Evropská ústava

Milý Richarde,

jako sotva ochmýřený člen Mladých liberálů jsem se podílel na kampani pro Evropu, když o ní u nás naposledy probíhalo referendum. Tehdy se dalo ale jen stěží předvídat, že se EHS změní v Unii a vedle jiného bude mít vlastní policii, zárodek společné zahraniční politiky a armády a představitele s imunitou. Celý tento neliberální směr vývoje EU je třeba přehodnotit, a to znamená, že ústavu EU je nutno blokovat. My Evropané si žádáme modernější vizi.

Ústava EU je další fází procesu soustřeďování moci v Bruselu. V dalších šedesáti záležitostech se jednotlivým zemím odebere právo veta, a tím se umožní bez jakéhokoli demokratického mandátu vnutit různorodým společenstvím voličů více zákonů. Hlavní problém spočívá v rozkolu mezi tímto procesem centralizace a skutečností, že většina Evropanů se zatím necítí součástí jediného politického společenství.

Vezměte si například nové směrnice, které z trhu vytlačí různé alternativní léčivé prostředky. Takové zákony kromě velkých podniků nikdo nechce. Anebo článek III-147 ústavy, který by Bruselu dal právo prosadit „liberalizaci“ specifických oblastí hospodářské činnosti. Je otázkou, zda je dobré narušit různé státní monopoly. Neměla by se však odpověď na ni hledat v dané zemi a demokraticky? Tato ústava pokračuje v budování centrální moci s dosahem od Irska po Balt, Skandinávii a pravděpodobně až po hranici Turecka s Irákem.

Nebude-li nejprve mít demokratický mandát, je to velmi nebezpečný vývoj v době, kdy propast mezi třídou politiků a námi ostatními je historicky největší.

Milý Marcu,

je s podivem, s jakou lehkostí jste se pustil do tak rozsáhlé kritiky nové smlouvy zakládající ústavu pro Evropu, zejména uvážíme-li, kolik vašich argumentů je nepodložených. Zásadní je, abychom na evropské úrovni přijímali správná rozhodnutí, protože mnoho současných problémů, včetně těch ekologických, přesahuje naše vlastní hranice. Rozhodnutí musí být co nejvíce průhledná, demokratická a účinná. Jak by se tedy mohli ekologové stavět proti nové soustavě pravidel, která EU vylepšují právě v těchto ohledech? Na úvod našeho rozhovoru musím uvést na pravou míru některé mýty, ale snad se potom dostaneme i k významným zlepšením, která nová ústava nabízí.

Uvádíte, že EU má vlastní „policii“ a „armádu“. Jistě víte, že nemá ani jedno. EU nemá vlastní armádu o nic víc než OSN. A Europol není o nic víc policií EU než Interpol policií OSN: obojí je jen mechanismus spolupráce a výměny informací mezi policejními orgány jednotlivých zemí.

Tvrdíte, že ústava soustřeďuje více moci do Bruselu, ale už nedodáváte, kdo to ten „Brusel“ vlastně je. Ve skutečnosti to je tak, že legislativu EU nepřijímá Evropská komise, ale voličům zodpovědní představitelé členských států shromáždění v Radě Evropy (přičemž na vše dále dohlíží Evropský parlament). „Brusel“ je prostě místo, kde se setkáváme s představiteli ostatních zemí, abychom přijali společné postupy v oblastech, u nichž jsme se dohodli, že je pro nás výhodné společně jednat. Nová smlouva nám v tom umožní pokračovat v rámci naší unie rozšířené na 25 zemí.

