Euroatlantické hodnoty v jiném světle

Když na konci března roku 1999 začaly armády Severoatlantické aliance bombardovat Jugoslávii, přispěchal lid český s prohlášením „Jsme v NATO“. Ať už za jeho upoceným stylem a pionýrskou horlivostí stál pragmatický politický kalkul či skutečně jen sancta simplicitas, nešlo se ubránit dojmu, že jeho autory museli být lidé, pro něž umění politiky spočívá ve velkých a patetických slovech a důvěře, že tato slova mohou přebít (či případně vytvořit) realitu. Jistě ne bezdůvodně označovala tehdejší lidová tvořivost skrytá v pouličních letácích celou tuto válku za projev intelektuálního terorismu. Vzhledem k tomu, že zmíněné prohlášení se týkalo akce, při níž umírali nevinní lidé a propaganda svobodného světa začala chrlit doslova reálně socialistický kýč, nezaujatému pozorovateli to muselo silně připomínat ony „petice ze závodů“, v nichž lidé požadovali smrt Milady Horákové a odsuzovali „chartistické zaprodance“. A třebaže aliance v oficiální historiografii i soudobé politické mýtografii vystupuje (zčásti jistě právem) jako spolehlivá záštita západní demokracie, nezůstává bohužel tato paralela s komunismem jediná. Právě proto se naskýtá pochybovačská otázka, nakolik je naše „bytí v NATO“ opravdu výhra v loterii či zda neexistují efektivnější varianty naší i globální bezpečnosti. Především se ovšem stojí za to zamyslet nad tím, zdali posláním NATO je skutečně obrana lidských práv, jíž zdůvodňuje vlastní existenci i vojenské akce.

Severoatlantická aliance vznikla roku 1949 s jediným, vcelku srozumitelným a v dané době plně legitimním cílem, totiž ochránit západní svět před expanzí komunismu. Tento cíl aliance díky technologické a ekonomické vyspělosti a svobodnou společností podepřené síle svých členů beze zbytku splnila a za to si před soudem historie zaslouží uznání a respekt. Skutečnost, že dnes můžeme svobodně myslet, žít a psát, třeba i kritické poznámky na adresu aliance, je jistým dílem i její zásluha. V této souvislosti si ovšem historik musí položit otázku, zdali cena, kterou za to ve své ne vždy čisté Realpolitik zaplatila, nebyla příliš vysoká a zdali všechny výdaje do této hry investované jsou morálně ospravedlnitelné. Aliance totiž svou partii neváhala rozjet i s hráči, jejichž systém vlády se v ničem nelišil od komunistické totality, proti níž slovem i mečem bojovala. Za všechny stačí zmínit vojenskými režimy na čas ovládané Řecko a Turecko. V Řecku je tato vzpomínka natolik živá a bolestná, že pouliční graffiti proti NATO dodnes tvoří součást místního folklóru. Tuto choulostivou skutečnost se, bohužel až po dlouhých létech, dokonce pokoušel vyžehlit prezident Clinton, když se během své návštěvy v Athénách Řekům omluvil za americkou podporu někdejšího fašistického režimu, který ve své agónii neváhal s pomocí těžké vojenské techniky zmasakrovat desítky protestujících studentů na athénské polytechnice. Ostatně ani samotní Američané nebyli po celou dobu zrovna příkladem v dodržování lidských práv (rasová segregace na americkém Jihu až do počátku šedesátých let, mccarthyismus, trest smrti, policejní brutalita, pronásledování aktivistů alternativních hnutí, zločiny spáchané v době korejské a vietnamské války atd.). Právě proto politika aliance a západního světa vytvořila onen pověstný dvojí metr lidských práv, který charakterizoval studenou válku – totiž že když se mučí a vraždí v zájmu boje proti komunismu, je to něco diametrálně odlišného od toho, když mučí a vraždí komunisté (o východním bloku zde samozřejmě nehovoříme, tam bylo samotné sousloví lidská práva bezmála tabu). Tento ryzí projev orwellovského double-thinku se netýká jen NATO, ale celé západní politiky na globální úrovni, zejména ve třetím světě. V zájmu boje proti komunismu a souboje o surovinové bohatství činil Západ přesně totéž co komunistický blok, totiž otevřeně dosazoval či alespoň tiše podporoval diktátory, proti nimž byla koloniální éra procházkou liberálním růžovým sadem (Augusto Pinochet v Chile, Mobutu v někdejším Zairu, Ferdinand Marcos na Filipínách, Saddám Husajn v Iráku, vojenské režimy ve Střední Americe, islámští fundamentalisté v Afghánistánu, jen abychom uvedli ty nejprofláknutější firmy). Třebaže studená válka již dávno skončila, špinavé prádlo zůstává nadále doma, dodnes smrdí a občas dokonce hrozí výbuchy globálního dosahu (Irák a Afghánistán jsou toho asi nejukázkovějšími příklady).

