Lekce radar: vyrábění souhlasu v reálné demokracii

Právě média jsou společným jmenovatelem všeho důležitého, co se v moderních demokraciích děje. Příběh o radaru tento fakt ilustruje učebnicovým způsobem. Nebýt médií, nestalo by se ze základny téma, o kterém lidé mluví. A nebýt médií, neměla by vláda prostředek, kterým je možné nesouhlas převážné části veřejnosti — nejprve s raketami, později alespoň s radarem — jednoduše převálcovat.

Jednosměrná diskuse

Ani tentokrát ovšem nejde o nějakou kvalitu argumentů, která by rozhodla o optimálním řešení nebo alespoň nechala vykrystalizovat přijatelný kompromis. O tom, zda zvítězí jeden nebo druhý názorový tábor, totiž argumenty nerozhodují, a to navzdory oblíbenému volání po racionální diskusi. Bezvýsledná divadýlka přímých přenosů nedělních televizních debat tuto skutečnost pravidelně potvrzují: podobně jako po sportovních utkáních zhodnotí experti přesvědčivost, domácí přípravu a celkovou performanci jednotlivých borců — a to je asi tak všechno.

Zásadnější než obsah je forma. Kašírované diskuse, vlastně jeden z mála okamžiků, kdy jdou mocní s kůží na trh, totiž nenápadně — ale symptomaticky — rozdělují „veřejnost“ na dvě nerovné skupiny: na ty, kteří mohou diskutovat, a na ty, kteří se mohou jenom dívat (a bezvýsledně komentovat). Eventuální diskuse s veřejností je pak synonymem pro přesvědčovací kampaň, na kterou se najme agentura anebo přímo konkrétní otloukánek — někdo, na kom si nikdo nic nevezme. A celé se to označí za „standardní“ postup: podstatou reálné demokracie, tedy demokracie zbavené všech ideálů a akceptující cynismus takzvané reálpolitiky, jsou totiž volby jednou za čtyři roky, jejichž jediným smyslem je nahrazení zkažené vlády potenciálně méně zkaženou opozicí. Jakékoliv další vměšování veřejnosti do procesu vládnutí mimo volby by totiž vládu rušilo a neměla by onen pověstný klid na práci.

Je tedy možné na mediálním bojišti politickou moc nějak porazit?

Přelet nad mediálním bojištěm

Pro fungování médií existuje řada metafor či pojmenování: okno, které nám rozšiřuje obzory; zrcadlo, ve kterém vidíme sami sebe i společnost; vrátný, který pečlivě vybírá, kterou událost a v jakém obleku k divákům připustí; průvodce, který vykládá realitu a dává světu smysl; veřejná sféra, která představuje bezpečný prostor pro vyjádření různých názorů; bitevní pole idejí, na kterém si to různé názory rozdávají na život a na smrt (přičemž přežijí ty nejsilnější); hlídací psi demokracie, kteří jdou všem mocným mizerům po krku — a konečně: nástroj propagandy, kterým se masám obyvatelstva vymývají mozky.

Některá tato pojmenování si navzájem protiřečí, zároveň ale také svým způsobem všechna platí. Zrekapitulujme si proto kauzu radar:

Ticho. Úplně na začátku média mlčela. O tom, že by snad česká vláda bez vědomí poslanců jednala s Američany, se objevilo pouze pár článků o prázdninách roku 2004. Potom věc usnula a v roce 2005 o plánované základně nevyšla prakticky ani čárka.

