Ideály, realita a ztracené iluze

V letech 2002 až 2003 jsem dělala rozhovory s jedenasedmdesáti zástupci etických finančních institucí, biofarem, družstevních a rodinných farem, výrobních, spotřebních a malých bytových družstev, projektů zaměřených na lokální potraviny, místní vytápění dřevem či podporu místních tradic a s lidmi z řady dalších zajímavých organizací, které se snažily skloubit finanční přežití s etickými cíli. Většina sídlila na venkově či v malých městech, 45 v Británii, 21 u nás. Mimo jiné jsem se jich ptala, proč se vlastně do takové nevděčné činnosti pustili.

  „Baví mě to,“ tvrdilo devět Čechů a třináct Britů. Někteří oceňovali tvořivost a smysluplnost své práce. Měli radost, že mohou pracovat venku či cestovat, pro některé byla jejich práce koníčkem či splněným snem z dětství. Spojení s tradicí, zájem o venkov či vlastní kořeny v místě a snaha pomoci regionu byl další důvod, který uvedlo sedm našich a devět britských „ekonomických alternativců“. „Kdyby všichni mladí odešli do města, vesnice by vymřela,“ řekl mi Petr Novák z biofarmy ve Lhotce u Telče, kterou založil na statku po dědovi. Pocit užitečnosti své práce, snahu pomoci lidem a přírodě považovalo za důležitý motiv celkem dvanáct lidí a někteří, zejména Britové, formulovali principy, které svou činností naplňují: „Jsem proti chamtivosti.“ „Nechci prodávat supermarketům.“ „Je lepší se s lidmi dohodnout než jim něco přikazovat.“

Jiní uvedli jako hlavní důvod potřebu, kterou chtěli naplnit, konkrétně potřebu veřejné dopravy v obci, levných úvěrů a levných a zdravých potravin. Příčinou, proč se lidem v takovýchto etických podnicích líbilo, byly také dobré vztahy s kolegy a příjemná pracovní atmosféra. „Je tu skvělý kolektiv,“ líčil mi nadšeně Matthijs Bierman, tehdy ředitel britské pobočky banky Triodos v Bristolu. „Je tu padesát zaměstnanců a všichni se upřímně zajímají o to, co banka dělá!“

Ještě další hledali alternativu k něčemu, co jim bylo proti srsti v jejich minulých zaměstnáních: intenzivní zemědělství, korupce v podnikání, nutnost lhát o kladech jaderné energie. Peníze jako motiv zmínili jen tři lidé, mnohé však nadchly abstraktnější ideály a hodnoty: hnutí hippies, myšlenky družstevnictví, ekologické hnutí, mondragonská družstva a filosofie Rudolfa Steinera patřily k inspiračním myšlenkám v pozadí řady těchto etických firem a projektů.
 
Bylo to tady a fungovalo to
 
Jaromír Hošek, ředitel Prvního úvěrního družstva Chotěboř, které zakládal v roce 1996, by z uvedené plejády motivů asi mohl jmenovat hned několik. Prvotní však byla snaha o alternativu k něčemu, co mu vadilo: „K založení kampeličky nás vedla nespokojenost se stavem finančních institucí. Představoval jsem si, že po revoluci bude vše jinak. Ale uběhlo pět let a my jsme tam stále chodili ‚žebrat‘, třebaže jsme u nich ukládali peníze, které jim přinášely zisk. Konkrétně mi vadily fronty, arogantní přístup úředníků, dlouhé čekací doby na úvěr a také velká úroková marže, tedy rozdíl mezi úroky, které banky platily za vklady, a úroky, které vybíraly z úvěrů. Cítili jsme, že proti bance máme šanci jen, když se sdružíme.“

S Jaromírem alias Mirkem jsem hovořila poprvé v útulné, vzdušné, ale skromné kanceláři chotěbořské záložny jednoho letního odpoledne v roce 2003. Na otázku, nakolik její vznik ovlivnila slavná prvorepubliková tradice, odpověděl: „Věděli jsme, že existovaly družstevní záložny, ale neměli jsme vzpomínky ani odbornou literaturu. Jen pocit, že to tady bylo a že to fungovalo. Ten byl ovšem důležitý.“ Prakticky jim pomohla organizace zvaná Českomoravské družstvo pro vznik kampeliček, která dodala informace o tehdy novém zákoně a vzorové stanovy. „V zásadě jsme se ale učili vlastní činností. Postupovali jsme od jednoduchých operací ke složitějším — zpočátku jsme nabízeli jen základní služby a ty jsme pak rozšiřovali.“
   
