Lidi v sobě zabíjejí fantazii

Hodně lidí tě zná z bezmála tři roky starého pořadu Posezení s Janem Burianem. Co se od té doby u tebe změnilo?

Nevšiml jsem si, že by se u mne něco výraznězměnilo. Ale možná jsem si opravdu jenom nevšiml.

Když jsme se domlouvali na tomto setkání, zrovna ses vracel z cest. Odkud?

Nejzazším cílem bylo Porto a tím hlavním Finisterre, konec světa. Cestovali jsme tam s kamarádem klarineťákem Kájou Machem, zpátky jsem se vracel sám přes jižní Francii, cestovali jsme stopem a všechno se zaplatilohraním na ulici.

V titulní písničce tvé desky se objevuje verš „a já zkusím být, přísahám / všude doma — nikde pán“. Jsi doma všude, nebo máš někde kořeny? Anebo si je vozíš s sebou?

Jedním z důležitých motivů mých písniček je potřeba být v pořádku v sobě, srovnat se sám se sebou a skrze to se smířit se světem. Když jsi smířená sama v sobě, pak si domov vytváříš úplně kdekoli. Tohle cítím, když jsem na cestách — doma jsem rychle úplně všude, stačí se nebát.

Ten konkrétní verš má i jiný obecnější, „civilizační“ rozměr — o západním člověku, je v tom i pokus o výpověď či nesouhlas se současným trendem, který je v protikladu potřebě žít v rovnováze, harmonii, jak s lidmi, tak s krajinou. Doma se chováš pěkně, o domov se staráš, udržuješ nějaký pořádek, k domovu máš vztah.

Na cestování jste si vydělávali hraním na ulici. Uživí tě muzika? A co vlastně jinak děláš?

Byl jsem studentem na FAVU, ale příliš mi to nesedlo… Věnoval jsem se tam videu, teď se hlásím na audiovizuální tvorbu na JAMU, kde právě studuje moc sympatická generace lidí. Poslední čtyři nebo pět měsíců se živím hraním na ulici, občas prodám cédéčko neboodehraju koncert — tedy muzika mě částečně uživí, ale jen díky tomu, že nájem a telefony mi platí táta. Hraní je úživné na cestách, ale tady v Brně hraju jen občas.

Když člověk neplatí nájem a má výdaje jen za jídlo, stačí hrát jednou za pět dní hodinu a půl a život se zaplatí. Tady v Brně máš za hodinu třeba stovku, což ti zaplatí den, ale když k tomu připočteš nájem a další výdaje, musela by ses donutit chodit hrát denně dvě tři hodiny a to by bylo jak chodit do fachy, písničky prodávat. Mě by to přestalo bavit. Hraní na ulici je pro mě hodně nová věc. Dávám do toho energii jako na koncertech a je to hodně náročné, aby to člověk dělal pravidelně každý den. Kolem chodí lidi, kteří na tebe buď nekoukají vů-bec, nebo koukají soucitně — což je ještě sympatické, anebo s lehkým opovržením. A pak to vyváží dva tři lidi, kteří se zastaví, zaposlouchají se a třeba se s tebou začnou bavit. Zároveň ovšem pozoruješ, že většina lidí, co jdou kolem, je nešťastná, anebo tak vypadá…

Kde se tady v Brně dá hrát a zaujmout?

Rád hraju na Poštovské. Nejezdí tam auta, takže lidi, kteří procházejí, můžou zaslechnout i něco z textu.

Jaké je pouliční hraní ve srovnání s koncerty?

Hodně jiné. Hraješ akusticky a musíš hodně křičet. A na koncertě hraješ pro lidi, kteří si tě přišli poslechnout, nemusíš je o ničem přesvědčovat a prvním sdělením je obsah — kdežto na ulici je prvním kontaktem to, „při-řvat“ je k sobě, vizuálně a zvukem, a obsah je na řadě teprve potom.

Nejzvláštnější je hrát v zahraničí lidem, kteří nerozumí slovům, přičemž slova jsou tím, na čem mi především záleží. Přesto jsem už zažil i moc sympatické reakce od lidí, kteří textům nerozuměli. Venku mě mrzí, že lidi nerozumí, ale je zároveň příjemné nemít žádnou zodpovědnost spojenou se svým obrazem, odvykám si myslet na nějakou svou „vizitku“, je jen teď a tady. A pak přijedu do Brna a nechtě mě tozas nutká přemýšlet…

Na koncertech většinou hráváš sám nebo s komornějším doprovodem. Chystáš ještě nějaké koncerty v sestavě z alba Dům slzí?

Původně jsme zamýšleli hrát společně jen při příležitosti křtů alba, které proběhly v létě, ale teď plánujeme přinejmenším další dva společné koncerty ve stejné či podobné sestavě. Bylo to tak dobré a tolik nás to bavilo, že by mě lákalo udělat z toho kapelu.

Jak sis vlastně na desku vybíral hosty, kterých je tuším šestnáct?

Některé jsem si vybíral já, jiné Evžen (Martin E. Kyšperský, který album produkoval a aranžoval, viz rozhovor v 7.G 3/2007 —pozn. aut.),některé jsem před natáčením cédéčka ani neznal a některé jsem nestačil poznat ani během natáčení. Některé, třeba Aničku Sypěnovou a Nelle Ward, jsem přivedl, ale jinak byl organizátorem všeho Evžen.

