K čemu se jaderná energetika nehlásí

20. listopadu 1998 /
foto: Pxhere.com
Těžba uranu způsobuje málo známé, ale závažné dopady na životní prostředí. Představa o čisté elektřině z jaderných elektráren je uměle vytvářený mýtus.

„Jaderná elektrárna je čistá, jen se podívejte na severní Čechy,” namítají často lidé v diskuzích o temelínské elektrárně. V laserové show informačního střediska Dukovany to ČEZ ukazuje ještě přesvědčivěji: náprstek uranu vyrobí stejné množství elektřiny jako velká hromada špinavého uhlí.

Skutečnost je ale mnohem složitější. Chceme-li porovnat tyto dva způsoby výroby elektřiny, musíme vzít v úvahu jejich dopady nejen při provozu samotné elektrárny, ale také při souvisejících činnostech. To se týká jednak těžby energetické suroviny, jednak likvidace vznikajících odpadů – tedy začátku a konce tzv. palivového cyklu.

Zatímco nevyřešený problém likvidace radioaktivních odpadů (zejména vyhořelého paliva) je poměrně známým nedostatkem jaderných reaktorů, málokdo tuší, že i při přípravě paliva jsou na tom jaderné elektrárny ve srovnání s tepelnými nesrovnatelně hůř.

Hlavní potíž je v tom, že – na rozdíl od uhlí – je uran v přírodě velmi naředěn. I tam, kde se těží, obsahuje uranová ruda řádově jen promile využitelného materiálu. K získání onoho “náprstku” uranového paliva tedy musíme vytěžit tisíckrát větší objem uranové rudy. Další problémy pramení ze způsobu, jakým se uran z rudy získává, kdy vznikají obrovské objemy odpadů obsahujících radioaktivní a toxické látky.

U nás v České republice je jen v okolí Dolní Rožínky bez řádného zabezpečení uloženo přes deset milionů tun radioaktivních a toxických odpadů. Kontaminace se šíří do širokého okolí, přičemž radioaktivní látky se budou ze skládek uvolňovat tisíce let. Ve Stráži pod Ralskem, kde se těžilo chemickou cestou, hrozí kromě zakyselení půd také zamoření spodních vod žíravým roztokem uranu. Během dvaceti let zde byly do podzemí napumpovány téměř čtyři miliony tun kyseliny sírové, z čehož tam značná část zůstala. Jen opatření proti jejímu dalšímu průsaku stojí státní pokladnu 500 milionů korun ročně. Odhady nákladů na uvedení oblasti do přijatelného stavu se pohybují kolem 40 miliard korun. Toto je jen ukázka škod a vyvolaných nákladů, které přímo souvisejí s provozem našich “čistých” jaderných elektráren.

Odvrácená tvář jaderného průmyslu zůstává veřejnosti skrytá především proto, že se děje daleko mimo dohled. Naprostá většina světové produkce uranu pochází buď z chudých zemí, nebo z odlehlých, řídce osídlených oblastí obývaných často domorodými kmeny. Těžba a zpracování uranu tedy nejen vytváří časovanou bombu, ale podílí se značně i na genocidě národů a znásilňování jejich kultur.

Například kdo z nás ví, že celá čtvrtina produkce uranu pochází z Afriky? Tři z nejchudších afrických států – Niger, Gabon a Namíbie – zajišťují 20 % celosvětové spotřeby uranu. Uran se odtud vyváží do Francie, Japonsky a Německa, tedy zemí, které jsou ve využívání jaderné energie na předních místech. Vývoz uranu představuje pro režimy v Namíbii či Nigeru takřka polovinu veškerého zisku z exportu. Rossing, obří povrchový důl na uran v Namíbii, může úspěšně konkurovat uhelným jámám v severočeské pánvi.

Největším producentem uranu je Kanada, zajišťující pětinu světové spotřeby. Tamní povrchové doly v provinciích Saskatchewan a Ontario jsou značným kontrastem k vžité představě o nekonečných panenských lesích a jezerech. Chudé osady kmenů Krí a Čipevaja jsou sice v drtivé většině proti dolům, ale jako obvykle nemají politickou sílu rozhodovat o zemi, která jim byla přidělena. Přitom jsou mezi prvními, na koho kontaminace z dolů tíživě doléhá – v řekách hynou ryby, lesy kolem živoří a zvířatům i lidem se rodí nezvykle mnoho postižených potomků. Havárie spojené s úniky radioaktivních kalů nejsou výjimkou. V roce 1984 zde došlo na dole Key Lake k jedné z největších havárií, kdy do povodí vyteklo asi 100 milionů litrů radioaktivních kalů a kontaminované vody.

