ERT — kulatý čtverec Evropské unie

Tento svět je světem nadnárodních společností. A pokud snad ještě ne, tak se jím se stále rostoucí rychlostí a navíc s neomylnou jistotou stává.

Nedosti na tom, že tito obři bez domova hrají klíčovou roli v dnešní ekonomice (kontrolují 70 % světového obchodu) a potažmo ji i ovládají. Snaží se svým potřebám přizpůsobit i uspořádání světa jako takové. Díky svému vlivu získaly též nebývalou politickou moc, které jaksepatří využívají. Jsou to jejich zájmy, co určuje diskriminující politiku vlád bohatých industrializovaných zemí a zejména mocných globálních finančních institucí vůči Třetímu světu, stejně tak jako na první pohled nepochopitelné chování tamních vládnoucích elit. Neméně se jim přizpůsobují i ony země bohaté, stejně jako celosvětové uspořádání. Nejde tu jen o jednotlivé kroky, sloužící okamžitým zájmům té které firmy. Hlavním cílem jsou všeobecné principy. Nadnárodní společnosti rozbíjejí tradiční ekonomiku místní soběstačnosti, kterou má nahradit jednotný, bezbřehý světový trh.

K pozoruhodnému závěru dochází pokus zjistit, kdo má dnes největší vliv na rozhodování v zemích Evropské unie. Je již notoricky známo, že další „integrací“ se dostává rozhodovací pravomoc stále dál a dál od lidí, do rukou nekontrolovatelných byrokratů v Bruselu. Na ně má skutečně klíčový vliv instituce veřejnosti prakticky neznámá — totiž Evropský kulatý stůl průmyslníků (The European Round Table of Industrialists, ERT).

ERT je oficiálně sdružením asi 45 představitelů velkých průmyslových společností (např. Unilever, ICI, Nestlé, Siemens, Phillips, BP či Thyssen), v Evropě sídlících. Ti „využívají svých zkušenosti a znalostí s cílem upevnění evropské ekonomiky a dosažení její globální konkurenceschopnosti“. Založen byl roku 1983 z iniciativy představitelů několika evropských nadnárodních společností, význačnou roli zde hráli především Pehr Gyllenhammer (Volvo) a Umberto Angelli (FIAT). Nemá pochopitelně žádnou uzákoněnou pozici, jde však bezesporu o nejvlivnější lobby v zemích dvanáctky.

Vliv ERT na činnost Komise EU (jakási vláda Unie, skládající se ze 17 komisařů) je až neuvěřitelný. Jeho zástupci se pravidelně setkávají s předsedou komise Jacquesem Delorsem, každého půl roku jednají s předními činiteli vlády té země, která právě EU předsedá. Úzké osobní kontakty mají s politiky formátu Helmuta Kohla či Johna Majora. Nedávné konference ERT v červnu 1992 se zúčastnili místopředseda komise a dva komisaři (pro dopravu a energii). Jacques Delors hovořil na tiskové konferenci 2. prosince loňského roku, kde ERT představil svůj zásadní text Potlačení krize (Beating the Crisis). Oficiálním výstupem činnosti ERT jsou pak studie, dotýkající se jednotlivých problémových okruhů v politice EU. Připravuji je specializované pracovní skupiny a doposud jich bylo vydáno asi dvacet. Jejich obsah a výsledky patrně nejlépe popisují zájmy i míru vlivu ERT.

Nedávno bylo zjištěno, že vedle těchto oficiálních pracovních skupin fungují i jiné, jejichž činnost je před veřejností tajena. S jistotou je známa zatím jedna z nich, sledující otázky životního prostředí (Environmental Watchdog Group), které jinak hrají v aktivitách ERT spíše marginální roli.

Evropa v asfaltovém objetí

Jedním z nejvýznamnějších témat, kterými se ERT zabývá, je infrastruktura. Rozvoj dálnic, superexpresních železnic, letecké dopravy a telekomunikací je pro nadnárodní společnosti navýsost výhodný, neboť umožňuje unifikaci, specializaci regionů, převážení zboží z jednoho konce kontinentu na druhý a tím i rozvoj byznysu, jak se patří. Mobilita je jedním z kouzelných slůvek ERT.

