Hollywoodský film Vyměřený čas, který se v kinech objevil předloňského podzimu, přichází s jednou z nejoriginálnějších metafor peněz, potažmo sociálních nerovností.
Představte si, že se narodíte a do pětadvaceti normálně vyrůstáte. V den vašich narozenin se ale všechno změní. Na vaší paži naskočí počítadlo, něco jako stopky, a začne odečítat jeden rok. Pak — pokud si další čas nevyděláte, nezdědíte či neukradnete —, vteřiny doběhnou a je konec. Můžete se dívat na své předloktí, sledovat minuty, pak sekundy a pak prostě zemřít. Anebo můžete být velmi, velmi bohatí a žít třeba věčně.
Ale protože ani lidem v ghettu se umírat nechce, každé ráno se seberou a jdou makat do továrny, která je akorát tak bere na hůl. Přežívají ze dne na den, z hodiny na hodinu. Svůj čas prakticky netráví jinak než závodem o čas, respektive o život.
Mezitím ale na nejvyšším patře společenských vrstev…
Nikdo nikam nespěchá. Času je dost. Rodiče vám k pětadvacátým narozeninám darovali deset let, ale dobře víte, že v sejfu mají další staletí. Nikdy nebudete pracovat, protože pro vás budou pracovat jiní.
Tak to je sociální nerovnost jako hrom. Respektive, to už není ani nerovnost, ale — jak říká sociolog Jan Keller — nesouměřitelnost, kterou ve své knize Tři sociální světy přibližuje například tímto příběhem: Zatímco v 70. letech bral šéf velké firmy někde v USA nebo v Kanadě zhruba 6krát více než jeho zaměstnanci, počátkem 90. let to bylo 40krát více a po roce 2000 dokonce 500krát více. Stali se z nich supermanažeři? Nebo jsou jejich zisky spíš stále méně legitimní?
Film Vyměřený čas by nás měl nutit klást si otázky. Co víme o lidech kolem nás, kterým odbíjejí poslední minuty? Kolik takových lidí vlastně je? Známe osobně někoho, kdo musí opravdu makat, aby fyzicky přežil? Jak vůbec žije? A potom, co si máme myslet, když se po nás chce, abychom se uskromnili, nebo když se zavírají nemocnice a zavádí školné, zatímco v nějakém tom „nahoře“ tušíme spousty, spousty, ale spousty peněz?
Nebo samozřejmě otázka otázek: Co je vlastně v principu špatně a jak to změnit?
Pakliže bychom si měli z tohoto filmu odnést alespoň jeden poznatek, byl by jím ten, že v kvalitě života na pólech hypertrofované chudoby a hypertrofovaného bohatství v důsledku není až takový rozdíl. Obojímu jaksi chybí skutečný život, v němž o něco přesahového usilujete a máte radost, pokud se vám to povede.
No ale vedle toho, že má Vyměřený čas nemalý potenciál odpovídat na tradiční sedmogenerační otázku „V jaké společnosti žijeme?“, jde o normální hollywoodský akční biják s odkazy na bondovky a Bonnie a Clyde. Krásné a nalíčené herečky běhají zásadně na vysokých podpatcích a hlavního hrdinu hraje Justin Timberlake — někdejší zpěvák někdejšího sladkého boybandu ‘N Sync. A hraje ho dobře.
To jen tak, abyste nebyli překvapení. A neplýtvali časem.
Vyměřený čas (In Time), režie Andrew Niccol, USA 2011, 109 minut.
Jeden komentář: “Hollywood podle Kellera”
Napsat komentář
Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.
Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.
To je opravdu zajímavé,ta nesouměřitelnost příjmů Čechům možná až tak nevadí.Podlehli neoliberální ideologii stejně jako jejich dědečkové jiné.Potíž je v tom,že současně naivně věří v prosakování bohatství k sobě a na prof.Kellera moc nedají,protože jeho texty mají více než 25 řádek.