Křížků stále přibývá

Váš známý student Václav Cílek napsal, že „Vojen Ložek není jeden člověk, ale tým specialistů“. Jak k tomu došlo?

Narodil jsem se v Praze a zájem o přírodu, a dokonce i emocionální zájem o její ochranu, jsem měl už jako malé dítě. Například jsem obdivoval různá zákoutí a stromy, a dost se mě dotýkalo, byly-li třeba pokáceny a podobně. Ta Praha byla hodně důležitá — málokdo si uvědomuje, že je doslova učebnicí přírodovědy, počtem druhů rostlin i geologickým složením podstatně převyšující většinu CHKO. Je to samozřejmě dáno její uzlovou polohou s řadou biokoridorů. Spousta zajímavostí tady doslova bije do očí: Prokopské údolí, Barrandova skála, Šárka s buližníky, Vyšehradská skála, výchozy ordovických vrstev pod vládní Kramářovou vilou, na Petříně vidíme pás pískovců s malým skalním městem a nahoře bílé opuky. Takže výběr, jaký nenajdete v žádném jiném městě.

Jak jste se dostal k vytvoření republikové mapy půdních substrátů a přirozených hnojiv?

Po zkušenostech z válečného Národního muzea a po studiu zoologie a antropologie na vysoké škole jsem pokračoval jako vědecký aspirant v Geologickém ústavu se specializací na čtvrtohory. Byla to doba velikého budování a jednou se v ústavu s touto žádostí objevil prezident Zemědělské akademie Antonín Klečka. I mezi obyčejnými zemědělci je známá věc, že vápnitým slínem můžete vylepšit písky, jednak jsou pak pevnější, lépe zachytávají vodu a také obsahují živiny. Já jsem na rozdíl od jiných kolegů jeho úkol vytyčit vědeckou československou mapu ložisek těchto hornin přijal — i s ohledem na biologické aspekty — a udělal jsem dobře. Nešlo mi jen o to zjistit, kde je vápno, kde slatina a podobně, ale od Aše až po Čop metodicky zachytit nejbližší území vhodná pro vylepšení. Byl jsem tak mimo jiné svědkem surového ničení přírodních hodnot, třeba výstavby celé vltavské kaskády, která samozřejmě má určité opodstatnění, ale na druhé straně ty obří přehrady typu Slap a Orlíka potopily jedny z nejbohatších partií Čech. Osobně jsem také mapoval zátopné území Lipna, kde z té obrovské sítě meandrů, rašelinišť a močálů zhruba polovina zanikla pod hladinou.

V této souvislosti mě napadá, zda se člověk z přírody už příliš nevyvázal?

Je k zamyšlení, zda lidské zásahy přírodu poškozují, jsou s ní v souladu nebo jestli ji dokonce obohacují. Dnes pod zorným úhlem zkušeností z 20. století si většina lidí myslí, že lidstvo spíš přírodu ničí, což je bohužel z dosti značné části pravda. Ale kdyby nebylo našich prvních předků ještě v mladší době kamenné, v neolitu, kteří pracně káceli dubové lesy kamennými sekerami, dneska by celou střední Evropu v podstatě pokrýval prales s několika otevřenými plochami v okolí velkých řek, se stepmi na východě a holinami na vysokých horách. Neolitik před těmi osmi tisíci lety začal z krajiny vytvářet mozaiku, což jde vlastně ruku v ruce s dnešním trendem vyšší biodiverzity — krajinné, druhové či ekosystémové. Je třeba si tedy uvědomit, že v naší krajině roste a žije řada rostlin a živočichů, kteří by v tom pralese prostě nevydrželi. Dnes samozřejmě může člověk přírodu měnit opravdu drasticky, aniž by se mu to bezprostředně ekonomicky vymstilo jako neolitikovi. Ten když příliš odlesnil kopce, půda se mu mohla spláchnout dolů.

Jak se za poslední půlstoletí vyvíjí zdejší příroda a krajina?

