My a Země jsme jedno

3. února 2018 /
foto: archiv F (vše)

Charles Eisenstein (*1967) je americký spisovatel a učitel a jeden z nejpodnětnějších vizionářů přechodu k udržitelné civilizaci. Sám se označuje za aktivistu nerůstu. Ve své práci se zaměřuje na transformaci lidského vědomí a civilizace. Uvedená ukázka je z autorovy poslední knihy The More Beautiful World Our Hearts Know Is Possible (Krásnější svět je možný, naše srdce to ví),v níž dekonstruuje starý příběh oddělenosti a popisuje vznik nového příběhu spolubytí. České vydání této knihy pod názvem Krásnější svět je možný, naše srdce to ví připravuje nakladatelství Maitrea; překlad Hana Bernardová.

Co je skutečnou příčinou klimatické změny? Emise CO2 a další skleníkové plyny? Snad. A co je tedy jejich příčinou? Možná konzumní způsob života, technologická arogance a imperativ růstu zabudovaný do finančního systému. A jaká je jejich příčina? V zásadě vzato ona hluboká ideologie, která vládne našemu světu, ona určující mytologie naší civilizace, kterou jsem nazval příběhem oddělenosti.

Emise oxidu uhličitého neklesnou, dokud se nezmění také všechno ostatní, co je podporuje. Jak ukázal v roce 1992 obrovský neúspěch klimatických dohod z Ria, chtít jednoduše snížit CO2 samo o sobě nestačí. Svět slavnostně oznámil svůj záměr zmrazit emise CO2; během následujících dvaceti let však vzrostly o 50 procent. Nárůst CO2 je neoddělitelně spojen s každým dalším aspektem příběhu oddělenosti. Proto každý čin, který se zabývá kterýmkoli z těchto aspektů, ovlivňuje také klimatickou změnu.

Síť souvislostí, která v konečném důsledku způsobuje klimatickou změnu, je někdy viditelná prostřednictvím naší obvyklé kauzální perspektivy. Ti, kdo se zabývají legalizací marihuany, by mohli poukazovat na ekologické přínosy rostlinných léčiv oproti technologicky, energeticky a chemicky náročným lékům, na potenciál využití technického konopí jako biopaliva, nebo dokonce na to, že kouření marihuany oslabuje sklon některých lidí plně participovat v mašinerii současné civilizace. V jiných oblastech aktivismu není příčinná spojitost s klimatickou změnou tolik zjevná. Co třeba manželská rovnost? Ukončení nelegálního obchodu s lidmi? Poskytnutí útulku bezdomovcům? Ve způsobu, jímž oddělené „já“ chápe příčinnost, je těžké nahlédnout, jak spolu tyto věci navzájem souvisí.

 archiv F (vše)

Položme si otázku: Co je to za typ člověka, který je politicky pasivní, volí ze strachu a nenávisti, usiluje o nekonečný materiální zisk a bojí se přemýšlet o změně? My všichni máme tyto vzorce chování zapsány v našem převládajícím pohledu na svět, a tudíž i v institucích, které z něj vznikají. Zatímco jsme odříznuti od přírody, od společenství lidí, finančně nejistí, odcizeni našim vlastním tělům, ponořeni v nedostatku, polapeni v malém, odděleném „já“, které neustále prahne po svém ztraceném bytí, nejsme schopni dělat nic jiného než udržovat způsoby chování a systémy, které způsobují změnu klimatu. Naše odpověď na tento problém se musí dotýkat základní úrovně, kterou bychom mohli nazvat spiritualitou.

Mentalita války

Právě zde se nachází kořen naší kolektivní nemoci, jíž je globální oteplování jen symptomatickou horečkou. Buďme obezřetní vůči opatřením, která se zaměřují jen na nejbližší příčinu tohoto symptomu a hlubších příčin si nevšímají. Vždyť někteří už dnes ospravedlňují frakování, jadernou energii a další ekologicky destruktivní aktivity s klamným odůvodněním, že to přispěje ke zmírnění klimatické změny. Technologičtí ideologové navrhují rozsáhlé geoinženýrské projekty, které by do stratosféry rozesely kyselinu sírovou či do oceánů železo, což jsou zákroky, jež by mohly mít obrovské nezamýšlené důsledky a jež představují pokračování téhož postoje řízení a kontrolování přírody, který se nachází v samých kořenech naší ekologické krize.

