Inspirující Wales

Městečko Llanidloes ve středním Walesu nemá ani 2500 obyvatel. Jeho historické centrum tvoří vlastně jen dvě na sebe kolmé ulice, z nichž vidíte okolní starou kulturní krajinu s pastvinami rozdělenými zídkami a živými ploty. Vládne tu poklidná atmosféra zastrčených venkovských oblastí, dekorovaná bekotem všudypřítomných ovcí. Jeden obchůdek vedle druhého nabízí produkty ekologického zemědělství — mléčné výrobky, zeleninu, ovoce. Řezník porcuje bio telecí, vepřové a skopové. Oblíbená kavárna vás zve na fair trade kávu, čaj či čokoládu a zákusky, džusy nebo saláty z šetrného hospodaření. Schází se tu jak místní „alternativci“, tak i občané žijící zcela konvenčním způsobem. V obchodě s rybami se poprvé dozvídám podrobnosti o darech moře pocházejících z provozů k přírodě šetrných rybářských a zpracovatelských společností, certifikovaných mezinárodní značkou Marine Stewardship Council (MSC).

Mé kroky míří do kanceláří FSC UK, partnerské britské pobočky organizace Forest Stewardship Council, která v pětatřiceti státech světa prosazuje ekologicky a sociálně odpovědné lesní hospodaření. Ve Velké Británii už logo, jež stvrzuje, že dřevěné výrobky pocházejí z šetrného hospodaření a výroby, zná 23 % obyvatelstva. Značku FSC tu uvidíte doslova na každém kroku — je vytištěna na obalu dřevěného uhlí na oblíbené barbeque, kancelářském či toaletním papíru, na vařečce nebo hůlkách na asijské speciality.

„Alternativnost“ se tu ovšem neomezuje jen na odpovědné nakupování, či chcete-li, zelený konzum.
Umělci a představitelé různých alternativních hnutí z celé Anglie se do městečka a jeho okolí začali stěhovat v 70. letech a vytvořili zde silnou, vzájemně propojenou komunitu. Nejen mladí lidé často žijí v komunitách, společně vlastní domy a okolní pozemky, na nichž pěstují zeleninu i různé umělecké žánry. Proslulý je místní karneval Fancy dress party. Na jednu letní noc v roce ožije staré sídlo divokým rejem masek, který si v ničem nezadá s jihoamerickými karnevaly.

Přítomnost obchůdku světoznámé britské charitativní organizace Oxfam, burcující k pomoci trpícím v Súdánu, činnost mezinárodních ekologických organizací spolu s indickou restaurací dává životu v městečku Llanidloes kosmopolitní nádech. „Minulý týden mi volali z Londýna a za podobnou práci, jako dělám zde, mi nabízeli třikrát větší peníze. Práce v jedné z nejprestižnějších nevládních organizacích v zemi by mě bavila, ale musela bych se stěhovat do hlavního města. Nic z toho nemůže vyvážit vše, co bych odchodem odsud ztratila,“ říká ředitelka britské pobočky FSC a ukazuje na malebnou okolní krajinu, harmonicky objímající městečko.

Tak trochu jiná Británie

Wales a zejména pak jeho střední a severní část se značně liší od sousední Anglie. Krajina není tak přelidněná, žijí tu pouze necelé tři miliony obyvatel. Život v převážně venkovském Walesu je o poznání méně uspěchaný než v anglických městských aglomeracích a konurbacích. Z rozeklaného pobřeží se dynamicky zvedají jen sporadicky zalesněné svahy hor, rozdělené hlubokými údolími s horskými bystřinami. Prší tu často a hodně. Waleská krajina je mystická i bez běžné ranní mlhy, magický ráz jí dodávají místa starého keltského osídlení. Naprosto neobvyklý, až bizarní je waleský jazyk, který nyní prožívá svou renesanci. Waleské osvobozenecké hnutí zatím nedosáhlo tak výrazných úspěchů jako sousední skotské, je však podle místních silné a zarputilé stejně jako místní světově proslulé ragbyové týmy.

Větrná hůrka

Na okolních dávno odlesněných kopcích se v posledních letech rychle rozrůstají větrné farmy. V celonárodní diskusi o vhodnosti větrných elektráren prý ovšem v současnosti mají navrch odpůrci větrných mlýnů. Mezi předními odpůrci, argumentujícími mimo jiné krajinným rázem, se vyjímá i bývalý tajemník Margaret Thatcherové a činovník atomové lobby. Nejbližší jaderná elektrárna na hranicích národního parku Snowdonia byla uzavřena před deseti lety a nyní probíhá veřejná soutěž o nejvtipnější nápad, jak ruinu atomového obra začlenit do krajiny. Poblíž městečka Machynlleth spravuje od ropné krize v 70. letech komunita padesáti nadšenců Centrum alternativní energie — areál plný nápadů týkajících se energetických úspor, šetrnější produkce elektřiny a skromnějšího života vůbec.