Říká se, že naše země je pestrá a bohatá, což je sice pravda, ale ty hodnotné živé a neživé objekty mají jednak malý rozsah a jednak jich není moc. Taková Sněžka nebo hadcová step u Mohelna nebo Čebínka za Tišnovem zlikvidovaná lomem nebo Smrčina na Šumavě čelící lyžařským nárokům jsou nenahraditelné. My dnes v přírodě rozlišujeme tři kategorie ploch: bezzásahovou divočinu, kulturní krajinu, jako pole či louky, a odpřírodněné plochy (nikdy ne dokonale). Divočiny je velmi málo, při měkčích měřítkách by jí mohla být třeba skaliska ve velehorách. Donedávna měla velký rozsah ona venkovská idyla Baara, Němcové a dalších se zahrádkami, rybníky, loukami a podobně. I moderní člověk někdy krajinu opravdu vylepšil, například biosférickou rezervaci Třeboňsko nebo České středohoří. Ovšem v posledním století obrovsky narostly odpřírodněné plochy, čímž my ve velkých městech, jako Praha, Brno nebo Bratislava, až tak netrpíme, protože i tak se do půl hodiny dostaneme městskou dopravou do slušné přírody. Jiná situace je v megapolích jako Paříž nebo státech jako Holandsko, které jsou v podstatě jednou velkou urbanizovanou aglomerací. I u nás ovšem v poslední době strašně narůstá tlak na využití či konzumaci teritoria, který na přírodu a krajinu vůbec nebere ohled. Hlava nehlava se něco postaví, přitom v devadesáti procentech případů by se dal najít rozumný kompromis.

Proč tomu tak není?

Myslím, že to souvisí s obecným poklesem znalosti přírody, který sleduji i u svých přírodovědných posluchačů. Jsou to sice dobří studenti, ale prostě jim chybí zkušenost s přírodou, neznají přírodní reálie. Ještě před válkou jsem prožíval naprosto jiné prázdniny, než mají tyto děti, zpravidla na venkově s krávami, husami, čolky, hajnými a podobně. Dneska se přijede do nějakého kempu a městské děti tam kontakt s přírodou prakticky nemají.

Paradoxně by se dalo říct, že čím více lidé cestují, tím méně znají přírodu.

Zhruba je to tak.

Jakému pojetí ochrany přírody dáváte přednost — bezzásahovému nebo „ochranářskému“?

Je třeba si uvědomit, že velká část chráněných území je produktem spolupráce člověka s přírodou. Vezměte si Pálavu, jejíž bohatství spočívá ve stepní a teplomilné květeně a zvířeně: všechny velké kopce Pálavy byly v bronzové době výšinná hradiště, takže tito předkové nám to bohatství v podstatě zachránili před pohlcením lesem. Bezzásahové zóny fungují, když jejich okolí není příliš narušené, třeba v lesích na Křivoklátsku nebo na skalnatých stráních, které žádný management nepotřebují. Management je potřebný tam, kde byla krajina nějakým způsobem násilně narušena, například výsadbou akátů. V současnosti se ve státní ochraně přírody vyhlašují, většinou v lesích, bezzásahovky za vědeckým účelem. Jinak je třeba o ta území pečovat, už třeba z toho důvodu, že v dávných dobách byly některé stepní lokality udržovány pastvou divokých turů a koní, a dnes jsou velcí býložravci ve střední Evropě s výjimkou polské Bialowieži vyhubeni. Člověk místo nich pak zavedl kozičky a ovečky — například Praha byla až do války kozí území —, ale dnes se už musí zasahovat uměle, třeba vysazením muflonů nebo kozy bezoárové; oni se ale mohou přemnožit, protože jim chybí jejich přirozený predátor, rys nebo vlk. Ale nikdy tu ochranu nelze vidět černobíle.

Co vás k ochraně přírody motivuje?

