Na obranu pasek

Současný způsob hospodaření v českých lesích, spočívající v jednoznačném upřednostňování holosečné těžby před těžbou výběrovou je kritizován jistě právem. Nezřídka dochází k zakládání mnohahektarových pasek, výjimkou nejsou ani holiny na svazích, vystavených pak silné erozi. Nejviditelnějším důsledkem těchto zásahů je ústup buku, jedle, lípy, javorů a celé řady bylin, tvořících podrost stinných lesů. Objevují se proto požadavky na úplné zastavení pasečného hospodaření a návrhy těžit výlučně výběrovým způsobem. Tento extrémní názor však považuji za projev hrubého nepochopení problematiky lesů, a zásadně s ním proto nesouhlasím. Vedou mě k tomu následující důvody:

V některých typech lesa se maloplošné paseky pro jeho přirozenou obnovu hodí lépe než výběrová těžba. Typickým příkladem jsou borové doubravy, rozšířené na písčitých půdách v rovinatém terénu. Stromové patro zde tvoří hlavně borovice, dub a bříza, v podrostu převládají borůvka, brusinka, vřes, kručinky a další acidofilní rostliny. Tedy samé výrazně světlomilné druhy, kterým prostředí pasek vesměs výborně vyhovuje, a které se zde snadno přirozeně šíří.

Úplné zastavení tvorby pasek by vedlo k výraznému ústupu břízy, osiky, jívy a několika dalších průkopních dřevin, takže časem by se tyto dosud běžné druhy mohly stát vyslovenou vzácností. Vzácností by se staly i pionýrské byliny jako starčky, vrbka úzkolistá, různé druhy trav a sítin.

V souvislosti s ústupem pionýrských rostlin by došlo i k ústupu mnoha živočichů, kteří jsou svým způsobem života s těmito rostlinami úzce spjati. Patří mezi ně například motýli babočka osiková, bělopásek topolový a batolci; housenky všech těchto druhů potřebují jívy a osiky. Tyto stromy mají význam i pro zaječí a spárkatou zvěř, která ráda ohryzuje jejich kůru; ústup těchto druhů by měl za následek další snížení již beztak nízké úživnosti našich lesů. Rovněž bujné porosty maliní, ostružiní a červeného bezu hrají v tomto směru velmi důležitou úlohu.

foto: Petr Jelínek

Mnozí živočichové závisí na lesních světlinách jako takových, například skřivan lesní a lelek lesní. Oba tito ptáci hnízdí pouze na lesních mýtinách a přirozených světlinách.

Lesní paseky přirozeně zarůstající společenstvy pionýrských rostlin představují výrazné zpestření krajiny, které ocení každý vnímavý návštěvník lesa. Mnohé paseky v určitých obdobích roku doslova hýří barevnou nádherou — velice působivá je například kombinace žlutých květů starčků, růžových květů vrbky úzkolisté a jasně červených plodů bezu hroznatého. Neznamená to ovšem, že by výhrady vůči současnému holosečnému hospodaření neměly oprávnění. Např. v bukových a bukojedlových lesích by se mělo těžit takřka výlučně výběrově, neboť holé paseky představují pro mladé bukové semenáčky a pro většinu rostlin bylinného patra prostředí, kde nemohou přežít. Rovněž v lesích rostoucích na svazích by se nemělo nikdy těžit jinak než výběrovým způsobem; mnohé tyto porosty (např. vřesové doubravy rostoucí na extrémně suchých a mělkých svazích) by měly být úplně vyloučeny z jakékoli těžby. V případě lesních typů, jimž vyhovuje maloplošné pasečně hospodaření (kromě výše zmiňovaných borových doubrav jsou to např. vrbové luhy) by měla být závazně stanovena maximální plocha paseky (řádově nikoli v hektarech, nýbrž v arech). Obnova na těchto pasekách by se zajišťovala převážně přirozenou cestou, v menší míře též umělým výsevem semene (hlavně v případě dubu). Jako výstavky (stromy pro vysemenění) by se měly nechávat jen ty nejlepší stromy; v žádném případě by se jejich výběr neměl ponechávat jen na lesních dělnících, jako se to dnes často děje. (Pro toto tvrzení nemám sice žádné důkazy, ale jinak si neumím vysvětlit skutečnost, že se mnohé výstavky dnes vybírají vysloveně neodborně).

Jsem přesvědčen, že dodržování těchto zásad by se na stavu našich lesů odrazilo mnohem příznivěji než neuvážené zavržení veškerých holosečí, které by dozajista znamenalo veliké ochuzení naší přírody.

Autor pracuje v pražské botanické zahradě v Troji.