Na vedlejší koleji. V roce 2006 se zdánlivý falešný poplach ukázal jako reálná možnost, ovšem začátek kauzy byl hodně podivný. V květnu 2006 se v časopisu Rytmus života (s fotkou Helenky Vondráčkové a s velkým titulkem „Ženou ji na gyndu!“ na obálce) objevila nenápadná anketa s názory tehdejších předsedů šesti hlavních politických stran na možnou výstavbu americké raketové základny v Čechách. Hned poté se o základně (většinou velmi kriticky) začalo psát na internetových Britských listech, a to prakticky denně. Krátký příspěvek do Televizních novin natočila i TV Nova, ovšem zaměřila se pouze na technickou stránku věci, podobně jako o den opožděná Česká televize, která navíc zprávu zařadila pouze do ranního vysílání. Noviny krátce před volbami informaci zařadily ne jako hlavní, ale jako vedlejší zprávu, přestože už tehdy měla základna značný potenciál stát se výbušným tématem. V předvolebním boji (volby se konaly 2.—3. června 2006) tak mainstreamová média základnu prakticky odsunula do pozadí.

Personifikace a formace konfliktních bloků. Kauza byla ovšem v nezávislých médiích udržována při životě i po volbách — a personifikovala se. Zatímco vláda Mirka Topolánka se netajila jednoznačnou podporou základny, a to přes účast Strany zelených, která byla donucena ve svých vyjádřeních ke krasobruslení, odpůrci se koncentrovali v hnutí Ne základnám a v Brdech kolem starostů místních obcí. Konfliktní téma tedy konečně dostalo politicky čitelné aktéry a diskurzivní válka na stránkách novin mohla začít.

Zároveň se ovšem projevily i tradiční politické sympatie médií. Koncern MAFRA (MF Dnes, Lidové noviny), který během volební kampaně nepokrytě preferoval pravicový blok a obzvlášť ODS, se postavil za radar. Když šéfredaktor MF Dnes Robert Čásenský nezaváhal a publikoval ve vlastním listu komentář Základna USA? Politici by měli odvážně říci „ano“ (27. 7. 2006), nemohli bychom si přát jednoznačnější důkaz. Hlavní komentátoři středopravicového tisku se pak postupně vyjádřili pro radar a kritizovali pouze úroveň přesvědčovací kampaně. Z nadržování zastáncům radarové základny pak byly odpůrci obviněny jak Česká televize, tak Nova, o rozhlasových stanicích nemluvě. Naopak někteří komentátoři Práva, Haló novin a několik nezávislých (jako Britské listy nebo Literární noviny) se postavili k základně skepticky. Tedy: do bloků se rozdělili nejen političtí aktéři, ale také média.

Zarámování. Ještě během srpna stihli hlavní protagonisté sporu základnu tématicky zarámovat: zatímco (převážně levicoví) odpůrci radaru hovořili o demokracii, referendu, roku 1968, veřejném mínění (podle MF Dnes bylo zpočátku 83 % občanů proti) a problematické zahraniční politice USA, příznivci (převážně pravicoví) mluvili o terorismu, spojeneckých závazcích a ekonomické výhodnosti. Vzhledem k tomu, že diskurz odpůrců argumentačně stavěl na základním principu polistopadového vývoje, tedy demokracii, museli se zastánci radaru pokusit demokracii reinterpretovat tak, aby odmítnutí referenda o radaru a nezájem o názor většiny populace v čím dál zásadnějším tématu veřejné polemiky byly vlastně v souladu s demokracií. Využili k tomu již zmíněný koncept reálné či minimální demokracie, podle které nemá lid vládě, která jeho jménem řídí stát, do jejího vládnutí mezi volbami co mluvit. Tím se ovšem „boj o demokracii“ ještě více vyostřil a obhájci základny se ocitli v roli nedemokratických pomahačů kontroverzního amerického prezidenta George W. Bushe.