Krtci, vakokrti a evolučně úspěšné strategie
 
V ekologii jsme se učili o konvergenci. Je to jev, kdy se zcela nepříbuzná zvířata, žijící v podobných ekosystémech třeba na různých kontinentech, díky evoluci chovají podobně, a dokonce podobně vypadají. Například roli krtka hraje v Austrálii vačnatec vakokrt, který svým vzhledem krtka také velmi připomíná. Mirek Hošek sice nepřipomíná Terryho Claye z malé kampeličky v anglickém Glastonbury, kterou jsme navštívili minule, ba je dokonce podstatně mladší než Terry. Jeho evolučně úspěšná kampelička se však chová velmi podobně jako ta anglická. Nejen že obě postupovaly ve svých finančních operacích velmi opatrně od jednoduchého ke složitějšímu. Držely a drží se obě velmi při zdi i ve svých výdajích: „Do začátků dali členové — bylo nás 31, vlastně několik známých rodin — dohromady zákonné základní jmění 100 000 korun a pak jsme usilovali hlavně o to, jak peníze neutratit. Minimalizovali jsme náklady. Já i ostatní jsme pracovali první dva roky bez nároku na mzdu. Kampelička sídlila v prvních osmnácti měsících v prostorách naší rodinné firmy, prodejny elektro, kterou jsme krátce předtím s otcem a bratrem založili. Nájem jsme na ní nechtěli, a nelitujeme toho. Funguje, jak jsme si předsevzali.“

Ačkoliv dnes má chotěbořská záložna několik placených zaměstnanců, jejich mzdy jsou nižší, než by byly v bance: „Dodnes máme strategii minimálních provozních a mzdových nákladů. To je naše největší výhoda. Můžeme tak platit podstatně vyšší úroky střadatelům, nežli platí banky.“

Šťastným klientem chotěbořské kampeličky ovšem nemůže být kdokoliv. Ačkoliv český na rozdíl od britského zákona nic takového nepřikazuje, od začátku se držela moudře lokálního měřítka: „I když jsme měli nabídky, abychom otevřeli pobočky v řadě obcí a měst, vědomě jsme se rozhodli pro strategii regionálnosti. Naše cílová skupina jsou občané Chotěboře a nejbližšího okolí. Jen ve vesnici Krucemburk u Ždírce jsme udělali výjimku a otevřeli tam pobočku, protože nás o to poprosila starostka, když tam zavřela pobočku poslední banka.“
 
Naučili se to jiní, naučím se to také
 
„Já jsem sice ředitel, ale dělám vše, co je třeba,“ říká Mirek, který vystudoval střední zemědělskou školu a k ekonomii se dostal až v praxi jako podnikatel. „Pracuji i na přepážce nebo zalévám kytky. Když jsme zjistili, že bankovní software stojí tři čtvrtě milionu, koupil jsem si učebnici programování. Přečetl jsem si tři stránky a zase jsem to zavřel. Ničemu jsme nerozuměl. Pak jsem kolem toho chodil. Nakonec jsem si řekl: naučili se to jiní, tak se to naučím také.“

Naučil se to a vymyslel vlastní program, který obslouží 500 klientů, generuje vlastní výpisy a ušetřil jeho záložně nejen oněch tři čtvrtě milionu, ale i náklady na inovace softwaru. Když jsem s ním mluvila v roce 2003, fungovala kampelička bez problémů, měla přes čtyři sta členů, kteří si u ní spořili, brali úvěr, ale kterým zajišťovala i běžné bankovní operace a poradenství například ohledně stavebního spoření.

„Máme dva typy klientů,“ vysvětluje Mirek. „Jedni jsou movitější, ty přilákaly vyšší úrokové sazby. Často mají termínované vklady a berou si vyšší půjčky, což je pro nás výhodné. Druhá skupina jsou obyčejní lidé bez větších prostředků a bankovních zkušeností. Ti oceňují naši snahu o průhlednost a vstřícné jednání. Vyhovuje jim, že podmínky úvěrů se vejdou na dvě stránky formátu A4 a že jim nevyhodíme bankovní příkaz, pokud v rodném čísle omylem napsali lomítko.“ V duchu se raduji: opět konvergence s glastonburskou záložnou, která usiluje o bankovní podmínky natolik srozumitelné, aby je dobrovolník na přepážce dokázal vysvětlit během dvou minut. A navíc splňují Východočeši ideál, k němuž se řada britských úvěrových družstev snaží přiblížit: peníze si u nich ukládají nejen nižší a střední příjmové vrstvy, ale i bohatší klienti.
 
