Lesy v ohrožení

Kácení posledních pralesů a degradace lesního prostředí neustává i přes všechny dosavadní snahy a dílčí úspěchy, a to nejen v tropech, ale i v mírném a boreálním pásmu. Lesy na mnoha místech Země přestávají plnit své základní funkce, na nichž je člověk životně závislý. Jakými cestami se ubírají současné snahy o jejich záchranu?

Méně lesů, více plantáží

V dubnu letošního roku přinesla agentura Reuters zprávu, že meziroční úbytek lesa v brazilské části Amazonie se opět zvýšil. Loni dosáhla nově odlesněná plocha téměř maxima z roku 1995. Tehdy kvůli rozšiřování zemědělské půdy padlo více než 11 000 km2 lesa. Několik posledních let se již míra odlesňování alespoň nezvyšovala a brazilská vláda se začala pyšnit, že má věc pod kontrolou.

Vědci odhadují, že jsme již ztratili polovinu veškerých světových lesů. Ale za nenarušené lesní ekosystémy lze ze zbylé poloviny pokládat jen jednu pětinu. V posledních letech každý rok ztrácíme kolem 150 000 km2 světových lesů, tedy zhruba dvojnásobek rozlohy České republiky. Nejvíce ubývá tropických lesů, které z hlediska zachování bohatství života na Zemi a stálosti klimatu hrají nejdůležitější roli. Statistiky hovoří rovněž o pokračující zkáze ekosystémů tropických lesů v rovníkové Africe a jihovýchodní Asii. Dramaticky roste těžba i v tajze na Sibiři, kde na velkých rozlohách operují bez větší kontroly federálních úřadů ruské i zahraniční těžařské firmy. Dobrým odbytištěm ruského dřeva je hlavně Čína, která neustále zvyšuje spotřebu této suroviny. Svoje lesy ale začala chránit. Velkou zakázku na jejich obnovu nedávno získalo Slovensko.

Oproti tomu přibývá každým rokem 90 000 km2 nových lesů, převážně kontroverzních plantáží. Jsou často vysazovány na úkor původních porostů a negativně ovlivňují přírodní ekosystémy. K vysazování stromových plantáží v zemích třetího světa často motivují „odpustky“ Kjótského protokolu. Ten totiž státům s velkými emisemi CO2 umožňuje si jejich část odečíst výměnou za nově vysazené „lesy“. Podle vědeckých průzkumů ale mají pro pohlcování uhlíku a stabilitu světového klimatu zásadní význam „staré lesní ekosystémy“.

Jak ochránit zbylé lesy?

Zkáza světových lesů dosáhla rozměrů, které již vážně a viditelně podvazují ekonomické výsledky mnoha zemí a regionů, a dostává se proto častěji na jednací stůl na úrovni států i celého světového společenství. Tímto problémem se opakovaně zabývají především signatáři mezinárodní Úmluvy o biologické rozmanitosti. Konvence vede signatářské země (mezi několika státy, které nepodepsaly, jsou již tradičně USA) k důslednější ochraně biologické rozmanitosti a potažmo lesů prostřednictvím národních legislativ. Snahou je vytvářet síť chráněných lesních území a ostatní lesy využívat co nejšetrněji. Je to pomalý proces, závislý na vůli vlád jednotlivých zemí. Výsledky se proto liší stát od státu a budí spíše dojem rozporuplnosti. Konvence zatím postrádá závazné a vynutitelné mechanismy po vzoru Kjótského protokolu. Požadavek zastavit úbytek druhů do roku 2010 se proto jeví jako přinejmenším velmi smělý.

Nelegální těžba a EU

Velkou měrou se na devastaci světových lesů podílí nelegální těžba. Zejména v tropických zemích představuje desítky procent z celkového obchodu se dřevem. V Indonésii, Peru či Bolívii dosahuje dokonce více než 80 %. Na nelegální těžbě se velmi často podílejí společnosti z Evropy, USA nebo Japonska. Podle odhadu některých nevládních organizací pochází zhruba polovina veškerého tropického dřeva v evropských přístavech právě z nelegální těžby.

Tlak zelených nevládních organizací donutil Evropskou unii k tomu, aby se ilegálním kácením začala konečně vážně zabývat. Minulý rok přijala akční plán, známý pod zkratkou FLEGT, který vyzývá členy EU, aby uzavíraly dobrovolné bilaterální dohody pouze o nákupech legálně těženého dřeva a snažily se zavádět dobrovolné licenční systémy pro odlišení legálního od nelegálního dřeva. Iniciativa jde zřejmě správným směrem, nicméně pro skutečné řešení problému nepostačuje. Proto nevládní organizace navrhují přijetí evropské legislativní normy, která by dovoz nezákonně vytěženého dřeva přímo zakazovala.