Milý Richarde,

které z mých obav z centralizace vyplývající z ústavy jsou „nepodložené“ nebo „mýty“? I vláda uznala, že země přijdou o veto v šedesáti nových oblastech. Není-li článek III-147 v ústavě, proč má proti němu výhrady tolik odborářů? Neexistuje-li policie EU, proč dává článek III-276 Bruselu možnost rozšířit působnost tohoto fiktivního sboru na „vedení vyšetřování a operativních akcí“? Ochránci občanských svobod jako Statewatch (nezávislá skupina pro monitorování EU) mají vážné obavy z toho, že by tento orgán měl mít imunitu před trestním stíháním. A mnohým zeleným se zase nelíbí, že je v ústavě zachována smlouva Euratom. Měl jste ale naprostou pravdu, když jste mi připomněl, že „politická jednota“ vždy byla dlouhodobým cílem našeho evropského projektu. Vyjádřeno slovy Valery Giscarda d’Estaing, který smlouvu připravil: „Naši ústavu nelze zredukovat na pouhou smlouvu o spolupráci mezi vládami. Ti, kterým to dosud nedošlo, by měli sedět v oslovské lavici… Náš světadíl zažil řadu pokusů o sjednocení: pokoušeli se o něj například Caesar, Karel Veliký či Napoleon. My se snažíme o sjednocení perem. Bude pero úspěšnější než meč?“

Mnozí ochránci životního prostředí pochopili konkrétní realitu toho, co může přinést centralizace moci v EU, když se nevolená Evropská komise loni rozhodla schválit dovoz GM kukuřice. Velšský parlament chce na svém území geneticky modifikované potraviny zakázat, ale toto přání nebude mít váhu, když se rozhoduje v Bruselu. Zemědělská a společná politika v oblasti rybolovu byly také životnímu prostředí velmi na škodu. Samozřejmě, mezinárodní spolupráce je důležitá, ale nedá se prostě říct, že nejlepší je předávat více pravomocí EU. Další problém je ten, že velký kapitál má mnohem lepší možnost ovlivnit rozhodování lobbováním, pokud se toto centralizuje a vzdálí řadovým voličům. Spolupráce na úrovni vlád není dokonalá, ale je fakticky jedinou reálnou možností, jak podložit mezinárodní kooperaci demokratickou zodpovědností. Nemyslím si totiž, že Evropský parlament je sám o sobě dobrou zárukou našich demokratických práv.

Milý Marcu,

shodneme se na tom, že mezinárodní spolupráce je důležitá, ale přitom tvrdíte, že EU je „centralizována“. Naopak, zásadním principem ústavy je to, že bychom měli připravovat dohody na úrovni EU pouze tehdy, když se všichni shodneme, že by nebylo účinné postupovat samostatně. Tento takzvaný „princip subsidiarity“ je ukotven na samém začátku smlouvy. Rozhodnutí se přijímají co nejblíže občanovi a pouze pokud je to nutné. Je ale zřejmé, že v některých oblastech je jedinou nadějí přijetí celoevropských pravidel. Dobrým příkladem je životní prostředí. Emise neuznávají hranice států. Samostatný postup by byl prakticky bez efektu — mnohem účinnější je pracovat společně se sousedy. Proto přijímáme většinu zákonů o životním prostředí na úrovni EU.

Politická linie EU vyplývá z dohody šéfů jednotlivých vlád a její zákony z dohody našich vlastních ministrů. EU je ale výjimečná v tom, že zde to nekončí. Všechny návrhy musí projít dvěma testy: testem na mezivládní úrovni v Radě ministrů a testem na parlamentní úrovni v Evropském parlamentu. Nová ústava navíc posiluje pravomoci parlamentů členských zemí při posuzování nových návrhů EU, a tím vytváří další pojistný mechanismus. Jednoduše řečeno, EU zajišťuje parlamentní dohled daleko více než kterákoli jiná mezinárodní organizace na světě.

Milý Richarde,

Když se „subsidiarita“ poprvé objevila v Maastrichtské smlouvě, bývalý předseda Evropského soudního dvora ji charakterizoval jako „nejlepší ukázku nic neříkající hatmatilky“. Předpověděl, že vzhledem k tomu, že o úrovni rozhodování v konečném důsledku řekne poslední slovo Soudní dvůr a Evropská komise, jejím výsledkem nebude decentralizace. Kolik zákonodárných pravomocí se vrátilo parlamentům členských zemí od přijetí smlouvy? Vzrostl nebo poklesl počet nových směrnic a nařízení? Subsidiarita je orwellovský newspeak, jehož smyslem je dát nám pocit decentralizace, zatímco ve skutečnosti se moc stále více přesouvá do centra. Tvrdíte, že ústava „posiluje pravomoci parlamentů členských zemí, pokud jde o posuzování nových návrhů EU“. Gisela Stuartová, labouristická poslankyně, která se účastnila přípravy tohoto dokumentu, říká, že opatření v tomto směru je jen „symbolickým gestem“, protože protokol 2-7 uvádí, že EU může „zachovat“ navrhovaný nový zákon bez ohledu na přání parlamentů členských zemí.