Damoklův meč euronovely
 
Loučím se a vycházím z nově postavené patrové budovy, v níž sídlí nejen chotěbořské úvěrové družstvo, ale i stejně úspěšná firma Elektro Hošek. Hlavou se mi honí spousta myšlenek. Jednak nadšených: po dlouhém hledání jsem našla i doma v Česku pravé družstvo, které nejen že skutečně funguje na principu jeden člen-jeden hlas, ale kde mají aktivní roli dobrovolníci, členové představenstva, úvěrová a kontrolní komise. Všichni střadatelé jsou zároveň členy. Zdá se, že navíc dokázali bezbolestně skloubit etickou a finanční dimenzi své existence a vyřešili i otázku měřítka: jsou malí a nezávislí, ale přece mají placené zaměstnance a poskytují běžné bankovní služby.

Zároveň mi ale v hlavě zvoní poplašný zvonek. Dozvěděla jsem se spoustu znepokojivých zpráv. Píše se rok 2003 a založit podobnou kampeličku je prakticky nemožné, protože tomu brání legislativa, která vznikla jako reakce na masové bankroty kampeliček na přelomu tisíciletí. Základní jmění při registraci, tedy peníze, které musejí členové složit, nejsou pojištěné a nedostávají z nich úroky, zvýšila novela zákona ze 100 000 korun na půl milionu. Při jednom členském podílu 3000 Kč by tedy úvěrové družstvo muselo mít už při založení nejméně 167 členů. Navíc podmínkou pro to, aby v něm člověk mohl zastávat volenou funkci, je dnes alespoň tříletá praxe ve finančních institucích. To efektivně vyřazuje velkou většinu populace z dobrovolné práce v úvěrních družstvech. Co by tomu asi řekli Kampelík, Raiffeisen, Schulze-Delisch?

Česká legislativa však bledne ve svých důsledcích před legislativou evropskou. Toho červencového večera jsem se poprvé dozvěděla o tzv. euronovele zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, která, pokud ji naši zákonodárci schválí, bude znamenat likvidaci většiny přežívajících kampeliček, protože bude požadovat základní jmění nikoliv půl milionu, ale 35 milionů korun.
 
Rok poté
 
V červenci 2004 se ve Křtinách u Brna konal kurs alternativ v ekonomii, kam jsem jako lektora pozvala také Jaromíra Hoška. I když se usmíval jako vždy, přišel v černých kalhotách a košili. „Zákon byl schválen,“ řekl nám, „naše kampelička se bude k prvnímu lednu 2005 likvidovat.“

Mirek vše líčí střízlivě a s přehledem: „Projednali jsme situaci na Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami. Úroková sazba zůstává, vklady, které mají splatnost v příštím roce, postupně vyplácíme. O hrozbě euronovely jsme věděli už dva roky, proto jsme již před časem přestali poskytovat dlouhodobé úvěry. Většina je splatná v tomto roce. Členové představenstvu věří a vše probíhá bez problémů, své peníze samozřejmě dostanou všichni.“

Chotěbořská kampelička zpočátku uvažovala, že se pokusí nový zákon naplnit: „Byla tu teoretická možnost, že bychom se sloučili s některou jinou záložnou. Jenže de facto jsou parametry pro takový krok nesplnitelné, jak přiznává i úřad pro dohled. Nebo jsme mohli požádat některou instituci o tzv. podřízený dluh, který bychom pak spláceli. Ale kdo by nám takové peníze půjčil? Banka? Leasingová společnost? A co by za to chtěl? Od začátku jsme usilovali o nezávislost a průhlednost, o fungování na základě jasných principů. Cítili jsme, že takový krok by nebyl s těmito hodnotami v souladu.“

Nový zákon omezuje základní družstevní princip jeden člen-jeden hlas. Pokud by do některé kampeličky vstoupil takovýto finančně silný člen, může mít při běžném rozhodování až 30 % všech hlasů. „Novelizovaný zákon znamená, že kampeličky se připodobní bankám,“ pokračoval Mirek. „Některé velké to možná i uvítají. Mantinely se uvolnily: mohou například obchodovat na burze cenných papírů a nabízet nové bankovní produkty. Přitom budou mít některé daňové úlevy: budou moci přijímat dary a nezdanit je. Obávám se, aby to nevedlo k daňovým únikům.“
 
Euroregulace zadními vrátky
 
Bylo možné novele zákona zaštítěné nutností harmonizace s evropskými předpisy zabránit? Některé země si svá malá peněžní družstva uchovaly díky tomu, že včas požádaly o výjimku z evropské směrnice. Jiné alespoň ta nejmenší chrání s tím, že se na ně bankovní novela nevztahuje, protože o banky v pravém smyslu nejde. Podle bruselského finančního experta Christophe Guene je tu šedá zóna, kterou mohli naši zákonodárci využít. Někteří se o to snažili: ve hře byla jeden čas tzv. varianta malé kampeličky, která by pro ty malé znamenala záchranu. Tu však zastupitelé pod tlakem ministerstva financí smetli ze stolu, protože se obávali, aby u evropských soudruhů nenarazila.

