Nejlepší doba pro to, být muzikantem

Kde se vzal festival Píšu písničky?

Nápad uspořádat festival vznikl v loňském roce, kdy jsem naplánoval jeho první ročník. Říkal jsem si, že by bylo pěkné takový festival udělat, protože podobná kulturní akce v Olomouci chybí — která by byla zaměřena jednak koncertně, tedy na ty, kdo už nějakou dobu hrají, a jednak na lidi, kteří teprve začínají psát písničky nebo si chtějí vyzkoušet živé vystoupení. Proto festival nabízí i doprovodný program, jako jsou open scény, autorská soutěž pro začínající muzikanty nebo workshopy se zajímavými osobnostmi.

Stačily se už za ty dva ročníky vyloupnout nějaké „slibné talenty“?

V loňském roce vyhrál autorsko-interpretační soutěž Ondřej Mataj, který zahrál i na jednom z večerních koncertů festivalu a měl velký úspěch. Pro letošek soutěž ještě nemá vyhlášeného vítěze, soutěžních nahrávek je však kolem dvaceti.

Mezi písničkáři se těžko najednou objeví výrazný talent, protože je to komplexní „obor“: člověk sám na něco zahraje, sám si napíše hudbu a text, navíc se nebojí sám vylézt před lidi na jeviště. A také to chce praxi: i když má člověk talent, úspěch nepřijde hned. Náš festival může pomoci začínajícím muzikantům tím, že se kromě otevřené scény mohou objevit na večerním koncertu a dostanou prostor na webových stránkách. Podívají se, jak akce tohoto typu fungují, potkají se s lidmi, kteří už mají větší zkušenosti, a zajdou třeba na workshopy či besedy se zajímavými osobnostmi — letos to budou divadelník Mirek Kovářík, autor knížky Příběhy písní Michal Bystrov a další. Tím vším se začínající písničkáři můžou posunout dál, anebo se nechat inspirovat ve vlastním tvoření.

Kdy jsi ty sám začal psát písničky? Pamatuješ si ještě tu první?

Pamatuju! Písničky jsem začal psát ještě na základní škole. Tu úplně první jsem napsal jako domácí úkol, který jsem dostal na základní umělecké škole od svého učitele kytary. Hráli jsme různé písničky, a on mi řekl — co kdybys napsal nějakou vlastní? A tak jsem asi za půl roku donesl svou první písničku. Jmenovala se Tam na úpatí hor a dneska bych ji asi už nezahrál, ale vzpomínám si na ni docela jasně.

Jakou muziku jsi tehdy poslouchal a na jaké jsi vlastně vyrůstal?

Jedním z pramenů byla určitě hudba folková, country, trampská. Do kontaktu s tímto druhem muziky jsem se dostával už odmalička díky festivalu Mohelnický dostavník, který je poměrně velký a hrávají na něm špičky žánru. Potom přišli samozřejmě Beatles a později Bob Dylan, Leonard Cohen a další. Těch inspirací a to, z čeho člověk vzejde, je určitě víc.

Co všechno tě při psaní inspiruje? Umění, příroda, technika, něco či někdo další?

Je to určitě muzika jiných lidí, film, poezie, jsou to i nejrůznější životní situace
a události, kterými člověk prochází, jsou to také lidé, se kterými jsem za svoji ka-riéru měl možnost spolupracovat, jako je Věra Martinová, Miloš Dvořáček nebo Petr Rímský.

Jak už jsem řekl na začátku, písničkaření je takový univerzální, komplexní obor. Také inspirace, ze kterých písničkář čerpá, jsou různé. To, co z člověka vzejde ve formě písničky, je výsledkem toho všeho.

Letos jsi vyhrál Portu a poté prohlásil: „Vítězství na Portě… je pro mě obrovským impulzem pro další tvorbu a určitě také pro vydání mého prvního autorského CD.“ Na tvých webových stránkách nových písniček postupně přibývá; jak to tedy s tvým ohlašovaným albem vypadá?

Součástí ocenění na Portě byl krom kytary a řady rozhovorů v nejrůznějších médiích taky prostor v nahrávacím studiu. Tam půjde udělat základ pro desku, kterou bych si chtěl natočit na jaře příštího roku tak, aby byla hotová na další ročník festivalu Porta. Byl bych hrozně rád, kdybych ji tam mohl pokřtít.

Koho bys rád na nahrávání přizval?

