Globalizace a svoboda pohybu

„Unes v Afghánistánu letadlo a doleť s ním do Londýna. Nasedni v Turecku do rezavějící kádě a ztroskotej u pobřeží Itálie nebo se nech vyplavit ve Francii. Táboř po týdny v lodním kontejneru, dokud tě nevyloží v Kanadě. Chytni se kola boeingu a doufej, že nezmrzneš nebo se neudusíš. Přebroď se přes Rio Grande. Přeplav v gumovém kruhu na Floridu. Přejdi Saharu a dopluj do Španělska. Pokud žiješ v bídné části světa, prostě udělej něco, aby ses dostal na místo slibnější“ (The Economist, 29. března 2001).

Stále nepropustnější hranice bohatých zemí nutí přistěhovalce a uprchlíky ze třetího světa hledat čím dál nebezpečnější cesty, kterými by proklouzli dovnitř. V článku, z něhož pochází výše uvedená citace, vyzval přední neoliberální časopis The Economist bohaté státy k otevření hranic a vpuštění mas chudých přistěhovalců. Podobné požadavky opakovaně zaznívají i z neoliberálních deníků Financial Times, Wall Street Journal nebo z korporacemi placených think-tanků jako American Enterprise Institute. Navzdory rozšířenému mýtu jsou mnozí neoliberálové zastánci svobodného pohybu nejen zboží a kapitálu, ale i lidí.

Naopak britský sociolog Anthony Giddens, který je dnes znám jako přední ideolog reformně levicové doktríny „Třetí cesty“, otiskl letos 3. května v Guardianu článek s výmluvným názvem: „Třetí cesta může porazit krajní pravici: další modernizací, liberalizací a tvrdým přístupem k imigraci“. Přitom ještě ve své knize Třetí cesta se Giddens hlásí ke kosmopolitanismu a neoliberalismus vykresluje v nahnědlých odstínech: „V prohlášení neoliberálních autorů a politiků se běžně vyskytují náznaky xenofobie“. Ve skutečnosti je to právě naopak: neoliberálové jsou zpravidla mnohem kosmopolitnější a otevřenější vůči přistěhovalcům než evropský levý střed. Tony Blair, kterému Giddens radí, je v popředí evropských snah o omezení imigrace: před časem například pohrozil zastavením rozvojové pomoci těm zemím třetího světa, které nezačnou účinně bojovat s emigrací do Evropy. Samozřejmě britští Konzervativci mezitím prohlásili, že nevítaní příchozí by měli být posláni rovnou do vězení. Celkově je pravice stále stranou větší exkluze, xenofobie a zavřených hranic než levice. Avšak levice v mnoha zemích, nejen v Británii, sklouzává postupně doprava. Politici v bohatých zemích téměř jednohlasně volají po zpřísnění přistěhovaleckých zákonů. Snad všechny velké evropské politické strany hlavního proudu přejímají části programu krajní pravice. Žádné jiné téma totiž neohrožuje zavedené stranické systémy bohatých zemí tolik jako imigrace. Neoliberální ekonomové a žurnalisté (méně už politici) dnes představují – vedle sporadických výkřiků odněkud z radikální levice – jediný významný a soustavný protihlas.

Volají však marně. Zatímco bohaté státy postupně snižují a odstraňují bariéry pohybu lidí mezi sebou navzájem, směrem ven jako celek budují na hranicích stále vyšší zdi. Například americko-mexická hranice byla v posledních letech opevněna čtyřmetrovou zdí, plotem z ostnatého drátu, velkými reflektory, seismickými čidly, infračervenými kamerami a elektronickými zařízeními. Přesto se statisícům lidí ročně podaří přes tuto hranici do USA nezákonně dostat. Při nebezpečných pokusech o přechod jich tu však každoročně stovky zahynou, stejně jako se stovky utopí ve Středozemním moři při snaze dostat se do Evropy. Opevněné hranice nejen zabíjejí lidi, ale také vyhánějí do výše částky, které musí ilegální přistěhovalci platit pašerákům lidí: někdy stovky, ale zpravidla tisíce či desetitisíce dolarů na osobu. Zpřísňování hraničního režimu bohatého světa už učinilo z pašování lidí výnosnější obchod pro mafie než pašování drog.