V prosinci 1984, tedy nedlouho po svém vzniku, vydal ERT studii, která jej patrně nejvíce proslavila. Nese název Chybějící spoje (Missing Links) a obsahuje konkrétní návrhy na „dokončení“ dopravní sítě v zemích tehdejšího ES. Najdeme zde takové perly, jako je Scan Link (dálnice z Norska přes Švédsko a Dánsko do severního Německa, obsahující i neblaze proslulý most přes průliv Öresund), tunel pod La Manche, sítě superexpresních železnic (TGV, ICE, Maglev). Všechny tyto projekty jsou v současnosti realizovány. Nedostatek vhodných komunikací (především dálnic), zejména na strategických místech spojujících jednotlivé části Evropy, považuje studie za jednu z hlavních překážek ekonomického růstu, konkurenceschopnosti evropské ekonomiky a tím i většímu blahobytu celého kontinentu.

Později začíná ERT prosazovat představu integrované dopravní sítě, jejímž základem budou sice dálnice, ale doplňované dalšími způsoby přepravy, zejména kombinovanou (silnice/železnice), leteckou a říční dopravou či superexpresními železnicemi. Dlužno však dodat, že zde v žádném případě nejde o nějaký rozvoj alternativní dopravy, nýbrž skutečně jen o doplněk kamiónů. Podle ERT samotného „ekologické hledisko působí (u superexpresních železnic), v souvislosti s jejich obslužnou funkcí pro silniční a leteckou dopravu, spíše jako překážka než podnět“. Plány ERT se bezprostředně netýkají jen EU, ale i nás: „…spíše než obnovení stability mezi silniční a železniční dopravou, typické pro západní Evropu (sic!), rychlejším a levnějším doplňkem k masivnímu programu budování dálnic může být (ve východní Evropě) modernizovaná železnice a kombinovaná doprava“. Tento úryvek, pocházející, stejně jako předešlý, z další studie ERT, publikované v květnu 1991 a nazvané Chybějící sítě: výzva pro Evropu (Missing Networks: An European Challenge), navíc do velké míry popisuje cíl, o jehož dosažení nadnárodní společnosti usilují. Výsledkem jejich snažení by měl být kontinent protkaný sítí složenou z různých dopravních systémů, nerušených žádnými omezeními a překážkami a vzájemně se doplňujících, sloužících hladké přepravě byznysmenů i (a to zejména) jejich zboží z jedné jeho strany na druhou. Nejde o to přesunout objem dopravy do systémů méně škodlivých (železnice), nýbrž maximálně využít všechny dostupné. Za povšimnutí jistě stojí i snaha o rychlý a mohutný rozvoj telekomunikací, prakticky nepodstatných pro drobné, lokální producenty, ale nezbytných pro nadnárodní společnosti, obchodující ve velkém nejen kvantitativně, ale především geograficky.

S hrozbou výhrad ekologického rázu se citovaná studie vyrovnává celkem snadno. Především neustále (ovšem dosti vágně) zdůrazňuje ohledy na životní prostředí jako nezbytnou součást veškerého plánování, což v souvislostech celého textu vyznívá poněkud absurdně. Autoři jsou si ale evidentně závažnosti této překážky svých obludných plánů dobře vědomi. Patrně roli pojistky zde hraje již tolikrát citovaný a vysmívaný odstavec: „Ekologické výhrady, jakkoliv významné, nesmí jednoduše dostat právo veta. (…) Má-li být Evropa uchráněna před dopady sterilního veta, musí být proti stále lepší organizovanosti těch, kdo argumentují právem občanů na zdravé životní prostředí, postavena ještě lepší organizovanost advokátů změny, adaptace a růstu.“ (Missing Networks). Podle vloni v prosinci vydané publikace ERT Potlačení krize: Charta pro průmyslovou budoucnost Evropy (Beating the Crisis: A Charter for Europe‘s Industrial Future) musí „každý velký projekt zapadat do všeobecného plánu, jednoznačně navrženého pro splnění spíše transevropských než lokálních potřeb“. Vždyť „zisky jsou často široce rozprostřené, zatímco výdaje jsou typicky lokální“ (Missing Networks).