Smutnou kapitolou je zde špatný a nedostačující systém hromadné dopravy, který nutí k používání auta i zavilé odpůrce motorismu. Železnice je proslulá svou nedochvilností, vlaky na sebe nenavazují, spousta vlakových souprav bývá každodenně zrušena. Co je vám platné, že po hodině zpoždění můžete žádat své peníze zpět. Stav železnice ve Velké Británii je odstrašujícím příkladem, kam až může zajít neuvážlivá privatizace.

Muž, který sází stromy

Stojíme na hnědavé pastvině na svahu široko daleko bez jediného stromu, dokonale vypasené ovcemi. Pozorujeme erodované pláně rozbrázděné sesuvy půdy. Pod námi v údolí horského potoka se za plotem zelenají desetileté břízy, duby, jeřáby, jasany, modříny, borovice, olše a vrby. Před deseti lety se členové místní komunity rozhodli zakoupit 10 hektarů pastvin kolem domu bez elektřiny a vrátit do krajiny les. Několik desítek stromů vysadili, zbytek se obnovil zcela spontánně.

„Nepřestanu, dokud nenastane doba, kdy se budu moci celý den toulat, aniž bych vyšel z lesa,“ takto pateticky zakončil celodenní exkurzi lesíky středního Walesu Ritchie Tassel, místní zástupce celowaleské organizace Welsh Woodlands, který se v práci údajně nechal inspirovat i skromným hrdinou knihy Jeana Giona Muž, který sázel stromy.

Welsh Woodlands aneb po místním Coed Cymru je dvacetihlavá organizace, která si vytkla za cíl zachránit poslední zbytky přírodních lesů (většinou spíše skupin prastarých stromů) a začít je obnovovat. Organizace mapuje výskyt starých lesů v krajině, podle možností z nich získává genetický materiál a poté jej používá pro rozšiřování malých lesíků. Po stovkách a možná i tisících let chtějí vrátit do krajiny les a s ním i větší bohatství rostlin a živočichů. Na rozdíl od nevládních organizací, jako je úspěšná Reforesting Scotland, Welsh Woodlands pozemky pro nové lesy nenakupují.

Soukromé vlastnictví je tu nedotknutelné a vlastníci půdy jsou velmi hrdí. Místo nákladného nákupu pozemků proto Welsh Woodlands spolupracují s farmáři, na jejichž pozemcích se lesíky nacházejí. Nejdůležitější věcí je přesvědčit farmáře, aby z lesů a obnovovaných ploch vyhnali ovce, které stejně jako u nás vysoká zvěř dokonale vypasou veškeré přirozeně se zmlazující stromky. Není to snadné. Nástroje Společné zemědělské politiky EU dávají místním farmářům velmi slušné peníze na každou ovci. Místní lidé se baví historkami o tom, jak si farmáři při návštěvách evropských úředníků navzájem „půjčují“ desítky ovcí. Za ovcemi zůstává doslova měsíční krajina, vyerodované kopce bez stromů či keřů. „Doufejme, že nový závazek na snížení dotací do zemědělství, který dali evropští a američtí vyjednavači zemím třetího světa, povede ke snížení dotací na chov ovcí. Potřebujeme prostě méně dotací pro ovce a více peněz a politické podpory pro zakládání nových lesů na místě dnešních pastvin,“ říká Ritchie. Někteří farmáři souhlasí a spolupracují na rozšiřování lesů s převahou původních listnatých dřevin na svých pozemcích. Postupně se tak v otevřené krajině daří zvětšovat plochu lesů a spojovat skupiny stromů do větších propojených komplexů. Welsh Woodlands se též snaží pomáhat farmářům a vlastníkům malých lesů uplatňovat dřevo z jejich lesíků na trhu. Místní stavitelé a architekti dávají samozřejmě a solidárně při stavbách nových domů či rekonstrukcích pokud možno přednost místnímu (též certifikovanému) dřevu.