Opevněná propast

Kromě skutečné zdi s ostnatými dráty, strážními věžemi a bezpečnostními kamerami roste také zeď zpřísňujících se předpisů a byrokratických omezení pro přistěhovalce a uprchlíky. Vznikající situace je někdy popisována jako „nová železná opona“, „nová berlínská zeď“ či „globální apartheid“. Jsou tyto termíny přiměřené? Z kosmopolitního hlediska ano – tedy pokud chápeme všechny lidi na světě jako rovné, a tudíž celé lidstvo jako jeden národ světoobčanů. Velká protiimigrační bariéra de facto rozděluje obyvatele světové obce na občany a neobčany. Bariéra funguje jako jednosměrně propustná membrána. Ze strany bohatých je propustná a globální turisté skrze ni cestují bez větších problémů. Ze strany chudých je nepropustná a obyvatelé této části světa jsou za ní násilně drženi. Zatímco stará želená opona byla protiemigrační bariérou bránící odlivu lidí ze sovětského bloku, vznikající nová železná opona je protiimigrační bariérou bránící přílivu lidí. Nová železná opona je nástrojem ještě větší exkluze než ta stará, neboť je za ní držena velká většina lidstva.

Imigranti na palubě parníku Germanica, 1887, zdroj: Wikimedia Commons. 

Podle výzkumů Branka Milanoviče, ex-jugoslávského „kacíře“ ve Světové bance, světová společnost téměř zcela postrádá střední třídu. Namísto ní mezi bohatými a chudými zeje propast. Jako kdyby to nestačilo, bohatí podél této propasti budují zeď, čímž posilují rigiditu světové nerovnosti. Horní pětina světové společnosti se tak stále více odtrhává od zbytku světa. Často se tvrdí, že i v bohatých zemích je mnoho chudých lidí a v chudých zemích mnoho bohatých. Mnozí západní odboráři a někteří marxisté si rádi myslí, že existuje globální dělnická třída a že chudí lidé ve všech zemích světa jsou na jedné lodi a mají společné ekonomické a politické zájmy. Ani globální dělnická třída však podle Milanovičova výzkumu neexistuje. Čistě ekonomicky vzato, nejchudší lidé v bohatých zemích mají zpravidla vyšší příjmy než nejbohatší lidé v nejchudších zemích. Mezi většinou západoevropských zemí na jedné straně a státy jako Zambie, Madagaskar, Uganda, Senegal či Kyrgyzstán na straně druhé jsou nanejvýš tři až čtyři procenta lidí, jejichž příjmy se překrývají. Dělníci a chudí světa tudíž nejsou na jedné lodi a jejich zájmy by bylo velmi těžké sladit. Stejně jako bílí dělníci nebyli na jedné lodi s černými dělníky za jihoafrického apartheidu. Bílí dělníci zabírali privilegované pozice na pracovním trhu, dostávali mnohem vyšší platy než jejich černí kolegové a udržovali si svůj monopol na lepší pracovní místa s odhodláním. V globálním měřítku dělníci v bohatých zemích také rozhodně chrání svá dobře placená místa proti konkurenci z chudých zemí. Nejdůležitější dělící linií mezi příslušníky světové společnosti a determinantou jejich tržních příležitostí a životních šancí nejsou ekonomické třídy, nýbrž politický status, tj. občanství, které je každému dáno náhodou narození.

Globální apartheid je více než metafora. Je to globální systém menšinové nadvlády s diferencovaným přístupem k základním lidským právům, jako je svoboda pohybu. Předpokladem fungování režimu je jeho nedemokratičnost. Globální volby či závazná referenda by byly pro bohaté státy stejnou noční můrou, jako byla představa rozšíření volebního práva na černé obyvatele Jižní Afriky pro vládnoucí bílou menšinu. Na rozdíl od jihoafrického apartheidu nestojí globální apartheid na výslovné rasistické ideologii. Režim globálního apartheidu je více implicitní, nezamýšlený, vzniká postupně a často nekoordinovaně. Sám svou existenci popírá a k jeho „odhalení“ je nezbytná radikální interpretace. Za imigrační politikou bohatých zemí je nepochybně mnoho rasismu. Jenže i kdyby žádný rasismus neexistoval, hranice by se sotva pootevřely, neboť imigrační politika bohatého světa stojí primárně na racionální politicko-ekonomické logice, kterou popíšu níže.