Reakcí na tuto i další studie a neustávající nátlak ERT byly ze strany tehdejší Komise ES čtyři dokumenty, vydané 21. června 1992 pod souhrnným označením Transevropské sítě (Trans European Networks, TEN). Komisař pro dopravu Karel van Miert v nich mimo jiné navrhuje vybudovat do roku 2002 dalších 12 000 km dálnic, což by znamenalo rozšíření jejich stávající sítě o celou polovinu, potažmo o 32 % větší zábor půdy. Na rozvoj silniční dopravy má být vynaloženo šedesátkrát více finančních prostředků než pro modernizaci a výstavbu železnic. Návrh celkově působí dojmem materializace nejhorečnatějších snů evropských ekologů. Zásady projektu TEN byly dokonce zahrnuty do Maastrichtské smlouvy.

Kádry pro trh!

Ani nejvíce odlidštěná ekonomika se zatím bez lidí neobejde. Naopak, svět nadnárodních společností vyžaduje stále více správně vzdělaných pracovníků, vhodných manažerů či vědců, specializovaných na perspektivně výnosné technologie. Zároveň je nutno občany přetvořit na bezhlavou masu, která jednak nebude mít závažnějších výhrad proti své postupné robotizaci, jednak bude spokojeně konzumovat, zajišťujíce tak odbyt výrobků týchž firem. Není tedy divu, že i ve výchově a vzdělávání, oblastech na první pohled se světem nadnárodního byznysu příliš nesouvisejících, uplatňuje ERT svůj vliv. Dlužno dodat, že poměrně úspěšně.

Nadnárodní společnosti usilují o přímý vliv na vzdělávací instituce. ERT navrhuje zavést na univerzitách funkci „průmyslových inspektorů“, kteří by měli vliv na skladbu osnov, „…doporučuje se, aby do administrativy škol a univerzit bylo přijato více reprezentantů společností, které by měly též participovat na vytváření rozvrhů a dalších učebních pomůcek.“ (studie Education and European Competence, 1989). Tak by se splnil uvedený cíl: vytvoření a upevnění vlivu nadnárodních společností ve vzdělávání. Na druhé straně to ovšem znamená výrazné omezení akademických svobod.

Ústředním požadavkem ERT je přizpůsobit školství maximálně potřebám nadnárodních společností. Jeho současný stav je prý hlavní příčinou nezaměstnanosti. Relativní počet studentů technických oborů je v EU jen asi poloviční v porovnání s USA či Japonskem. „Evropa mladým jednotlivcům dovoluje a dokonce je i povzbuzuje k tomu, aby si svobodně vybrali ,zajímavé‘, s hledáním zaměstnáni přímo nesouvisející obory. Zároveň je po společnosti vyžadována plná zaměstnanost pro každého.“ (Education and European Competence) Jinými slovy, mladí lidé by neměli studovat, co je zajímá, nýbrž to, co vyžaduje Trh.

Dalším význačným trendem, který ERT prosazuje, je neustálé vzdělávání (či spíše rekvalifikace) dospělých. Tématu je věnována celá studie Celoživotní vzdělávání (Lifelong Learning, červen 1992). Přirozená tradice získávání zkušeností životní praxí by měla být nahrazena neustálými změnami kvalifikace, vyvolanými okamžitou potřebou vrtošivého Trhu. Belgická studentská aktivistka Karin Verelst to trefně označuje za „recyklaci dělníků“. Náklady ovšem nadnárodní společnosti nést nehodlají: „Ponechají-li vlády úkol vzdělávání dospělých na průmyslu tak jako doposud, převáží krátkodobý pohled a příprava na budoucnost bude nedostatečná. To ohrozí konkurenceschopnost Evropy… Vlády by měly využívat svých finančních zdrojů k povzbuzování spolupráce mezi univerzitami a průmyslem ve vzdělávání dospělých. (…) Všechny výdaje jednotlivce I zaměstnavatele by měly být osvobozeny od daní.“

Tyto zásady chce ERT, v souladu s obecným trendem, který nadnárodní společnosti v ES prosazují, uplatnit všude a pokud možno jednotně. Stejně jako ve všech sférách života, má i v oblasti vzdělávání ve Společenství nastoupit naprostá uniformita, odstranění všech místních zvláštností a odlišností, „…národní myšlení musí být nahrazeno unifikovaným evropským konceptem“, čteme v Lifelong Learning.

