Milé muklyně, milí muklové: Někdo to udělat musí

Nejde o úkol jednoduchý. Už proto, že svět reálný, o kterém Vlachová točí, i ten umělecký, který svými snímky vytváří, jsou plné rozporů. Zůstaneme-li nejprve u druhého jmenovaného, najdeme v něm na jedné straně konvenční výrazové prostředky: v úvodu popsaná obrazová klišé umocněná explicitním komentářem, scény plné emotivního vypětí. Proti nim však stojí houževnatost, vytrvalá vůle odhalit promlčované, empatická i racionální touha jít proti proudu (nejen času).

Seance s Grebeníčkem

V bytovce v Ostrově nad Ohří sedí ve svém obývacím pokoji v křesle paní Baloušková a vypráví o padesátých letech minulého století. O tom, jak v té době pomáhala šesti vězňům jáchymovských kriminálů. Kromě toho, že je paní Štěpánka statečná žena, jejíž osud odráží dějiny 20. století, je také žena stárnoucí (umírá několik let poté, co jsem měla možnost ji takto potkat a poznat; týdeník Respekt její smrt připomene v úvodním sloupku a cituje přitom z filmu Kristiny Vlachové). Do světa lidí důchodového věku patří neodmyslitelně televizní přístroj. Za paní Štěpánkou také jeden svítí; zvuk je tlumený, ale na modrém pozadí se v nedělní debatě střídá tehdejší ministr obrany s tehdejším předsedou komunistů — Miroslavem Grebeníčkem.

Moment, kdy „deus ex TV machina“ svedl do jednoho časoprostoru tak odlišné osoby — gestikulujícího předsedu a paní Štěpánku, nerušeně pokračující v hovoru — se mi vybavuje právě nyní, když mám psát o Kristině Vlachové. Kromě toho, že paní Baloušková, aktivně působící po roce 1989 v Konfederaci politických vězňů, opakovaně prochází snímky této režisérky, ilustruje uvedená situace rozpory, před jaké nás staví pátrání po „pravdě“ minulosti. Vyrovnávání se s minulostí je vlastně pouze variací na nutnost žít v současnosti. Vlachová se do nelehkého bádání pouští v celé řadě snímků, v nichž vedle sebe staví bývalé politické vězně a jejich bachaře, představuje hrdiny druhého a třetího odboje či mapuje osudy Židů ve válečném Československu: namátkou Jáchymovská stigmata, Bez milosti, Mrtví a zapomenutí, Cesty naděje, Jáchymovské peklo, Dračí setba, Zpráva o králi Šumavy, Věž smrti, Kauza Uherské Hradiště.

Naše generace

V českých médiích se ozývají hlasy historické paměti s určitou pravidelností. V ranních fejetonech na rádiu Česko nezapomíná Jiří Stránský. Stejná stanice se může pyšnit projektem Příběhy 20. století, který vysílá v režii Adama Drdy či Mikuláše Kroupy premiérově každou neděli; pořad je následně reprízován na stanicích Česko i Radiožurnál. Nezanedbatelný je také televizní cyklus Ztracená duše národa Olgy Sommerové, Petra Nikolajeva a Jana Šterna. Zasloužený rozruch vyvolal nedávno odkrytý záznam procesu s Miladou Horákovou, promítaný na Letní filmové škole i několika dalších místech republiky s poučeným komentářem. Na poslední Febiofest pak pronikl (silně emotivní, ale možno říci, že též jednoduše paralyzující) snímek o Miladě Horákové režiséra Jana Mudry z roku 1990. A rodí se další televizní díla i autorské počiny (loňské Dějiny Jaroslava Šabaty Víta Janečka; na Mašínovské téma má mezi filmaři jistě zálusk nejen Vladimír Michálek).

Navzdory uvedenému si v tématu politické perzekuce 50. let Kristina Vlachová udržuje výsadní postavení. Problematice se věnuje systematicky, houževnatě, filmuje časosběrně, její snímky vznikají i v horizontu desetiletí. Úzce spolupracuje s Konfederací politických vězňů. Sama navrhuje členy třetího odboje na státní vyznamenání. V médiích má své dlouhodobé obhájce v osobě Jany Klusákové a Vladimíra Justa, a přes určité trapné peripetie veřejnoprávní televize její filmy přece jen vysílá. Některé nich jsou nyní na stránkách ČT přístupné on-line, čímž se částečně stírá i přetrvávající problém „nekoukatelných“ vysílacích časů.

Vlachová navíc jako jedna z mála portrétuje minulost ze strany obětí i jejich mučitelů, a především se zajímá o to, jakým způsobem s ní nakládají současné kompetentní orgány: soudy či výzkumné ústavy připravující justici podklady. Zároveň ráda dává najevo, že si „na nic nehraje“, historický výzkum spojuje se zaujetím. Bodrá přímočarost zaznívá v jejích snímcích i v mediálních rozhovorech, kde neváhá použít vulgární výraz či přiznat své dojetí. Svou filmovou práci označuje za poslání: „Tohle téma musí dělat především naše generace, která to prožila, která tomu rozumí a netápe a ví vlastně, co to obnáší. Protože za chviličku už si to nikdo nebude pamatovat… já to beru jako svoji povinnost…“ V jejím postoji se tak objevuje i trocha mesiášství. „Já jsem věděla, že to někdo udělat musí a věděla jsem, že by to asi nikdo jiný neudělal…“ Pro někoho nesnesitelné; pro dějiny nezbytné?

