Jak jsem se stala rostlinou

Tento zážitek spadá do období, kdy jsem se zabývala vykuřováním a menstruační mystikou. Nejdřív: co si pod pojmem vykuřování představit? Propagátoři tvrdí, že se jedná o nejstarší formu aromaterapie, v principu jde o použití samozápalného uhlíku v kombinaci s bylinou či pryskyřicí, které jsou vzniklým žárem spalovány, a vydávají tak libou vůni. Ta má, stejně jako u moderní aromaterapie, potenciál ovlivnit psychiku člověka.

Vykuřovala jsem tehdy lupulin, který se získává extrakcí CO₂ z chmelových šištic. V popisu jsem se dočetla, že v rostlinné magii se tradičně spaloval pro navázání spojení s přírodními energiemi, působí též sedativně. Lupulin: zelená slizká hmota. Vůně, která má být „zeleně bylinná, jemně nahořklá, silná, hluboce tajemná“, mi vyrazila dech. Smrdělo to strašlivě.

Pravda, dávkování jsem nemírně navýšila, což se ovšem dělo v tu chvíli nevědomě. Prudce jsem vdechla a ucítila, jak se okamžitě dostávám do tranzu. Jako první jsem pocítila ztuhlost, zejména nohou, která kulminovala v mírnou paniku, neboť zároveň se v mém těle rozlil chlad. Nemohla jsem však ze svého stavu vystoupit, a tak mi nezbylo než jej akceptovat. Po chvíli jsem si na chlad zvykla a uklidnila se. Uvědomila jsem si, že mé nohy jsou kořeny, které obklopuje chladná půda. Půda, v níž je množství organismů, které se přes mé kořeny pohybují a příjemně mě šimrají. Jemnými zakončeními sebe samé jsem z půdy čerpala živiny. A v tu chvíli jsem pochopila, že nejsem nehybná, přestože pohyb kořenů je velmi malý a připomíná proudění. Rozradostněná z tohoto projevu života jsem obrátila svou pozornost na zem a prožila, jak se mé listy a květy hýbou ve větru, jak se otáčejí za sluncem. Poznala jsem, že přestože mají rostliny životní rytmus mnohem pomalejší než lidé, jsou živé svým vlastním způsobem. A také jejich paměť sahá mnohem dál než ta naše (však jsou o miliardu let vývojově starší).

Byla jsem zvědavá, jakou jsem rostlinou: uslyšela jsem latinský název, který mi v tom okamžiku nic neříkal. Ale zapamatovala jsem si jej a posléze jej vyhledala ve slovníku. Calendula — měsíček. Stala jsem se tedy asi na patnáct minut měsíčkem zahradním.

Zkoušela jsem tuto zkušenost později opakovat, leč bezvýsledně. Přivedla mě každopádně k hlubšímu zájmu o rostlinný svět, zejména o léčivé byliny. Byla jsem také nucena přehodnotit vegetariánský diskurz, který hovoří o tom, že rostliny necítí bolest, a proto je jejich pojídání etické. Mám za to, že toto přesvědčení je mylné a je nutné přijmout zodpovědnost za to, že svými potravinovými nároky působíme bolest a smrt. Jde však o to, jak na bolest a smrt pohlížíme: je to velice přirozená součást života, bez níž by nic nového nevzniklo. Tedy ani k rostlinám bychom neměli přistupovat konzumně a instrumentálně. I ony jsou bytostmi, které k nám mohou promluvit. 

Související články:

Dominik Grohmann: Emancipace rostlin? (7.G 2/2013) 

Radomil Hradil: Práva rostlin v Rheinauských tezích (7.G 2/2013)