editorial

„férově přiznávám, že jsem do dneška neměl potřebu nějak empiricky studovat dopady průmyslu na klima. … Teď se s tím budu seznamovat a pak vám řeknu, jestli mám blíž k Pražskému hradu nebo třeba k Bedřichu Moldanovi,“ uvedl nový ministr průmyslu, vlastně omyl, životního prostředí Pavel Drobil (ODS). Tomu se tedy lidově říká jít na férovku. Vůbec nový ministr zřejmě s lidem mít problémy nebude: na brífinku, kde představil své priority, se nechal slyšet, že „chceme národní parky vrátit lidem“ a „dopady klimatu v Mikronésii mě zajímají pouze potud, pokud nenarušují naši práci pro občany České republiky“. A jak kongeniálně shrnula jeho přísedící náměstkyně Rut Bízková, „jestli pan ministr dnes řekl něco úplně zásadního, tak to je to, že budeme pracovat pro občany České republiky.“ Inu, Mojmír Vlašín by to ve svých divadelních eko-fraškách nespíchnul lépe.

Za jedné z klimaticky modifikovaných červencových nocí jsem se následně octl v knajpě u stolu obsypaného eko-aktivisty. První pravil: „Ekologické neziskovky se stěhují do honosných kanceláří a vyplňují euroformuláře, namísto aby statečně vzdorovaly té nastupující mizérii. Pak se nemají divit, že je lidi nepodporujou.“ Druhý těšil: „Nezbývá než zavelet k udržitelnému ústupu a doufat, že tam ten průmyslový dechnař moc dlouho nevydrží.“ „To je úplně jedno, jaká je vláda,“ kontroval třetí, „protože ty vlády budou vždycky špatné.“ A čtvrtý, pověstný katastrofista, jen mávnul rukou: „Ále co, stejně všechno opravdu zelené pude do prdele.“

Pak se řeč stočila na knížky. Že závěrečná slova Jozovy Hanule „Má duše mě opustila. Bloudí horskými stráněmi a hlídá zbytečné hroby“ berou dech. A v Legendě Emöke jakbysmet: „Jméno zaniká. I příběh, legenda. A po člověku už není ani jméno, ani vzpomínka, ani prázdno. Nic.“ Věřím, že poslední příslušnice 65 000 let starého kmene Bo, letos v únoru zemřelá 85letá Boy, by těmto řádkům jistě rozuměla.

S pozdravem „Všichni jsme dnes Mikronésané“

Vít Kouřil