Proto jsem trochu ostražitý vůči konvenčnímu příběhu o globálním oteplování, podle něhož snižování emisí CO2 a dalších skleníkových plynů představuje tu nejvyšší ekologickou prioritu. Tento příběh příliš snadno vyhovuje centralizovaným řešením a mentalitě maximalizace (nebo minimalizace) množství vyjádřené v číslech. Podřizuje všechny ty malé, lokální věci, které pro vytvoření krásnějšího světa potřebujeme udělat, jedné jediné věci, které se musí obětovat vše ostatní. Toto je mentalita války, ve které nějaký veledůležitý cíl přebíjí jakékoli výčitky týkající se použitých prostředků a ospravedlňuje jakoukoli oběť. Jako společnost jsme na tomto způsobu myšlení závislí; a tak studenou válku nahradila válka proti terorismu, a pokud klimatická změna přestane být populární jako důvod pro válku, určitě si najdeme něco jiného, co ji nahradí ― třeba hrozbu srážky Země s asteroidem ― abychom náš válečný způsob myšlení ospravedlnili.

Mentalita války, která ospravedlňuje a požaduje obětování čehokoli v zájmu Vítězství, je také mentalitou lichvářství. Jak to popisuji v knize Sacred Economics, peněžní systém, který je tak jako ten náš založen na zúročitelném dluhu, pohání nekonečný růst peněžní sféry a přeměnu mnohého v jedno ― přeměnu pestrosti hodnot do jednotné veličiny, kterou nazýváme cena. Když je společnost stále víc založena na penězích, její členové obecně uznávají, že klíčem k naplnění jakékoli jejich potřeby nebo touhy jsou peníze. Peníze, ten univerzální prostředek, se tedy stávají rovněž univerzálním cílem. Tak jako ráj technologické utopie nebo konečné vítězství ve válce proti zlu se peníze stávají božstvem s neukojitelnou žádostí po obětech. Snaha získat peníze pohlcuje i drobné nebo neměřitelné činy a vztahy, které náš život skutečně obohacují, ale které se nedají obhájit čísly. Když jsou peníze cílem, pak je vytlačeno všechno, co se nedá v jejich rámci vyčíslit.

Totéž se samozřejmě děje s válkoua s jakoukoli kampaní směřující k velkému jednotnému cíli. Pokud jste se někdy ocitli v roli bojovníka zachraňujícího svět, možná jste si všimli, jak přitom ony malé věci, které činí život bohatým, ustupují do pozadí. Možná si říkáte: „Jakou revoluci tu vlastně podporuji? Jakou životní zkušenost vyzdvihuji jako příklad?“ Toto jsou důležité otázky! Nelze je ignorovat, pokud je pravda, jak nám říká naše intuice, že krize, které dnes čelíme, sahá až k samým základům.

Znehodnocené posvátno

Existuje nebezpečí, že problematika klimatické změny upozadí další důležitá ekologická témata: odlesňování, nadměrnou eutrofizaci, nadměrný rybolov, radioaktivní odpad, jaderné havárie, zánik mokřadů, genetické znečištění, toxické odpady, farmaceutické znečištění, elektromagnetické znečištění, ničení přírodních lokalit všech druhů, erozi půdy, vymírání druhů, vyčerpání a znečištění podzemních a sladkovodních vod a ztrátu biodiverzity. Některé kroky ke snížení emisí CO2 by mohly zmírnit také tyto další problémy; v jiných případech se však zdá, že s nimi nijak nesouvisejí. Pokud třeba zdraví jednoho korálového útesu, nebo dokonce jen jednoho rybníku nemá dopad na budoucnost civilizace, tedy klimatickou změnu, znamená to, že bychom se o něj neměli starat? Když se zaměřujeme na emise skleníkových plynů, zdůrazňujeme tím ono kvantifikovatelné, zatímco to kvalitativní ― nemohl bych dokonce říct posvátné? ― činíme neviditelným. Ekologie je redukována na hru čísel. Jako společnost jsme s tím spokojeni, nicméně domnívám se, že změna, kterou musíme provést, je hlubší. Musíme vstoupit do přímého, pečujícího, smyslového vztahu s tímto lesem, s touto horou, s touto řekou, s tímto malým kouskem země a chránit je kvůli nim samým spíš než v zájmu nějakého vzdáleného cíle. Tím nechci popírat nebezpečí skleníkových plynů, ale naše záchrana musí nakonec přijít z obnovení našeho přímého vztahu k tomu živému, co nás bezprostředně obklopuje.

