Americký ekologický ekonom Herman Daly kráčí již několik desetiletí odvážně proti proudu konvenční ekonomické vědy. Odmítá ekonomický růst a volnotržní ideologii. A předkládá svým kolegům myšlenku, že ekonomické procesy jsou podmnožinou zemského ekosystému.
V Dalyho knížce Beyond Growth (1996) najdeme příběh, který dobře ilustruje jeho celoživotní dialog s ekonomií středního proudu. Začátkem 90. let, kdy Herman Daly pracoval jako ekonom ve Světové bance, dostal k připomínkování jednu z jejích každoročních zpráv, známých jako World Development Reports. Byla zaměřená na životní prostředí a rozvoj, a v jedné z prvních verzí obsahovala obrázek s nadpisem „Vztah mezi ekonomikou a životním prostředím“. Na obrázku byl čtvereček označený „ekonomika“, přičemž ke čtverečku směřovala šipka s nápisem „vstupy“ a ze čtverečku vycházela jiná s nápisem „výstupy“.
„Upozornil jsem,“ píše Daly, „že životní prostředí na obrázku chybí, a navrhl jsem, aby bylo znázorněno větším čtverečkem, kterým by se „ekonomika“ zarámovala. Pak by bylo jasné, že ekonomika je subsystémem životního prostředí a je na něm závislá jak z hlediska vstupů (surovin), tak z hlediska výstupů (odpadů). Další verze zprávy obsahovala stejný čtvereček jako předtím, zarámovaný větším čtverečkem bez jakéhokoliv popisu. Napsal jsem, že rámeček musí mít označení ,životní prostředí‘, jinak se jedná o pouhou ozdobu, a že text musí vysvětlit, že ekonomika je součástí životního prostředí a závisí na něm… V další verzi k připomínkování byl obrázek úplně vypuštěn.“
Uhlí jako konzerva
V té době měl Daly (*1938) za sebou úspěšnou kariéru vysokoškolského profesora — ekonoma, kterou již nemohla ohrozit ani kniha For the common good (1989), kterou vydal spolu s teologem Johnem Cobbem a která nejen do hloubky kritizuje ekonomii středního proudu a její předpoklady, jako je redukce přírody na půdu či štěstí na spotřebu, ale zaměřuje se i na hledání řešení v ekonomické teorii i praxi.
Důležitou inspirací Hermana Dalyho (vedle S. Sismondiho, Johna Ruskina, J. S. Milla či Karla Polanyiho) byl Nicholas Georgescu-Roegen, jeho učitel na Vanderbildtově univerzitě v Nashville. Georgescu-Roegen (1906—1994), rumunský matematik a ekonom, nucený roku 1948 prchnout před komunisty do USA, je známý především svou snahou aplikovat druhý termodynamický zákon na ekonomii. Velmi zjednodušeně řečeno, podle Georgescu-Roegena i Dalyho je tok nejen energie, ale i hmoty skrze ekonomiku vždy jednosměrný: zpracováním přírodních zdrojů na výrobky vzniká nakonec odpad, jehož entropie (tj. míra neuspořádanosti) je vždy větší než entropie původního zdroje. Ekonomický proces výroby tak trvale znehodnocuje naše prostředí. A s ekonomickým růstem se tento problém prohlubuje. Platí to zejména o „konzervách“ nízké entropie: fosilních palivech a ložiscích kovů a dalších neobnovitelných zdrojů, které nelze recyklovat buď vůbec, nebo jen omezeně.
Ekonomická kolečka
Na této tezi Daly postupně postavil celý nový ekonomický směr. V roce 2004 vydal spolu s Joshuou Farleym učebnici Ecological Economics, která tuto novou ekonomii pečlivě a systematicky předkládá čtenáři, včetně rejstříku pojmů, otázek k přemýšlení a opakovacích sloupečků. Když se do ní ponoříme, uvědomíme si, proč autoři Světové banky odmítli Dalyho zdánlivě nevinný diagram. Pokud totiž připustíme, že ekonomika je podmnožinou ekosystému Země a bytostně závisí na tocích materiálu a energie, které ještě navíc znehodnocuje, pak to znamená velké změny v celé ekonomické teorii.
Tak například: současná ekonomie středního proudu pracuje s představou kruhových toků. Peníze, zboží, pracovní síla a další výrobní faktory disciplinovaně krouží jejími diagramy mezi domácností a továrnou, pod taktovkou nabídky a poptávky, aniž by někde figurovaly přísuny surovin a energie, či naopak odpady včetně odpadního tepla.
Krevní oběh, či trávicí ústrojí?