O tom, jak úspěšné bylo ERT při prosazování svých představ o vzdělání Evropanů, svědčí především Memorandum o vysokém školství v Evropských společenstvích, vydané Komisí ES v roce 1991. Jde o nesmírně významný dokument, neboť po vstupu Maastrichtské smlouvy v platnost získává Komise určité kompetence v této oblasti, a Memorandum by mělo sloužit jako výchozí bod, od kterého se bude celá její politika odvíjet. Základní podtext celého dokumentu se shoduje s názory, prezentovanými ERT: vzdělání není hodnotou či lidským právem, nýbrž pouhou funkcí trhu práce. Jen na jediném místě v celém textu (na straně 46) se slovo „student“ objevuje v takových souvislostech, které dávají tušit, že by snad i mohlo jít o lidskou bytost. Jindy komisaři používají spíše výraz „lidské zdroje“. Jako by od ERT opisovali. Ovšem, nejen v rétorice.

Po úvodu definujícím priority (zejména „potřeby trhu práce“ či „mobilita a vnitřní trh“ atd.) následuje hlavní část textu, pojednávající o zásadách politiky Komise ES v této oblasti. Hned vzápětí zjišťujeme, že tím, kdo by měl mít „přístup k vyššímu vzdělání“, nejsou studenti, nýbrž — celkem originálně — ekonomika. Nejde o uvolnění bariér například pro chudší skupiny obyvatel, ale o zvýšení „nabídky“ absolventů vhodných oborů. Požadavkům ERT odpovídá Memorandum i v otázce vlivu nadnárodních společností na školství: „Instituce vysokého školství by měly přijmout spolupráci s průmyslem za jeden ze základních bodů svého úkolu. (…) Měly by ověřovat možnosti zapojení zástupců průmyslníků (…) v radách, výborech a poradních strukturách.“ Rozebírá též oblíbenou myšlenku celoživotního vzdělávání. Podle aktivistů, kteří se politikou Komise EU ve školství zabývají, jde bezkonkurenčně o její doposud nejhrozivější materiál na toto téma. Vzhledem k jeho významu je to skutečnost mírně řečeno nepříjemná.

Podobnost dokumentu s názory, které prostřednictvím ERT prezentují nadnárodní společnosti, není příliš náhodná. Mimo přímého vlivu na Komisi ES zde můžeme vysledovat i jiné prostředky. Oficiálním podkladem pro text Memoranda byly výsledky několika konferencí, kterých se mohla zúčastnit jen uzavřená skupina politiků a reprezentantů akademických institucí a průmyslu (nadnárodních společností). Druhým zdrojem pak jsou závěry zprávy IRDAC (Poradní výbor Komise EU pro průmyslový výzkum a rozvoj), instituce, která se výčtem svých členů nápadně podobá ERT.

Práce jen pro přizpůsobivé

Starost, kterou projevuje ERT o sociální problémy dnešní Evropy, je až dojemná. Studie Dostat Evropu do práce (Making Europe Work, 1986) se, stejně jako některé další, zabývá především tíživým problémem nezaměstnanosti. Alespoň na první pohled. Obsah však napovídá, že jejich účelem by mělo být spíše prosazení co nejnižších sociálních standardů v EU, z čehož budou profitovat nadnárodní společnosti, než pomoci nezaměstnaným.

Co tedy ERT navrhuje? Především odstranění všeho, co označuje za „strnulosti na trhu práce“ (labour market rigidities). Konkrétně by mělo jít o omezení či zrušení bezpečnostních a protipožárních předpisů a regulací pracovní doby, stejně jako snížení či „uvolnění“ minimálních a pevných mezd nebo různých druhů odstupného, a dokonce i změny v bytové politice. Jinými slovy, evropské nadnárodní společnosti zde navrhují drastickou redukci základních sociálních jistot. Jejich udržení totiž brání dosažení potřebné „flexibility“ zaměstnanců. Ti se mají přizpůsobovat aktuálním potřebám svých zaměstnavatelů. Musí být připraveni měnit svoji kvalifikaci, pracovní dobu, mzdu, místo bydliště („geografická mobilita pracovní síly“). Kdo se neadaptuje, zůstane bez práce.

