Kataklyzma aneb Když se věci rozpadají

17. prosince 2020 /
foto: NASA. Exploze supernovy. Kataklyzma je kosmický proces, který v průběhu času rozkládá struktury.
Stephan Martin je americký astronom, lektor, spisovatel, učitel a psychoterapeut, který víc než dvacet let vyučuje astronomii a fyziku na univerzitách a ve vzdělávacích centrech po celých Spojených státech; velmi aktivně prosazuje interdisciplinární přístupy ke zkoumání vesmíru. V současné době působí jako mimořádný profesor psychologie a holistické vědy na Univerzitě Johna F. Kennedyho v Pleasant Hill v Kalifornii, je spoluředitelem programu následné péče v Center for Spiritual Emergence (Centrum pro spirituální rozvoj) v Asheville v Severní Karolíně, kde žije, a je lektorem vzdělávacího programu v nové kosmologii Deeptime Network. V češtině vyšla Martinova pozoruhodná kniha Kosmické rozhovory (Malvern 2016) a v roce 2019 uspořádal spolek PILGRIM — Potulná univerzita přírody se Stephanem Martinem seminář Žít kosmický život — kosmologie jako cesta transformace v Beskydech na Gruni na chatě Švarná Hanka (viz potulnauniverzita.cz). K této příležitosti vydal PILGRIM Martinovu publikaci Žít kosmický život / Úvahy o kosmu, každodenním životě a osobní zkušenosti, z níž zde přinášíme ukázku (z kapitoly Kataklyzma: když se věci rozpadají, str. 40—45; a z kapitol Probuzení do vyvíjejícího se vesmíru a Rozvíjení hluboké důvěry…, str. 61—68). Překlad Jiří Zemánek.

 

Tak jako se věci ve vesmíru k sobě přitahují, aby se soustřeďovaly, tak se nakonec musí časem rozpadnout a rozplynout. Hvězdám, galaxiím, lidem, zvířatům i všemu ostatnímu ve vesmíru je určeno rozpustit své součásti zpět do kosmické matrice, z níž se zrodily. Právě tak jako se spojily hrubé materiály, z nichž jsme složeni, aby vytvořily naši jedinečnou podobu, stejně tak se musí rozptýlit, aby tytéž materiály mohly vytvořit další jedinečné formy. Prostřednictvím procesů soustřeďování a rozpadu formy vesmíru v průběhu času zvyšují svou komplexnost a organizaci, což jim následně umožňuje rozvinout větší tvořivost a hloubku i větší vzájemný vztah; toto směřování kosmu, zdá se, přirozeně vzniká jako výsledek působení těchto procesů.

Ačkoli může být velmi znepokojivé a dezorientující, když se části našich životů rozpadají, můžeme si dodat odvahu a uvědomit si, že naše vlastní existence je v této chvíli možná jen díky rozpadu bezpočtu jiných životních forem, což nakonec vedlo až k této naší bytosti zde dnes. Prvky, utvářející naše těla, pocházejí z hvězd, které se zformovaly a poté explodovaly, z hvězd, které vytvořily mraky plynu, jež se spojily, aby zformovaly Zemi a její minerály, z nichž se následně zrodily a poté opět rozpadly formy bezpočtu rostlin a zvířat, předávajících své živiny a své atomy nakonec nám jako poslednímu článku v tomto kosmickém řetězci. Z naší vlastní hmoty se zrodí generace, které přijdou po nás — nové formy života a existence, vyjadřující nové podoby a možnosti kosmického potenciálu.

Navíc musíme každý den naše těla udržovat pomocí jídla, což zahrnuje neustálý rozklad jiných forem života do podoby živin, jež potřebujeme pro naši výživu. Tvoření a rozpad jdou ruku v ruce jako kosmický tanec tvořivosti, který v každé generaci tohoto kreativního cyklu svět znovu vytváří.

Z pohledu moderní fyziky se veškerá hmota, prostor, čas a energie zrodily ve velkém třesku, což představovalo stvoření obrovského, ale nejspíš konečného množství hmoty a energie z této jediné události. Hmota a energie, podle našeho současného chápání fyziky vesmíru, mohou proměňovat svou formu navzájem jedna v druhou, nicméně před i po transformaci existuje vždy stejné celkové množství jak hmoty, tak energie. Jinými slovy je to všechno táž látka, která se v průběhu času utváří a modeluje do různých forem a konfigurací. Vzhledem k tomu, že této vesmírné látky koluje jen určité množství, musí se starší formy rozpadat, aby byly k dispozici suroviny pro vytváření nových forem.