Přistěhovalci, autor: Peter Wedin, 1930. Wikimedia Commons.

Chybějící tok v globalizaci

Jak s globálním apartheidem souvisí globalizace? Globalizace bývá obvykle definována jako zvyšování a zrychlování toku všeho možného (zboží, kapitálu, moci, informací, nemocí…) přes hranice národních států, umožněné mimo jiné novými technologiemi. Tok lidí však v současné globalizaci chybí. To je hlavní rozdíl současné vlny globalizace oproti předchozí vlně, která se zvedla v druhé polovině 19. století a byla ukončena první světovou válkou. Technologická revoluce od té doby pomohla pouze bohatým globálním turistům, ale nikoliv chudým migrantům, kteří většinou cestují v „rezavě-jících kádích“ či na vlastních nohou. Nová technologie pracuje proti nim, neboť umožnila utěsnit hranice dohlížecí elektronikou. S globalizací se svět smršťuje, ale zároveň rozštěpuje. Na jedné straně je možné mluvit o smazávání hranic národních států, na straně druhé vzniká jedna ostře hlídaná a stále neprůchodnější hranice mezi dvěma částmi světa. Optický kabel je součástí dnešní reality stejně jako ostnatý drát. Slovy sociologa Zygmunta Baumana je globalizace doprovázena procesem lokalizace, tj. připoutávání k místu.

V předchozí vlně globalizace však migrační tok nechyběl. Pokud jde o nadnárodní ekonomické toky (zboží a fyzického a finančního kapitálu jako podílů světového hospodářského výkonu), současná globalizační vlna už podle různých autorů téměř dosáhla nebo dokonce překonala výšky dosažené předchozí vlnou. Ačkoliv nadnárodní migrace v současné vlně také stoupá, míře dosažené před první světovou válkou se ani zdaleka nepřiblížila. Podle amerických ekonomických historiků O’Rourka a Williamsona se mezi roky 1870 a 1910 permanentně přesídlilo z jedné země do druhé asi deset procent světového obyvatelstva (z toho asi polovina z Evropy do Nového světa). Srovnatelné číslo za posledních 25 let činí pouze dvě procenta. Rozdíl je dán tím, že v předchozí vlně globalizace nebyla migrace politicky příliš omezována. Zejména americké hranice tehdy zůstaly imigrantům z Evropy otevřeny, ačkoliv mimoevropským přistěhovalcům byl později z převážně rasistických důvodů vstup zakazován.

Masová migrace měla také silný vyrovnávací efekt. Podle jmenovaných historiků došlo mezi emigračními a imigračními regiony západní Evropy a Nového světa v desetiletích před první světovou válkou k výraznému vyrovnání mezd. Toto srovnání má podle nich zcela na svědomí masová migrace, zatímco kapitálové toky měly spíše protichůdný vliv. Jakkoliv je jejich výpočty nutno brát s velkou rezervou, základní argument je nejspíš pravdivý. I takový skalní obhájce globalizace jako ekonom Světové banky David Dollar z tohoto historického příkladu vyvozuje, že „toky obchodu a investic pravděpodobně nevyřeší problémy…chudých oblastí, třebaže migrace – nynější chybějící tok v globalizaci – by mohla mnoho změnit.“ Dovedeno do důsledků: stržení Velké protiimigrační bariéry, byť samo o sobě nepostačující, je nezbytným předpokladem dosažení větší rovnosti v globalizujícím se světě.

87 imigrantů převážně ze Somálska 26 mil od Lampedusy. Foto: Zodiac, Flickr. com. 

Vyrovnávací efekt masové migrace je nepochybný. Už jen peníze, které imigranti posílají zpět svým rodinám v chudších zemích, činí podle odhadů 100 miliard dolarů ročně, tedy dvojnásobek celé rozvojové pomoci. I pro nás mladé Čechy je ilegální práce na Západě často hlavním zdrojem našich příjmů a snižujeme jimi naše tržní a životní znevýhodnění oproti svým západním vrstevníkům.

