Hnutí Wise Use

V minulém čísle Sedmé generace jsem představil pojem antienvironmentalismus a uvedl některé z jeho hlavních forem a aktéry. Nyní se podrobněji zaměřím na pravděpodobně nejaktivnější součást severoamerické antienvironmentální vlny – na hnutí Wise Use. Nejprve přiblížím okolnosti vzniku tohoto hnutí, jeho nejvýznamnější představitele a ideologická východiska. Načrtnu strukturu tohoto hnutí a pokusím se zodpovědět otázku, zda vůbec jde o sociální hnutí.

Vznik hnutí Wise Use  

Zakladateli a nejvýznamnějšími představiteli hnutí v 90. letech jsou Ron Arnold a Alan Gottlieb. Arnold byl dříve členem významné americké environmentální organizace Sierra Club. Byl však podle vlastních slov zklamán z politiky klubu zejména v otázkách práv na soukromé vlastnictví a využití přírodních zdrojů. Koncem 70. let se naprosto rozchází se Sierra Clubem a stává se poradcem dřevařských firem v jejich sporech s environmentalisty.

Alan Gottlieb je zakladatel a ředitel pravicového think tanku Center for the Defense of Free Enterprise. Rovněž se aktivně podílí na politice podporující právo na používání zbraní. Je vlastníkem vydavatelství a rozhlasové stanice. V Gottliebovi našel Arnold mocného donátora a podporovatele své filozofie. Oba jsou vůdčími politickými představiteli Wise Use hnutí.

Stručně řečeno Wise Use hnutí je širokou, volně spojenou koalicí stovek skupin ve Spojených státech, které propagují konzervativní a antienvironmentální agendu. Mnohé z nich získávají značnou finanční podporu od průmyslu, avšak hnutí samo se spíše prezentuje jako mainstreamové občanské hnutí. K jeho příznivcům patří farmáři, horníci, dřevorubci, lovci, off-roadoví nadšenci, majitelé pozemků i korporační frontové skupiny.
V průběhu 80. let Arnold pracoval jako poradce v průmyslové sféře a pomáhal získat publicitu mnoha proprůmyslovým občanským organizacím. Postupně si uvědomoval, že média o aktivitách těchto skupin referují izolovaně a že pokud mají získat nějaký vliv, je nutné je nějakým způsobem pospojovat tak, aby každá skupina vypadala jako součást něčeho širšího. Nabyl přesvědčení, že pokud má průmysl úspěšně čelit environmentálnímu hnutí, potřebuje své vlastní aktivistické hnutí. Uvědomil si, že nejefektivnější cestou jak porazit environmentalisty je vzít jim pomocí jiného hnutí jejich peníze a členy.

Pro sjednocení jednotlivých, velmi různorodých skupin oponujících environmentalismu potřeboval Arnold jednotící pojem. „Wise Use“ byl pojmem, který naprosto vyhovoval: byl chytlavý a také dostatečně vágní, aby se s ním ztotožnily skupiny s rozmanitými zájmy. Sám Arnold prohlásil, že podstatou filozofie Wise Use i cílem jeho hnutí je, aby člověk a příroda žili společně v „produktivní harmonii“. Prohlásil však také, že jej vůbec nezajímá, v jakou verzi Wise Use lidé věří, pokud je efektivní v ochraně soukromého vlastnictví, volného trhu a omezuje vládu.

Hnutí se ustavilo v roce 1988 na konferenci v Renu v Nevadě, kterou organizovalo Center for the Defense of Free Enterprise. Účastnily se a sponzorovaly ji také některé korporace a asociace průmyslových firem. Alan Gottlieb na konferenci prohlásil, že „Wise Use bude environmentalismem 21. století“.

Požadavky konference shrnul dokument The Wise Use Agenda. Patří mezi ně například bezprostřední rozvoj ropných zdrojů v národních parcích na Aljašce, zpřístupnění všech veřejných pozemků, včetně národních parků, pro těžbu dřeva a produkci energie, radikální redukce zákona o ohrožených druzích apod. Tento dokument je však považován lídry hnutí pouze za návrh, podle nějž si mají vlastní agendu a seznam požadavků vytvořit samostatně jednotlivé Wise Use skupiny.