Navíc ani dnes, třináct let po pádu železné opony, na tom nejsou někteří členové aliance s lidskými právy zrovna slavně. Její nejvýchodnější člen, Turecko, figurovalo donedávna na čelném místě seznamů nejhorších porušovatelů lidských práv, vydávaných nejen nevládními organizacemi, ale například i americkou vládou. Avšak ani mučení politických vězňů, mimosoudní popravy a dlouhodobé protiprávní zadržování politických odpůrců včetně drastického porušování nejzákladnějších národnostních práv početné kurdské menšiny (jejíž existence se v Turecku prakticky nepřipouštěla) nebránily téže americké vládě v štědré, především vojenské podpoře tohoto strategicky důležitého spojence. Pokud se dnes situace v Turecku pomalými krůčky mění k lepšímu (větší vstřícnost vůči Kurdům, zmrazení trestu smrti), je to mnohem více než působení NATO tlakem ze strany Evropské unie, o členství v níž Turecko již pěknou řádku let marně usiluje. Na druhé straně jedině společné členství Turecka a Řecka v alianci zabránilo krvavé válce mezi oběma státy, k níž se již nejednou schylovalo.

Na politickém vystupování aliance je ovšem nejsmutnější absolutní absence sebereflexe. Namísto věcné historické analýzy, alespoň nepatrného náznaku lítosti či dokonce omluvy (s výjimkou výše zmíněného prohlášení Billa Clintona) někteří západní politikové a naši domácí patolízalové bez názoru (z nichž nejeden donedávna svou vrozenou servilitu obracel východním směrem) stále dokola papouškují fráze o lidských právech a euroatlantických hodnotách. Kromě oné, jistě zásadní skutečnosti, že NATO ochránilo západní Evropu a vlastně celý svobodný svět před rozšířením komunistického sovětského impéria, je jediným příkladem nezištného angažmá aliance ve prospěch svobody a lidských práv právě ono nešťastné bombardování Jugoslávie, které stálo tolik zbytečných obětí a horký kosovský problém navíc nikterak nevyřešilo, nýbrž pouze konzervovalo. Navíc spoušť, která po něm zůstala – ekologické katastrofy, zmařené životy civilistů v cynickém vojenském newspeaku označované jako „kolaterální ztráty“ a zničené kulturní dědictví – s tristní výmluvností ukazují, že pokud stratégové humanitárních operací přijmou za své heslo „účel světí prostředky“, popřou tím samotný jejich smysl.

Skutečnost, že řada postkomunistických států střední a východní Evropy přijímá rozšiřování aliance s povděkem, je samozřejmě pochopitelná, nejvíce snad v případě Polska a pobaltských zemí, majících tak trpké zkušenosti s ruským imperialismem a stalinskou genocidou. V této souvislosti se ovšem naskýtá otázka, zdali právě aliance ve své existující podobě představuje ten nejlepší pilíř globální stability anebo jde pouze o další, čistě pragmatický zájmový blok. Právě globální charakter naší civilizace si ovšem žádá změnu mentality a od nic neřešící obhajoby partikulárních skupinových zájmů by nás měl přivést k holistickému uvažování i v oblasti mezinárodních vztahů. NATO ve své stávající podobě není ničím jiným než reliktem studené války, s trochou obraznosti řečeno neolitickou zkamenělinou uprostřed planetárního věku, naprosto zaostávající za současnou dynamikou mezinárodních vztahů, jejichž určujícím znamením je globální propojenost světa a diametrálně odlišné výzvy a problémy. Je jisté, že podmínkou jakékoliv mezinárodní spolupráce musí být přijetí a uznání základních lidskoprávních standardů všemi zúčastněnými aktéry. Bylo by jistě hezké, kdyby ve světě byla organizace, jež by byla s to dodržování těchto standardů zajistit třeba i vojenskou silou. Jenže právě nečistá minulost a rozpačitá přítomnost aliance ji pro tuto roli diskvalifikují. Na druhé straně je stále akceschopnější než zkorumpované a nemohoucí OSN a jemu podobné organizace fungující ve stylu „kariéristé všech zemí, spojte se“. A tváří v tvář stále se prohlubujícímu celosvětovému chaosu může nakonec většina lidí dospět k vcelku pochopitelnému přesvědčení, že i neurvalý policajt je nakonec lepší než žádný policajt. Fungující obušek NATO se tak pro mnohé může stát přitažlivější než nefungující legitimita OSN.