Stephan Martin na semináři Žít kosmický život spolku PILGRIM na chatě Švarná Hanka, v Beskydech 1. 8. 2019. Foto: Jiří Zemánek.

Zdá se být univerzálním principem, že všemu, co se zrodilo, je určeno pominout, a tak si můžeme uvědomit, že tento proces kataklyzmatu vyjadřuje velmi hlubokou a pronikavou pravdu o kosmu. Pochopení, že tato základní pravda se nachází v samém středu našich vlastních životů, vede k následujícímu vhledu:

Vhled č. 10: Všemu, co je zrozeno či stvořeno, je určeno se nakonec rozpadnout a pominout.

I když jsou mnozí z nás procesem ztráty a rozpadu znepokojeni, můžeme objevit oporu v poznání, že jde o kosmický proces, který je tak starý jako vesmír sám a vyjadřuje značný stupeň moudrosti o povaze věcí. Jelikož všechno vzniká z téže vesmírné hmoty a energie a nakonec se rozpadá zpět do té samé kosmické matrice, vůbec nic se ve skutečnosti neztrácí. Z větší perspektivy se prostě v průběhu času v bezešvé tkanině kosmu nekonečným způsobem utvářejí a znovu přetvářejí vzory, přičemž podstata vesmíru, samotná tkanina, zůstává celistvá a nedotčená.

Můžeme vidět, že i když jsme se v průběhu našich vlastních životů mnohokrát proměnili a přestáli jsme mnoho ztrát a kataklyzmat, stále tu existuje nedotčené vlákno kontinuity, které všechny tyto události spojuje dohromady. Toto vlákno kontinuity tvoří podstatu našeho života — je to nepřerušený a jedinečný proces, který započal naším zrozením a který sahá až do této chvíle. Je to esence „nás“, která zůstává, když se všechno ostatní kolem proměňuje. Díky evoluční kosmické perspektivě, kterou zkoumáme, si můžeme uvědomit, že kontinuita vlákna naší existence je skutečně projevem nepřerušovaného procesu, který se táhne zpět k samému počátku vesmíru.

Když toto rozpoznáváme, můžeme si uvědomit, že základní povahou vesmíru nejsou formy, které přijímá, ale kontinuita procesu, jenž tyto formy v průběhu času tvoří, udržuje a rozkládá. Tato základní povaha existence je v mnoha světových spirituálních tradicích označována jako pravá přirozenost nebo jako esenciální podstata. Odkazuje k věčné kosmické matrici neboli ke kreativnímu plénu, z něhož se zformovaly všechny jevy, ale jehož esenciální podstata zůstává čistá, nedotčená a neměnná. Tím, že kosmická dynamika kataklyzmatu uvolňuje naše spojení s identitami, které jsou příliš malé pro to, kým opravdu jsme, přivádí nás do většího důvěrného spojení s pravou povahou kosmu, jehož nejhlubší podstatu odhalujeme také ve své vlastní podstatě.

Náš skutečný život nejsou formy či struktury našeho každodenního života, náš pravý život je esencí těchto forem, která trvá skrze čas. Zkušenost kataklyzmatu pro nás otevírá příležitost si uvědomit, že naše životy jsou spíš vzorem než obsahem, spíš esencí než látkou, že jsou spíš plynoucí než statické. Ztráta, rozpad a špatné zprávy se mohou potenciálně stát přáteli naší evoluce, protože nám ukazují, kde stále ještě lpíme na konkrétních formách, a zároveň nás uvolňují do svobody naší kosmické přirozenosti. (…)

Stephan Martin (druhý zleva) na semináři Žít kosmický život v Beskydech na Gruni, 3. 8. 2019. Foto: Jiří Zemánek.