Ideologie Wise Use hnutí

Přes značnou různorodost sdílejí členové Wise Use hnutí zejména nesouhlas s environmentální regulací. Ta omezuje jejich činnost na soukromých pozemcích i způsob, jakým mohou využívat veřejné pozemky a vodní plochy. Identifikují se s individualistickým a pionýrským duchem sebeurčení, který považuje svobodné podnikání a právo na soukromé vlastnictví za svaté a který oponuje vládní intervenci. Proklamují hodnoty spjaté s filozofií Johna Locka a „otců zakladatelů“. „Právo na život, svobodu a sledování vlastního štěstí zahrnuje také právo individua na přiměřené bohatství z přírody. Pokud nikdo nenárokuje určitou věc, je tvoje. Z tohoto hlediska je rolí vlády učinit z přírodních zdrojů soukromé vlastnictví a poté toto vlastnictví chránit.“ Wise Use agenda je ideologií, která kombinuje laissez-faire kapitalismus s kulturními charakteristikami imaginárního amerického „old west“. Výsledkem této kombinace jsou například tyto teze:

• Důstojnost člověka je určena mírou produktivity a bohatství.
• Status a moc jsou odměnou za tvrdou práci.
• Příroda je zde pro potřeby člověka.
• Opravdové bohatství vzniká přidáním hodnoty  k extrahovaným primárním zdrojům.
• Produktivní půda a vodní plochy by měly být vlastněny a kontrolovány samotnými výrobci. Regulace musí být minimální.
• Volný trh je prospěšný pro výrobce i spotřebitele, a proto je nutné eliminovat všechna omezení volných trhů.
• Vyčerpání energie a minerálních zdrojů není problémem, jak tvrdí environmentalisté.
• Hlavní rolí vlády je chránit majetek a vlastnická práva.

Podle některých autorů spočívá zdroj úspěchu těchto idejí mimo jiné i v tom, že v americké společnosti je stále rozšířena představa tzv. cowboy economy. I poté, co Amerika našla na západě svou hranici, si mnozí Američané myslí, že mohou „beztrestně odhazovat odpady do svého okolí; považují environmentálně chráněné veřejné pozemky za promarněné a myslí si, že by měly být dostupné pro privatizaci k jejich osobnímu prospěchu; považují práva na soukromé vlastnictví za absolutní“. Strach z dalších sociálních změn ve směru k další environmentální regulaci je podle těchto autorů jedním z podstatných důvodů, proč je poselství Wise Use hnutí úspěšné.

Wise Use v rámci širších společenských hodnot

Valná většina témat Wise Use hnutí se týká řízení přírodních zdrojů a využití veřejných pozemků. Tyto otázky se staly širokou bází, na níž dochází k organizaci různorodých zájmů. Jednotlivé skupiny však nesledují stejné cíle ze stejných důvodů. Například debata o veřejných pozemcích spojuje ty, jimž jde o jejich rekreační využití (například off-roadoví nadšenci, tj. jezdci na sněžných skútrech a vůbec terénních vozidlech), s těmi, kteří se snaží o to, aby na chráněných územích byl povolen lov; mohou se k nim připojit i průmyslníci, kteří usilují o možnost těžby dřeva a nerostných surovin, či rančeři, jimž jde o pastvu dobytka na veřejných pozemcích. 

Tento fakt vyvolává dojem, že jednotlivé skupiny reprezentují širokou koalici „little guys“. Antienvironmentální skupiny pak prezentují environmentalisty „jako elitistické, převážně bílé a až příliš vzdělané městské lidi … jako seskupení štědře dotovaných profesionálních lobbistických skupin, reprezentujících zájmy elity … jako nejmocnější superlobby na Capitol Hill“. Vykreslují je „jako zámožné obyvatele měst, kteří chtějí chránit západní veřejná teritoria jako svá letní hřiště“.

Lze si však též všimnout, že souhrn ideologických tezí zahrnuje i takové, které nemají přímý vztah k problému prostředí a které rozšiřují úzce vymezené zájmy, jako jsou například management přírodních zdrojů a hospodaření s veřejnou půdou. Ideologové Wise Use se snaží svůj konflikt s environmentalisty zasadit do rámce obecnějšího konfliktu mezi kapitalismem a socialismem, respektive mezi pravicí a levicí, prezentují se jako ochránci svobody nakládání se svým majetkem před státní intervencí apod., jinými slovy snaží se zapojit do své agendy rétoriku práv. Sociologové mají pro takové rozšiřování agendy vysvětlení: protihnutí, která prosazují pouze úzce vymezená témata a ekonomické zájmy, nejsou schopna iniciovat a udržet delší dobu při životě občanskou aktivitu.