Pevnosti blahobytu

Co se od 19. století změnilo a způsobilo, že imigrační politika je méně otevřená? Především občané bohatých států dále zbohatli – alespoň v čistě ekonomickém slova smyslu – a mají mnohem víc co ztratit. Čím víc mají bohatství, tím méně jsou ochotni ho sdílet. Současní imigranti jsou relativně mnohem chudší. Zatímco před sto lety byl průměrný poměr mezi mzdami v přistěhovaleckých USA a vystěhovaleckých chudších evropských státech zhruba 2:1, dnes je tento poměr například mezi USA a Mexikem více než 10:1. Proto si Evropa nedokáže poradit s několika statisíci nových přistěhovalců ročně, zatímco mnohem chudší a menší země jako Pákistán a dokonce Kongo přijaly miliony uprchlíků z Afghánistánu, resp. Rwandy.

Občané bohatých států mezi sebou sdílejí své bohatství relativně rovnoměrně. K tomuto účelu si právě od konce 19. století, ale zejména od 30. a 40. let 20. století vytvářeli sociální státy, v nichž si mezi sebou složitě přerozdělují bohatství. Sociální stát, který zajišťuje sociální práva svých občanů, vydobytá v průběhu desetiletí politických zápasů, však zároveň předpokládá odepření těchto nároků těm, kdo stojí venku. Čím více výsad má pro své členy, tím méně je může nabízet i nečlenům. Rýsuje se zde obtížné dilema mezi národní a globální solidaritou.

Tato logika stanovovala už v 19. století přísné meze internacionalismu dělnického hnutí. Odboráři bojující za sociální práva dělníků věděli, že jejich vyjednávací pozice ve vztahu k zaměstnavatelům závisí na zamezení přílivu pracovní síly. Největší hrůzu měli z toho, čemu Marx říkal „rezervní armáda“ proletariátu, která kapitalistům umožňuje držet mzdy na nejnižší možné úrovni. Strategií odborů proto vždy bylo monopolizovat pracovní trh a maximálně omezit vstup na něj. Primárně za tímto účelem tehdy odboráři vedli kampaně za omezení práce dětí a žen, povinnou školní docházku a zkrácení pracovní doby. Ze stejného důvodu začali podporovat omezení přistěhovalectví. Zaměstnavatelé měli naopak zájem na co nejotevřenějším trhu práce, na němž by si mohli svobodně vybírat zaměstnance.

Sociální stát vznikl jako kompromis mezi zaměstnavateli a zaměstnanci čili mezi kapitálem a prací. Předpokladem sociálních států a relativní rovnosti uvnitř bohatých států je i dnes přísná ochrana pracovního trhu. Záložní armáda levné pracovní síly ve třetím světě je prakticky nekonečná. Když dnes mluví odboráři z bohatých zemí o „novém internacionalismu“, zavání to pokrytectvím. Podporují sice zlepšení sociálních a ekologických standardů pro své kolegy ve třetím světě a bojují proti dětské práci, ale zároveň odmítají odstranění protiimigračních bariér a svobodu pohybu. Jde jim především o to za každou cenu udržet levnou pracovní sílu za globální zdí, v chudých zemích. Je to právě zájem zaměstnanců v bohatých zemích, co udržuje asymetrii mezi stále volnějším globálním pohybem kapitálu a stále omezovanějším pohybem pracovní síly. Naproti tomu je v zájmu kapitálu logicky i svobodná globální mobilita práce. Kritikové globalizace někdy nesprávně usuzují, že „globální tržní síly mají ovšem zájem na tom, aby státy… bránily masové migraci“ (P. Lebeda, Literární noviny, 5. 8. 2002). Naopak je třeba přiznat, že kapitál je internacionalistický a kosmopolitní, zatímco pracovní síla je spíše nacionalistická. Právě to vysvětluje, proč neoliberálové volají po otevření hranic, zatímco sociální demokraté se podílejí na jejich utěsňování.

Dva modely

Jihoafrický režim apartheidu byl chronicky sužován schizofrenií, která nakonec vedla k jeho pádu. Politicko-ideologická snaha totálně izolovat černou populaci v bantustanech – černošských domovinách – byla stále podrývána kapitalistickými zájmy, tj. poptávkou po levné a snadno vykořisťovatelné černé pracovní síle na farmách, ve městech a dolech. Většina černých obyvatel proto žila trvale či dočasně mimo přidělené rezervace a jejich počet v souvislosti s industrializací narůstal.