Tento přímý vztah implicitně znehodnocujeme, když uvádíme skleníkové plyny jako důvod, proč odmítáme frakování, těžbu dehtových písků nebo odstranění vrcholu hory. Podřizujeme se tím způsobu myšlení, který obětuje lokální a konkrétní v zájmu globálního a abstraktního. To je nebezpečné. Čísla mohou být zmanipulovaná, údaje nesprávně interpretované. Klimatičtí skeptici poukazují například na to, že atmosférická teplota zůstává od roku 1997 stabilní (ale jak je tomu s oceány?). Je pravděpodobné, že brzy bude opět stoupat, ale co když nečelíme postupnému oteplování, ale čím dál prudším klimatickým výkyvům v důsledku bezprecedentně rychlých změn ve složení atmosféry, zatímco jsou zároveň ničeny základní homeostatické kontrolní systémy v lesích a oceánech? Anebo co kdyby nějaký geoinženýrský projekt snížil úroveň CO2 nebo slíbil, že tak učiní? Pak by odpůrci frakování a ropných vrtů neměli nic, o co by se mohli opřít. To je důvod, proč kromě opatření na systémové úrovni, zaměřených na klimatickou změnu (například systém poplatků a dividend pro fosilní paliva), musíme apelovat přímo na naši lásku ke skutečné, lokální, jedinečné a nenahraditelné půdě a vodě.

Žádné množství dat nedokáže zakrýt holoseč. Může sice zakrýt „celkový počet akrů holosečí“, ale ne tuto holoseč. Ekologii potřebujeme založit na něčem jiném než na datech.

Touha po jednodušší době

Jakkoli jsem skeptický ke konvenčnímu příběhu o klimatické změně, ještě skeptičtější jsem ke klimatickému skepticismu. Zdá se, že většina skeptiků odmítá každou starost o životní prostředí s týmž lehkovážným přesvědčením, že Země dokáže snést všechno, co jí děláme. Problém klimatické změny vychází z důležitého uvědomění, které je pro naši civilizaci relativně nové: že nejsme odděleni od přírody; že to, co děláme světu, děláme sami sobě; že jsme součástí dynamické rovnováhy Gaii a musíme jednat jako zodpovědní členové společenství všeho života na Zemi. Mám pocit, že mnoho klimatických skeptiků touží po jednodušší době, po příběhu, ve kterém jsme žili na Zemi, a nikoli jako její součást.

V příběhu spolubytí bychom měli očekávat, že jakákoli nerovnováha v naší vlastní společnosti a v kolektivním myšlení se odrazí v obdobných nerovnováhách v procesech uvnitř Gaii. CO2 a další skleníkové plyny nepochybně přispívají k nestabilitě klimatu. Ještě nebezpečnější je však odlesňování, protože lesy mají zcela zásadní význam pro udržování planetární homeostáze (mnoha způsoby, nejen jako úložiště uhlíku).Podobné věci lze říci o oceánech, kde nadměrný rybolov, nadměrná eutrofizace (způsobená hnojivy a odpadními vodami) a další formy znečištění mohou poškodit jejich funkci při zmírňování změny klimatu. Okyselování v důsledku CO2 možná k tomuto problému přispívá také. Se zdravými lesy je planeta mnohem odolnější. Nicméně lesy nejsou jen soubory stromů, jsou to komplexní živé bytosti, v nichž každý druh přispívá k jejich zdraví, což znamená, že dalším důležitým faktorem usměrňování klimatu je biodiverzita. Když odhlédneme od holosečí, ubývání jednoho druhu stromů za druhým všude ve světě je pro vědce cosi záhadného: u každého případu existuje, zdá se, jiný bezprostřední viník ― brouk, houba a podobně. Ale proč se stromy staly tak citlivé? Způsobily to kyselé deště vymývající volný hliník z půdních křemičitanů? Přízemní ozón poškozující listy? Stres vyvolaný suchem v důsledku odlesňování, k němuž došlo někde jinde? Stres způsobený horkem, které vyvolala klimatická změna? Poškození lesního podrostu kvůli přemnožení vysoké zvěře v důsledku vyhubením predátorů? Exogenní druhy hmyzu či prudký nárůst hmyzí populace způsobený úbytkem některých ptačích druhů?

