Fast Food Nation: banálnost kapitalistické džungle

Změnil se ovšem dopad podobných odhalení. Když asi až na šestý pokus v roce 1906 vyšel Uptonu Sinclairovi román Džungle o hrůzostrašných poměrech na chicagských jatkách, přispělo to ještě tentýž rok k přijetí Pure Food and Drug Act a Meat Inspection Act, zákonům, které zakazovaly prodávat zdraví škodlivé jídlo, zejména maso. Tehdejší americký prezident Theodore Roosevelt sice Sinclairovi inklinujícímu k socialismu zprvu příliš nevěřil, nicméně potají do Chicaga poslal své dva důvěrníky, a přestože se tajemství provalilo a před příjezdem inspekce na jatkách tři týdny pilně uklízeli, závěrečná zpráva inspektorů i tak hovořila o neuspokojivých podmínkách při zpracování masa. Roosevelt tehdy změnil názor a přiklonil se k podpoře regulace masného průmyslu, zejména co se týče hygieny.

Sto let stará písnička

O sto let později uvedený Fast Food Nation podobné účinky asi mít nebude. V roce 1906 bylo téma čerstvé a burcující, o sto let později je už spíše uleželé, stokrát provařené a koneckonců banální — přestože v případě stejnojmenné knižní předlohy Erica Schlossera se jednalo o bestseller a přestože neuspokojivý stav trvá. Všichni už četli McDonaldizaci společnosti, všichni už viděli Super Size Me, o vykořisťování dělníků z chudých zemí se už také dávno ví — a tak jediné, co by mohl nový snímek nabídnout, je neotřelý úhel pohledu nebo alespoň pádná dokumentární syrovost.

Richard Linklater však na jakoukoliv originalitu rezignoval a namísto toho do poněkud školometsky působícího a pozvolna plynoucího filmu angažoval hollywoodské hvězdy. Recenze se tudíž rozdělily na pochvalné, pro které byl snímek díky naturalistickým scénám z jatek svěžím závanem realismu a přítomnost Bruce Willise, Krise Kristoferssona či Avril Lavigne důkazem jejich občanské uvědomělosti, a na rozpačité, podle kterých film jednoduše nefunguje jako film. „Nejzásadnější politický film amerického režiséra od Moorova Fahrenheita 9/11,“ chlubí se tudíž internetová prezentace filmu recenzí New York Times — ovšem třeba takovou recenzi Guardianu s jednou hvězdičkou z pěti a diagnózou „těžkopádný scénář i herecké výkony“ bychom na tomto webu hledali marně.

Zkrátka, pokud jste snad ještě netušili, že s fastfoody a jejich hamburgery to není úplně oukej, film vám konečně otevře oči. V opačném případě však půjde o banální konstatování toho, že americký kapitalismus nic nezapomněl a nic se nenaučil.

Tři světy neoliberálního kapitalismu

Linklater ve filmu sleduje tři dějové linky: za prvé je tu typický americký manažer, který coby šéf marketingu imaginárního fastfoodového řetězce Mickey‘s vymyslel nový typ hamburgeru, slyšícího na jméno Macek (v originále The Big One). Ten se dobře prodává, v jeho mase se však objevily fekálie — a tak náš hrdina osobně vyráží do masokombinátu poblíž mexických hranic, aby se dopátral příčiny. Za druhé tu jsou Mexičané, kteří „pro hrst dolarů navíc“ nelegálně překročili hranici a nyní pracují právě v onom masokombinátu. Jak už to tak u nelegálních dělníků bývá, jejich pracovní podmínky nestojí za nic — nepříjemná práce, vysoké tempo a šikanování ze strany nadřízených. Ovšem masokombinát je vymydlený do tak zářivě bílé barvy, že začnete přemýšlet, jestli byly ty kachlíky také vyprané ve vizíru. A konečně za třetí je tu studentka Amber se svými spolužáky. V jedné pobočce fastfoodového řetězce prodává hamburgery, aby si vydělala na univerzitní studia, a nijak neřeší, když kolegům tu a tam upadne plátek masa na zem — nebo když do porce jednoduše plivnou.

A co se stane? Manažer, ztělesňující naivní „americký způsob života“, narazí na realitu — a protože na hladkém průběhu věcí závisí i jeho místo, namísto důsledné snahy o vyřešení problému nakonec radši co nejrychleji ze všeho vycouvá a celý problém nechá zamést pod koberec. Jednoho z Mexičanů stroj na zpracování masa připraví o nohu. A Amber se přidá k naivním aktivistům, kteří přikročí k přímé akci: pokusí se vypustit na svobodu tisíce krav, které nic zlého netušíce čekají na své zpracování v ohromných, na kilometry se táhnoucích ohradách. Výsledek je ale tristní: krávy se k odchodu nemají, přestože se v ohradách brodí vlastním trusem. Metafora?