Arnold tedy obratně využil anti-intelektuální tradice západní Ameriky, kde je „zdravý rozum“ nadřazen knižnímu vědění a kde farmáři a majitelé půdy věří, že vědí lépe než profesionálové z vnějšku jak nejlépe spravovat svoji půdu. Wise Use hnutí argumentuje, že opravdovými environmentalisty jsou ti, kteří v prostředí opravdu žijí a pracují, a ne environmentalisté, kteří žijí ve městech vzdáleni přírodě. Ocitujme předmluvu The Wise Use Agenda:

„Toto jsou opravdoví strážci prostředí – farmáři a rančeři, kteří spravují půdu po generace, horníci, dřevorubci a těžaři ropy, kteří budují naši civilizaci každodenní prací v prostředí, majitelé pozemků, dělníci, technici a řemeslníci, kteří zajišťují celou materiální bázi naší existence.“

Občanské hnutí, nebo fasáda pro zájmy průmyslu?

Je Wise Use opravdovým hnutím, souvislou silou pro radikální sociální změnu se širokou podporou? Stane se novým environmentalismem, jak prohlašují jeho vůdcové? Nebo je to jen skupina lidí manipulovaných korporacemi a pravicí, bez nichž by ztratila zdroje a zanikla? Odpovědi na tyto otázky jsou podstatné nejen pro pochopení budoucnosti Wise Use hnutí, ale i pro porozumění samotné jeho struktuře.

Ron Arnold ve spisu The Wise Use Agenda uvádí, že organizace, které se zúčastnily zakládající konference hnutí v Renu, reprezentují více než deset milionů členů. Jsou jimi například farmářská American Farm Bureau či Blue Ribbon Coalition, která sdružuje vyznavače terénních vozidel a off-roadové rekreace. Jiný zdroj naopak uvádí, že hnutí může mít méně než 100 tisíc aktivních členů. Výstižnější prezentací hnutí Wise Use však je, že sestává z několika velkých zastřešujících organizací, jež sdružují diferencovanou sadu zájmových skupin. Někteří jednotlivci mohou být označeni jako členové hnutí, přičemž ve skutečnosti jejich participace pramení pouze z faktu, že jejich skupina patří k jedné ze zastřešujících organizací nebo z toho, že jsou v emailovém adresáři této organizace.

Jedním z faktorů, který zvyšuje efektivitu Wise Use hnutí je, že tyto menší organizace, naplňující některé z principů hnutí, reprezentují různorodé spektrum zájmů. Některé z nich mají charakter občanských iniciativ (jsou tzv. grass roots) a jiné nikoliv. Jako příklad diverzity skupin uvnitř hnutí uvádím na jedné straně Committee for Constructive Tomorrow se sídlem ve Washingtonu, jehož členy jsou vědci reprezentující různé univerzity a akademická pracoviště. Na druhé straně příkladem skutečně spontánního občanského úsilí je třeba pronukleární skupina Citizens for Total Energy, která operuje v rurálních oblastech Kalifornie.

Zatímco zastřešující organizace slouží jako základna a fond hnutí, jeho srdce je možné nalézt ve stovkách organizací na státní a lokální úrovni, které reprezentují podobné organizace v celých Spojených státech. Navzdory obvyklému obvinění ze strany environmentalistů, že Wise Use hnutí slouží pouze jako fasáda (front) průmyslových zájmů, mnohé z těchto menších skupin mají kromě vlastních členských příspěvků jen velmi malé (pokud vůbec nějaké) příjmy zvenčí a své příznivce mobilizují direkt-mailovými výzvami.

Příkladem občansky organizované regionální skupiny je Shasta Alliance for Resources and Environment (SHARE), která je autonomním výborem kalifornské Chamber of Commerce. Jakožto malá, lokální organizace je zaměřena na regionální cíle – na politiky managementu zdrojů v severní Kalifornii, avšak její tiskoviny se zabývají širším spektrem otázek spadajících do agendy Wise Use hnutí. Jako mnohé jiné lokální skupiny by ani SHARE nemohla efektivně prosazovat své zájmy, pokud by byla nucena spoléhat pouze na lokální zdroje financování. V rámci obchodní komory však má přístup k jejím administrativním službám, včetně kancelářských prostor či legislativních expertíz. Přestože by nemohla přežít bez zdrojů Chamber of Commerce, nedá se v případě SHARE mluvit o napojení na velký byznys.

