Gándhí a Nehrú: dva pohledy na rozvoj Indie

Když na dveře klepala nezávislost, pokusil se Gándhí o dialog s Nehrúem o budoucích prioritách a směrech rozvoje nezávislé Indie. Cítil zásadní rozdíl mezi svými a Nehrúovými postoji a chtěl, aby s nimi byla veřejnost seznámena. Nehrú nepovažoval tento dialog za důležitý. Obával se, že pouze vnese zmatek do myslí lidí a zpomalí jednání v Kongresu.

Presto se pokusil své stanovisko Gándhímu objasnit. „Mezi základní požadavky občanů každé země patří a bude vždy patřit dostatek potravin, oblečení, bydlení, přístupnost vzdělání a zdravotní péče. A my musíme najít cestu, jak těchto cílů rychle dosáhnout.“ Pod slovem „rychle“ Nehrú rozuměl modernizaci – rozvoj těžkého průmyslu, budování Velkých přehrad, infrastruktury atd. Nehrú si myslel, že není jiné cesty.

Gándhí byl ale přesvědčen, že chce-li Indie dosáhnout opravdové svobody, musí si uvědomit, že je nezbytné, aby lidé žili skromněji a soběstačněji. Na prvním místě chtěl Gándhí podporovat výrobní potenciál malých vesnických komunit. Nehrú nepřikládal venkovu takovou důležitost: „Vesnice je intelektuálně i kulturně zaostalá a nemůže z ní tedy vzejít žádný pokrok.“ Pro Gándhího venkov představoval naději demokracie. Když mluvil o indickém vesničanovi, říkal: „Pod slupkou primitivismu se skrývá starobylá kultura, za hrubým zevnějškem hluboký rezervoár spirituality. Na Západě nic podobného nenajdete. Odmyslíte-li si jeho chronickou chudobu a jeho negramotnost, stojí před vámi kultivovaný a svobodný občan.“

Mezi Gándhím a Nehrúem byl evidentní intelektuální rozdíl. Nehrú ve své autobiografii napsal: „Není pošetilé očekávat, že tradiční venkovská výroba vy svobodí Indii z její dlouhotrvající chudoby? Není Gándhího víra v kolovrátek přehnaná a v průmyslovém světě odsouzená ke krachu?“ Při jiné příležitosti řekl: „Proud změn nemůžeme zastavit nebo se od něj odtrhnout a vydat se napospas vlnám. Snědli jsme jablko z ráje. Nemůžeme teď zapomenout na jeho chuť a vrátit se zpět.“ Nehrú byl přesvědčen, že pokud se Indie nestane moderní a technicky vyspělou zemí, nebude nikdy skutečně nezávislou.

Mezi Gándhím a Nehrúem bylo mnoho rozdílů, ale také vzájemná náklonnost, která je držela při sobě. Jak B. R. Nanda napsal, bylo to jedno z nejdelších, nejsložitějších a nejplodnějších přátelství v dějinách národního hnutí. Jak mohli spolu dva muži s tak rozdílným intelektem, které navíc dělilo dvacet let života, tak dlouho spolupracovat, je záhadou pro každého, kdo se o ně zajímá, nebo studuje historii tohoto období.

Přes všechny rozdílnosti v povaze a přístupu k řešení problémů měl Gándhí na Nehrúa obrovský vliv. Nehrú o něm řekl: „Tento člověk chatrného vzhledu měl v sobě něco z oceli, něco pevného jak skála, co se neprojevovalo fyzickou silou. Přes jeho rysy, nečinící valného dojmu, a jeho prosté, kolem boků ovinuté khádí, v něm bylo cosi královského, co vyvolávalo úctu u ostatních. Jeho čistý a měkký hlas jemně promlouval do našich srdcí a rozžínal v nich cit a pochopení.“ Gándhího zavraždění v lednu 1948 dialog náhle ukončilo. Je neštěstím pro Indii, že neměl pokračování, že tato sporná otázka zůstala nezodpovězená. Džavaharlal Nehru, jako první indicky premiér, musel řídit osud národa bez Gándhího vlivných rad a rozvahy, bez jeho čistého a měkkého hlasu.