Probuzení do vyvíjejícího se vesmíru

Přemítání o kosmické perspektivě a jejím vztahu k našemu osobnímu životu se pro nás stává cestou osobního odhalení, které má potenciál rozšířit pohled na náš vlastní život způsoby, jež jsme si normálně neuvědomovali. Když sledujeme vlákna naší vlastní pozemské existence zpět k velkému třesku, vplétáme svůj osobní příběh do příběhu kosmu. Když objevujeme, jak takové síly jako soustřeďování, rozpad a kataklyzma působí v našem vlastním životě a současně v kosmu, náš prožitek sebe sama se plněji vplétá do dynamik vesmíru. Když přemítáme o našem uvědomování si svého vlastního vědomí a bytí, může nás to přivést ke spojení s dimenzemi reality, které jsou základem veškeré existence.

Když při procházce přírodou zíráme do hlubiny nočního nebe a rozjímáme nad jeho krásou, završujeme tím kosmický cyklus, který se souvisle utvářel téměř čtrnáct miliard let. V této vynořující se kosmické perspektivě, kdo je tím, kdo kráčí a pohybuje se? Odpověď přichází v podobě hmoty a energie, která vířila po celou historii kosmu, aby vytvořila tuto pohybující se lidskou formu, tento vzor paží a nohou, který existuje právě v tomto okamžiku a zdánlivě sám od sebe kráčí.

Ve stejné chvíli vyzařuje z jader bezpočtu hvězd hmota a energie a překračuje světelné roky prostoru a času a vchází do očí člověka, který hledí vzhůru a vnímá je. Kdo je ten, kdo tyto hvězdy vidí? Je to energie velkého třesku, jež putovala různými cestami prostorem a časem, aby se znovu setkala sama se sebou a dokončila tak další kosmický okruh sebepoznání v jeho věčném cyklu.

Kdo je tím, kdo objevuje tuto kosmickou podstatu? Je to kosmos sám, jenž vybuchuje do nové dimenze uvědomění a shledává, že je probuzen v ještě další formě, tentokrát s rukama, srdcem a vědomým záměrem, která se pohybuje a vyvíjí novými cestami. Kosmický život se probouzí a začíná si uvědomovat svou vlastní cestu z neexistence k velkému třesku, ke hmotě a energii až k vědomí svých vlastních dynamik a svého potenciálu.

Kreativita, změna, soustřeďování, rozpad a transformace se ukazují být nejen zkušenostmi těchto kosmických forem v lidské i jiné podobě, ale ukazují se být také procesy, jež na sebe kosmický život bere, když rozvíjí svůj potenciál stále rozmanitějšími a tvořivějšími způsoby. Dynamiky kosmu vedou k narůstajícímu probuzení do jeho vlastní podstaty a potenciálu, což vede k dalšímu otevření možností, tvořících rostoucí uvědomění a poznání, které se stává jeho novým evolučním okrajem.

Kosmos zjišťuje, že vědomě obývá stále větší dimenze sebe sama a že se čím dál víc vědomě podílí na svém rozvoji a na své evoluci. Tím, že se učí plazit, klouzat, kráčet, běhat, skákat a létat, vyjadřuje novými způsoby svou povahu, své dynamiky i svůj potenciál.

Každý okamžik kosmické evoluce představuje objev, zrození nového potenciálu, odhalení dalšího tajemství i příležitost oslavovat a prožívat dar života, který je schopen obejmout všechny věci.

Stephan Martin na Štefánikově hvězdárně v Praze, foto: Jiří Zemánek.

Rozvíjení hluboké důvěry, houževnatosti a umění nechat věci plynout

Níže jsou uvedeny některé návrhy způsobů, jak můžeme procházet procesem změny ve vlastním životě: jak můžeme vnímat soustřeďování a rozpad, přicházení a odcházení, žití a umírání jako univerzální dynamiky, které se nacházejí v jádru kosmického evolučního procesu.

Osvojme si, že nejsme od ničeho odděleni.

Uvědomme si, že život každého z nás je vpleten do tkaniny vesmíru. Každý představujeme jedinečný projev jeho aktivity, poslední formu téměř čtrnácti miliard let dlouhé cesty vývoje od velkého třesku až po přítomnou chvíli. Hluboce a pravdivě sem všichni náležíme.

Buďme svým jedinečným já.

Každý z nás představuje zvláštní formu, skrze niž se může vesmír vyjádřit jedinečným způsobem, který nikdy v celé historii vesmíru nebyl spatřen a který se nikdy znovu neobjeví. Můžeme důvěřovat své vnitřní jedinečnosti a vážit si své vzácnosti jako dalšího aspektu, jímž sem náležíme.

