase přináším něco do toho místa. Na cestách sbírám podněty, nasávám příběhy a pak je předávám dál.“ Úvaha hodná filosofa se rozběhla dále. To už jsme seděli u piva. „Tohle vaše pivo mi fakt chutná. Ale bude mi chutnat stejně, až se uvidíme příště? Chápeš, navštívím jiné město, s jinou atmosférou, jinými chutěmi. Tu chuť si ponesu s sebou, ale současně na sebe nechám něco dalšího působit. A stejně tak na tom místě zanechám kus toho, co jsem si odnesl od vás.“ Dostalo se mi tedy připomenutí, že cestování je především o prožitku a že cesta nemusí mít cíl? A že vlastně bez ohledu na místo a čas dochází k procesu, který člověka mění, aniž by si to bezprostředně uvědomoval?
Neznámý hudebník měl ale pro své cesty i další důvody. Prozradil mi, že mu učaroval odkaz dávných potulných muzikantů, středověkých minnesänegrů. Také si v sobě nese rozhořčení nad fungováním hudebních průmyslů, „které ovládají hudebníky, a když chceš hrát třeba v orchestru, musíš se chovat, jak chtějí oni. Musíš se správně oblíkat, snažit se jim zalíbit.“ On chce jít svou cestou. Hudebně se rozvíjet, ale ne podle šablon: „Tak jako když dříve vyráželi tovaryši na zkušenou do světa. Studuji jazz, ale co je to vlastně jazz? Dneska nějakou skladbu zahraju takhle, ale zítra už to může být úplně jinak. Zkrátka chci několik let sbírat zkušenosti a teprve potom si troufnu říct, že umím na něco hrát.“
… a pak se tady mihl Mihai
Uplynulo pár týdnů a horkým vzduchem srpnového znojemského bezčasí se mihl světoběžník Mihai. Tentokrát nás spojil couchsurfing, celosvětová síť dávající dohromady cestovatele a lidi s volnou postelí (viz 7.G 1/2011). A nevěřil jsem svým očím. Když jsem ho vítal, stál přede mnou kluk jdoucí pěšky kolem světa. Prý počítá, že mu to zabere nějakých šest až sedm let… „Ale nejsem na tu cestu nijak upnutý. Nikdy nevíš, co bude. V tuto chvíli ale není důvod, proč myslet na její konec. Jsou snad jen dvě věci, které ji můžou ukončit: smrt nebo láska.“ Hledání lásky jako motiv putování? Mihai se svěřil, že se na cestu vydal po rozchodu se svou dívkou. Anglický Harrogate opustil letos v únoru a v nohách měl přes 3000 kilometrů. Do Znojma se vydal z Pelhřimova a celou trasu ušel na jeden zátah: „Šel jsem přesně 22 hodin a 50 minut v jednom kuse, celkem 102 kilometrů. Nejsem žádný sportovec, tak mám fakt radost, že jsem to dokázal i s tímhle pětadvacetikilovým nákladem na zádech. Mimochodem, slyšel jsem, že Pelhřimov je město rekordů, to je docela symbolické.“
Podobně jako vídeňskému ukulelistovi i Mihaiovi konvenční cestování nevoní. „Nechápu, proč lidi cestují za památkami, o kterých si přečtou v průvodci. Proč bych měl jezdit někam, kam mě posílá průvodce? ,Jeďte tam, tam je to hezký.‘Já chci cestovat podle sebe. Nechci sbírat cizí zážitky, jezdit podle předem dané trasy jako nějaké šablony. Chci potkávat lidi, cítit atmosféru, nechat to všechno na sebe působit.“ I Mihai ale nechtěl mluvit ani tak o cestování, jako spíše o svobodě, kterou jeho cesta přináší. Jako by zase promluvily stránky knihy Alaina de Bottona: „Na cíli cesty vlastně nezáleží. Ve skutečnosti pouze toužíme dostat se pryč, odjet.“
Spisovatel dává za pravdu i Mihaiovu názoru na knižní bedekry, když tvrdí, že tím, co nás láká na bedekrovém či katalogovém způsobu cestování, jsou spíše představy vyvolané nabídkami cestovních kanceláří. Proto se pak snadno stane, že místo očekávaného, ale nerealistického zážitku přichází zklamání. A tak je někdy lepší využít služeb vlastní představivosti než se honit na vzdálená místa. Zkušenost s neutěšeným cestováním jedné z postav zmiňované knihy totiž ústí v poznání, že „při reálném zážitku je vnímání toho, co jsme přijeli spatřit, vždy rozředěno tím, co můžeme vidět kdekoli jinde, obavy o budoucnost nás odvádějí od přítomnosti a naše schopnost ocenit krásy okolí je neustále vydávána na milost matoucím fyzickým a psychickým potřebám“. Zdá se, že Mihaiovi se tato úskalí podařilo překonat. Cesta je jeho každodenní realitou, vzájemně se přelévající přítomností, budoucností i minulostí. Jak sám říká, „na cestách si přehrávám rozhovory z předchozích dnů, dochází mi souvislosti.“ A rozvíjí si paralelní realitu, když vede imaginární rozhovory s lidmi, které potkal.
Pěšky naproti nové identitě
Zdá se, že chůze převrací celou perspektivu cestování, že je právě oním žádoucím zpomalením, o němž hovoří (nejen) Lipovetsky. „Prostě jdeš, díváš se kolem, máš spoustu času, takže můžeš vnímat krajinu, květiny, můžeš přemýšlet,“ sděluje starou známou pravdu Mihai. Když jsem se ho ale zeptal, jestli se vydal pěšky kvůli možnosti poznávat svět více do hloubky, stroze odvětil: „Ne, protože mám hodně času. Kdybych spěchal, jedu autem.“ Zdůraznil však, že jej cesta proměňuje. Nechtěl příliš rozebírat jak, prý to nedokáže vysvětlit. Naznačil ale, že to má co do činění s otevřeností ke světu, ke druhým. „Ne ale jako opak uzavřenosti, je to spíše o způsobu vnímání.“
Porovnávání rozdílů mezi národnostmi, oblíbené to kratochvíle návštěvníků cizích zemí, je podle Mihaiho nesmyslné. Odmítá škatulky. Sice je původem Rumun, „ale co to znamená? Co to o mně říká? Krom toho jsem taky profesí fotograf. A co ti to o mně prozradí?“ durdil se. Možná tento jeho odpor souvisí s oním procesem osvobozování, přemýšlím s odstupem. A čtouce Umění cestovat, vstřebávám věty spisovatele Flauberta, který nesnášel francouzské maloměšťáctví a zhlédl se v Orientu. Podle něj nám cestování dává možnost vybrat si svou identitu — „nikoli podle místa narození nebo původu rodiny, nýbrž podle místa, které člověka přitahuje.“
Pakliže se Mihai vydal na pouť kolem světa a ve svém počínání připouští určitý prvek hledání, nahlédněme do de Bottonovy knihy ještě jednou: pokud je „láska hledáním kvalit v milované bytosti, které sami postrádáme, pak součástí naší lásky k člověku z jiné země může být přání spojit se s hodnotami, které postrádáme ve své vlastní kultuře.“
Jestli oba letní návštěvníci dojdou svého cíle, to se možná nikdy nedozvím. Jejich stopa ve mně ale bude doznívat ještě dlouho. A co na svých cestách hledáte vy?
—
Autor je občasný přispěvatel Sedmé generace a spoluorganizátor znojemského Barcampu.
Další 7.G články o chození a toulkách najdete zde.
Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.
Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.
Napsat komentář