Jsem takový samorost

V šestnácti jste odešla z domova a vydala se hledat své „mentální rodiče“. Říkáte, že jste je našla v některých literárních postavách, ale také v „matce přírodě“, s níž bychom měli souznit, nebojovat s ní. Přetrvává váš vztah s „matkou přírodou“ dodnes? Můžete ho zkusit nějak přiblížit?

Ano, žiju obklopena zelení a dělá mi to dobře.

Souvisí se vztahem k matce přírodě váš pozdější přesun na venkov?

Odešla jsem z města, když jsem začala mít děti. Myslím, že mě to zklidnilo a jsme víc spolu. Na venkově se mi líp dýchá, mám potřebný prostor a krásu kolem sebe.

V dětství jste jezdila na bulharský venkov, odkud pochází váš tatínek. Vracíte se tam ještě?

Do Bulharska jsem jezdila jen v dětství. Podívat jsem se tam byla po dlouhé době před pár lety a měla jsem tam pocit jako doma. Určitě se tam chci vrátit i s dětmi, aby poznaly součást mě.

Český venkov už často není oázou klidu, místo někdejšího bučení krav a kokrhání kohoutů jej stále víc zaplňují zvuky aut, sekaček, motorových pil. Jak „zní“ vaše vesnice?

Já mám štěstí, že nejvíc doma trávím rána a dopoledne, kdy ve vesnici skoro nikdo není, jen staří a je úplný klid… O víkendu, ovšem, se rozjedou ty všechny industriální zvuky, včetně našeho domu. A v noci je absolutní tma s hvězdami a ticho.

Na venkově žijete podle svých slov skromně. Co si pod tím máme představit?

Pěstujeme zeleninu, ovoce, víc a víc. Takže v létě a na podzim máme skvělé voňavé jídlo. Šetříme vodu, nepoužíváme žádné čistící dryáky, například.

V tomto čísle Sedmé generace se podrobněji věnujeme automobilismu. Jak se vy sama dopravujete — sledujete v tomto ohledu ekologické souvislosti?

Máme jedno auto, které používáme, jen když to jinak nejde… To znamená, že většinou jezdíme za prací a do škol hromadnou dopravou. Já sama jsem si udělala řidičák po čtyřicítce z nutnosti. Řízení není můj koníček. Nelíbí se mi, když vidím jezdit auta jen s jedním pasažérem a když je Praha, krásné malé město, zaplněna popojíždějícími auty. Nechápu ty, kteří se potřebují všude přemisťovat svým osobním autem!

Máte vy sama také nějaké neekologické „guilty pleasures“?

V zimě, když jsou velké mrazy, topíme uhlím.

Vaše předposlední deska The Sick Rose, v níž zpíváte básně českých i anglických básníků z minulých staletí, je podle vás „o tajemných, zvláštních, intimních a krásných stavech, které můžeme zažít sami v přírodě“. Jaké stavy zažíváte v přírodě vy sama?

Myslím tím, že příroda je temná… Když jste v ní sami, můžete silně prožívat základní emoce, cítit lásku, krásu, strach z neznáma, ze smrti. V básni Antonína Sovy Do jezer stíny lesů padaly, kterou jsem si vybrala na The Sick Rose, je krásně popsána změna nálady reagující na světlo ze Slunce nebo tmu.

Nakolik v nahrávacím procesu pracujete s chybami, nahodilostmi a nakolik se snažíte nepoužívat továrně přednastavené zvuky?

Spolupracuji s výbornými hudebníky, kteří mají svůj originální zvuk a cítění hudby. Ať to jsou akustické nástroje, nebo elektronika, nikdy nepoužíváme přednastavené zvuky. Písně z mých desek vznikají přes jamy, takže většinou přes nahodiĺosti. Musíte být otevřený a citlivý ke každé maličkosti a zkusit, jestli funguje. Poté následuje velká práce vše zpracovat do skladeb. Bez chyb.

Začala jste na rockových kytarách, pak jste zavítala do trip-hopu, elektronických experimentů, ambientu, letošní deska Milostný slabiky stojí na vrstvené doprovodné kytaře Justina Lavashe. Máte ponětí, kam budete hudebně směřovat, nebo to necháváte na intuici?

Nemám dopředu žádný plán tvorby. Od začátku to byla náhoda, že jsem začala zpívat.

Po prvním albu Možnosti tu sou… jsem ale věděla, že budu pokračovat. A také jsem věděla, že chci zpívat silná slova. Básně. Ty mě většinou navedou k nápadu, s jakou hudbou je propojit. Tam pak najdu toho správného muzikanta. Na stylu mi nezáleží. Jediné moje měřítko je, aby propojení fungovalo.

Čím vás zaujaly básně Sylvy Fischerové, které na novém albu zpíváte?

Sylvu Fischerovou jsem potkala na festivalu spisovatelů PWF, se kterým občas hudebně spolupracuji, a padly jsme si okamžitě do oka. Jako kdybychom se znaly odjakživa. Na to já dám… Měla jsem pak nutkání se s ní potkat a mluvit o slovech, že je hledám pro další tvorbu. Ona řekla, že je má, a dala mi své básnické sbírky. A já si vybrala. Sedlo mi to přesně ke kytaře Justina Lavashe, se kterým jsem měla v plánu natočit album.

Říkáte: „Bez čtení by prostě hudba nevznikla.“ Jaké autor(k)y čtetenyní?

Ano, jak jsem řekla, slova jsou první. Co se týče knih, dočetla jsem Čapkovu Válku s mloky a teď se probírám Deníky Josefa Váchala. Jinak doporučuji básnickou sbírku Mare Sylvy Fischerové, která vyšla spolu s albem Milostný slabiky v květnu tohoto roku. Pár básní ze sbírky jsme zpracovali i na CD.