Zlé zlo amerického kapitalismu

Ano, metafora — a ve filmu je ještě několik podobných. Problém ovšem je, že se to nedozvíme žádným originálním „filmovým“ způsobem, tedy prostřednictvím obrazu, ale z dialogů postav, kterým chybí snad už jen nápis „manažer“, „intelektuál“ či „vykořisťovaný dělník z třetího světa“ vzadu na tričku, aby ta doslovnost byla úplná. Postavy totiž nejsou přes veškerou snahu jinak celkem sympatických herců přesvědčivé, nejsou to skuteční lidé, jsou to abstrakce. Reprezentují jednotlivé sociální typy — a aby je reprezentovaly opravdu důkladně, příliš mnoho mluví. To je vedle příležitosti pro občas docela vtipně působící recitaci alterglobalizačních leitmotivů (ze kterých se zde ovšem stávají spíše vykonstruované intelektuálské fráze) také prostředkem pro vytvoření „realistického“ efektu, a to navzdory těm frázím. Pokud si jejich topornost odmyslíme, rozprostře se před námi věrná filmová napodobenina tří světů: světa typického manažera, jehož krátkodechá snaha o nápravu věcí narazila na železnou logiku systému, světa typických mexických ilegálů, kteří si vytáhli Černého Petra a přišli o naděje i jednu spodní končetinu, a světa typické začínající aktivistky, jejíž přímá akce nikam nevedla a ani nikam vést nemohla. Za nimi pak spatříme mechanismus, který tyto světy propojuje: americký kapitalismus. A obloukem se tak vracíme k radikálně levicovému Sinclairovi, který stejný mechanismus vykreslil už o sto let dříve — ovšem umělecky přesvědčivěji.

Architektura beznaděje

Přes už zmíněný velký důraz na dialogy (spíš kvantitativní než kvalitativní) je v případě Linklaterova filmu pro výsledný účinek na diváka rozhodující spíše forma než obsah. V celém filmu se sváří realističnost s vykonstruovaností, takže vám asi bude celou dobu vrtat hlavou, jakýma očima se na film dívat. Ani s postavami se není možné ztotožnit, a tak nám nezbývá než zachovat si odstup. Navíc pozvolné tempo a absence strhující zápletky poskytují dost a dost prostoru pro přemýšlení. To je svým způsobem pozitivní: jedním z efektů, který Linklater zřejmě zamýšlel, tak po shlédnutí filmu může být dobře promyšlený závěr, že jíst hamburgery nebo podobné svinstvo není racionální. Kdy jindy byste si na podobné přemítání udělali hodinu a půl času?

Je tu ale také druhý efekt: beznaděj. Ani jedna z „dějových“ linií neotevírá optimistickou perspektivu. Systém, který je nám prezentován jako mlýnek nejen na hovězí, ale především na lidské maso, se protagonistům dvou „amerických“ linií zastavit ani v nejmenším nepodařilo — a jednoho z představitelů „mexické“ linie dokonce částečně semlel přímo před našima očima. V případě manažera mechanismus jednoduše přivedl k větší disciplíně jedno svoje ozubené kolečko a v případě aktivistů narazila dobře míněná snaha na nedostatek zkušeností, ovšem takovým způsobem, který relativizuje význam aktivismu celkově.

Je tedy racionální se na jakoukoliv snahu o radikální nápravu poměrů vykašlat a jednoduše jenom nekupovat hamburgery? Záleží na tom, zda hamburger považujeme za hlavní zlo, anebo pouze za symptom mnohem zásadnějšího jevu, o kterém se koneckonců ani v Sinclairově Džungli nemluvilo poprvé. Jenomže zatímco Sinclairova kniha byla plamennou obžalobou nelidského kapitalistického řádu, se kterým je nutné něco udělat nejlépe hned teď, Linklaterem zpodobňované zlo působí kvůli zachycení všední „reality“ nebezpečně banálně — a na rozdíl od optimistického Al Goreova opusu zároveň bezvýchodně až fatalisticky. Je ale opravdu takový stav věcí nevyhnutelný? Pokud budeme ochotní proti němu bojovat bojkotem hamburgerů a ničím víc, tak asi ano.