Myslet ekologicky znamená prostě myslet

Jelikož se environmentálním tématům Timothy Morton věnuje dlouhodobě a The Guardian o něm*ní (Morton se identifikuje jako nebinární) hovoří jako o „prorokovi antropocénu“, hlavní východisko Ekobytí nejspíš překvapí: ve světle klimatické krize se sebou nemusíme nic zvláštního dělat, nemusíme se drasticky měnit, protože ekologičtí nejen jsme, ale ani nemůžeme nebýt. V podstatě vše, co bylo doteď napsáno o ekologii, změně klimatu nebo o vztahu člověka s prostředím, lze podle autora*ky označit za snůšky mouder a informační skládky. Koho zajímá, že minulý měsíc byl opět tím nejteplejším v historii? Koho zajímají statistiky vymírání druhů? Styl, jakým o současném stavu světa mluvíme, k ničemu nevede, naopak udržuje vše přesně tak, jak už to je.

Vršení dalších a dalších informací na sebe připodobňuje Morton k typickému snu trpících posttraumatickým stresovým syndromem — vracíme se do fiktivního bodu, kdy se změna klimatu (autor*ka používá termín globální oteplování) ještě nestala. Jako bychom stále čekali na ta správná data, podle nichž budeme moci změnit svůj život. Ekobytí je nicméně o tom, že taková data nejen neexistují, ale ani nejsou potřebná.

Prsty, plíce a procesy uvnitř buněk nejsou jen lidské

„Věci“ jako klimatická krize nebo biosféra jsou velmi složité, mají spoustu pohyblivých částí, rozprostírají se po celé Zemi a napříč časem — Morton takové fenomény nazývá hyperobjekty. Nikdy nebudeme schopni podívat se na ně tak, abychom je obsáhli v celé jejich komplexnosti. Samotná existence hyperobjektů přesahuje lidský přístup ke světu i lidská měřítka. To, co tedy skutečně potřebujeme, je přestat přírodu interpretovat lidskými nástroji. Vzdát se všech představ o důležitosti nás samých a místo toho (znovu) objevit různá měřítka a různé časovosti — například ty plejtváčí, mechové nebo housenčí. Odpoutat se od toho, co Morton nazývá korelacionismem: představy, že svět není zcela skutečný, dokud ho neuskuteční lidská bytost, tedy představy světa jako prázdného listu, jenž čeká, až ho naplní lidské projekce. Uvědomíme-li si, že jsme doslova pokryti a prostoupeni mimolidskými bytostmi a že nic v nás není jen lidské, ale vlastní celé biosféře, budeme schopni vystoupit z krize. V takovém světě totiž není možné nic zametat pod koberec. A stejně tak není možné ani nebýt ekologickými, protože biosféru tvoří i naše myšlenky.

Jedinou myslitelnou environmentální politikou a etikou je pro Morton*a nenásilná koexistence s mimolidskými bytostmi, přičemž uznává, že nenásilí je proměnlivé a nestálé. Naši současnou situaci vidí vlastně velmi optimisticky: už pomalu procitáme z iluze pána tvorstva, můžeme si konečně úlevně oddechnout a přestat se držet fantazie antropocénu, který je nepřesný a krutý. Jako v hororovém filmu, kde hrdina*ka zjistí, že už je po smrti: najednou už není čeho se bát.

Jiná než ostatní, ale ne lepší

Přesto Morton upozorňuje, že rozhodně netvrdí, že si máme dát nohy na stůl a smát se. Jenže… co tedy vlastně tvrdí? V úplném závěru neochotně sdílí snad jediný tip, jak s nově nabytým vědomím sounáležitosti s dalšími přírodními bytostmi naložit: máme „využít naše rozbité a nedostatečné nástroje tak, aby začaly fungovat i v takových měřítkách a pro takové životní formy, jež jsou nám neznámé“. Jak? A stihneme to, než se na planetě uvaříme?

Ekobytí je velmi pestrou a ničím nespoutanou jízdou, která sice obsahuje více než jen pár obohacujících zastavení, ale vlastně nemá žádný cíl. Souhlasím, že jde o jedinečnou knihu, zcela jinou než ostatní knihy o ekologii — jak Morton samolibě tvrdí —, ale spíše proto, že o ekologii nakonec moc není. Přestože s představou světa bez lidských měřítek hluboce souzním, nemohu se zbavit dojmu, že primárním cílem autora*ky bylo čtenářstvo co nejvíce zmást a vytvořit tak dojem, že je chytřejší než všichni ostatní. A to se nedělá.

Pochvalu zaslouží překladatel Ondřej Trhoň, jenž si s chaotickým a nespoutaným textem bravurně poradil, a také fyzická podoba knihy, jež je mile úsporná, nevtíravě krásná a na nic si nehraje — bohužel na rozdíl od textu uvnitř. 

Timothy Morton: Ekobytí. ArtMap, Praha, 2023, 208 stran.