editorial

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

v minulém „uprchlickém“ čísle jsem se tady loučil výzvou „Neklesejte na duchu ani na mysli“. Po dalších dvou měsících naplněných teroristickými útoky, válečnými zločiny, hořícími deštnými pralesy a vzestupem nesnášenlivosti vůči Jiným to se světem nevypadá o moc lépe, spíš naopak. Leckoho napadne, jestli by nebylo lepší se na jeho marné zachraňování vybodnout a utéci se do světa vlastní rodiny, koníčků nebo nekonečných popkulturních slastí. Vždyť nerezignovat, to chce obrovskou, takřka nadlidskou vůli. Nebo víru.

A právě víře věnujeme hlavní téma předvánoční šestky, nazvané Ekomenie. Ekumenismus pochází z řeckého pojmu oikúmené, které znamená „celek obydleného světa“ a poprvé se objevuje u antického historika Hérodota. Postupně se onen „celek“ zužoval na helénský, římský nebo křesťanský svět a v posledním století ekumenismem zpravidla rozumíme snahy o sbližování různých křesťanských církví. V tomto čísle jsme si dovolili význam ekumenie opět rozšířit na celý obydlený svět a předponou „eko“ naznačujeme, že nás na různých náboženských či spirituálních tradicích zajímá jejich ekologický rozměr. Stačili jsme sice postihnout jen zlomek věr, přičemž jsme se soustředili na ty zastoupené ve zdejším kraji, přesto lze zobecnit: jestli máme mít jako lidstvo šanci, musí se na prosazování odpovědného chování vůči Zemi podílet věřící všech možných vyznání.

Závěrem roku chci jako obvykle poděkovat všem, kteří se na vydání letošního ročníku Sedmé generace podíleli, ať už šlo o redaktor(k)y, redakční radní, stážist(k)y, přispěvatele a přispěvatelky, inzerenty, donory a samozřejmě i vás, naše čtenáře a čtenářky. Doufám, že vám letošní ročník neztrpkl a zůstanete nám věrní i v tom příštím. Oslavíme v něm totiž čtvrtstoletí, což s sebou přinese nejen hořkosladké vzpomínání, ale i řadu změn. Nechte se (příjemně) překvapit.

Hodně víry a odvahy přeje

Vít Kouřil