editorial

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,

před patnácti lety, v době povinně reformní, považovalo 84 % českých občanů ekologické organizace za prospěšné a naopak jen 6 % za škodlivé. Nyní, v době neméně povinně reformní, činí tento poměr 58 % versus 24 %. Doufejme, že za dalších patnáct let se sympatie veřejnosti nepřeklopí úplně a že nebudeme na polovinu 90. let vzpomínat jako na zlaté zelené časy.

Minule jsem se tady drobet rozepsal o zelené politice v éře Pavla Drobila; teď, nemaje už slov, nechám promluvit Komenského Poutníka, který při pohledu na stav vrchností pozoroval: „…jmenovitě řídko který z nich všecky oudy měl, každému teměř něčeho potřebného se nedostávalo. Někteří neměli uší, jimiž by stížnosti poddaných vyslýchati; jiní očí, jimiž by neřády před sebou znamenati; jiní nosu, kterýmž by šibalů proti právu uklady čenichati, jiní jazyku, kterýmž by za němé utištěné promlouvati; jiní rukou, kterýmiž by usudky spravedlnosti vykonávati mohli; mnozí ani srdce neměli, aby, co spravedlnost káže, konati směli.“

Tolik k politické situaci. V tomto čísle 7.G jsme se raději nad nahnědlou pěnu dní povznesli a věnovali se otázce vpravdě nadčasovější: Jak se nechat ekologicky pohřbít? Odpovědi nejsou jednoznačné, ale výrok Marka Aurelia „Všude, kde se dá žít, dá se žít dobře“ by měl zřejmě platit i posmrtně.

Na tomto veselém místě bych rád poděkoval našim novým předplatitelům a předplatitelkám, kterých letos přibylo o poznání více než loni. Doufáme, že si vaši důvěru zasloužíme. Jako bonus — pro vás všechny — právě revitalizujeme naše webové stránky: zanedlouho na nich najdete kupříkladu fotogalerie, tematický vyhledávač nebo elektronické předplatné.

Loni jsem zde končil protikrizovým pozdravem „Všechno je před námi, tak jako vždycky bylo“. Letos na něm věru není co měnit. Stejně jako na myšlence Václava Bělohradského: „Zelení všech odstínů kritizují to, že pro moderní lidi má smysl to, co roste, místo aby rostlo, co má smysl.“

Smysluplný podzim přeje

Vít Kouřil