Jaké si to uděláme, takové to budeme mít

24. srpna 2020 /
foto: Jan Klika (vše). Kozy na milkovickém statku.
V Milkovicích u Jičína se letos podvacáté odehrál legendární Kozí mejdan. Nic nevyjadřuje jeho duch lépe než heslo uvedené v titulku. Slavnost, která se koná každoročně během srpnového úplňku, by nevznikla bez pomoci účastníků. Sám jsem měl možnost se o tom přesvědčit.

Kozí mejdan se koná na statku známého aktivisty a disidenta Stanislava Pence v Milkovicích poblíž obce Libáň v Královéhradeckém kraji. Jde o svobodomyslné setkání lidí, kteří mají blízko k přírodě, životu na statku, zvířatům a také muzice. Na setkání vystupuje řada kapel, většinou méně známých nebo začínajících. Nejde však o hudební festival, byť to tak může vypadat. „Festival má vstupenky, pořadatelskou službu, stánkaře, program, reklamy. To u nás není,“ říká Stanislav Penc.

Protože mám za úkol napsat z akce pro Sedmou generaci reportáž, domlouvám se s ním předem po Facebooku, jestli by si na mě v průběhu čtyřdenního mejdanu udělal tak hodinu čas, abych se ho zeptal na vše, co mě okolo Kozího mejdanu i života na statku zajímá. Odpověď na sebe nenechá dlouho čekat: „Hodinu vám během mejdanu rozhodně poskytnout nemohu. Vše, co potřebujete vědět, dohledáte buď na www.kozy.cz nebo jinde na internetu,“ píše Penc a dodává: „Před pěti lety jsem se ze zdravotních důvodů přestal jakkoliv veřejně angažovat… Tedy nemohu tvrdit, že něco udělám, když na to nebude čas, energie nebo chuť. Řídím své kroky podle momentálního stavu. Neplánuji dopředu tak, že bych si omezil čas. Věřím, že to můžete pochopit. Neberte to prosím osobně.“

Parkoviště z vany.

Samozřejmě to chápu. Jednak mi mělo být jasné, že jako pořadatel bude na místě v jednom kole, a jednak je potřeba vzít v úvahu zdravotní stav Stanislava Pence. Před pěti lety mu byl objeven nádor na mozku. Podrobil se náročné operaci, při které mu byla vyndána jen část nádoru. Ostatní zůstalo prorostlé do zdravých tkání. Nedávno rozeslal e-mailovou zprávu, v níž stálo: „Začal jsem mít časté epileptické záchvaty a cítím mnohem větší únavu než dříve. Přestal jsem se veřejně angažovat, více odpočívám. Stav se postupně zhoršuje. Ovšem na mysli neklesám, život je krásný a k němu neodmyslitelně patří ztráty, nemoci a smrt. Žiji a tvořím tak, jako by život nikdy nekončil. Jsem šťastný.“

Menší pomoc

Cestou na Kozí mejdan mám i přes poučení, že nejde o festival, pocit, že si jedu užít příjemný letní čas na akci, kde bude vše zajištěné, člověk se nebude muset o nic starat a čeká ho jen pohoda a zábava. Poté, co odstavím auto na louce, která patří ke statku a slouží v průběhu mejdanu jako parkoviště, jdu obhlédnout terén. Nikde žádní pořadatelé ani informace. Přicházím ke stodole, u které si pár chlapů něco ukazuje. Rozhlížím se a pozdravím. Reakce muže, kterého záhy identifikuji jako samotného Stanislava Pence, je nečekaná: „Nejste vy ten novinář?“ zeptá se. „Jak jste to poznal?“ jsem překvapen. „Novinář intelektuálního plátku se pozná podle toho, že se bojí někam vkročit.“

Suché stromy tu nekácí, jsou užitečné.

Abych ukázal, že se fyzické práce neštítím, a taky z toho důvodu, že skoro všichni ostatní na místě něco dělají, ptám se, s čím můžu pomoci. Ujímá se mě Luděk, který na Kozí mejdan jezdí nepravidelně už čtrnáct let. Zrovna staví pisoár, jenž představuje na zem položený okap, do kterého se postaví plechy opřené o stěnu stodoly. Moč steče po plechu a okapem je svedena do díry ústící do septiku. Luděk předtím srovnal terén a na místě se nachází suť s kameny. Mám za úkol ji naložit a odvézt. Procházím pozemkem a koukám, jestli někde není volné kolečko a lopata. Díky tomu získávám představu o statku. Skládá se ze tří budov — domku, kde bydlí majitel, dále stavení vybaveného hudební zkušebnou a místem k přespání, a konečně stodoly, kde vznikne druhé, kryté pódium pro kapely. V tuto chvíli se ještě připravuje.

