Kvadratura klimatického kruhu

18. srpna 2019 /
foto: Paddy O'Sullivan. „Máte naše životy ve svých rukách“.
Asi každý, kdo usiluje o snižování rizik spojených s globální změnou klimatu, zažil v uplynulých měsících příjemné překvapení. Počet účastníků studentských klimaticky motivovaných demonstrací zdaleka přesáhl i nejsmělejší odhady. Studenti z Fridays for Future nejen mobilizují vrstevníky, ale také pomáhají české debatě přímočarou komunikací. Základní teze, že reakce politiků „na vědecká varování neodpovídají závažnosti situace“, provokuje k nezbytným otázkám. Vyplývá laxnost politiků z neznalosti, neschopnosti nebo jiných důvodů? Proč se riziko klimatické změny dávno nestalo klíčovou prioritou? Zvládli by to jiní politici lépe?

 

Nepochybuji o tom, že významné množství politických představitelů má o rizicích spojených s vysokými emisemi skleníkových plynů dostatečné množství informací. Jejich slabá aktivita má různé důvody. Tím prvním a naprosto skandálním je podléhání tlaku byznysových skupin. V případě prolomení územních limitů na velkolomu Bílina nebo udělení výjimek z emisních limitů pro uhelné elektrárny nešlo o nic jiného než o ekonomické výsledky dotčených firem (s tím, že v případě ČEZ je stát příjemcem miliardových dividend). V podobných případech je zřejmé (a příklady ze zahraničí potvrzené), že jiní politici by mohli z pohledu snižování emisí rozhodovat lépe.

Druhý důvod je rovněž evidentní: některé potřebné kroky jsou nevyhnutelně nepopulární. Typickým příkladem je přístup k individuálnímu vytápění uhlím — příkladem o to křiklavějším, že vedle poškozování klimatu zahrnuje i daleko srozumitelnější problém poškozování zdraví v důsledku znečištění ovzduší. Je zřejmé, že dokud bude hnědé uhlí levnější než čistší varianty vytápění, nelze očekávat, že jím lidé přestanou ve svých domácnostech topit. Ministři vědí, že existuje jednoduché řešení problému: navýšit energetickou daň z uhlí a tím i jeho cenu. Konkurenční výhoda paliva způsobujícího znečištění by odpadla. Zároveň by ovšem zmizela možnost levného vytápění, kterou využívají stovky tisíc lidí s volebním právem. Výsledkem je, že zjevné řešení několika problémů zůstává u ledu. V tomto případě je vysoce pravděpodobné, že k prosazení vyššího zdanění uhlí by výměna vládnoucí garnitury nemusela stačit.

Dlužno poznamenat, že zvýšení energetické daně z uhlí nebo třeba omezení provozu uhelných elektráren, které vyrábějí elektřinu na vývoz, jsou jen první jednoduché kroky, jež se většiny společnosti vůbec nedotknou (nepočítáme-li určité omezení příjmů státního rozpočtu). Naopak významná část obyvatel by v zimních měsících uvítala možnost dýchat čistší vzduch. K prosazení stejně potřebných kroků, jako je třeba úplný útlum uhelných elektráren, bude třeba překonávat daleko silnější odpor.

Proč neumíme emise zkrotit?

Problém razantního snižování emisí je komplikovaný také v tom, že se neobejde bez vědomého zapojení velké části populace. Zatímco v případě úspěšného řešení globálního problému narušení ozónové vrstvy si většina spotřebitelů nemusela všimnout, že spreje nebo ledničky obsahují jinou látku než doposud, u emisí skleníkových plynů je tomu jinak. Spotřeba elektřiny, tepla a pohonných hmot vstupuje do našich životů v daleko větším měřítku a prostá náhrada aktuálně využívaného množství fosilních paliv není se současnými technologiemi proveditelná.  Marketingovým poradcům by naskočila husí kůže, kdyby politik, kterému radí, chtěl veřejně označit podobný úkol za svoji prioritu.

Klimakemp 2019, foto: Peter Tkáč.