Spin-doctoring. Polemika se dostala do stadia „boje dobra se zlem“ a odpůrci začali příznivce prezentovat jako zcela záporné hrdiny (a naopak). Vláda byla zároveň odhodlána radar prosadit bez ohledu na veřejné mínění. Tím příznivcům nezbylo než nastolit nějakou novou agendu, a odvést tak pozornost od jádra věci. Spin-doktoři, tedy profesionální manipulátoři s informacemi, známí z filmů Vrtěti psem nebo Děkujeme, že kouříte (na rozdíl od filmu se ti skuteční obvykle drží mimo světla ramp), museli mít plné ruce práce. Svým způsobem to byly zlaté české ručičky: na jednu stranu sice jedna vládní zhůvěřilost za druhou nahrávala odpůrcům (viz píseň ministryně Vlasty Parkanové), na druhou stranu však nedostatek veřejně dostupných informací umožnil zastáncům kontrovat na poli expertního vědění. A tak namísto provařených zahraničněpolitických a demokratických souvislostí přišly na řadu technické detaily ? la ohřívání tkáně, skutečný výkon radaru a síla paprsku. Těm jednak málokdo rozumí a jednak se o ní veřejnost dozví jen to, co jí zastánci radaru z řad oficiálních činitelů prozradí. Na řadu přišlo také naznačování výměnného obchodu „radar za zrušení víz“, přirovnávání odpůrců k naivním levičáckých hipísákům šedesátých let a zdůrazňování, že odpůrci pracují v zájmu (anebo alespoň nahrávají do karet) komunistům, Vladimíru Putinovi, teroristům, případně nepřátelům „naší“ civilizace obecně. Středopravicová média — vedle Lidovek a MF Dnes jde o Hospodářské noviny, Reflex, Euro, Týden či Respekt — přitom se snahami vlády jako obvykle rezonovala.

Salámový radar

Vládní spin-doktoři začali také brzy uplatňovat salámovou taktiku: nejdřív přišel ústupek s přesunutím kontroverznějších raket do Polska s tím, že u nás zůstane pouze „neškodný, bezpečnost neohrožující“ a „mírový“ radar. Dalším vedlejším tématem, ze kterého se načas stalo téma hlavní, bylo podřízení „obranného“ systému pod velení Severoatlantické aliance — právě tím vysvětlovalo vedení Strany zelených delší dobu svůj ne-odpor k radaru jako takovému, aby pak nakonec ministr zahraničí za tuto stranu Karel Schwarzenberg oznámil, že „knoflík“ budou stejně mačkat Američané. A hlavní média tento rozpor, stejně jako i mnoho dalších, přešla takřka bez komentáře.

A výsledek toho všeho? Radar je tu s námi už rok a půl, navzdory setrvalému nesouhlasu veřejnosti a neutuchajícím aktivitám odpůrců, kteří zkrátka nesedí ve studené parádě vládních kožených křesel a chybí jim institucionální moc; ta naopak neschází příznivcům, kteří pravděpodobně radar přes všechny řečičky o demokracii prosadí. Leda že by ještě předtím Američanům došly peníze. Po roce a půl házení hrachu na zeď si lidé na radar zvykli jako na víceméně hotovou věc a je jim jasné, že si buď můžou jít stěžovat na (dosud nepřesunuté) brněnské hlavní nádraží, anebo někdy za pár let zvolit opozici… která ovšem pravděpodobně stejně jako bývalá opozice v Brně nakonec prohlásí, že věci už jsou tak daleko, že s tím nejde nic dělat.

Výrobci bez/moci

Jak jsme mohli sledovat, role českých mainstreamových médií ve skutečnosti nespočívala v nastavování zrcadla realitě. Mediální vrátný nejdřív základnu vůbec nechtěl pustit dovnitř, pak ji sice pustil, ale spíše než jako hlídací pes demokracie se zachoval jako hlídací pes vedoucí úlohy vládního dis/kurzu. Místo velké diskuse se odehrála velká publicistická bitka mezi mediálním centrem a mediální periferií, která vzhledem k palebné převaze mainstreamu nemohla skončit jinak, než jak skončila. Celková vstřícnost středopravicových médií k radaru nakonec odpůrce vyautovala a vyrobila když už ne souhlas, tak alespoň dojem neobyčejné komplikovanosti tématu a z něj vyplývající pocit bezmoci a apatie. Což je podle autorů takzvaného modelu propagandy, Edwarda Hermana a Noama Chomského, v podstatě totéž.