Nové britské lesy

Ve Velké Británii lesy pokrývají jen 12 % krajiny a existují tu poměrně velké oblasti, kde o lesy v našem pojetí prostě nezavadíte. V samotném Walesu je lesů o trošku více, nicméně jsou rozptýlené v krajině. Většinou jde jen o jeden či několik hektarů. Jediné souvislejší plochy lesů jsou tvořeny plantážemi nepůvodních exotických jehličnanů, oproti nimž jsou naše smrkové monokultury oázou života. Navíc zde i na svazích běžně narazíte na mnohahektarové holoseče a po druhé světové válce, kdy se Velká Británie rozhodla zajistit si dostatečné zásoby dřeva pro vlastní potřebu, tu zapustilo kořeny lesnictví zámořského typu, charakteristické velkoplošnými schematizovanými postupy. Dřevo z rychle rostoucích plantáží je dosti nekvalitní, dobré spíše jen pro papírenský průmysl. Výkupní ceny jsou dnes extrémně nízké, lesníci nemohou konkurovat levnému dovozu kvalitnějšího dřeva z Pobaltí či Skandinávie.

Státní lesy přesto jen těžko opouštějí zažité stereotypy. Někteří lesníci by stále rádi pokračovali v pěstování jehličnanů a aktivity organizace Welsh Woodlands jsou mnohým k smíchu. Rétorika státních lesů směřovaná k veřejnosti je ovšem naprosto opačná (stejně jako u nás). V informačních centrech a v propagačních materiálech se to hemží obnovou původních lesů a mokřadů, biotopů ohrožených živočichů a převáděním jehličnatých lesů na listnaté s bohatstvím flóry a fauny. Na obranu britských lesníků je třeba říci, že nezůstává vždy jen u slov. I organizace Ritchieho Tasella získává prostředky pro svou činnost od státních lesů. Na úspěšné projekty obnovy dubových lesů se nedávno přijel podívat Charles, princ waleský. Nezvali ho, někde se dozvěděl o jejich činnosti a jako odpovědný vlastník lesů (pro veškerý svůj majetek již získal prestižní certifikát FSC) se zajímal o nové trendy v ekologickém obhospodařování lesů. Byl prý nadšen. Stejně tak i já.

Klobouk jsem musel smeknout i před způsobem, jakým zdejší lesní správa konzultuje své hospodářské záměry s místními lidmi. Lesníci je zde již poněkolikáté pozvali na projednávání svých hospodářských plánů. Ale nejen to, o sobotách si pronajímají stánek na malém tradičním městském trhu a pomocí moderních participativních metod se snaží zjistit názory spoluobčanů na hospodaření v jejich lesích. Že by běžní Britové rozuměli lesnictví víc než našinci?

Inspirace

Během naší exkurze po obnovovaných lesích se s Ritchiem zastavujeme u mokřadů, kterými se klikatí řeka Dovey jen míli před ústím do Atlantiku. „Ještě před třemi lety tu byla plantáž smrků. Poté se vlastník pozemku, starý pán, rozhodl nepůvodní smrky vykácet a nechat několik hektarů mokřadů jejich osudu, prostě jen chce na stará kolena s vnoučaty sledovat, co se bude dít,“ říká nadšeně Ritchie a vyjmenovává ohrožené druhy opeřenců, které se už do krajiny vrátily. „Teď už jen vystavět naučnou stezku, aby to divadlo mohli pozorovat turisté, kteří se tu zastaví na cestě k pobřeží.“

Sám o sobě říká, že je „tree freak“, a já bych ho rád seznámil s přáteli lesoochranáři z Beskydčanu. Ritchie vzpomíná, jak v polovině 90. let odjel s přáteli na demonstraci proti destrukci Bialowiezského pralesa do Varšavy. Je zděšen zprávami o tom, že problémy s jeho ochranou stále pokračují. O víkendu plánuje „pirátsky“ vysévat břízu na méně využívaných pastvinách.

Plochu, která se má stát součástí připravované biosférické rezervace, dnes spravuje jeden z pozemkových spolků a první desítky metrů naučné stezky přes zamokřené louky jsou již hotové. Trusty či pozemkové spolky, z nichž nejpopulárnější a veřejností nejvíce podporované jsou RSPB (Královská společnost pro ochranu ptáků), Woodland či National Trust, tu mají dlouhou tradici a velmi dobré jméno.

Měl jsem pocit, že se tu hodně lidí vedle svých zaměstnání věnuje i obecně prospěšným aktivitám. Místní obyvatelé mají dobrý přehled o globálních problémech a snaží se věci aktivně měnit. Málokdo nezná Prahu či Český Krumlov (s Brnem je to už horší). Všichni vědí, jaký je rozdíl mezi českým Budvarem a americkým Budweiserem, a chtějí věřit, že Bush junior na podzim doprezidentuje. Kéž by. V každém případě je Wales, který jsem měl možnost poznat, inspirujícím místem. Takže — doporučuji.