Poněkud za očekáváním zůstávají praktické výsledky zlepšování energetické efektivnosti, což je část problému, na níž by se daly nějaké politické body nasbírat. Příkladem může být v mnoha ohledech ukázková podpora zateplování budov v České republice. Navzdory desítkám miliard korun utraceným za úsporná opatření ovšem zůstává spotřeba energie v sektoru domácností a služeb prakticky na stejných číslech jako v roce 2010. Jedním z pravděpodobných důvodů je „přirozená“ reakce obyvatel zateplených domů: začali vytápět své příbytky na vyšší teplotu, případně rozšířili počet vytápěných místností. Projekce, kam by spotřeba vyskočila bez úsporných opatření, nedávají z hlediska ochrany klimatu žádný smysl. Emise musíme snižovat, udržování jejich současné úrovně nestačí.

Dostáváme se k problému starému stejně jako snahy o omezení emisí skleníkových plynů: k tomu, jak si fosilní paliva omotala civilizaci kolem prstu. Dokázala to díky tomu, že výrazně přispěla k fyzickému pohodlí svých uživatelů, udělala z něj normu a umožnila jeho další zvyšování podmíněné rostoucím množstvím spáleného uhlí, plynu, benzínu nebo nafty. Nahradit fosilní paliva přitom umíme jen zčásti, zejména v situaci, kdy se o náš životní standard stále úspěšněji pokoušejí další miliardy lidí.

I když prohlížím různé potenciálové studie ze všech stran, nevidím možnost dosáhnout snížení objemu emisí bez omezení nejen spotřeby, ale i výroby některých druhů zboží. A při úvahách o razantním snížení objemu emisí musíme dojít k otázkám, jež jsou z politického pohledu kacířské. Může mít v nízkouhlíkové ekonomice automobilový průmysl takové postavení jako dnes v České republice? Je možné zajistit dodávky elektřiny pro každý podnik a každou domácnost podle jejich poptávky bez ohledu na denní a roční dobu? Lze účinně ekonomicky zatížit fosilní paliva a zároveň se vyhnout energetické chudobě?

Obávám, se že někteří politici si jsou vědomi rozsahu potřebné změny, ale rozhodně se do ní nechtějí pustit. Volí proto politicky průchodnější cestu a sofistikované vědecké práce přecházejí líbivými, na „selský rozum“ orientovanými výroky typu: „Vedro bývalo už za pradědečka“. Vždyť kolik voličů těm klimatologům vlastně rozumí?

Jak vzbudit zájem o omezování emisí?

Bylo by ovšem alibistické házet celý problém jen na štáby politických stran. Bude-li společnost klimaticky vstřícné kroky silně vyžadovat, politici je udělají, jinak budou vyměněni. A tady opět stojíme před problémem fosilní závislosti v jeho obludné velikosti. Co vlastně mají lidé chtít? Byty vytápěné na rozumnou teplotu? Zdražení letenek, které povede k omezení letecké dopravy? Drahý benzín a drahou naftu výměnou za lepší veřejnou dopravu a cyklostezky? Nebo změnu systému placení za energii, motivující k nižší spotřebě?

Umím si představit, jak by na uvedené otázky reagovala náhodná skupina dotázaných. Zásadním problémem boje s globální změnou klimatu tudíž je, jak to zařídit, aby omezení emisí znamenalo pro společnost významnou prioritu.

Přiznávám, že nevím, jak to udělat. Zatím se mi nedaří ani vysvětlit desetileté dceři, proč jedu celý den a celou noc vlakem na místo, kam se dá pohodlně doletět za hodinu. Argumentace suchem, táním ledovců ani vymíráním druhů nezabírá, příčinná souvislost není vidět.

Středoškoláci mi však vedle jiného ukázali, že jsem se v jedné věci hodně pletl. Ještě před rokem bych se vsadil, že v případě svolání demonstrace za řešení klimatické krize budu všechny účastníky znát osobně a v hospodě se vejdeme k jednomu většímu stolu. Rád jsem se nechal organizátory studentských protestů přesvědčit, že jsem úplně mimo.

Podaří-li se lidem kolem Fridays for Future vybudovat v nastupující generaci poptávku po klimaticky šetrných řešeních, vytřou mi zrak podruhé. Politiků, kteří najednou začnou naslouchat klimatologům, se pak jistě najde víc než dnes.

Autor je energetickým expertem Hnutí DUHA. Kontakt: karel.polanecky@hnutiduha.cz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2020 vyjde v 2. polovině srpna.