Nebo je to zapříčiněno vším tím dohromady? Možná že za všemi těmito činiteli způsobujícími úbytek lesů a klimatickou nestabilitu se nachází nějaký obecnější princip, který je nevyhnutelný. Vše, co jsem zmínil, má původ v určitém zmatku v naší vlastní společnosti. Všechno to pochází z vnímání naší oddělenosti od přírody i naší oddělenosti jeden od druhého, na kterých byly postaveny všechny naše systémy peněz, technologie, průmyslu a tak dál, z nichž každý se zároveň promítá do naší psýché. Ideologie kontroly tvrdí, že pokud dokážeme identifikovat „příčinu“, jsme schopni kontrolovat klimatickou změnu. Ale co když je tou příčinou všechno? Ekonomika, politika, emise, zemědělství, lékařství… vše až po náboženství, psychologii a naše základní příběhy, pomocí nichž chápeme svět? Čelíme tedy neúčinnosti kontroly a nutnosti transformace.

Dovolte mi dovést debatu o spolubytí do samého extrému. Klimatičtí skeptici často svádějí vinu za výkyvy klimatu na slunce, které samozřejmě není ovlivněno lidskou činností. Troufl bych se vsadit, že většina předmoderních lidí by nesouhlasila s tím, že lidské záležitosti slunce neovlivňují. Mnozí z nich měli rituály, v nichž slunci děkovali a usmiřovali si ho, aby dál svítilo. Je možné, že věděli něco, co my nevíme? Není možné, že se slunce v bolesti odvrací od nevděčnosti a násilí, kterých se lidstvo na Zemi dopouští? A že bude tedy nevyhnutelně odrážet náš vlastní zmatek?

Ano, přátelé, myšlenková revoluce, kterou právě začínáme, sahá až tak hluboko.

Musíme znovu objevit inteligenci přírody, vrátit se k našemu původnímu animismu a oduševnělému vesmíru, jak ho animismus vnímal. Chápat přírodu, planetu, slunce, půdu, vodu, hory, skály, stromy i vzduch jako vnímající bytosti, jejichž osud není oddělen od našeho vlastního osudu. Pokud vím, žádný domorodý člověk na Zemi by nepopřel, že kámen má nějaký druh vědomí či inteligence. Kdo jsme, že nás vůbec napadl opak? Jsou výsledky moderního vědeckého názoru natolik působivé, aby dokázaly ospravedlnit takovou nehoráznou troufalost? Vytvořili jsme krásnější společnost než animistické kultury? Ve skutečnosti, jak naznačuje příklad kvantové částice, se dnes věda nakonec kruhem zpátky k animismu vrací. Jistě, vědecká paradigmata, která připouštějí inteligentní vesmír, jsou většinou nekonvenční, ale pozvolna pronikají do hlavního proudu. Vezměte si příklad vody. Myšlenka, která se vynořuje z šera homeopatie, antroposofie a výzkumů okrajových osobností, jako byl Masaru Emoto nebo výjimečný Viktor Schauberger, že voda sama je živá, nebo alespoň, že má strukturu a osobitost, je v současné době zkoumána vědci hlavního proudu jako Gerald Pollack. Stále ještě máme před sebou dlouhou cestu, než bude moci věda přijmout, či dokonce formulovat něco takového, jako je schopnost veškeré hmoty vnímat. Ale představte si, co by toto přesvědčení znamenalo, když zvažujeme například odtěžení vrcholku hory nebo znečištění spodních vod frakovací kapalinou.

Ať už je ten mechanismus jakýkoli ― skleníkové plyny, odlesňování nebo sluneční fluktuace ― změna klimatu nám posílá důležitou zprávu. My a Země jsme jedno. Jak nahoře, tak dole: to, co děláme jeden druhému, dokonce i tomu nejmenšímu živočichovi nebo rostlině, děláme celému stvoření. Možná že všechny naše malé neviditelné činy zanechávají ve světě svůj otisk způsobem, kterému zatím nerozumíme.

Jeden komentář: “My a Země jsme jedno”

  1. Zdeněk napsal:

    Proces byl spuštěn.. už v tom jedeme všichni. Babylon
    bohudík končí. Teď záleží na lidech, jak se s tím vypořádají.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 1/2022 vychází v 2. polovině února.