Když pominu, že lžu

Vlachová opakovaně využila příhodné momenty; respektive si „své“ situace dokázala dobře vytipovat či se na ně připravit. Zmínka o její osobě tak dnes může asociovat i zlopověstná jména Vlačiha, Vaš, Zavadilík, Grebeníček, Hlavačka či Brožová-Polednová.

Právě proces s bachařem Bohumírem Vlačihou poskytl námět na vypointovaný snímek, který může sloužit (a v projektu Jeden svět na školách vlastně i slouží) jako čítankový příklad nesystematické a nefunkční české justice, stojící před problémem potrestání zločinů komunismu. Věž smrti (2002) dokumentuje případ Jana Lukeše, vězně jáchymovského lágru Vykmanov, který se pokusil o útěk. Lukešovi se podaří spolu s dalším vězněm dostat z prostoru tábora; bachaři však vyběhnou za nimi a Lukeše postřelí. Poté, co vězně ležícího na zemi dostihnou, „dorazí“ ho Vlačiha střelou do obličeje, což je zcela v rozporu i s tehdejšími, často nelidskými, táborovými předpisy. Lukešovi se ovšem podaří přežít nejen zranění, ale i komunistickou éru. V roce 1997 je hlavním svědkem soudu s bývalým bachařem; okresní soud Vlačihu obžaluje a odsoudí ke třem letům vězení. Jeho obhájkyně se odvolá, případ je postoupen krajskému soudu, který ho v roce 2002 (!) uzavírá tvrzením, že jde o promlčenou kauzu. Jak následně dodává tehdejší nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová — rozhodnutí je konečné. O dramatický oblouk filmu se tak stará nesystematičnost české justice a jejího pojetí ne/promlčitelnosti zločinů komunismu. Vlačiha, konstruující své naivně krkolomné obhajoby, mezi nimiž se obzvláště skví sentence „když pominu, že lžu“, zůstává nepotrestán, a Lukešovi tak nezbývá než víra v boží soud.

Ve svém posledním snímku Kauza Uherské Hradiště (2007) pak Vlachová ukazuje další limity justičního systému. Problémem českého soudnictví je mimo jiné fakt, že na mnoha neodvolatelných postech působí bývalí členové KSČ. V projednávání případu dozorce Aloise Grebeníčka, který používal nelidských trestů i vyšetřovacích metod, soudkyně Veselá, členka KSČ před listopadem 1989, odročovala na základě Grebeníčkových potvrzení o špatném zdravotním stavu jednání tak dlouho, až obviněný po 11 letech od zahájení vyšetřování zemřel a případ byl uzavřen. Pro některé z bývalých vězňů přitom představuje smrt věznitele do jisté míry přijatelné rozuzlení — alespoň nedošlo k očištění viníka. Pro úplnost nutno dodat, že další obvinění, Grebeníčkův kolega Zavadilík či prokurátorka Brožová-Polednová, se řadí k oněm 31 osobám, které byly (podle údajů ministerstva vnitra) za zločiny spáchané v Č(S)SR v období 1948 až 1989 potrestány.

Na malém prostoru

Filmy Kristiny Vlachové jsou pozoruhodné především svými tématy, nikoliv formou zpracování. Část z nich vznikala na zakázku pro slovenský Ústav pamäti národa, jiné za pomoci Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie, další náměty se podařilo protlačit dramaturgickým sítem ČT. Jejich podobu tak do jisté míry předurčuje klasická televizní stopáž (52, respektive 26 minut). S omezeným postorem souvisí nejen jistá schematičnost takto „zformátované“ investigativní publicistiky, kterou lze vnímat negativně, ale také nedořečenost dokumentů. Tu je naopak možné ocenit. „Nedořečený“ film nepodává hotovou dějinnou pravdu, ale pouze interpretaci dějin; často s vědomím toho, že aktéři, o nichž pojednává, už vlastně neexistují: k divákovi nyní hovoří z nové reality, díky čemuž se svědectví o minulosti mísí s výpovědí o současné době. Kromě této neuchopitelnosti minulého, dané samotnou podstatou dějinného pohybu (a u Vlachové je přítomna nejen nevědomě; výrazně vystupuje například ve chvíli, kdy je vyživována producentským vlivem Jana Gogoly ml. — viz Zpráva o Králi Šumavy), prostě ve filmech pro nedostatek prostoru spousta údajů chybí. Tato bílá místa či sporné body jsou pak podněty k dalšímu hledání, dávají prostor otázkám, aktivují publikum.

Času je málo a voda stoupá, pobrukuje si možná Kristina Vlachová ve své honbě za minulostí. Jejím dalším cílem je údajně dokument o Janu Palachovi.