Druhým významným principem by měla být decentralizace opatření určených pro snížení nezaměstnanosti. Situace, kdy organizace usilující o maximální unifikaci všeho a všude náhle navrhuje péči o zachování lokálních odlišností a tradic, vyhlíží již na první pohled paradoxně, chtělo by se až říci podezřele. Na první pohled krásná myšlenka se ovšem poněkud zakalí, uvědomíme-li si, že by měla být aplikována v podmínkách totální centralizace, ještě zvýrazněné výše uvedeným požadavkem maximální geografické mobility zaměstnanců. Výsledkem totiž bude, že jednotlivé regiony se v zoufalé snaze o snížení nezaměstnanosti budou snažit nabídnout zaměstnavatelům ve značné konkurenci co nejlepší podmínky a budou proto omezovat své sociální požadavky a normy. Na podobném principu se bohatým průmyslovým zemím daří úspěšně snižovat ceny surovin dovážených ze Třetího světa.

Sjednoceni k devastaci

Mezi nejvlastnější zájmy nadnárodních společností patří však především utváření a upevňování Evropské unie samo. Uvolnění veškerých překážek volnému obchodu a zrušení opatření chránících drobné místní producenty, uniformita, další vzdálení rozhodování od lidí: právě toto jim nad jiné prospívá. Ztrácí se tak poslední bariéry, ochraňující evropské země před jejich rozpínavostí. Není tedy nijak překvapivé, že se stalo jednou z prvních otázek, na které se soustředily.

Již v roce 1984 předložil ERT světu studii nazvanou „Evropa 1990: Agenda pro akci“ (Europe 1990: An Agenda for Action), zpracovanou Wisse Dekkerem, bývalým předsedou a výkonným ředitelem firmy Philips. Zde se již objevuje představa, na které je nyní Unie (respektive dříve Společenství) postavena: vytvoření společného trhu, tedy prostoru s volným pohybem zboží, kapitálu, pracovních sil a služeb, zahrnujícího všechny země EU (bylo jich tehdy deset). Studie obsahuje okolo 50 konkrétních kroků, ke vzniku Společného trhu dle představ ERT nezbytných, například usnadnění obchodu pomocí sjednocení příslušných zákonných opatření a zjednodušení obchodních procedur, jednotnou daňovou politiku či standardizaci technických norem. Pro prosazování cílů ve studii obsažených založilo ERT zvláštní pracovní skupinu, Výbor na podporu vnitřního trhu.

O pouhý rok později, v červnu 1985, vydala Komise ES obsahem nápadně podobnou studii „Dokončení vnitřního trhu“ (Completion of the Internal Market). Prakticky nejzávažnější změnou proti původnímu textu ERT je zde jen datum, ke kterému má být vnitřní trh vytvořen: posunulo se na 31. prosinec 1992. Není divu, na jejím tvoření se podíleli mj. i Wisse Dekker a Giovanni Angelli (FIAT). Na obsahu této studie je pak založen Jednotný evropský zákon (Single European Act) z února 1986, soubor všech dosavadních i nově přijatých legislativních opatřeni ES, obsahující i vznik Společného trhu ke zmíněnému datu. Na něj pak navazuje množství dalších direktiv (zákonů EU), pro sjednocení trhu nezbytných.

Ve svém tlaku ERT pokračuje. V září 1991 vydaná studie „Formování Evropy“ (Reshaping Europe) doporučuje další kroky k vytváření užší politické a ekonomické unie, zhruba odpovídající obsahu Maastrichtské smlouvy. ERT požaduje dokončení příprav Společného trhu (studie byla vydána před jeho vytvořením od začátku roku 1993) a jeho co nejrychlejší „prohlubování a rozšiřování“. Za nezbytné považuje například co nejvčasnější zavedení měnové unie v ES.

Pozoruhodné jsou však motivy, které ERT k prosazování svých požadavků (podle jeho tvrzení) vedou. Alespoň na první pohled působí často dojmem skromných altruistů, kterým nejde o nic jiného, než o obecné blaho. Všechny studie na sociální a vzdělávací témata (Making Europe Work, European Labor Markets, Lifelong Learning aj.) představují jako svůj cíl snížení hrozivé nezaměstnanosti, o nějakých zájmech nadnárodních společností ani vidu, ani slechu.