Lesní certifikace

Jednou z hlavních iniciativ na ochranu světových lesů je lesní certifikace, která se zrodila na počátku 90. let. Od té doby vzniklo několik desítek certifikačních systémů, které se liší svými požadavky na úroveň lesního hospodaření i kvalitou jeho kontroly. Podle renomované organizace Fern je nejdůvěryhodnější Forest Stewardship Council (FSC). Ostatní systémy, vzniklé převážně z iniciativy vlastníků lesů a průmyslu, většinou neaspirují na zlepšení úrovně lesního hospodaření a ochranu ohrožených lesů a certifikují automaticky, aniž by požadovaly nějakou změnu. Navíc postrádají transparentnost a základní demokratické procedury při vzniku standardů a certifikačních auditů. To platí i pro systém PEFC, který je v Čechách velmi rozšířený. Podle jeho kritérií postačuje dodržovat lesní zákon. Certifikační audity, jež provádí, jsou neveřejné stejně jako závěrečné zprávy z nich.

Rozloha lesů certifikovaných pod značkou FSC rychle narůstá, jde nepochybně o jednu z nejúspěšnějších světových iniciativ vzešlých z myšlenek Konference o Zemi v Rio de Janeiru. Svědčí o tom i vznikající iniciativy pro certifikaci udržitelného využívání moří či ekoturistiky. V květnu 2004 bylo certifikováno už 44 milionů hektarů lesů v 64 zemích pěti světadílů.

Díky současné podpoře velkých ekologických organizací a obchodních řetězců jsou výrobky ze dřeva s logem FSC úspěšné na trhu. Ve stejnou dobu, kdy agentura Reuters oznámila pokračující devastaci amazonských lesů, vrcholil v brazilském Sao Paulu první veletrh s certifikovanými produkty pocházejícími z tamních lesů obhospodařovaných odpovědným způsobem v souladu s požadavky certifikačního systému FSC. Z více než 10 000 druhů FSC výrobků můžeme několik desítek nakupovat i v českých obchodech. V letošním roce se k dosud jedinému českému lesnímu podniku certifikovanému FSC přidají další lesy v Čechách a na Moravě.

Certifikace FSC se doposud šířila hlavně v evropských a severoamerických lesích. Pouze čtvrtina udělených certifikátů připadá na lesy v tropických zemích. Proto se chce nyní FSC přednostně věnovat prosazování ekologicky a sociálně odpovědného lesního hospodaření v zemích geopolitického Jihu. Změna může být úspěšná pouze při existenci národních standardů pro certifikaci lesů. Ty ovšem musejí být výsledkem vyvážené demokratické diskuse všech zainteresovaných zájmových skupin, což je v některých státech něco jen velmi těžko představitelného.

Ani FSC není spásou

Lesní certifikace FSC má mezi světovými ekologickými organizacemi, zabývajícími se ochranou lesů, i své kritiky. Mimo jiné jí vytýkají, že její šíření nahradilo snahu zachránit ohrožené lesy (například moratorii) snahou o jejich šetrné obhospodařování, což vede k jejich postupné exploataci. Pragmatici namítají, že za současného stavu světa je nerealistické ubránit velké plochy světových lesů před jakoukoliv těžbou, a proto je snaha o ekologicky a sociálně odpovědné hospodaření namístě. Velkou kontroverzi budí také možnost certifikovat systémem FSC plantáže, ve kterých část odborníků vidí zásadní zlo pro životní prostředí a místní komunity. Organizace FSC, která chystá revizi svého dosavadního pozitivního přístupu k plantážím, přesto ústy některých svých členů argumentuje tím, že i plantáže lze obhospodařovat bez negativních vlivů, uspokojovat jimi rostoucí poptávku po dřevě, a snižovat tak tlak na ostatní lesy. Z plantáží, které dnes tvoří zhruba 5 % lesů, se získává už 35 % světové spotřeby dřeva.

Lesní certifikace byla vytvořena pro prosazování k přírodě a lidem šetrného lesního hospodaření. Není předurčena k ochraně přírodních lesů, od toho existují různé kategorie chráněných území. Certifikace lesů navíc je a bude nástrojem dobrovolným, byť ekonomicky motivovaným.

Z těchto důvodů nelze spoléhat na certifikaci jako spásu. Naopak je třeba pracovat na všech možných iniciativách pro záchranu světových lesů na všech úrovních a tyto kombinovat. Úkol, který stojí před námi, není malý. Potřebujeme účinně ochránit přirozené lesy a pralesy tam, kde se dochovaly. Obnovit lesy v místech, kde došlo k jejich degradaci a kde je náprava možná, a konečně zaručit odpovědné lesní hospodaření v lesích k tomu vymezených.