Říkáte, že v některých oblastech je „jedinou nadějí přijetí celoevropských pravidel“. Víme ale, jak bude EU vlastně používat nově nabytou moc? Bude-li ústava přijata, nemáme tušení, jak bude vykládán například článek III-315(4), který by mohl vést k mezinárodnímu obchodu se „sociálními, vzdělávacími a zdravotnickými službami“.

Evropská politika je výsledkem komplexního rozhodovacího procesu, do kterého je zapojeno množství orgánů v Bruselu. Ty se skládají z proměnlivých sestav jednotlivců, kteří se do nich dostanou na základě politické situace ve 25 různých zemích. Mezi volbami do Evropského parlamentu a politickým nasměrováním EU je velmi slabá vazba.

Demokracie na úrovni zemí je sice v mnoha ohledech nedokonalá, ale když volíme politické strany, alespoň víme, jakou vládu a politiku můžeme očekávat. A za několik let je můžeme povolat k zodpovědnosti za to, co vykonaly. Běžní Evropané však reálně nemohou stejným způsobem volat k zodpovědnosti ty, kdo rozhodují v Bruselu.

Milý Marcu,

odkazujete sice rád na společnou politiku v oblasti rybolovu, ale mnoho vašich argumentů v posledním dopise zavání jako ryby ne zrovna nejčerstvější. Ohledně „soustředění moci“ je nutno podotknout, že EU může konat jen v oblastech definovaných ve smlouvách mezi členskými zeměmi. Přitom rozsah a váha opatření EU jsou určeny zástupci členských států v Radě ministrů, nikoli Komisí. Opatření lze přijmout, jen pokud souhlasí naprostá většina (a v citlivých záležitostech to musí být všichni). Evropský soudní dvůr se zapojí, pouze pokud jsou mu předloženy rozdílné výklady odsouhlasených dokumentů. Soudci jsou jmenováni členskými státy, ne Komisí.

Je dohled parlamentů členských zemí „symbolickým gestem“? Není. Je to možnost pro zvolené představitele členských zemí rozhodnout, jaké postoje zaujmou jejich ministři v Radě. Už to tak funguje ve Švédsku, Finsku a Dánsku. Nová ústava přináší další pojistku tím, že parlamentům členských zemí umožňuje přímo se ohradit, pokud mají pocit, že návrh jde nad pravomoc EU. Ministři by nikdy nepřijali návrh, který jejich vlastní parlament zamítl.

Tvrzení, že článek III-315(4) „vede k mezinárodnímu obchodu se sociálními, vzdělávacími a zdravotnickými službami“, je zavádějící. Tento článek naopak stanovuje, že v těchto ohledech nelze uzavřít žádnou dohodu bez jednomyslného souhlasu všech členských zemí. Je to omezující ustanovení, nikoliv povolení.

Demokracie národní je jistě jednodušší než demokracie mezinárodní. Potřebujeme ale obě. Dáváte přednost tomu, aby se rozhodnutí na evropské úrovni přijímala dohodou mezi vládami, což znamená dlouhá, utajená a byrokratická vyjednávání? Já upřednostňuji otevřenější a demokratičtější systém nabízený novou ústavou EU: vzájemná kontrola a rovnováha sil, veřejná setkání ministrů při přijímání zákonů, nově přidaný dohled jednotlivých parlamentů, právo občanů zpochybňovat rozhodnutí EU u soudu, zaručený přístup k informacím, zákaz diskriminace… výčet tím zdaleka nekončí.