Indiánským kmenem severní Ameriky, který patří mezi nejhůře postižené, jsou Navahové. Na území jejich rezervace se nachází přes tři stovky dnes již opuštěných povrchových dolů na uran. V padesátých a šedesátých letech pracovali Navahové v dolech jako mizerně placení dělníci, za tu dobu se zde vytěžilo mnoho milionů tun rudy. Úniky radonu z tamních hald přesahují stonásobně limity doporučené Agenturou pro ochranu přírody (U. S. EPA). V roce 1979 zde zažili největší havárii uranového průmyslu na světě. Z protržené hráze odkaliště u Church Rock vyteklo do řeky Rio Puerto asi 400 milionů litrů radioaktivní kyseliny a 1200 tun kontaminovaného bahna. Zamoření zasáhlo oblast šedesát pět kilometrů po proudu řeky, včetně území obývaného Navahy.

Bhatin, Surha, Narua, Rakham Bhusabani… Obyvatelé těchto a dalších desítek indických vesnic jsou nuceni pít kontaminovanou vodu a dýchat vzduch zamořený uranovým prachem a radonem jen proto, že se ambiciózní Indie rozhodla rozvíjet jadernou energetiku. V kolalitě Jaduguda, kdysi krásné vysočině zarostlé hustými lesy a osídlené roztroušenými vesničkami, se dnes nachází uranový důl. Kraj zpustošila invaze anonymních inženýrů a dělníků, vybudování silnic a provoz těžkých automobilů. Rozprášeno bylo přes tisíc osad a vesnic, zatímco vedle dolu roste kalová nádrž zabírající dnes již 360 hektarů půdy.

Mezi největší dodavatele uranu patří také Austrálie. Doly se nacházejí většinou na území Austrálců, původních obyvatel Austrálie. Odkaliště jsou v případě příliš silných monzunových dešťů úmyslně upouštěna, aby se zabránilo protržení hrází. Radioaktivní odpady tak ale přímo kontaminují stovky čtverečních kilometrů. Komplex dolu Ranger zabírá plochu sta kilometrů čtverečních v domorodé rezervaci Arnhem. Největší důl na světě Roxby Downs se nachází uprostřed australské pouště a pro svůj provoz likviduje křehké pouštní ekosystémy v oázách, když z podzemních vrtů odebírá přes třicet milionů litrů vody denně. Vláda navíc přistoupila na požadavek majitelů dolu a zakázala domorodým kmenům přístup na posvátná místa, která v oblasti zbyla.

Mohli bychom pokračovat desítkami příkladů z různých koutů světa (včetně Číny a Ruska), a přece navzájem podobných: těžba a zpracování uranu způsobují lidem i přírodě velké utrpení. Čistá elektřina z jaderných elektráren je uměle vytvořený mýtus.

Australští domorodci varují: podle poselství jejich předků dříme v podzemí duhový had a hlídá zde síly ležící mimo dosah lidí. Když lidé nebudou opatrní a tyto podzemní síly naruší, had se probudí a jeho pomsta bude strašlivá.

Australští domorodci v historii mnohokrát našli využití pro suroviny, které získali ze země. Stejně tak dnes, i když o tisíce let později, našli vědci využití pro nový nerost, uran. Uran je kov, který má jednu zvláštní vlastnost – vědci pomocí něj umí vyrobit energii…

Nerostné suroviny kdekoliv v Austrálii patří podle zákona vládě, tedy všem lidem této země. I když se naleziště uranu nacházejí na území patřícím domorodcům, patří nám všem. Vláda, která zastupuje všechny obyvatele Austrálie, o těchto nalezištích rozhoduje jménem celého kontinentu.

Těžební společnost musí s domorodými obyvateli vést dialog o tom, jaké zde má záměry. Obě strany se musí dohodnout na podmínkách, které vyhovují jak těžebním firmám, tak domorodcům. Pokud se strany nedokážou dohodnout, podmínky vyjedná třetí, nezúčastněná osoba. Pokud ani ta nezíská souhlas domorodců s těžbou, přichází na řadu federální vláda. Ta musí rozhodnout, zda případná těžba prospěje Austrálii. Dojde-li vláda k závěru, že je to v národním zájmu, těžbu uranu povolí.

(z informačního letáčku vydaného australskou vládou)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2022 vychází v 2. polovině prosince.