Kde se bere to, co jíme?

Joseph a jeho manželka na nás již čekají s nasbíranou kávou. Pěstují ji sami, téměř jako všichni místní na indonéském ostrově Flores. Pěstují robustu, ačkoliv za arabiku by dostali zaplaceno více. „Na robustu jsme zvyklí,“ říkají.

Káva se suší před mnoha místními domy. Každý vám ji v horských vesničkách nabídne, pokud ho poctíte návštěvou. Ručně upraženou na pánvi a nadrcenou v dřevěném drtiči vám ji zalejí a pořádně osladí. „Čím více cukru, tím raději jsou, že vás vidí,“ vysvětluje Eni Setyowati z organizace AYO Indonesia, která pracuje s místními farmáři. Poskytují pro ně tréninky na zvýšení produkce — i té kávové.

Kávu od Floresanů v těchto částech ostrova odkupují čínští obchodníci. Farmáři tak tratí jak na tom, že pěstují méně kvalitní kávu a pořádně nepečují o stromy, tak na prodeji přes prostředníky. AYO Indonesia jim tudíž pomáhá s novými technikami pěstování, ale také s marketingem. Farmáři se pomalu sdružují, aby svou kávu obchodovali sami.

Tradiční způsob drcení kávy na ostrově Flores. Foto: Magdaléna Vaculčiaková.

Indonésie byla v roce 2015 čtvrtým největším producentem kávy ve světě. Floreská káva není ve světě tak známá jako třeba ta z ostrova Sumatra. „Po cunami v roce 2004 přijelo na Sumatru hodně neziskovek, které hledaly možnosti, jak místní podpořit,“ vysvětluje Tarsis Hurmali z AYO Indonesia. „Mnoho neziskovek tehdy začalo učit farmáře, jak pěstovat kvalitní kávu,“ doplňuje. To, co se dělo na Sumatře před více než deseti lety je — i díky přírodní katastrofě — dnes realitou i na Floresu.

Kolumbijské banány

Káva v Indonésii není jediným příkladem toho, jak se malí pěstitelé pokoušejí hledat přímé cesty obchodování vlastní produkce. Oswaldo pěstuje banány v Kolumbii. Provádí nás svou plantáží a vysvětluje, jak moc mu pomohlo sdružování farmářů. Ani neměli jinou možnost. Potřebovali si totiž snížit náklady na splnění požadavků mezinárodních certifikátů kvality a také chtěli svou produkci obchodovat společně. „Malý farmář nevyprodukuje dost na to, aby zaplnil celou paletu, které obyčejně odkupují nákupčí firmy,“ vysvětluje Dario Ramirez Duque z asociace pěstitelů banánů, jež spojuje několik sdružení v regionu Santa Marta.

Dalším důvodem ke spolupráci farmářů je řešení otázky nedostatku vody. „Velcí pěstitelé mají výhodu, protože zavlažovací systémy jsou drahé. Voda v řekách klesá i kvůli klimatické změně. Za čerpání vody ze zavlažovacích kanálů platíme dle toho, kolik spotřebujeme. V období sucha, jako je teď, spotřebujeme mnohem více vody,“ vysvětluje Oswaldo.

Pěstitelé v družstvech společně hledají také možnosti přímého obchodování. Cesta banánů z Oswaldovy plantáže na naše stoly je dnes totiž poněkud klikatější. Oswaldo banány vypěstuje a nechá je před bránou své plantáže, kde je vyzvedne auto nakupující firmy. Tyto firmy dnes mají především kolumbijské vlastnictví, mezinárodní dodavatelé exotického ovoce totiž před několika lety ze země odešli. Z různých důvodů, pravděpodobně také kvůli vnitřnímu konfliktu mezi rebely a kolumbijskou vládou. Nakupující firma na oplátku dodává farmářům vše, co potřebují k pěstování — třeba kartony, plastové sáčky chránící banány před sluncem, nylon na svázání banánovníků nebo pesticidy. Náklady na všechen materiál firma farmářům odpočítá z ceny za dvacetikilovou krabici. Ta je během naší návštěvy v březnu tohoto roku na šesti dolarech. Nakupující firma pak banány odevzdá přepravní společnosti v přístavu. O kontejnery, v nichž se zelené banány převážejí do Evropy, se stará další společnost. V Evropě již čekají auta evropských dodavatelů, která dovezou banány do supermarketů.

I banány bez nálepky Fair Trade mohou pocházet z fairtradové plantáže. Foto: Magdaléna Vaculčiaková.

„Víme, že v mezikroku — u prostředníka — se skrývají peníze, které mohou jít přímo producentovi,“ vysvětluje Dario, jehož úlohou je hledat supermarkety nebo firmy v Evropě či USA, které by banány od jejich asociace přímo odkoupily. „Problémem je, že každého zájemce musíme pořádně prověřit, víte totiž, jaké problémy máme v Kolumbii,“ podotkne nenápadně. Nejednou se totiž stalo, že se v banánových krabicích převezly i drogy.