Metou nejvyšší je pak dosažení ekonomické „konkurenceschopnosti“ (competitiveness) Evropy v soutěži s ostatním světem. Její ztrátu (v důsledku nedostatečné mobility, flexibility, harmonizace, integrace atd., přidržíme-li se tohoto pozoruhodného newspeaku) považuje ERT za hlavní příčinu současné krize. Předkládané návrhy a požadavky pak mají směřovat k zvratu v tomto negativním trendu. Jako by právě on nebyl součástí širší globální krize, ke které uvedená opatření nemálo přispívají.

Dosavadní vliv však ERT nestačí. Úsilí o jeho prohloubení někdy dosahuje až nechtěné komičnosti. Své postavení by zřejmě rád institucionalizoval a ve svém nejnovějším textu „Beating the Crisis“ proto mj. navrhuje ustanovení „Rady pro evropskou konkurenceschopnost“ (The European Competitiveness Council), ve které „průmysl musí hrát značnou roli“. Základem její práce má být Charta průmyslu, kterou by měla Komise EU přijmout „na základě textu diskutovaného a odsouhlaseného zástupci průmyslu“. Rada by měla mj. „radit Komisi EU (…) v zavádění a rozvoji politiky konkurenceschopnosti v rámci daném Chartou průmyslu“. Jejím „oficiálním mandátem“ má být „udržování Konkurenceschopnosti (velké „K“ převzato z původního textu ERT) na předních místech agendy a informování o zavádění Charty do praxe“.

Komisi EU mají tedy nadnárodní společnosti v hrsti. Zbývá ještě otázka, jaký je vliv ERT u nás a jinde ve střední a východní Evropě. Zajisté především nepřímý, zprostředkovaný politikou Komise EU a vlád členských států. Nicméně ještě není všem dnům konec. Konference o pracovněprávních vztazích, kterou ERT pořádalo v roce 1992, se zúčastnil i pracovník tehdejšího českého ministerstva průmyslu. Sem tam se zde objevují i zástupci nejrůznějších našich firem (např. Spolchemie). Zda se zařadí mezi nadnárodní společnosti, nebo budou jimi pohlceny (druhá varianta se zdá být pravděpodobnější), nehraje příliš významnou roli. Výsledek bude zhruba stejný. A to ještě pomíjíme možnost našeho vstupu do EU…

—

Literatura

• Missing Networks: A European Challenge, ERT, Brussels 1991
• Lifelong Learning: Developing Europe’s Future Capability, ERT, Brussels 1992
• Making Europe Work, ERT, Paris 1986
• Maucher H., et ah: European Labour Markets: Employment Policies in Europe for the 1990s, ERT, Brussels 1989
• Maucher H., et al.; European Labour Markets: An Update on Perspectives and Requirements for Job Generation in the Second Half of the 1990s, ERT, Brussels 1993
• Growing Together: One Infrastructure for Europe, ERT, Brussels 1992
• Building Europe’s Home Together, Twelfth ERT Youth Conference. Final Report, ERT, Brussels 1992
• Labour Relations in Europe: From Confrontation to Participation, Thirteenth ERT Youth Conference, Final Report. Brussels 1992
• Monod J., Gyllenhammer P., Dekker W.: Reshaping Europe, ERT, Brussels 1991
• Maljers F. et al.: Beating the Crisis: A Charter for Europe’s Industrial Future, ERT, Brussels 1993
• Misshaping Europe, A SEED Europe, Amsterdam 1993
• Boosting the Crisis, A SEED Europe, rukopis
• Dellaert P. (editor): ERT: The Corporations have Poisoned the Air We Breathe, the Water We Drink, the Food We Eat, J NM, Gent 1993
• Vereist K.: The „Memorandum on Higher Education in the European Community“ and the Background and Consequences of Today’s EC-Education Politics: The Critical Evaluation, in: Dellaert P. (editor): op. cit.
• Bowers Ch.: Europe’s Motorways: The Drive for Mobility, The Ecologist, Vol. 23, No. 4, July/August 1993

—

Vojta Kotecký (1974) pracuje v pražském centru Hnutí DUHA. Zabývá se vlivem nadnárodních společností na přírodu a lidi, vede kampaň Hnutí DUHA proti výstavbě gigantické cementárny v Tmani.