I samotný úřad, který měl kampeličky na starosti, se bude likvidovat, ačkoliv někteří jeho svěřenci zavedení evropské direktivy s její minimální kapitálovou hranicí dokázali přežít. Novým dozorčím orgánem bude rada při České národní bance, což pro menší kampeličky znamená další byrokratickou zátěž. Například bude s největší pravděpodobností povinný onen oficiální bankovní software za tři čtvrtě milionu a cena auditu, který u menší záložny netrvá o moc déle než týden, je paušálně stanovena na 150 000 Kč. V Británii, jak mi nedávno napsal Terry Clay, je situace v tomto podobná. Ačkoliv britská úvěrní družstva mají výjimku ze smrtící evropské direktivy, přešla i ona v roce 2002 z družstevního pod bankovní dozorčí orgán a výsledkem jsou administrativní tlaky, které zřejmě povedou k nucené fúzi okolo stovky drobných družstev s většími. Podle Christopha Guene tu dochází k euroregulaci zadními vrátky, a řešením proto nejsou výjimky pro jednotlivé země, ale revokace celé direktivy, která je v rozporu s právem na slučování za účelem finanční svépomoci. Dodejme pro úplnost, že i oněch 35 milionů, ekvivalent milionu eur, je vlastně výjimka v rámci směrnice, která požaduje jako normu základní kapitál nikoliv milion, ale 35 milionů eur. Vznik nových etických — a vlastně jakýchkoliv — bank je tak vyloučen i v západní Evropě.
   
Malý český happy end?
 
Evropská bankovní směrnice, proti které protestují i mnozí další experti ve sféře etického bankovnictví, je jen špičkou ledovce různých evropských i národních právních předpisů, které škodí malým etickým podnikům. Na svých cestách po Británii a České republice jsem se s tím setkávala znovu a znovu. V družstevním obchodě na skotském pobřeží, řízeném na dobrovolné bázi, musejí teď ke každé bedýnce s ovocem dávat ceduli s názvem a zemí původu stejně jako ve velkých supermarketech. Drobná anglická recyklační firma má platit tisíc liber za licenční poplatek státu stejně jako velké nadnárodní společnosti. Na Hebridách se stavějí obrovská mola v souladu s evropskou legislativou, která nuceně chrání cestující před přestupováním z lodě na loď na moři, aby si nevymkli kotník. „Zákon nerozlišuje mezi tím, jestli vaříte pro jednoho hosta, nebo pro tisíc,“ řekl mi český venkovský podnikatel, zaskočený požadavkem na drahé bezdotykové baterie ve svém malém penzionu. Drobné venkovské podniky kličkují mezi předpisy, nadávají — a cítí se bezmocné ve dvojím ohni ekonomických a státních centralizačních trendů.

Vraťme se ale k našemu příběhu. Jaký bude další osud členů Prvního úvěrního družstva Chotěboř? „Kdyby mi nezbývalo než je odkázat na banky, musel bych každý večer mlátit hlavou o zeď,“ usmívá se Jaromír Hošek. „Naštěstí se objevila schůdná varianta v podobě Třebíčské družstevní záložny. Se svými necelými tisíci členy dokázali splnit kapitálový limit, tudíž přežili a hodlají zřídit v Chotěboři od příštího roku pobočku. Můžeme je členům s klidným svědomím doporučit. Dokonce to vypadá, že pobočka zaměstná naše pracovníky, včetně mě, a bude úřadovat v naší dosavadní kanceláři.“ Krucemburskou pobočku ovšem třebíčští držet asi nebudou.

Jaký má Mirek pocit, když tak hledí na trosky práce, které věnoval osm let života? „Na osobní rovině jsem rád, že jsem se naučil programovat. A obecně — v praxi jsme dokázali, že systém v malém a jednoduchém je ku prospěchu všech, včetně státu, kterému jsme platili docela slušné daně. Zůstává tak jen otázka, čí zájem vlastně hájí legislativa, respektive volení zákonodárci?“
 
Poznámka: O nových českých kampeličkách a o tzv. euronovele viz též Sedmá generace 12/2003 a 2/2004.