Zvířata nezabíjí, stromy nekácí. Ani suché

Už po chvíli strávené na místě je mi jasné, že myslet si, že si na mě Stanislav Penc udělá hodinu čas, bylo naivní, ba přímo troufalé. Vidím ho neustále v pohybu. Buď sám něco dělá, anebo rozdává úkoly ostatním — ukazuje, kam je potřeba přesunout ohradník pro kozy a osly, natahuje elektrické vedení se žárovkami pro večerní posezení, nandává pytle do latrín, hrabe seno nebo chodí s malou ruční kamerou a filmuje. Chce to trochu úsilí na něco se ho zeptat a vždy je to jen letmé setkání během chůze. Přichomýtnu se třeba ve chvíli, kdy Standa (nabídl mi při seznámení tykání; ostatně na Kozím mejdanu je tykání normou) na louce právě shrabuje seno. Vyzvídám, proč je tu tolik suchých stromů. „Suché stromy nekácíme. Jsou útočištěm pro hmyz a sovy,“ zní jasná odpověď. Jindy Standu potkávám ve stodole, kde přesouvá sudy s pivem. „Kolik je teď na statku koz a oslů?“ ptám se. „Vidíš, ne?“ A dodává, že tu nikdy žádné chované zvíře nezabil. Čtyři osli a kozy, kterých je tu asi dvacítka, se zde bezstarostně pasou.

Místo, kde se občerstvíte za lidové ceny.

Na Kozím mejdanu kvůli povinnostem, které mě nutí vrátit se do města, nakonec strávím pouze 24 hodin. Celá slavnost ale trvá od čtvrtka až do pondělí. Dřív, někdy v začátcích, dokonce i týden. Také se na ní podle pamětníků v minulosti objevovalo více „pankáčů“. V současnosti zde potkáte jak svobodomyslné mladé lidi, tak i starší ročníky a hodně dětí. Je tu pro ně bezpečno, na pozemku nejezdí auta. A mezi všemi pobíhají psi. Každý si tu dělá, co chce, pokud nikoho neobtěžuje a neporušuje zásady. Mezi ně patří zákaz odhazování špačků na trávu nebo zákaz krmení zvířat. K dispozici je bezmasá kuchyně a prodej nápojů — limonády, kávy, čaje, piva a vína. Tvrdý alkohol tu nekoupíte. Vše je k mání za velmi lidové ceny. Malá limonáda stojí deset korun, stejně tolik i deci vína. Polévka přijde na dvacku, v nabídce je i veganský fazolový guláš. Mladý pár ve frontě přede mnou se obsluhy pro jistotu ptá, jestli se nespletla a opravdu je cena za dvě polévky a dvě limonády tak nízká.

Koncert mezi kozami

Čtvrtek a větší část pátku jsou rozjezdové dny. Muzika ještě nehraje a až do pátečního podvečera se připravují obě pódia, hlavně to venkovní. Od jedné účastnice se dozvídám, že ti „chytřejší“, kteří vědí, jezdí na festival až v pátek nebo sobotu, aby se vyhnuli pracím spojeným s přípravou Kozího mejdanu. Naštěstí je tu už ve čtvrtek dost lidí, kteří dobrovolně pomáhají, aby se vše stihlo připravit. Když se něco neudělá, tak to zkrátka není. Čtvrteční večer po zmíněné menší práci trávím stavěním stanu a následně sedím tak do jedenácté večerní na trávě kolem „baru“, který je také výdejnou jídla. Je to centrální místo Kozího mejdanu. Ptám se lidí, jak se jim tu líbí, jak dlouho sem jezdí a jaké mají zážitky. Kluk, kterému ve tmě nevidím příliš do tváře, dává k dobru svůj největší zážitek z Kozích mejdanů: na jednom z ročníků udeřila večer bouřka. Lidé se nahrnuli do stodoly, kde v té době hrála bluegrassová skupina. Jenže Standa Penc nahnal do stodoly také své kozy, aby je schoval před deštěm. „Poslouchali jsme kapelu, byli jsme na sebe namačkaní a mezi námi se do toho všeho pohybovaly kozy. Bylo to nezapomenutelné,“ dozvídám se.