Úplně konkrétní tipy ještě nemám. Byl bych rád, kdyby se mnou na desce mohl spolupracovat Petr Rímský, další nástroje ještě nemám úplně rozmyšlené. Na desce by měl být písničkář Hamřík v takové podobě, v jaké bývá vidět na jevišti, a doprovodných nástrojů nebude mnoho. Chci na své desce mít lidi, se kterýma je mi dobře, protože ve studiu to není jednoduchý, a kteří jsou zároveň dobrými muzikanty.

Myslíš, že vyhraná Porta může být, když ji opravdu vezmeme doslova, „bránou“? Třeba k více posluchačům, popularitě… Nebo je to v tomhle směru spíš symbolické ocenění?

Pro mě vítězství na Portě nemá jen symbolický charakter. Když svého času člověk vyhrál Portu, naplnil si tři sta dvacet dní kalendáře koncerty. Dnes už to takové není, ale festival se pořád vyvíjí a myslím, že současná Porta tak, jak se odehrává
v Řevnicích u Prahy a s lidmi, kteří se na ní podílejí, znovu nabírá dech. Už jen všechno to, co organizační štáb zajistil pro vítěze, je svým způsobem nakopávající dopředu, a Porta znamená taky řadu fajn muzikantských zkušeností. Já jsem se navíc na Portu nehlásil poprvé, hrál jsem tam už asi šestkrát, takže vítězství — a letos na Portě bylo kolem 260 kapel a jednotlivců — si strašně vážím.

Některé nové písničky už jsi vypustil do světa, i když zatím jen na demonahrávce. A třeba refrén písničky Vlaštovky není úplně nakloněn technice: „Navzdory mobilům, navzdory době / vždycky chodily dopisy ode mě k tobě, / do těla emailu čtyřlístek nepoložíš.“ Někomu by text mohl připadat prvoplánový. Co pro tebe tedy znamená, že je doba poznamenaná mobily a počítači?

Písničky se docela těžko vysvětlují, vždycky raději nechávám lidi, ať si sami udělají názor a nechají si vlastní úhel pohledu bez vysvětlování. To se mi líbí víc. Technika
nás možná brzdí, ale v mnoha věcech nás taky žene dopředu a usnadňuje život. Například v oblasti hudby je neuvěřitelný a skvělý, jakým způsobem technika muziku ovlivňuje. Internet je médium, které má obrovskou sílu, a člověk si tak může pustit Hamříka v rádiu v Kanadě nebo v Austrálii, může si koupit jeho písničku v Americe.
I další možnosti se změnily, a dnes si doma můžu udělat za přijatelné peníze studio
s takovým vybavením, o jakém třeba před čtyřiceti lety nesnili ani v těch nejlepších. Technika má samozřejmě i svoje negativní stránky, to ale ostatně platí o všech věcech, když se nevyužívají s rozumem.

Pokud by ses mohl rozhodnout, která jiná doba by ti nejlíp vyhovovala?

Nevím, člověk si myslím dokáže zařídit, aby míra těch dobových negativ — v tom-hle případě třeba techniky — byla pro něj únosná. Přirozeně, že když se dívám na Youtube na začátky Boba Dylana a koukám na tu dobu, říkám si — ty jo! A taky — když se v šedesátým devátým napsalo na dveře kulturáku „Dnes večer folk“, byl kulturák plnej. Dnes je to už jinak, ale mně současnost vyhovuje. Hezky se k tomu vyjádřili v jedné americké knížce, kde píšou, že nikdy nebyla lepší doba pro to, být muzikantem.

Toto číslo vyjde ve vánoční době. Zajímalo by mě, co do nového roku popřeješ sám sobě — a co čtenářům Sedmé generace.

Svátky bych chtěl prožít nějak v klidu, i když už teď vím, že takové úplně nebudou — kvůli koncertům a dalším věcem je pro muzikanta vánoční doba trochu hektická. Ale chtěl bych je „v klidu“ aspoň z toho pohledu, že si uděláme pěkný Štědrý den bez televize, ranního nakupování a všeho, co by mě asi na… — a teď bych musel být sprostý a ono se to nahrává — iritovalo, to je to cizí slovo, jo! Popřál bych, aby si lidi našli o svátcích víc času na sebe navzájem než obvykle. Dneska každý pracuje od nevidím do nevidím, stejně tak já, a tak třeba na Vánoce by se to mohlo udělat trošku jinak.

Připravila Jana Sobotková. Písničky Zdeňka Hamříka si můžete poslechnout na adrese www.ham-rik.cz.