V letech 1947-48 se Nehrú rozhodoval mezi silným (i vojensky) průmyslovým státem a federací venkovských, jen stěží soběstačných zemědělských komunit. Pohotově zvolil industrializaci. I když podporoval také program rozvoje tradiční venkovské výroby, bylo od počátku jasné, že důležitější bude modernizace a industrializace. Gándhího snaha o rozvoj venkova a tradiční výroby, o politickou decentralizaci a větší pravomoc na lokální úrovni zůstala stranou. Doufalo se, že ekonomický růst, kterého se industrializací rychle dosáhne, pronikne postupně i na venkov a sníží jeho chudobu a nezaměstnanost.
Filosofie rozvoje, kterou Nehrú zastával, vycházela z fabiánské literatury, marxismu a západních liberálních myšlenek. Nehrú věřil v socialismus, ve vlastnictví stěžejního průmyslu lidem a ve státem řízenou ekonomiku. Pro Nehrúa byla Gándhího sociální filosofie „zmateným lidumilstvím“.

Gándhí, ač ovlivněn Thoreauem a Tolstým, byl svým duchovním založením bytostným Indem. Rozuměl starobylému duchu Indie. Jeho filosofie rozvoje byla postavena na pochopení a zájmu o venkovskou chudobu. Nezviklaly jej technické úspěchy Západu. Chtěl, aby Indie šla vlastní cestou, chtěl, aby si byla vědoma svých zvláštností a své kultury.

Úspěchy a neúspěchy

Pod Nehrúovým vedením prodělávala Indie v mnoha směrech obrovský pokrok. Vznikal silný průmysl a díky modernizaci zemědělství se zvýšila potravinová soběstačnost. Věda a technika zaznamenala posun ve výzkumu jaderné energie, kosmu, v elektrotechnice, průmyslu a zemědělství. Nastoupená cesta rozvoje přesně sledovala strategii kapitalismu, která spočívá v zavádění energeticky náročných a tedy životní prostředí devastujících výrobních procesů. Zásadním nezdarem bylo zanedbání chudoby venkova, přetrvávající negramotnosti, nezaměstnanosti a nerovnoprávného postavení a úmorné dřiny žen.

Odlesňování, meliorace, bezohledná těžba, toxické odpady, výstavba silnic, továren a měst způsobovaly degradaci půdy nebo její zábor, zvyšovala se intenzita i frekvence eroze, záplav, sucha, a to vše prohlubovalo chudobu venkova. Chudí byli polapeni do spirály úpadku. Aby mohli přežít, drancují své zdroje, a následně jsou vyčerpaným prostředím ve své existenci ohrožováni. Přežití je nejisté a stále obtížnější. Každý tehdejší pětiletý plán se zaměřoval na eliminaci chudoby. Po více než čtyřiceti letech rozvoje žila skoro polovina populace Indie pod hranicí bídy. V absolutních číslech je to tentýž stav, se kterým Indie cestu rozvoje nastupovala.

Rozvoj, jehož základem byl rozsáhlý průmysl, velké přehrady a kolosy vědeckotechnických institucí, dal vzniknout vysoce centralizované a byrokratické struktuře státu. Gándhí se velmi obával „dusivé samoty plánované blahovůle státu“. Stát pro něho představoval „bezduchý stroj, který nemůže být nikdy zproštěn násilí, jemuž vděčí za svou existenci“. Těch čtyřicet let bylo jasným důkazem podstaty státu, jehož násilí se nejvíce dotkne chudých a slabých.

Gándhí a ekologická krize

V problémech, ve kterých se Indie po čtyřicetiletém rozvoji ocitla, se musel Gándhího důraz na rozvoj vesnice, tradiční výroby, decentralizaci a větší pravomoci pro místní občany zákonitě dočkat pozornosti. Gándhího pohled na svět byl zcela jiný. Když viděl tehdejší trendy rozvoje, říkal: „Nechtěl bych se obávat, že se svět ubírá špatným směrem a jako příslovečná můra hoří v plamenech. Je mojí svatou povinností pokoušet se do posledního dechu ochránit před podobnou zkázou Indii a prostřednictvím Indie i celý svět.“

Zdá se, že ekologové všude na světě sdílejí Gándhího názor, že svět jde špatnou cestou a že myšlenka neustálého hospodářského růstu a industrializace je neudržitelná. „Země poskytuje tolik, aby uspokojila všechny lidské potřeby, ale ne všechny lidské vrtochy a rozmary“, řekl Gándhí. Zdůrazňoval, že etika formuje nejenom lidskou společnost, ale rozhodujícím způsobem ovlivňuje také přírodu.

Industrializace a ekonomický růst zcela jasně žijí na úkor životního prostředí. Podle Edwarda Goldsmithe, redaktora časopisu The Ecologist, „ekonomický růst představuje systematickou přeměnu živého světa – biosféry, která je výsledkem evoluce, na svět úplně jiný Na svět lidských artefaktů, na technosféru, na náhražku původní podoby světa. Takovýto proces je antievoluční. Svou odvrácenou stranou ekonomický růst biosféru degraduje.“ Proto ekologické hnutí odmítá myšlenku industrializace v samotné její podstatě.