Milý Richarde,

pokud jde o společnou politiku rybolovu, nechť čtenáři posoudí, kdo z nás loví v šerých vodách politické neupřímnosti. Pomineme-li rybolov, moje opozice vůči ústavě se v konečném důsledku zakládá na přesvědčení, že co je malé, je hezké. Čím více mají moci, tím horší organizace bývají. Elity se oddalují a jsou méně zodpovědné nám, kteří jsme na politickém žebříčku níže.

Sedmý protokol ústavy to dokládá potvrzením, že činitelé EU budou „vyňati z pravomoci soudů pro úkony spojené s výkonem jejich funkce“. Když však odvážní lidé jako Hans-Martin Tillack z časopisu Stem odhalí rozsah podvodů, které se dějí v Bruselu, „úřad pro boj proti podvodům“ (asi opisovali od Orwella) Evropské komise nařídí belgické policii uvést, kdo je zdrojem těchto informací. Není divu, že labouristický poslanec Alan Simpson popsal formující se systém vlády EU jako „neofeudalismus“.

Evropská politická třída se nebezpečně vzdaluje lidem, kterým má sloužit. Například článek III-347 ústavy zavazuje (volené) vlády jednotlivých zemí, aby neovlivňovaly (nevolené) členy Komise při výkonu jejich úkolů. Británie je již tak přehnaně centralizovaná a nevím, jak by rozšíření zákonodárných pravomocí EU mohlo pomoci znovu zapojit odrazené voliče do politického procesu v této nebo jiných evropských zemích. Jakmile je přijat zákon EU, nabývá moci nad zákony členských zemí, a tím je v rámci demokratické debaty voličstva jednotlivých zemí v podstatě nedotknutelný.

Musíme respektovat politickou různorodost našeho kontinentu, ne uvalovat nové zákony na 25 členských zemí prostřednictvím centrálně přijatých rozhodnutí, jako by všechny tyto země byly jediným, sjednoceným celkem. Zablokování ústavy by snad vedlo k přehodnocení již překonané cesty, kterou se všichni nyní ubíráme.

Milý Marcu,

shodneme se v mnoha věcech. Pokud jde o vládní orgány, malé je rozhodně hezké. Jak jsem již řekl, ústava výslovně trvá na tom, že veškerá rozhodnutí se musí pokud možno přijímat místně, aby politika byla co nejblíže občanovi. Nikdo však nemůže popřít, že v několika klíčových oblastech musíme jednat společně se sousedy. Patří sem ochrana životního prostředí, společná pravidla pro společný trh a — pokud bereme ochranu vážně — i rybolov. Ryby totiž zrovna neoplývají svým respektem vůči hranicím.

Je tedy nutno vyřešit, jak do tohoto rozhodování, které musí být na nejvyšší úrovni, zahrnout více subjektů a učinit ho přístupnějším. A k tomu je právě určena ústava. Nové články vyžadují, aby EU udržovala „otevřený, transparentní a pravidelný dialog s reprezentativními sdruženími a s občanskou společností“ a aby při veškeré činnosti respektovala základní práva občanů. Exekutiva EU, Evropská komise, má přitom méně pracovníků než městská rada Leedsu, který v parlamentu zastupuji, a novou smlouvou se počet komisařů dále snižuje.

Odcizení politiků občanům je potenciálně problém na kterékoli úrovni; není výsadním rysem EU. Ale v nové ústavě jde o rozšíření dialogu, ne o vyloučení. Nebyla sepsána jakousi vzdálenou politickou elitou, ale stovkami zástupců z celé Evropy, poslanců všech odstínů politického spektra a řadou občanských organizací. Scházeli se veřejně a zápisy ze schůzek dali k dispozici, vždy si žádali konzultace a vítali zpětnou vazbu. Celý proces nebylo možno pojmout otevřeněji. V Evropě máme mnoho společného, ale jsou mezi námi také mnohé rozdíly. Různorodost je do ústavy včleněna jako jedna ze základních hodnot, na kterých stojí celá Evropská unie. A ústava nechrání jen naši rozdílnost politickou, ale také kulturní, jazykovou a náboženskou. Článek I-8 definuje heslo Unie jako „Jednota v rozmanitosti“. Je to heslo, které myslím hezky shrnuje celý smysl její existence.

—

Z The Ecologist květen/2005 přeložil Tomáš Barendregt.