Kolumbijské kakao

Tato a několik dalších překážek brání i přímému obchodování kolumbijského kakaa. To roste na stromech, s každým bobem obaleným ve sladké, mazlavé hmotě. Díky ní se z bobu bez chuti stane při fermentaci voňavý a chutný zázrak pro výrobu čokolády. Základem je tedy mít dobrou odrůdu kakaa, pak správně fermentovat a na závěr boby nepřepražit. První dvě fáze leží v rukou kolumbijských farmářů. Ti však dlouho nevěděli, jak důležitá vlastně fermentace je. „Dali jsme jim ochutnat kakao, které je nefermentované a takové, které prošlo fermentací. Až pak si uvědomili, proč musí fermentovat správně,“ říká Luis Eduardo Pinzón ze společnosti Casa Luker, jedné ze dvou národních firem vykupujících kakao od pěstitelů a prodávajících ho i do zahraničí. Třeba na Slovensko.

Casa Luker je tedy oním prostředníkem, kterému se farmáři snaží obyčejně vyhnout, protože chtějí vydělat více. V tomto případě však společnost farmářům také poskytuje vzdělávací kurzy o pěstování a fermentování kakaa. „Když kakao nafermentují na více než 65 %, dostávají od nás prémii,“ podotýká Luis Eduardo.

Cena za kilo kakaa se mění každý týden. Obvykle se v přepočtu pohybuje kolem sedmdesáti korun. „Famáři však mají odměnu za kakao ve svých rukou,“ říká Karol Stýblo, ředitel slovenské čokoládovny LYRA Chocolate, která jako první začala dovážet kakao od Casa Luker do Evropy. „Výzkumné středisko Granja Luker je učí, jak zvýšit produkci. Sám jsem viděl plantáže, kde se produkce zvýšila ze tři sta kilo na dvě a půl tuny na hektar,“ uvádí Stýblo příklad. Sám jezdí Kolumbijce vzdělávat. „Viděl jsem plantáže, kde pěstují tak, jak je naučil děda. Stromy mají patnáct metrů a nedá se o ně pečovat, a přitom plodí stejně jako třímetrové. Jenomže v prvním případě z něho ty plody nesesbíráte,“ vysvětluje čokolatiér. Stačí přitom tak málo: pěstovat mezi kakaovníky i banány, které mají hodně draslíku a poskytují stín. Zachovat správnou vzdálenost mezi stromy. A trochu práce navíc.

Fermentace je jedním ze základních požadavků na kvalitní kakao. Foto: Noel Rojo.

Kolumbie je známá kvalitními boby. Kakao fino de aroma představuje jenom 6 % celkové kakaové produkce ve světě a v Kolumbii ho roste většina. Země má velký potenciál a místní i zahraniční obchodníci to vědí. „Chci farmáře poznat osobně, jen tak zaručím, že budu mít kakao, jaké potřebuji,“ říká Stýblo. Dle vlastních slov však potřebuje prostředníka. „Mám tak záruku kvality.“ Důležité také je, že prostředník zabezpečuje stejnou fermentaci bobu, tudíž když si obchodník poptá kakao z regionu Santander, vždy bude chutnat stejně. „Chuť naší čokolády tudíž bude taková, na jakou jsme zvyklí.“ Přes program Casa Luker si Stýblo navíc v Kolumbii „adoptoval“ plantáž, takže ví, ze kterého regionu a od kterého farmáře jeho kakao přesně pochází.

Do svých čokolád také dává kolumbijskou cukrovou třtinu, aby byla čokoláda skutečně kolumbijská. „Byli jsme na plantážích, kde zpracovávají třtinu tradičním způsobem — ručně, za pomoci oslíků. Celá rodina. Z této farmy máme cukr do bílé čokolády,“ vysvětluje Stýblo. „U nás se v poslední době div že nezblázníme z třtinového cukru, ale v Kolumbii ho všichni považují za podřadný. My v Evropě tradičně jíme bílý cukr, a proto jej chtějí taky,“ upozorňuje na paradoxy.

Kambodžský třtinový cukr

Naše „šílenství“ po třtinovém cukru vycítily i cukrové společnosti v Kambodži. Před několika lety ležely v jedné z nejchudších provincií země Kampong Speu rýžová pole. Na jejich místech dnes vidíme třtinové plantáže. Pracuje na nich i 46letý Cheng Sopheap společně se svými dětmi a manželkou. Nemají jinou možnost. V roce 2010 přišla do jejich vesnice, kde žilo asi čtyřicet rodin, kambodžská společnost Phnom Penh Sugar a zabrala území, kde stál Chengův dům a kde rostla rýže — základní plodina pro výživu rodiny.