Zpočátku jsem nad tím příliš racionálně neuvažoval. Vždycky jsem si uvědomoval hodnotu přírodního bohatství pro své osobní blaho, či jak bych to nazval. Podobně to berou třeba básníci, například Karel Hynek Mácha, kterému učarovaly severočeské pískovce se změtí kaňonů a roklí, a zejména Středohoří s hrady Hazmburkem a Bezdězem. Já jsem tam viděl víc malých věcí, a když už jsem je poznal, pak platilo naše staré heslo: Poznej a chraň.

Kolega Cílek hovoří o frustraci způsobené krádeží krajiny, při níž byla naše estetická krajina degradována nejrůznějšími stavbami a komunikacemi. A ona krajina stále na lidi působí, aniž si to uvědomují. Vezměte si třeba poměrně málo známý kopec Chlum v Boletickém újezdu, kdo se na něj podívá, začne být přitahován, je to na rozdíl od šumavských hor magnetická hora, trojúhelníková homole, která kraluje okolí — a bohužel přitahuje ty developery.

V čem má dnes státní ochrana přírody největší rezervy?

Po legislativní a organizační stránce je docela na výši, o tom by se takovému profesoru Dominovi, Procházkovi, Klikovi a jiným prvním propagátorům ani nesnilo. Ale naráží na zmíněnou neznalost lidí, kteří pochopí hodnotu a krásu přírody často až tehdy, když se jim to pracně vysvětlí. Vždyť dneska spousta posluchačů přírodovědné fakulty nedá dohromady, jaká žijí zvířata u sedláků na statku. Jejich vztah k přírodě je často vzdálený.

V čem jste se ve vaší vědecké kariéře nejvíce mýlil?

Spíš platilo, že člověk se těmi omyly dopracovával k něčemu rozumnějšímu. Samozřejmě jsem se pořád něčemu učil a podléhal i řadě nepřesných stereotypů. Například jsme měli zkreslené představy o době ledové, jejíž živý model jsme si představovali na příkladu Špicberků, poloostrova Koly, Grónska a podobně. Málokdo si uvědomil, že ty poměry musely být na našem území jiné, že ležíme na jiné rovnoběžce s jiným slunečním osvitem, nemáme dlouhý den a dlouhou zimu, a že ta flóra a fauna tady byla odlišná, jak už víme z nálezů. Zmýlit se můžete snadno, takže je potřeba vždycky postupovat jako detektiv a každý fakt doložený nějakým důkazem pokud možno doložit ještě jiným, nezávislým důkazem.

Když už jste zmínil dobu ledovou, sledujete debatu o globálních klimatických změnách?

Globální oteplení je velice snadno zjistitelné, nepotřebují se na to naprosto žádné složité výpočty, stačí obyčejný vodočet u moře a zasvěcený zřízenec. Zdvihá-li se pravidelně hladina moře, jako že se zdvihá, tak to znamená, že je přebytek tepla. Samozřejmě my si z toho velkou hlavu dělat nemusíme, jsme v situaci jako z konce Čapkovy Války s mloky — jsme daleko od moře, nás to nepálí. Nakonec když se u nás oteplí, tak co, porostou papriky, baklažány, melouny, eventuálně dozrají fíky a podobně, nejkvalitnější produkce ovoce a zeleniny se posune do vyšších nadmořských výšek. Úplně se přitom zapomíná, že oxid uhličitý není zdaleka jediný problém, jsou tu i intoxikační oxidy síry a dusíku, pocházející z dopravy a podobných zdrojů. Jejich důsledky jsou zřejmé, stačí se podívat do Krušných hor. A kdo chce jít do hloubky, může si vzít mnohosvazkovou velkou Květenu z nakladatelství Academia — v ní je u každé rostliny uváděno, jaký je její trend výskytu. Je to velmi smutné čtení, protože zjistíme, že velice vysoké procento pěkných rostlin dneska beznadějně z české krajiny mizí, aniž by byla přímo zničena jejich stanoviště, třeba protěž dvoudomá čili kociánek. Těch křížků, značících vyhynulé druhy, v knihách stále přibývá. A to je konkrétní trend, žádné úvahy takzvaných ekologů či environmentalistů.

—

Připravil Vít Kouřil. Další 7.G rozhovory najdete tady.