Plakát na Kozí mejdan.

Za chvíli se mezi hloučky rozline mužský hlas: „Kdo chce sedět na lavičkách, tak ať nám je pomůže přinést.“ „Ale my už sedíme,“ ozve se v odpověď jiný hlas, pro změnu ženský. Jiným ale sezení na zemi nestačí, a tak se hned formuje skupinka dobrovolníků, kteří mizí kdesi za stodolou a za chvíli na potemnělé trávě staví lavičky od pivních setů. Já si mezitím cvakám poznámky k reportáži do mobilu, a jak se tak rozhlížím kolem sebe, vidím, že jsem snad jediný, kdo svítí displejem do tmy a vnáší sem tímto způsobem civilizaci. Postupně na mě padá únava a přesouvám se do stanu, který se spolu s ostatními nachází v sadu. Při usínání mě ruší nedaleká skupinka hrající na kytaru a bubínky.

Dopředu se neví, kdo vystoupí

Ráno vstávám kolem osmé. Drtivá většina návštěvníků po bujaré noci ještě spí. Ve výdejně jídla a pití se ale už pracuje. Objednávám si kávu a bavím se s klidným a příjemným prodejcem. V ošatce je ke koupi několik druhů pečiva a koláče. Ptám se, kde že je vlastně možné zaplatit dobrovolné vstupné. „Tady u nás,“ říká vousatý výčepní. Vstupné je tak skutečně dobrovolné, nikdo vám tu nepřipomíná, že byste ho mohli nebo měli zaplatit. Usedám s kávou na lavičku, užívám si klidné ráno. Pomalu přicházejí další lidé a objednávají si čaje, kávy a polévky. Panuje tu pohoda a klid. Zažívám nejlepší chvíle na Kozím mejdanu. Jsem rád, že mohu na takto krásném místě být. Děkuji v duchu majiteli statku, že dává k dispozici svůj pozemek lidem, aby se sem přišli pobavit a odreagovat, a přitom s tím má sám spoustu práce.

Na statku je živo.

Za chvíli si ke mně přisedá kluk odhadem kolem třicítky. Přijel sem autobusem z Prahy a stejně jako já tu je letos poprvé. Přivezl si s sebou kytaru a doufá, že si bude moci zahrát. Kromě toho má v plánu se jen tak natáhnout někde na trávu a odpočívat. Potkávám se s ním znovu odpoledne, kdy namísto lelkování statečně pomáhá s natahováním plachty na venkovní pódium. Jde o složitou operaci, při které čtyři chlapi vylézají na střechu pódia a na její ploše rozmotávají zabalenou fólii. Vypadá to jednoduše, ale snadné to není. Já naštěstí jen asistuji zezdola. Vše se nakonec podaří, ale stejná dřina se bude opakovat nejspíš i příští rok, protože Standa Penc na zimu plachtu sundává.

Co se kapel týče, dopředu se neví, které vystoupí. Program se netvoří. Když se ptám Standy, koho letos čekají, nic se nedozvím. „Dopředu nevíme, které kapely přijedou. Když mě nějaká kontaktuje a ptá se, jestli si bude moci zahrát a v kolik přesně, tak jí řeknu, aby raději nejezdila, že by se jí tady nelíbilo.“ Později se přece pár názvů skupin, které by měly letos přijet, porůznu dozvídám: Boží muka, Čtvrt na smrt, Miea a Kýbl Vostrých Hrušek.

Stavba venkovního pódia.

Přijeďte pomoci

Na milkovickém statku se v průběhu roku vedle Kozího mejdanu dějí také další aktivity. Stanislav Penc v rámci jím založeného Spolku přátel koz provozuje třeba Kozí muzeum. Do něj sbírá jakékoli předměty spojené s tematikou koz. V současnosti je muzeum uložené v krabicích, přesto by letos rád dokončil jeho stálou expozici. V Milkovicích také vítají dobrovolníky, kteří si chtějí vyzkoušet, co všechno obnáší život na statku, nebo si chtějí zlepšit fyzičku a opálit se jinak než ve fitness centru a soláriu. Starat se o rozsáhlý pozemek a usedlost není jednoduché, zvlášť když se jejich majitel potýká s vážnou nemocí. Nějaká smysluplná práce se na statku vždycky najde.

Autor je novinář. Kontakt: klikahonza@seznam.cz.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 3/2022 vychází v 2. polovině června.