Rudí Khmérové, již vládli v Kambodži v letech 1975—1979, odebrali Kambodžanům vlastnické listiny k půdě. „Dle zákona o půdě je majitelem ten, kdo žije na území jistý počet let. Vláda to však nebere v úvahu, když má možnost pronajmout půdu soukromým firmám,“ objasňuje okolnosti situace Narim Chum z organizace Equitable Cambodia, která pomáhá farmářům získat kompenzaci za ztráty. Dosud ji však získalo jen zanedbatelné procento zasažených rodin; většina z nich naopak těžce pracuje na plantážích nenáviděných firem. „Pracuji téměř každý den. Neexistuje zde pracovní čas. Vyděláš tolik, kolik rostlin nařežeš,“ vysvětluje Cheng Sopheap. Za dvacet rostlin nedostane ani dvě koruny. Denně naseká tak sto padesát svazků, jeho děti asi polovinu. „Přidali se k nám v práci, když viděli, že je s manželkou neuživíme,“ podotýká k dětské práci.

Byznys s cukrovou třtinou se v Kambodži rozšířil také díky politickému opatření Evropské unie s názvem Všechno kromě zbraní. Díky ní může Kambodža vyvážet například třtinu do EU bez dovozních daní a bez kvót. Jedna z rozvojových politik, v platnosti od 2001, má nejchudším ekonomikám světa pomoct růst. Ekonomický růst však v tomto případě koliduje s lidskými právy. Na ty Evropská unie při schvalování patrně moc nemyslela. Tehdejší vyslanec Evropské komise v Kambodži Jean-François Cautain se v roce 2014 vyjádřil, že EU není za zabírání půdy odpovědná. „EU nepřijímá zákony této země, ani je neimplementuje. Odpovědnost je na straně vlády,“ řekl v čase, kdy kambodžské neziskovky intenzivně apelovaly na Evropský parlament i komisi, aby porušování lidských práv prošetřily.

Export cukrové třtiny z Kambodži do EU klesl i díky kampani proti porušování lidských práv. Foto: Magdaléna Vaculčiaková.

Statistiky Evropské komise ze začátku roku 2016 však ukazují, že export třtiny z Kambodže na evropský kontinent v roce 2015 ve srovnání s 2013 o 94%. Eang Vuthy z Equitable Cambodia uvedl pro deník Phnom Penh Post, že za snížení množství vyvezené třtiny do EU je zodpovědná právě kampaň, kterou proti zabírání půdy vedla koalice neziskovek. „Výrobci cukru v Koh Kong aj Kampong Speu si stěžovali, protože kvůli tomuto nemohli vyvážet cukr do EU,“ řekl Vuthy. Delegace Evropské unie v Kambodži reagovala, že důvody poklesu exportu je těžké určit, ale že publicita, které se dostalo porušování lidských práv v Kambodži, mohla být jedním z důvodů.

Buď jak buď, nejde o jediný případ, v němž politika Evropské unie negativně ovlivnila nelehkou životní situaci obyvatel méně rozvinutých zemí. Jedním z dalších příkladů je rozšiřování plantáží s palmou olejnou v Indonésii i kvůli Směrnici EU o využívání obnovitelných zdrojů.

Thajské mořské plody

Na druhé straně, Evropská unie již více než rok drží zdviženou žlutou kartu pro Thajsko kvůli ilegálnímu lovu ryb. Ten je v tomto průmyslu také přímo spojen s otrockou prací. Třetímu největšímu vývozci mořských plodů na světě dala Unie ultimátum, že pokud si neudělá v této oblasti pořádek, nebude z Thajska dovážet.

Kambodžan San pracoval na stavbě, ale peníze mu nestačily na uživení rodiny. Jednu noc tedy ilegálně překročil hranici do sousedního Thajska. Není rozhodně jediný. Podle odhadů v Thajsku žije asi milion migrantů, přicházejících nejčastěji z Kambodži, Maynmaru nebo Laosu.

Sana nejdřív pracoval na stavbě v Bangkoku, odkud utekl, když po měsíci zjistil, že mu nikdo nevyplatí mzdu. Navzdory strachu se s kamarádem ohlásili na policii doufajíce, že je deportují. Místo toho mu policista nabídl mnohem lépe placenou práci. A tak se San po patnácti hodinách v kontejneru ocitl na lodi. „Pracoval jsem tam asi měsíc, vytahoval jsem z vody sítě s rybami,“ řekl deníku Guardian, který dlouhodobě sleduje obchodování s lidmi a novodobé otroctví v Thajsku. „Zpočátku jsem ještě měl energii, ale po dvou týdnech už vůbec. Spali jsme jednu hodinu denně,“ vzpomíná. Zaměstnavatelé obyčejně dávají migrantům drogy, aby je udrželi při práci. Ti navíc téměř nejedí a lodě často zůstávají na vodě i celé týdny. Kdo nevydrží, je hozen přes palubu. Jakmile San viděl takto zemřít svého kolegu z Laosu, bál se, že dopadne stejně. Díky kuchaři se mu však povedlo utéct, když loď zakotvila v přístavu. Ne každý má podobné štěstí…

Kromě lodí Guardian odhalil otroctví i v továrnách, kde pracovníci čistí krevety. Ty krevety, o kterých si někteří myslí, že „rostou“ v supermarketu.

Příběhy skrývající se za našimi oblíbenými potravinami zdaleka nekončí jen happy endem. I proto se je však vyplatí znát — abychom živili sebe, ale ne porušovaní lidských práv.

Kontakt: magdalenavaculciakova@gmail.com.