Ačkoli mnozí připouštějí, že začne-li Indie žít podle Gándhího představ, posílí se postavení venkova, jsou někteří intelektuálové a byrokraté na vážkách. Zavázat se věrnosti Gándhího ideám ve slovech i činech není jednoduché. Neznamenal by Gándhího ekonomický systém návrat k primitivismu, úpadek a snižování životní úrovně? „Ne v tom smyslu,“ říkal Gándhí, „pokud bychom pod vysokým standardem rozuměli takovou úroveň, kdy by ti, kdo dnes nemají co do úst, měli dostatek potravin, ti, kdo nemají co na sebe, měli oděv, a ti, kdo nemají kam hlavu složit, měli skromné obydlí.“ Gándhího systém rozvoje by poskytoval životní nezbytnosti, rozhodně ne „hračky civilizace“. Později by v této ekonomii lidé žili v užším povědomí své sounáležitosti s přírodou a úctě ke všemu živému.

Jenže struktura světové ekonomiky je bytostně závislá právě na rozpínavosti. Jak Goldsmith prohlásil: „Světová banka (SB) a Mezinárodní měnový fond (MMF) byly v zásadě vytvořeny proto, aby zajišťovaly kontinuální expanzi tržní ekonomiky průmyslových zemí. Jejich úkolem je nalákat země třetího světa do koloběhu tržního systému formou velkých vládních peněžních půjček s podmínkou, že budou respektovat pravidla MMF. Pokud vlády půjčku přijmou, musí otevřít své hranice západnímu průmyslovému zboží a musí prodávat své zemědělské produkty a nerostné suroviny, aby získaly potřebné zahraniční valuty na zaplacení dluhů a všech západních regálových ležáků, které jsou nuceny dovážet. Uvědomme si, že v dosažení takového cíle je ukryt jasný záměr kolonialismu. My podporujeme SB a MMF, aby uplácely země třetího světa uzavíráním podobných smluv, ba co horšího, my předstíráme, že je to jen a jen v jejich vlastním zájmu.“

Gándhí byl přesvědčen, že stane-li se Indie průmyslovou zemí po vzoru Západu, bude nevyhnutelně potřebovat obrovské množství zdrojů a stane se „prokletím pro ostatní národy a hrozbou pro celý svět“. „Průmyslovým systémům,“ říkal, „je vlastní tendence k nadvýrobě. Nedej Bože, aby se Indie někdy dala na cestu industrializace. Ekonomický imperialismus jediného malého ostrovního království dnes okovy spoutává celý svět. Jestliže se národ tří set milionů lidí vydá stejnou cestou ekonomické exploatace, zpustoší Zemi jako hejno kobylek.“

Gándhí opakovaně zdůrazňoval morální a etické principy dalšího rozvoje. Jeho prioritou byla venkovská chudoba. Věřil dobrovolné skromnosti. Podle toho, co hlásal, se také choval. „Žiji v odříkání, protože věřím ve spravedlnost. Budu vědomě omezovat svoje potřeby, maje na paměti chudobu celé Indie. Musíme se naučit držet svoji materiální chtivost na uzdě. Mysl člověka je přelétavým ptákem. Čím více dostává, tím více chce. Je stále nespokojená. Naši předkové věděli, že rozžehne-li naše srdce touha po těchto věcech, staneme se jejich otroky a ztratíme morálku.“

Navzdory všem pochybnostem Gándhí věřil, že zítřejší svět bude společností založenou na nenásilí. Ekologické hnutí vystupující proti násilí k přírodě je nemyslitelné bez přijetí nenásilí jako obecně nejvýznamnější součásti kulturní etiky lidstva.

Gándhí daleko předčil svou dobu. Einstein o něm řekl: „Příští generace sotva uvěří, že někdo jako on kdy kráčel po této Zemi.“

Z anglického originálu „Industrialization, Survival and Environment“, Kamla Chowdhry, 1989, New Delhi, India, přeložila Katka Švehlová-Jelínková

Prameny:

• Pvareral: Towards New Horizons, Navajivan Publishing House, Ahmedabad, 1959.
• Nanda, B.R.: Gandhi and Nehru, Oxford University Press, 1979.
• Goldsmith, E. and Chaitanya, K.: Survival and Modernity in India, International Center Qiiarterly, Spring 1987.