Proimigrační demonstrace v Bruselu 23. dubna 2015, foto: Amnesty International. 

Státy blahobytu trpí ve své imigrační politice podobnou schizofrenií. Jejich kapitalistický ekonomický systém vykazuje rostoucí potřebu po levné pracovní síle zvenku. Jejich sociální systém naopak vyžaduje omezení jejího přílivu. Kapitalismus je otevřený systém, sociální stát je uzavřený systém – hra s nulovým součtem. Ne všude je však mocenský poměr mezi kapitálem a prací stejný; existují různé modely sociálního státu, které se s tímto rozporem vyrovnávají různě. Dva krajní příklady představují USA a Skandinávie.

Americký sociální stát měl vždy spíše doplňkový charakter a nikdy se nevyvinul tolik jako v evropských zemích. Odbory a třídní politika se zde nikdy nestaly tak masovým fenoménem. V posledním čtvrtstoletí je americký sociální systém navíc systematicky oslabován, mimo jiné v důsledku globalizace. Všechny druhy společenských nerovností v USA prudce narůstají. Silná střední třída, která byla dříve pro Ameriku typická, se rozpadá. Rovněž rozsah chudoby je zde relativně vysoký, se všemi negativními průvodními jevy jako vysoká kriminalita, sexuální zneužívání dětí či kratší střední délka života. Bohatí se před těmito nepříjemnostmi stahují do předměstských vilových čtvrtí nebo se uzavírají do ohraničených městských enkláv chráněných soukromými bezpečnostními službami. Své prostředky investují v těchto prostorech a stále méně do prostorů veřejných.

Jak píše Robert Reich v knize Dílo národů, symboličtí analytici, kteří tvoří horní pětinu americké společnosti, se čím dál více odtrhávají od zbytku. Nechtějí se o své bohatství, které jim přitéká z globální ekonomiky, dělit s dělníky a pracovníky služeb, kteří jsou vázáni na ekonomiku národní. Daňové břemeno je proto stále více přesunováno z bohatých na chudé. Symboličtí analytici masově opouštějí systémy veřejných služeb jako zdravotnictví a školství, financují si je soukromě a odmítají přispívat na chátrající veřejné služby pro ostatní. Prostorová a de facto i rasová segregace dosahuje v některých oblastech stupně faktického apartheidu. Vyprazdňující se veřejný prostor znamená i vyprazdňování obsahu demokracie. Americká společnost se tak stále více podobá společnosti globální: v obou se horní pětina odtrhává od zbytku společnosti a stahuje do uzavřených luxusních enkláv, které v rámci globální společnosti představují státy blahobytu.

Nejluxusnějšími světovými enklávami jsou skandinávské sociální státy. Odbory a sociálně-demokratické strany zde měly v minulém století nejpevnější a nejtrvalejší moc a dokázaly se dohodnout s představiteli kapitálu tak, aby byl zaručen prospěch pro obě strany. Na rozdíl od USA patří skandinávské země mezi nejrovnostářštější společnosti světa a míra nerovnosti je zde zatím stabilní. Tyto státy vydržují nákladné sociální systémy a stále vylepšují své veřejné služby pro všechny. Symboličtí analytici jsou nuceni se o své bohatství dělit a táhnou za sebou vzhůru celou společnost. Proto stále více skandinávských symbolických analytiků, odkojených tamějšími špičkovými státními vzdělávacími systémy, migruje za oceán, kde za své schopnosti dostanou mnohem vyšší platy. Rovněž velké korporace opakovaně hrozí, že kvůli závratným daním přesunou svou výrobu jinam. Možná je tedy jen otázkou času, kdy globalizace a další společenské a hospodářské tlaky semelou i Skandinávii. Zatím se však navzdory všem předpovědím severské státy drží na špici technologického vývoje a ekonomicky se jim daří.