SHARE je typickým příkladem spontánní občanské iniciativy v rámci Wise Use hnutí, přestože ostatní občanské skupiny se mohou výrazně lišit v počtu členů, strategiích i politických úspěších. Tyto skupiny mají individuálně jen malý vliv, avšak jako součást koalice, která postupně zlepšuje svoji organizaci, jsou považovány politiky a úředníky, médii i environmentálním hnutím za vážné politické hráče. Obecně lze říci, že hnutí Wise Use má spíše lokální a občanský charakter, avšak je obratně využíváno Arnoldem a ostatními lídry k lobbingu ve prospěch korporací a k diskreditaci environmentálního hnutí.

I radikálnější autoři, kteří mají mnohem silnější tendenci zdůrazňovat roli korporací v antienvironmentalismu, uznávají, že ne všechny Wise Use skupiny jsou financovány průmyslem a že některé jsou dokonce proti-průmyslové. Mnohé korporace podle ní ani nemají zájem otevřeně podporovat Wise Use hnutí, protože se obávají, že by to mohlo poškodit jejich pověst a odradit potenciální zákazníky. Ideologie prosazovaná hnutím Wise Use je totiž pro mnohé korporace příliš radikální.

Na druhou stranu je však nutno konstatovat, že Wise Use agenda je v podstatné míře korporační agendou, a to je důvod, proč korporace a průmyslové asociace poskytují významnou podporu, finanční zdroje i služby jednotlivým Wise Use skupinám. Korporace rády vidí ofenzívu Wise Use skupin proti environmentalismu, protože jde o aktivity, které by si samy nemohly dovolit z důvodů public relations.

Z již řečeného plyne, že analýza struktury hnutí Wise Use je vysoce politickou záležitostí a vždy velmi záleží na ideologické pozici autora, zda se přikloní spíše ke konspirační tezi o loutce v rukou korporací, či zda bude zdůrazňovat spontánní občanský charakter tohoto hnutí.

Wise Use v ČR?

Nyní můžeme příběh o hnutí Wise Use shrnout: Mobilizace 60. let a environmentální hnutí, které z ní (kromě jiných hnutí) vzešlo, dosáhlo relativně výrazných politických úspěchů a sociálních změn. Kromě proměn veřejné debaty v otázkách životního prostředí či impulsu k participaci občanů na politice bylo nejzjevnějším úspěchem environmentálního hnutí přijetí environmentální legislativy a regulace. Tyto sociální změny však měly negativní důsledky pro část obyvatelstva a úspěch environmentálního hnutí znamenal otevření „politického okna“ pro vznik protihnutí. Zejména v západních státech USA, kde se podstatná část populace živila zemědělstvím či prací v extraktivním průmyslu, se změny v přístupu k hospodaření s půdou setkaly s odporem. Tento odpor se stal impulsem pro vznik občanských aktivit oponujících environmentalismu. Protihnutí se mohlo opřít o podporu některých korporací, některých konzervativních politických představitelů, některých pravicových think tanků a podobně.

Tento článek nevznikl proto, aby vytvářel mezi environmentalisty jakéhokoliv ražení a radikality paniku či obavy z budoucího vývoje. Měl jednak ukázat formování environmentální diskuse a politického boje v USA na přelomu tisíciletí, jednak také naznačit možné tendence této diskuze na starém kontinentu. Vývoj ve Spojených státech vedl ke zformování dvou antagonistických ideologických táborů, dvou opozičních hnutí, podobně jako se tak stalo například ve sporech o potraty. Antienvironmentální hnutí, ať už s podporou korporací či bez ní, je realitou a jeho úspěch – mimo jiné i v podobě proniknutí některých jeho představitelů do vrcholných pater americké politiky po nástupu prezidenta George Bushe mladšího – mu poskytuje solidní bázi pro jeho další existenci. I když zohledníme mnohé významné diference mezi USA a ČR – diference v politickém systému a kultuře, struktuře politických příležitostí i ve stavu environmentální debaty – přece jen si nelze nakonec nepoložit otázku: existuje šance, že podobné protiekologické hnutí opírající se o občanský aktivismus vznikne i u nás? Jsou Jihočeští taťkové první vlaštovkou?