Shodli jste se při nahrávání na podobě alba, anebo šlo spíš o souboj představ?

Trošku to souboj představ byl. S tím, že Evžen je fakt „bejk“ a já jsem dost lehce přesvědčitelný, mě docela často překecal… Ale jsem tomu rád a byla to pro mě velká škola, kudy vykročit, když představy jsou omezené, a Evžen je určitě strašně inspirující. Oba jsme z nahrávání měli velkou radost.

     Jediný problém, který jsem ze začátku měla trošku mám doposud, je fakt, že někdy jdou aranže proti obsahu písní. Třeba Druhý máj, což je původně křehká, jemná píseň, na cédéčku rozhodně taková není. Ale zase vzniká něco nového a já to vnímám spíš jakointerpretaci mých písní. Na jednu stranu jsemtrochu nespokojený, že jdu proti písním samotným, ale na stranu druhou vzniká napětí, a to je dobrý.

Nejsi ale jenom muzikant. Vydáváš básně, po večerech zkoušíš divadlo…

Divadlem se nemůžu moc chlubit, zatím jsem ho nikdy nedělal a teď jen pomáhám kamarádovi Víťovi Větrovcovi, se kterým začínáme zkoušet koláž z textů ze stránek Národního odporu, o českým nacismu a vůbec kořenech nacismu. To téma je strašidelně aktuální… Premiéra bude tady, kde zkoušíme, někdy v půli října. Ke hře dělám hudbu, budu v představení i hrát a všichni pomáháme se scénářem. Nikdy jsem nehrál divadlo, to je pro mě nový svět. Ale snad to bude pokračovat.

A tvoje básnické sbírky?

Publikoval jsem dvě knížky a na podzim mi ve Zlíně vyjde další, Stroboskopy. Do té v současnosti s lidmi kolem kapely Spolčení hlupců nahráváme cédéčko, které bude součástí sbírky. Nahrávka se bude jmenovat Přítel holubů.

Proč vlastně píšeš a tvoříš?

Hloupá, ale nejupřímnější odpověď je: dělá mi to dobře. Protože je to něco, co mi aspoň trochu jde. Zároveň je tvoření způsobem, jak překonávat hodně věcí, kterým nerozumím, a psaním si je ujasňuju. A baví mě to.

Mám taky velké zvraty nálad, a když jsem na vršku, občas dojdu k přesvědčení, zřejmému vědomí nějakého smyslu — že „svět, zdá se, zapadá“ — a je pro mě důležité si to uchovat a moct si to později připomenout, vytvářet si horolezeckou stěnu s pevnýma úchytama, po které se pak můžu zase vždyckydostat nahoru.

A krom toho mám sklony k moralizování, tedy trošku… Ale je moc důležité sdělovat hodnoty, myšlenky, rozšiřovat inspiraci, podněcovat imaginaci. Protože civilizace umírají na to, že v sobě lidi zabíjejí fantazii. Aspoň co vidím na Západě — ať už ve Španělsku, Francii, nebo tady v Brně — lidi ztrácejí zájem o sebe, o ostatní, a ztrácejí i představivost.

Ve svých textech někdy cituješ — na desce třeba Exupéryho nebo Gershwina. Kde ještě krom literatury nebo hudby bereš inspiraci?

Ve všem! To je asi nejopravdovější odpověď, těžko bych konkretizoval. Moc rád mám vizuální umění, i když se současným uměním mám čím dál větší rozpor, chybí mi nějaký morální přesah, hledání hodnoty, humor.

Kromě umění mě inspirují i lidi, které potkávám na cestách nebo tady v Brně, třebaJaroslav Erik Frič, který mě leckterýma věcma možná štve, ale zároveň je pro mě styčným bodem v přístupu ke světu, vytrvalosti, neochvějnosti. Je jich spousta: lidi, se kterýma spolupracuju — jako už zmínění Víťa Větro-vecnebo Martin E. Kyšperský; lidi, se kterýma žiju — jako ekolog Honza Kotěra, ten je už od mých patnácti takovým mým starším bráchou a navedl mě na spoustu věcí. Inspirací jsou mi lidi, situace… všecko.

Máš nějaké „vzory“?

Možná lidi, kteří dokázali to, co dělají, dělat dobře. Nikdy jsem neměl vzor v tom smyslu, že by mi osobnost přišla jako dokonalé naplnění mých pomyslných ideálů. Pořád přicházejí nová jména, před rokem a půl mě nadchl Federico García Lorca, asi před čtyřmi měsíci jsem objevil Garyho Snydera. Zrovna on je příkladem jedné věci: moje básničky z doby tak před třemi lety mají s jeho poezií z určitého údobí dost styčných bodů, ale dostal jsem se k němu až teď. Kdybych ho četl už tehdy, možná bych přestal psát, protože bych viděl, že je už hotovo. Někdy mám tu hloupou vlastnost, že když něco dělám a najdu někoho, kdo to dělá líp, notně opadne moje energie pokračovat.

Připravila Jana Sobotková. Písně Jakuba Čermáka si můžete poslechnout na http://bandzone.cz/cermaque.