Buďme otevření a transparentní.

Čím víc jsme schopni se plně otevřít vůči tomu, co se děje, tím větší budeme mít přístup ke zdrojům, k inspiraci a podpoře, které nám budou pomáhat procházet změnou. Tím, že sobě a svému životu dovolíme, aby se stal, jak jen to jde, prostupným vůči kosmickým procesům, jež ho tvoří, získáme přístup ke zdrojům inspirace, důvěry a podpory, které přesahují vše, co si dokážeme představit.

Účastníci semináře Žít kosmický život v Beskydech na Gruni, srpen 2019. Foto: Jiří Zemánek.

Buďme fluidní.

Jsme tvořeni plynoucí proměnou, proto si dovolme — a dovolme to i druhým — být každý den a každou chvíli jiní. Poskytněme sobě i druhým svolení se měnit a být jiní než v minulosti.

Hledejme příležitost.

Když dochází ke krizi nebo změně, hledejme v ní příležitost. Krize je dobou, kdy staré struktury mizí a ponechávají otevřené pole pro to, aby mohla vstoupit inovace a kreativita. Jaké zde existují příležitosti? Kde je potřebná kreativita? Kde můžeme přispět?

Přijměme transformaci.

Změna je příležitostí pro transformaci. Snažme se být fluidní a přijměme ji. Vzpomeňme si, že housence nikdy nemohlo být předpovězeno, že se na konci svého transformačního procesu stane motýlem. Nikdo z nás úplně neví, kým bude za pět minut nebo za pět let od této chvíle, nicméně můžeme důvěřovat procesu transformace a tomu, co se vynořuje.

Najděme své společenství.

Když hledáme cestu změnou a krizí, je pro nás podpora druhých velmi důležitá. Když si uvědomujeme, že všichni a všechno kolem nás se mění, pak můžeme na starší, na lidi, místa a věci, jež změnou již prošli, hledět jako na inspiraci a moudrost.

Rozpoznejme svou houževnatost.

Uvědomme si, že jsme v minulosti přestáli mnoho a mnoho změn a že jsme přitom stále zde! Každá změna i každá ztráta nás učinily silnějšími a pomohly nám se zformovat a být tím, kým jsme dnes. Pohleďme na jiné bytosti, jako jsou hory, stromy a staří moudří lidé, jež přežili věky a jsou stále tady.

Přijměme dobrodružství změny.

Hledejme změnu a podporujme ji ve svém životě. Zkoušejme nové věci a osvojujme si nové zkušenosti. Jakým směrem se náš život proměňuje nebo se chce proměnit právě teď? Toto pro nás může představovat vodítko, kde se v tuto chvíli nachází naše největší kreativita a síla.

Krabí mlhovina, zdroj: NASA.

Zplnomocněme sebe sama.

Jsme kosmický proces, který se nijak neliší od řek, stromů a hvězd. Naše atomy k nám proudily od počátku vesmíru a budou proudit daleko do budoucnosti dlouho poté, co zemřeme. Uvědomme si, že vesmír je činný v našem životě právě tak, jako je činný kdekoliv jinde — tytéž síly, schopnosti a dynamiky, které zformovaly první galaxie, zažehly hvězdy, zformovaly Slunce a přinesly život na Zemi, jsou právě teď přítomné v samotné naší bytosti. Obejměme kosmickou bytost, jíž jsme!

Buďme vděční.

Vděčnost představuje jednu z nejúčinnějších spirituálních praktik v práci se změnou — být vděčný za život, který právě teď máme, za dar života, za dar jednoduše být zde. Jedním z nejmocnějších způsobů, jak život plně žít, je být vděčný za život, který máme právě teď, právě takový, jaký zrovna je. Pak to nechme být, abychom mohli přivítat to, co přijde příště.

Tím, že přijmeme změnu, transformaci a krizi, dovolíme si být čím dál plnějším a schopnějším prostředníkem pro kosmickou energii a kreativitu, aby mohly volně proudit a dosud neznámými a nevídanými způsoby prospívat nám, druhým lidem i planetě

Jeden komentář: “Kataklyzma aneb Když se věci rozpadají”

  1. Zdeněk napsal:

    Naprosto výstižné! Děkuji za článek

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2022 vychází v 2. polovině prosince.