Jenže druhou stranou inkluze dovnitř je exkluze navenek. Amerika, byť také opevňuje své hranice, je přistěhovalcům mnohem otevřenější než Pevnost Evropa a zvláště odlehlá Skandinávie, která byla masové imigrace poměrně dlouho ušetřena. Za větší evropskou uzavřeností je především ekonomická racionalita: čím štědřejší je sociální stát, tím vyšší jsou náklady a nižší přínosy přijetí imigranta. Evropské státy drží přistěhovalce, kterým se podařilo proniknout přes hranice, v azylových táborech. Zde čekají několik měsíců a někdy i let na vyřízení žádosti o azyl, přičemž nemohou pracovat vůbec, nebo jen v omezené míře. Azyl a občanství nakonec dostane v průměru nanejvýš třetina žadatelů. Většina z nich poté zůstává na sociální podpoře. Například v Dánsku má i druhá a třetí generace přistěhovalců mnohem vyšší míru závislosti na státních dávkách než zbytek společnosti – byť zde jsou velké rozdíly mezi různými skupinami přistěhovalců. Odmítnutí žadatelé se zřídkakdy vracejí domů a spíše zůstávají v Evropě nelegálně. Sehnat ilegální práci je však na chráněných evropských pracovních trzích mnohem obtížnější než v USA. Americké úřady ilegální pracovníky, kteří už jsou vevnitř, prakticky tolerují. I mladí Češi si proto raději vyřídí víza a letí vykonávat nekvalifikovanou práci na černo do USA či na podobně liberální Nový Zéland, než aby pracovali za humny v Evropě – s výjimkou sezónních prací. Ilegálové v USA však mohou jen stěží získat občanství a s tím spojená práva na sociální zabezpečení a pracují často ve velmi tvrdých podmínkách. Zůstávají jakožto lidé druhé kategorie. Není však lepší být napůl uvnitř jako v USA než celý mimo jako v Evropě? Z hlediska národní solidarity a demokracie je zřejmě lepší skandinávský a potažmo i evropský model. Z hlediska globální solidarity a kosmopolitanismu však nabízí více šancí Amerika, jakkoliv i tamní přistěhovalecká politika tvrdě potlačuje svobodu pohybu.

Lze sjednotit svět?

Dilematu mezi národní a globální solidaritou, či mezi demokratickým nacionalismem a neoliberálním kosmopolitanismem, si už povšimli někteří političtí filosofové. Nikdo ho však zatím nedokázal přesvědčivě vyřešit. Myšlenka kosmopolitní solidární demokracie je zatím příliš abstraktní a nemá oporu v realitě. Zvednutí stavidel migrace z třetího světa je nepředstavitelné. Znamenalo by konec světa, jak jej bohatí znají. Intelektuální pokusy o skloubení kosmopolitanismu a demokratického blahobytu většinou skončí u toho, že je potřeba bránit národně sociální solidaritu před útoky neoliberálů a pěstovat ji, abychom ji časem mohli rozšířit i na zbytek světa. Mezitím však hradby kolem bohatého světa dále rostou.

Ostnatý drát v Texasu, výstava Houstonského muzea přírodních věd, zdroj: Flickr.com.

To, že je něco nepředstavitelné, ještě neznamená, že se to nemůže stát. Morální apely a abstraktní ideje nepodložené materiálními zájmy však hrály málokdy v dějinách zásadní roli. Co tedy může odstranit globální apartheid a sjednotit svět, když ne zbožná přání? Historickými předpoklady odstranění hradeb mezi městem a venkovem a vzniku solidárních národních společností byly rozvoj kapitalismu a vytváření moderního centralizovaného státu. Možná i v globálním věku je tato dynamická dvojice předpokladem vzniku kosmopolitního národa. Z jedné strany by pokračovala masivní ekonomická globalizace, která by hospodářsky skutečně propojila bohatý a chudý svět a učinila je na sobě mnohem více závislé, čímž by chudí získali určitou vyjednávací pozici. S tím by dále narůstala relativní moc kapitálu, až by časem i v otázce imigrace vyšachoval demokratické instituce bohatých národních států a zájmy jejich občanů. Z druhé strany by se vytvářel světový stát. Nejednalo by se však o doplnění ekonomické globalizace postupným rozšířením mnohostranných politických institucí zdola, jak by si mnozí přáli, nýbrž o vojensko-politickou globalizaci shora. Z eskalujícího globálního konfliktu s tzv. terorismem by se zrodil globální Leviathan, jehož ochranu by postupně všichni přijali a jenž by posléze nabídl občanství všem obyvatelům své říše. Počátky obou procesů je možné již dnes sledovat. Zbytek už je spíše námětem pro autory sci-fi.