Je to, jako kdyby se lékaři zaměřili při sledování lidského těla na krevní oběh a zanedbali trávicí ústrojí, říká Daly. Sám prosazuje jiný diagram — takový, jaký předkládal Světové bance. Prim tu hraje průtok energie a materiálu systémem (throughput), přičemž snahou ekonomů by mělo být hlídat tento průtok tak, aby nepřesáhl určité meze. Jinými slovy: namísto ekonomického růstu a maximálního průtoku by měla hospodářská politika usilovat o průtok optimální. Ekonomové by se tedy měli snažit o nastolení celkově nerostoucí ekonomiky — ekonomiky ustáleného stavu. V praxi by to znamenalo například prosazovat ekologické daně, tedy zdanit průtok v podobě těžby, odpadu, neekologických výrobků, přičemž Daly uznává, že aby toto bylo reálné, musí se daný stát oprostit od volnotržní ideologie a chránit se před ekologickým dumpingem.
Jako řada jiných ekonomických disidentů také Daly odmítá představu, že ekonomie středního proudu je věda pozitivní, že tedy nevychází z žádných hodnotových soudů. Naopak má podle něj celou řadu nevyřčených předpokladů, které pak formují její výzkumné otázky, metody i závěry. Vedle již zmíněného předpokladu, že ekonomické aktivity nejsou závislé na ekosystému Země, je to například víra v idealizovaný trh, který zajistí blahobyt. Trhy a snaha o ekonomickou efektivnost mají podle Dalyho v ekonomické praxi své místo, efektivnost však nesmí být jediným ekonomickým cílem. Stejně důležitým cílem by mělo být již zmíněné optimální měřítko ekonomiky a také spravedlnost: distribuce bohatství tak, aby každý mohl důstojně žít.
Zdroje pro potomky?
Daly však jde dál a netradičně rozšiřuje pojem distribuce tak, aby zahrnoval i budoucí generace. Běžná ekonomická teorie se domnívá, že dokáže odhadnout budoucí hodnotu dnešního lesa či nerostného ložiska „objektivně“, například pomocí analýz nákladů a přínosů, které využívají tzv. diskontování. V praxi zde hraje klíčovou roli číslo, vyjádřené v procentech, které se dosadí do vzorečku: čím vyšší je tento diskontní faktor, tím menší je hodnota daného zdroje v budoucnosti, přičemž tento pokles hodnoty je exponenciální! Daly naproti tomu navrhuje řešit otázku dostupnosti zdrojů pro budoucí generace jako etický problém. Budoucí generace mají nikoli exponenciálně klesající, ale stejný nárok na důstojný život jako my. Proto je třeba současné zdroje pečlivě chránit a zejména v případě neobnovitelných zdrojů hledat náhrady, financované ze zisků z těžby. K ochraně zdrojů mohou sloužit i systémy obchodovatelných limitů, jako je třeba současný evropský systém obchodování s emisemi CO2.
Na nich Daly ukazuje, že pokud mají fungovat, musí se tu uplatnit všechny tři makroekonomické cíle: optimální měřítko, spravedlivá distribuce a efektivní alokace. Nejprve je třeba určit rozsah obchodovatelných limitů: jaký celkový objem chceme, aby podniky emitovaly? Zde se uplatňuje první cíl: určení měřítka v zájmu udržitelnosti. Poté je třeba rozhodnout, jak budou emisní limity distribuovány, aby to bylo spravedlivé. Je správné dát povolenky podnikům zadarmo? Mají zaplatit? Nebo se vydají povolenky občanům, kteří je prodají příslušným firmám? Teprve ve třetí fázi nastoupí trh se svou efektivní alokací zdrojů: ceny povolenek se mění vlivem nabídky a poptávky.
Porodní povolenky?
Ačkoli rozsah Dalyho myšlení je obdivuhodný a zahrnuje vedle ekonomie sféru filozofickou, přírodovědnou a teologickou (sám se hlásí k protestantské víře a mluví o tom, že jsme za stvoření odpovědní Stvořiteli), stojí oblast tzv. nepeněžní ekonomiky či „ženské práce“, jak o ní mluví Mary Mellorová (viz článek Mary Mellorová: Musíme změnit finanční architekturu v 7.G 4/2011), na pokraji jeho zájmu. O určité naivitě ve sféře mocenských či sociálních vztahů svědčí jeho návrh porodních povolenek: aby se učinilo zadost měřítku (kontrola populace) a spravedlnosti, navrhl svého času dát každé mladé ženě povolenku na určitý počet dětí, přičemž by povolenky byly směnitelné: chudé ženy, které si nemohou dítě dovolit, by tak aspoň přišly k nějakému groši a bohaté ženy, pokud by chtěly víc než, dejme tomu, dvě děti, by si musely připlatit. Asi nepřekvapí, že ohlas tohoto návrhu byl nulový.
Navzdory tomuto úletu zůstává Herman Daly asi nejznámějším ekologickým ekonomem současnosti, ne-li nejznámějším žijícím ekonomickým disidentem vůbec. Sám by se možná za disidenta neoznačil, protože většinu života působil v akademické sféře a učinil mnoho pro to, aby se ekologická ekonomie stala respektovaným oborem. Stál například u zrodu její profesní organizace a časopisu Ecological Economics. Navzdory této snaze zůstává, snad bohudík, ekologická ekonomie stále v prudkém vývoji. V učebnicích středního proudu se její teze však stále ještě neobjevují. Určitě bohužel.
Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.
Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.
Napsat komentář