Kingův odkaz naděje

Je údělem skutečně velkých historických osobností, které změní běh dějin (přesněji řečeno vyslyší naléhavost jejich směřování), že se stanou mýtem a předmětem kultu, zamlžujícího skutečné poznání jejich ducha i díla. Martinu Lutheru Kingovi, respektovanému americkému bojovníkovi za občanská a lidská práva, se toto přihodilo již za jeho života. V takové situaci by měl zavčas přijít ke slovu střízlivý historik a editor, aby zachránil jejich skutečný odkaz před manipulátory ovládajícími stáda nekritických oveček, politikáři zneužívajícími jejich dílo pro své cíle či bulvárem kochajícím se jejich skutečnými i smyšlenými slabostmi.

Ten, kdo viděl zaslíbenou zemi

Odkaz naděje dokumentuje Kingovu politickou činnost a díky pečlivě chronologickému uspořádání i myšlenkový vývoj ve světle jeho projevů, kázání, článků, esejů a rozhovorů. Najdeme mezi nimi nejen slavnou washingtonskou řeč Mám sen, ale i projev pronesený při udělení Nobelovy ceny míru, poslední řeč Vidím zaslíbenou zemi, proslovenou den před Kingovým zavražděním, nebo dopis z birminghamského vězení, při jehož četbě si nelze, nejen vzhledem k žánrové podobnosti, nevzpomenout na Jana Husa a Václava Havla. Kniha už na první prolistování zaujme znamenitým provedením. Autoři překladů vycházejí z kvalitních a pečlivě doložených edic, překlady i celková jazyková úprava jsou na skvostné úrovni. Zasvětitelská předmluva Erazima Koháka s procítěným entuziasmem připomíná nejen Kingův život, ale zamýšlí se i nad naším současným (ne)porozuměním jeho myšlenkám a postojům. 

Hodnota knihy však nespočívá pouze v jejích nesporných akademických kvalitách, nýbrž i v naléhavosti otázek, které klade dnešku. Otázek tak závažných, že jim neubírá na aktuálnosti ani tak typicky české zpoždění díla, které tu už dávno mohlo vyjít kdykoliv během uplynulých dvaadvaceti let. V rozporu s polistopadovými očekáváními totiž nežijeme v době fukuyamovského konce dějin s triumfující liberální demokracií, ale naopak v časech, kdy je celý svět — nejinak než v době Kingova zápasu — radikálně rozbouřen. Rizika jsou sice diametrálně odlišná, ale potřeba bratrství, solidarity, lásky, spravedlnosti a svobody, o něž King usiloval, tatáž.

Realistický revolucionář

Jaký je vlastně vůbec Martin Luther King v odrazu svých článků a projevů? Duchaplný vzdělaný intelektuál, nikoliv však ze salonu, a zároveň nebojácný občanský aktivista. Na jedné straně tradiční (nikoliv ovšem konzervativní v pokleslejším smyslu tohoto slova) křesťan, současně však myslitel bourající zavedená schémata uspořádání společnosti — nepochybně právě tím, že své křesťanství bral vážně. Důsledný pacifista, ale také až revoluční kritik tehdejšího amerického establishmentu. Vizionář pohybující se až ve spirituálních sférách a hlasatel utopických myšlenek, současně však důsledný politický realista a bystrý analytik situace, skromný a nenápadný jako Rosa Parksová, která svou naprosto obyčejnou a nepatetickou neochvějností celé hnutí za práva „black people“ uvedla v život. Revolucionář radikální svou poctivostí a důsledností, nikoliv absurditou obsesívních požadavků, jak by měla vypadat společnost a jak jí vnutit zaručeně jedinou pravdu a dobro. Dostatečně zralý a moudrý na to, aby věděl, že systém nezmění jeho revolučním bouráním, ale inteligentní a nebojácnou změnou zevnitř, prosazováním jeho vlastních proklamovaných, ale v praxi neuskutečňovaných hodnot. Ostatně právě tím byl tolik nebezpečný, a právě proto zřejmě musel zemřít.

Vyvlastněný étos?

Pohlédneme-li na dějiny bojů za lidská práva posledních dvou staletí, stojí King na jakési křižovatce. Je jedním z prvních, kdo na lidská práva skutečně pohlíží jako na univerzální hodnotu. Člověkem, který se z obhájce práv „svých lidí“ stal kritikem vietnamské války a nejen rasové, nýbrž i propastné sociální nespravedlnosti rozleptávající americké ideály. Současně však málem jedním z posledních, přinejmenším v našem západním světě, kdo v sobě nese nezištnost poctivého grassroots aktivisty, ručícího za svou pravdu vším včetně vlastního života.

Na první pohled bychom mohli říci, že alespoň ta Kingova pravda a láska zvítězila. Amerika prošla obrovskou proměnou a po čtyřiceti letech od Kingova zastřelení usedá do Bílého domu první afroamerický prezident, navíc zvolený se silnou podporou bílého voličstva. Při všech úletech americké politiky je rychlost takové společenské a mentální změny dechberoucí a Evropa se svými salonními protiamerickými posměváčky může jen tiše mlčet.

Nicméně v jistém ohledu se člověk nemůže ubránit smutku. Když jsem před pár lety navštívil Kingův památník v Atlantě, který je součástí Centra Martina Luthera Kinga pro nenásilnou sociální změnu — místa fascinujícího atmosférou i spoustou zajímavých historických dokumentů, překvapil mě vlažný zájem veřejnosti. Třebaže byla Atlanta na počátku léta plná turistů, památníkem procházelo jen pár lidí, vesměs černochů. Viděno zpětně, trochu mi to symbolizuje stav, kam se dnes hnutí za lidská práva v západním světě dostalo. Ukázněně korektně říkáme Afroameričan místo černoch, ale i v našich zdánlivě pokročilých společnostech lhostejně přehlížíme chudobu a každodenní šikanu celých vrstev méně privilegovaných spoluobčanů. Étos lidských práv včetně příslušného sousloví vyvlastnily mocné zájmové skupiny i státní úřady se svou goebbelsovskou propagandou a arogantní byrokracií, stejně jako studený humanismus evropských institucí a nadací, rozdávajících velké peníze na nicotnosti dobře placeným profesionálům, odpovídajícím pouze za účetnictví. Se sladkou postmoderní lehkostí se tak zapomíná na nerovnost a ponižování, tvořící mocenský základ takzvaně civilizované společnosti bohužel i v jednadvacátém století.

Bylo by však proti duchu Kingova odkazu končit malomyslně. Žijeme v daleko svobodnějším světě než Martin Luther King a jeho budoucnost je i v našich rukou, nikoliv jen v otěžích nějakých „těch druhých“. Právě Kingovy myšlenky nádherné jako zjevení jsou nejlepší inspirací, abychom si to plně uvědomili.

—

Martin Lurther King Jr.: Odkaz naděje. Vybrané články a projevy.Předmluva Erazim Kohák, přeložili Pavel Černovský, Vít Bezdíček a Robin Ujfaluši. Sociologické nakladatelství, 2012, 327 stran.

Další texty o knihách najdete zde.