V rozhovorech často mluvíte o literárních inspiracích. Co inspirace hudební — kdo patří mezi vaše životní hudební hrdin(k)y?

Mám ráda spoustu muziky a pořád nacházím novou… ale mojí největší inspirací byli a jsou Patti Smith a angličtí Coil.

Na nahrávání vaší nové desky jste vybrali peníze prostřednictvím crowdfoundingového portálu hithit.cz. Jakou zkušenost jste si z této digitální lidové sbírky odnesla?

Z Hithitu jsem měla velkou radost a těch čtyřicet pět dní, co máte na vybrání potřebné částky, jsem prožívala naplno… e-mailovala jsem, používala Facebook a fungovalo to. Jsem potěšená, že mám kolem sebe lidi, které zajímá, co dělám. Myslím, že je to moc dobrá cesta, jak si sám řídit svoji práci.

Jako jeden z důvodů, proč jste si vydali desku sami, jste uvedla, že už nemusíte zástupcům vydavatelských firem zdůvodňovat, proč děláte (nepopulární) to,a ne (populární) ono. S jakými tlaky od gramofirem jste se v tomto ohledu setkala?

Já jsem nezažila žádné uzurpování, vždycky jsem si nakonec prosadila svoje, což je, myslím, znát. Chci jen říct, že v dnešní době, pokud neděláte pop, je úplně zbytečné se někomu upisovat a přijít tak o své vlastnictví. V alternativě existuje prodej CD většinou stejně jen na koncertech… A je určitě lepší, když jde výdělek k muzikantovi.

Nepřepadávají vás někdy pocity, že hudby už je na světě moc a do hloubky ji poslouchá čím dál méně lidí, a proč se teda v tomto směru ještě vůbec o něco snažit?

Nemám takový pocit. Pro mě je muzika silná součást mého života, a dokud budu mít pořád inspiraci, tak se budu snažit.

Na koncertech vypadáte hodně uzavřená do svého vnitřního světa — zpíváte víc pro sebe, nebo pro publikum?

Zpívám přes sebe ven. Na každém koncertě vnímám prostředí i publikum dost intenzivně. Vím, že to, co dělám, není jednoduché a pro někoho je to nesrozumitelné. Proto je někdy pro obě strany těžké navázat kontakt. Naštěstí více zažívám koncerty, kdy posluchači vědí, na co přišli. Potom už nejsou dvě strany, ale jedno místo, kde je hudba a poezie. Tam se sejdem.

Když jste s hudbou začínala, neuměla jste noty. Platí to stále? (A pokud ano, necítila jste to někdy jako handicap?)

Noty neumím a učit se je zatím nebudu. Dokonce jsem zvládla zpívat bez této znalosti i se symfonickým orchestrem.

V čem jste se profesně nejvíce zmýlila?

Že jsem se v mládí nenaučila anglicky a nevyjela za hranice našeho státu.

O co jste se připravila?

O spolupráci se zajímavými muzikanty za hranicemi.

Máte nějaké své srdcové skladby, které se vám ani po letech neoposlouchaly, naopak časem dozrávají?

Ano, mám a pořád je zpívám — Udržuj svou ledničku plnou, Místo, Měsíc a Nebe je rudý. Ty mladší skladby ověří čas.

V pořadu Krásný ztráty jste předloni přiznala, že jste docela líná. Nevyužíváte při výchově dětí knihu Líný rodič Toma Hodgkinsona?

Nikdy jsem se tímto tématem nezaobírala. Já prostě moc ráda nedělám nic…

Pokud se ohlédnete za svými dvěma porody, co byste nastávajícím rodičům doporučila? Respektive čeho by se měli vyvarovat?

Mé porody byly dost odlišné. Při prvním jsem si myslela, že mi tělo samo řekne, co mám dělat, a byla jsem natěšená. Ale nepočítala jsem s faktem, že jsem poprvé v nemocnici, takže mě hned od první chvíle zaskočil jejich řád a zvyky. Připadala jsem si lapená a úplně jsem ztratila sama sebe, kvůli jejich drogám. Nakonec to dobře dopadlo, ale až druhým porodem jsem si odpustila. Připravila jsem se na něj na kurzech o přirozeném porodu, kde jsem si hlavně uvědomila, že si porod musím řídit sama. Rodila jsem opět v nemocnici, ale na oddělení, kde byli přístupni k mému požadavku, že nechci jejich pomoc, pokud to nebude nutné. Rodila jsem ve stoje jak Indiánka a věděla jsem, že až přijde ta obrovská bolest, kterou vlastní porod začíná, musím se absolutně zklidnit, dobře dýchat a poslouchat své tělo. Zvládla jsem to.

Doporučuji kurz o přirozeném porodu nebo si popovídat s někým zkušeným. Asi před deseti lety proběhla po republice velká výstava s přednáškami a diskusemi o přirozených porodech u nás, o dulách a porodních asistentkách, kterou jsem hudebně doprovázela písněmi z mé desky Fontanela.

Pozorujete u svých dětí rozdíly, které by mohly souviset s tím, jak odlišně přišly na svět?

Zatím ne.

Jednou jste řekla: „Každýmu na Zemi bych hrozně přála, aby si vyzkoušel něco vymyslet ze sebe. Nenechat si servírovat věci, jak jsou.“ Řídite se tímto krédem i jinde než v hudbě, třeba v občanském životě?

Ano, řídím, jsem v podstatě takový samorost.

V jaké společnosti podle vás dnes žijeme, jaký je její charakteristický rys?

Alibismus.

—

Připravili Zuzana Vlasatá a Vít Kouřil. Další 7.G rozhovory najdete tady.