Librarium

Pavel Klvač (editor): Člověk, krajina, krajinný ráz, MUNI press, prosinec 2009

Může být bažina krásná? Opravdu máme rádi savanu? Jak vnímají zemědělci krajinné prvky? Odpovědi na tyto i řadu jiných otázek souvisejících se vztahem člověka a krajiny najdeme v další publikaci Katedry environmentálních studií FSS MU v Brně. Zatímco některé texty jako Tři cesty pralesem od Martina Tomáška přímo navazují na sborník Člověk a les (2006), většina zůstává „před bukem“. Teoretické úvahy (Krajinný ráz a „lidová“ estetika od Vlastimila Zusky) doplňují empirické výzkumy, kupříkladu hledání autenticity v českých vesnicích v rumunském Banátu. Na závěr připomíná sociolog-fotograf Rudolf Šmíd nezastupitelnou roli (mizejících) strašáků, „posledních mohykánů tradiční rurální společnosti“.

Richard Višňák: Les v hodině dvanácté, Abies, březen 2010

Dlouho připravovaná monografie o tuzemských lesích přichází zrovna vhod — v době, kdy se je státní Lesy ČR snaží dlouhodobě pronajmout soukromým těžařům. Geobotanik (a dlouholetý přispěvatel 7.G) Richard Višňák nejprve vymezuje pojmy přírodní a kulturní les a následně přibližuje vývoj zdejší vegetace od třetihor až po současnost. Analýzu nevalné kondice současných lesů ilustruje na výstražných příkladech Šumavy, Krušných a Jizerských hor, načež představuje nedávné pokusy chránit lesy územními systémy ekologické stability (ÚSES) i současnou Naturou 2000. Podle autora ještě na záchranu lesů není pozdě, ale veřejnost se musí hlasitě ozvat. Laiky potěší terminologický slovníček i seznam doporučené literatury.

Kritika depolitizovaného rozumu, Grimmus, únor 2010

Jedenáct statí s podtitulem Úvahy (nejen) o nové normalizacivolně spojuje „prosté slovo myšlení, doplněné adjektivy jako ,politické‘, ,kritické‘ nebo ,radikální‘“, píše v předmluvě filozof Martin Škabraha. Nebezpečí depolitizace pak spočívá v tom, že vládnutí se už nebude vytvářet z alternativ, ale z takzvané ekonomické nutnosti nebo expertními autoritami. Mezi přispěvatel(kam)i sborníku budete znát zejména Václava Bělohradského, který reaguje na „modernizaci“ levice Postkomunistickým manifestem, Pavla Baršu, kritizujícího postup státu Izrael vůči Palestincům, či Terezu Stöckelovou, podle níž se dnes devalvuje vše, co není spočitatelné. Dále přispěli Ondřej Slačálek, Mirek Vodrážka nebo Petr Schnur.

Stanislav Cetkovský, Bohumil Frantál, Josef Štekl (editoři): Větrná energie v České republice, Ústav geoniky AV ČR, březen 2010

Pokud se chcete vybavit základní argumentací pro hospodské či rodinné hádky na téma „vrtulí v krajině“, sáhněte po tomto útlém lesklém svazku. Zdejší akademici vám sice lehce toporně, ale fundovaně vysvětlí, jaký je větrný potenciál Česka a legislativní i ekonomický rámec větrného podnikání, respektive osvětlí problémy s hlukem, živou přírodou, krajinným rázem nebo cestovním ruchem. Autoři chtějí bořit mýty, které brání výstavbě větrníků ve vhodných lokalitách. A souhlasí s předpovědí B. Ludvíka, že „stejně jako větrné mlýny, tak i větrné elektrárny jednoho dne splní svou dějinnou úlohu a zaniknou, ale než se tak stane, užijme si je, protože je možné, že právě vstupujeme do století větru“.

Erik Baláž, Bruno D’Amicis: Posledná pevnosť, ADIN, únor 2010

Ekolog a člen Lesochranářského sdružení VLK Erik Baláž a strávil společně s biologem-fotografem Brunem D’Amicis patnáct let pozorováním medvědů v tatranské Tiché a Kôprové dolině. To vše s jediným cílem: upozornit, že divoká příroda je v Evropě stále přítomná, i když už z ní zbývá jen pár kousků. A že pokud poskytneme medvědům a jiným „neochočitelným“ zvířatům dostatek prostoru, zachovají si přirozený (a někdy i krutý) způsob života a nemusí somrovat u kontejnerů rekreačních objektů. Balážovo poutavé povídání o ročních i životních cyklech doplňuje D’Amicis spoustou nádherných fotografií tatranské fauny i flóry. Vedle této výpravné knihy se autoři podíleli i na souvisejícím filmu Strážce divočiny.

Thomas Hylland Eriksen: Syndrom velkého vlka: hledání štěstí ve společnosti nadbytku, Doplněk, březen 2010

„My, příslušníci globální střední třídy, máme v podstatě ráj na zemi: dožíváme se vyššího věku než kdokoli před námi, méně pracujeme a jsme zdravější než předchozí generace… Přesto však nejsme spokojeni.“ Jak známo, výzkumy veřejného mínění v posledním půlstoletí ukazují, že ani dlouhodobý růst blahobytu v průmyslových zemích nezajišťuje šťastnější životy jejích obyvatel, spíše naopak. Kniha známého norského sociálního antropologa (jeho Tyranie okamžiku narážela na jiný paradox — proč nám všechny ty technologie vynalezené k úspoře času ve skutečnosti čas ukrajují?) se podobně jako Paradoxní štěstí G. Lipovetského snaží odpovídat na přetěžkou otázku: čím se vlastně šťastný a spokojený život vyznačuje?