Zjevně ideální alternativou hodnou třetího tisíciletí by bylo investovat do rozvoje chudých a nestabilních částí světa a dopřát jim nesobeckou a přitom transparentní rozvojovou pomoc. Za peníze, které každoročně vojenský rozpočet NATO pohltí, by bylo možno při zachování většiny kulturních specifik vybudovat kvetoucí demokracie a skandinávské státy blahobytu na celém světě. Bylo by to daleko humánnější a zároveň mnohem pragmatičtější. Otázkou ovšem je, zdali by to bylo pragmatičtější i pro zbrojařskou lobby určující do značné míry politiku aliance, svým stylem myšlení a chování ustrnulou kdesi na divokém západě 19. století. Ta si s humánními scénáři globální budoucnosti zjevně těžkou hlavu nedělá a naopak celou alianci ještě více posouvá do role četníka bohatých v možném globálním střetu mezi Severem a Jihem. Přitom ve skutečnosti počátky aliance byly spojeny s neobyčejně rozsáhlou, nikoliv jen vojenskou zahraniční pomocí. Trumanova doktrína „zadržování komunismu“ byla doprovázena nejen již úspěšně fungujícím Marshallovým plánem, ale zároveň úsilím o jeho rozšíření na globální úroveň. Je jisté, že dnes znovu oprášená idea „globálního Marshallova plánu“, k jehož známým zastáncům patří např. bývalý americký viceprezident Al Gore, by přispěla nejen k zadržování, ale možná i účinné prevenci všemožných totalitárních režimů a různých projevů fundamentalismu a terorismu, vyrůstajících z jediného společného jmenovatele, totiž globální frustrace stamilionů našich méně šťastných planetárních spoluobčanů. Již zmíněný americký prezident Harry Truman svého času prohlásil, že „Amerika nemůže zůstat zdravá a šťastná ve světě, kde stamiliony lidí hladoví.“

Bohužel současná protiteroristická koalice, v níž chce NATO hrát stále důležitější roli, spoléhá především na silová řešení. Zavedené demokracie ruku v ruce s postkomunistickými demokraturami i asijskými diktátorskými kreaturami využívají současné fobie k jednomu jedinému, totiž aby si pod pláštíkem vyšších cílů vyřídili účty se všemi, kdo se jim z politických či ekonomických důvodů nehodí. Své o tom vědí opoziční politikové od Španělska až po Indii a Malajsii, stejně jako azylanti, migranti a gastarbeitři v celém světě, jejichž beztak již nepatrná práva byla ještě více okleštěna. Nemluvě již o zjevném etnickém a náboženském apartheidu, dopadajícím na Araby a muslimy. Všechno toto naznačuje, že mnohem více než lidská práva hájí dnes aliance pouze určitý mocensko-politický systém a jeho ekonomické zájmy a sotva v čem se tak odlišuje od jiných vojensko-politických bloků minulosti.

Malou, ale dosti názornou zkouškou toho, nakolik to aliance myslí s lidskými právy vážně, bude její ochota vést dialog s demonstranty, kteří zřejmě spolu s hlavami států poctí pražský sedánek svou návštěvou. Bratrská pomoc amerických stíhaček, bojové hrátky českých policistů, atmosféra plná napětí přecházejícího do hysterie stejně jako totalitární direktivy ministerstva vnitra však již předem dávají tušit, že dialogu si asi moc neužijeme a že nakonec všichni budou rádi, občané Prahy na prvním místě, když to všichni přežijí se zdravou kůží. Na svobodnou společnost počátku třetího tisíciletí je to však trochu málo…

 Ale abychom neskončili tak vážně. Většině problémů lze jistě předejít, pokud budeme ostražitě hlídat své sousedy a zavčas ohlásíme na nejbližší policejní stanici, komu strýček z Bagdádu přivezl podezřelou fůru dlažebních kostek. Z tohoto úhlu pohledu by bylo možná vhodné také znovu přešetřit pověstnou loňskou olomouckou kauzu, kdy několik šikulů za bílého dne ukradlo dlažební kostky z hlavního náměstí. Kdo ví, zdali šlo jen o běžné české zlodějíčky a neskrývalo se za tím náhodou nebezpečné anarchistické spiknutí či přímo akce hanácké buňky Al Kajdy.